Behaviorální model
 Důraz na zjevné, pozorovatelné a měřitelné chování
 Radikální pohled opomíjí odkazy ke kognitivním či nevědomým procesům
 Předpoklad, že pokud není aktérovo zjevné a pozorovatelné chování
ovlivněno geneticky, je důsledkem učení
 Učení – role prostředí = optimismus, že můžeme něco změnit
Behaviorální model
 Pozornost událostem, které spouští a udržují pozorované chování
 důraz na vliv prostředí a situace
 cílem – změna chování dítěte s využitím předem definovaných
postupů
I. Klasický behaviorismus (J.B. Watson) S – R
(stimul, podnět = reakce)
II. Neobehaviorismus (B. F. Skinner, C.L. Hull) S – O - R
(stimul, situace, podnět – organismu, objekt = reakce)
Behaviorální model
Dva proudy behavioristické teorie
• klasické podmiňování (Pavlov)
– určitý podnět vyvolává určitou odezvu
– organismus se učí, že jedna událost následuje po druhé
• pes se učí, že po rozsvícení se světla bude následovat chuť potravy... a začne slintat
• operantní podmiňování (Skinner)
– zpevňující či zeslabující faktory modelují chování
– organismus se učí, že reakce, kterou uskuteční, bude mít určité důsledky
• dítě se učí, že když bude na druhé vulgární, budou se druzí vůči němu chovat nepříjemně
Klasické podmiňování
• napodmiňovaný strach
• systematická desenzibilizace – „od-podmiňování“ + expozice
(behaviorální terapie)
Operatní podmiňování
- pokud chceme někoho naučit něčemu novému 
Objevuje se, pokud odezvu následuje zpevňující stimul, který následně
zvyšuje pravděpodobnost, že se daná odezva znovu objeví
 Př.: odměna za zvednutí ruky, ignorování vykřikování = posílení zvedání ruky
spíše než vykřikování
 Zákon účinku (Thorndike)
 Pozitivní účinky chování, které vede k uspokojení posilují spoj mezi podnětem a reakcí,
negativní důsledky pak daný spoj zeslabují.
Operantní učení
 Když se lidé učí kdy a jak reagovat
 Učí se odlišovat mezi podněty podle toho, zda daný typ reakce vyvolá
posílení či nikoli
Čtyři podmínky sociálního učení (Helus dle Bendl 2011)
1. motiv (potřeba, pud) jako pohnutka k jednání
2. vyhlídka na uspokojení motivu (potřeby) zpevněním (musí být v dosahu odměna)
3. repertoár instrumentálních reakcí – schopnost produkovat reakce, které mají
nějaký vztah k dosažení odměny (vedou k cíli)
4. volba efektivní instrumentální reakce (chování) závisí na schopnosti vyznat se v tzv.
orientujících podnětech (klíčích) – volba nejúčinnější reakce, cesty k cíli
Je-li určité sociální chování odměněno (vedlo-li k cíli), upevňuje se.
Nežádoucí chování
• Je výsledkem minulých a současných zkušeností, ale i možnost, že k tomu
přispívá genetika
• Nežádoucí může být od-učeno a žádoucí na-učeno
• Vnímáno jednoduše jako vzorec symptomu, bez příčin a bez
„symptomové substituce“
• Když zmizí symptom, zmizí i problém
• Často užíváno v kombinaci a biologickou léčbou (ADHD)
 Kritika – léčí symptomy a ne příčiny – po odstranění symptomu ho může
nahradit jiný symptom (odnaučíme kouřit, začne pít)
 Kognitivní a nevědomé procesy jsou ignorovány
 Důraz na změnu lidského chování pomocí vnějších metod spíše než
prostřednictvím vlastních zdrojů daného člověka
 Lidé jsou proto v roli pasivních příjemců spíše než v roli aktivních činitelů
změny
Behaviorální model
Je dobré vzít v úvahu zahrneme-li i kognitivní stránku věci:
Dreikursova teorie „nevhodného“ chování (Bendl 2011)
• chceme-li s dítětem pracovat na změně chování, je třeba chování dítěte
rozumět
• pochopit cíle dítěte, které nemusí být vždy vědomé
• nesprávně nasměrované úsilí o naplnění potřeb (3. Maslowova úroveň – láska,
někam patřit, být přijímán, začleněn)
Za projevy „nevhodného“ chování dětí je třeba vidět cíl, kterého
chtějí svým chováním dosáhnout
Cíle dle Dreikurse:
 upoutání pozornosti („někam patřím, jen když si mě někdo všímá“)
 moc („někam patřím, jen když poroučím, dokážu-li, že mi nikdo
nerozkazuje“)
 msta („někam patřím, jen když ubližuji druhým“)
 předvádění vlastní neschopnosti („někam patřím, jen když přesvědčím
okolí, aby ode mne nic neočekávalo“)
Jak poznat cíle chování dítěte – z jeho důsledků
(Dinkmeyer a McKay dle Bendl 2011)
Výsledky chování odhalují jeho cíle.
1) Všímejme si vlastních reakcí na „nevhodné“ chování dítěte.
Naše vlastní pocit nám pomohou odhalit cíle dítěte.
2) Všímejme si reakce dítěte na naše pokusy usměrnit ho. Reakce
dítěte na naše chování ukazuje, oč dítěti jde.
Klíčové zdroje
AYERS, H., CLARKE, D., MURRAY A. Perspectives on Behaviour. A
Practical Guide to Effective Interventions for Teachers. Oxon: David
Fulton Publishers. 2000.
BENDL, S. Kázeňské problémy ve škole. Praha: Triton, 2011.
VOJTOVÁ, V. Inkluzivní vzdělávání žáků v riziku a s poruchami chování
jako perspektiva kvality života v dospělosti. Brno: munipress, 2010.