Sociální práce s jednotlivcem

• Vyvíjí se od 20. let 20. století
• Současnou podobu nejvíce ovlivnila Florence Hollisová, která tyto metody označuje jako casework (případová práce)
• Hlavním přístupem, ze kterého F. Hollisová vychází je pohled na člověka jako „člověka v situaci“ (interakce mezi sociálním prostředím a jedincem)

Pro SP s jednotlivcem je důležité:

• Vztah sociálního pracovníka a klienta
• Respektuje klientovo právo na sebeurčení, nehodnotí ho, respektuje klientovu jedinečnost

V rámci práce s jednotlivcem je možné využívat mnoho postupů

• Většinou si pracovníci vybírají to, co jim funguje z více směrů
• Práce s klientem může mít tuto obecnou strukturu:

1. Posouzení životní situace klienta
2. Stanovení cíle spolupráce
3. Plán intervence
4. Realizace plánu
5. Hodnocení výsledků intervence

 
(Srov. Navrátil, 2001; Matoušek, 2003; Novotná a Schimmerlingová, 1992, Strieženec, 2005).
 
Fáze práce s klientem

1. Posouzení životní situace

1. Příprava na setkání s klientem

• Co už vím o klientovi? Jak bych mohl/a postupovat? Jaké techniky?
• Neexistuje univerzální model na všechny klienty – KAŽDÝ KLIENT JE JEDINEČNÝ!
• Příprava technik

• Rozhovor
• Dotazník
  • ADL (acitivity daily living) podle Barhelové (hodnocení a dokumentování soběstačnosti)
  •  Úkol: Zkuste vyhledat další dotazníky, které mohou pomoci ke zmapování situace klienta.
• Pozorování
• Analýza dokumentů
  • Např. klient je k nám přeposlán od jiného pracovníka, soudní nařízení atp., vrací se k nám

2. Setkání s klientem  K zamyšlení: Co je podle Vás cílem setkání s klientem?

• Vytváření vztahu a snaha dosáhnout cíle z přípravy na setkání
• Důležité je zjistit tolik informací, abychom mohli zhodnotit, zdali je v našich kompetencí s tímto klientem pracovat, či mu nabídneme jinou službu
• Možnost zapojit další důležité osoby (pokud klient souhlasí)

3. Reflexe a analýza získaných informací k určení vhodné intervence

• Společně s klientem dochází k analýze zjištěných informací, aby byl vytvořen celkový obraz o klientovi a jeho situaci a tím bylo možné vést vhodnou intervenci

4. Vlastní provedení činnosti

• Tato fáze již není součástí posouzení
• Provádějí se zde činnosti, které se o posouzení opírají

2. Stanovení cílů spolupráce

• Ptáme se čeho má být v rámci spolupráce dosaženo?
• Volba cíle a metody intervence by měla reflektovat životní situaci klienta a má přispět ke změně klientovi situace
• K zamyšlení: Zkuste přemýšlet o tom, co může bránit v dosažení životní situace klienta.
• Cíl by měl formulovat klient svým jazykem
  • Cíl
    • Konkrétní
    • Měřitelný
    • Dosažitelný
    • Časově ohraničený (Maceček, 2008)
  • Formulace postupných cílů umožňuje klientovi uvědomovat si vývoj jeho situace
• K zamyšlení: Jak můžeme stanovit jednotlivé cíle? Zkuste se také zamyslet nad jednotlivými rozdíly dle věkových charakteristik klientů.

 

3. Realizace plánu

 

• Většinou je potřeba zapojit více aktérů
• Důležité je předávání informací
• Týmová spolupráce může mít různý charakter:
  • Multidisciplinární
  • Interdisciplinární
  • Transdisciplinární
• Sestavený plán je důležité v průběhu aktualizovat a měnit v závislosti na změnách v osobních cílech uživatele

4. Hodnocení výsledků intervence

• Zjištění, do jaké míry byl cíl naplněn
• Posouzení dalších možností

 
(Srov. Maceček, 2008; Matoušek, 2003a; Matoušek, 2003b; Havardová, 1999)
 
Úkol: Nastudujte si možné přístupy k různým typům klienta. (Gábura, Pružinská: Poradenský proces. Praha: Slon, 1995, s. 80-97. ; Novosad, L. Základy speciálního poradenství. Praha: Portál, 200. s.  80-93.)

Techniky v rámci rozhovoru
V rozhovoru si dávejte pozor na KOST (KOMUNIKAČNÍ STOPKY):

• PŘIKAZOVÁNÍ (Musíš se zamyslet....)
• POUČOVÁNÍ (Ty nevíš, že je normální, abys...?)
• NAPOMÍNÁNÍ (Přece nemůžeš...)
• MORALIZOVÁNÍ (Tvojí povinností je ..., všichni slušní lidé...)
• POSKYTOVÁNÍ RAD (Nejlépe bys udělal...)
• HODNOCENÍ A POSUZOVÁNÍ (Když jsi tak líný, těžko můžeš řešit...)
• VYVRÁCENÍ, ODMÍTÁNÍ, RELATIVIZACE POCITŮ (To ti nemůže být líto...)
• INTERPRETOVÁNÍ, ANALYZOVÁNÍ (Není to zas tak hrozné..)
• UNIKÁNÍ OD TÉMATU, NEMÍSTNÉ VTIPKOVÁNÍ
• SLIBOVÁNÍ TOHO, CO NEJDE SPLNIT (Gilernová in Komárková, Slaměník, Výrost a kol., s. 51)

Co využívat v rámci rozhovoru? 
a) Parafráze
b) práce s emocemi, empatická vyjádření

•  zrcadlení/reflektování emocí
• legitimizace emocí

c) vysvětlování​

• mluvit stručně a jasně
• opakovat klíčové informace, ověřování zda klient chápe
• rekapitulace již proběhlé části rozhovoru
• dotazování ze strany klienta
• využívat příběhu, obrázků - dle schopností a dovedností klienta

d) vracení rozhovoru k tématu a udržování struktury rozhovoru
e) komentování procesu
f) kladení vhodných otázek

• ​ uzavřené x otevřené otázky
• alternativní otázky

g) "Já výrok" sebevyjádření
h) Oceňování

 Projděte si přiložený dokument s užitečnými otázkami. 

Zdroje:
HAVRDOVÁ, Z. Kompetence v praxi sociální práce: metodická příručka pro učitele a supervizory v sociální práci. Praha: Osmium, 1999.
KOMÁRKOVÁ, R., SLAMĚNÍK, I., VÝROST, J. a kol. Aplikovaná sociální psychologie III. Praha: Grada Publishing, 2001.
MACEČEK, R. Proces individuálního plánování průběhu poskytování sociálních služeb. In Janoušková, K., Nedělníková, D. Profesní dovednosti terénních pracovníků. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2008.
MATOUŠEK, O. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003a.
MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2003b.
NOVOTNÁ, V., SCHIMMERLINGOVÁ, V. Sociální práce: její vývoj a metodické postupy. Praha: Univerzita Karlova, 1992.