TYPICKÝ MALÝ TYRAN NESNESE NEPOHODLÍ NEBO IB I II •MiiTS • Mir p4lnEnX*]llil»lI*V1*lH*4lFH*4l[*( I ĹVA»1 >!•] É <»kT/í 1 LT#í ■ 11 ŕ u"JI nl ||l [• [ J •] vil nujiTSii" 4VÍ«1I !•[§!■ že opravdu zodpovědný a dospělý je pouze ten, kdo hodnoty, podle nichž se chová, přijal za své. Je prý proto například nesmyslné nutit dítě, aby se omluvilo druhému člověku, pokud samo nechce. Místo sankcí a trestů navrhují autoři knihy rodičům a učitelům, aby nechali vyplynout ze situace přirozený důsledek. Například roz-bije-li dítě sousedovi okno míčem, zaplatí škodu z vlastního kapesného. Když si včas neuklidí a neudělá úkoly, nezbude dítěti čas na hraní her na počítači nebo na návštěvu kamaráda. Když nebude dítě cvičit na housle, školní koncert bude zkrátka propadák. Svoboda totiž znamená nést následky vlastního chování. Takový přístup vypadá smysluplně, zejména v demokratic- kých a relativně rovnostářských zemích. Přesto člověk těžko uvěří situaci popsané v knize: partička výrostků se pošklebuje v parku starým lidem, až jim nějaká paní laskavě domluví. „Také budete jednou staří." A děcka se zastydí, zamyslí se nad sebou a nechají toho. SVĚT MALÝCH TYRANŮ Dost odlišný názor na liberální výchovu má německá psycholožka českého původu Jiřina Prekopová. Té se stýská po starých dobrých časech, kdy tradiční rodina fungovala a děti dostávaly nejen lásku, ale také pevný řád a jistoty. K sepsání knihy Malý tyran ji před lety inspirovaly dramatické zážitky s liberálně vychovávanými německými dětmi. Celá generace dětí (dnes už jsou tyto děti samy rodiči) vykazovala podle Prekopové dost podobné psychologické znaky, jako jsou nepřizpůsobivost, agresivita, sebestřednost, nedostatek empa-tie a neschopnost snést sebemenší frustraci. Typický malý tyran je podle Prekopové natolik zvyklý, že se rodina přizpůsobí za všech okolností jeho potřebám, že nesnese nepohodlí nebo neúspěch, a tak neumí překonávat překážky. Příliš volná výchova bez jasně vymezených hranic se obrací proti rodičům, kteří si pak nevědí se svými potomky rady, ale neprospívá ani samotným dětem. Ty mívají často potíže začlenit se do společnosti, a to i v dospělosti, mají potíže ve škole, v profesním životě i ve vztazích. Malí tyrani jsou dnes už tři-cátníci. Mají-li vůbec děti, často si podle Prekopové s jejich výchovou nevědí rady. Už samotnou péči o děti vnímají úkorně, jako cosi omezujícího. Nejsou zvyklí přebírat zodpovědnost, nechtějí starosti, bojí se závazků. Jejich rodiny se rozpadají. Jiřina Prekopová kritizuje současnou společnost a volá po návratu k tradičním hodnotám. K časům, kdy rodiny držely pohromadě, rodiče se dětem věnovali a všude panoval řád, láska a disciplína. Jenomže se zdá, že i ona volá po návratu k ideálu, který nikdy neexistoval. Pokud žili na venkově, museli rodiče v minulosti většinou tvrdě pracovat a děti vyrůstaly tak nějak samovolně a bokem. Starší hlídaly mladší. Pokud rodiče pracovali REFLEX 15-15 < 29 v továrně a děti nemusely také pracovat, aby se rodina uživila, běhaly ty větší venku po ulicích a ty menší zůstávaly doma přivázané za nohu k posteli nebo ke stolu. Pro zklidnění dostávaly malé děti obvykle pivo nebo odvar z makovic. Lépe situovaní lidé přenechávali starost o děti kojným, chůvám a vychovatelům nebo rovnou internátním školám. Převládala představa, že dítě potřebuje tvrdou výchovu, aby se neprojevily jeho negativní rysy. „Ve Skandinávii, kde byl dříve život hodně drsný a lidé chudí, si dokonce rodiny vyměňovaly děti v přesvědčení, že vlastní matka by nedokázala být k dítěti patřičně tvrdá," vypráví Markéta Křížová. TYGŘÍ MATKY Takzvaná tygří matka rozhodně problém s tvrdostí vůči svým po- TYGŘÍ MATKA VĚŘÍ, ŽE SVOU PŘÍSNOSTÍ PROKAZUJE DĚTEM MATEŘSKOU LÁSKU. tomkům nemá. Ba naopak, věří, že právě svou náročností a přísností jim prokazuje mateřskou lásku. Je sebejistá, netrpí pocity viny, jestli se náhodou nedotkla citů dítěte, rozhoduje za všech okolností a nestrpí sebemenší odpor. Tygří matka chce vychovat úspěšné dítě. Za každou cenu. Tak líčí přístup převážně asijských matek ve svém článku pro New York Times Proč jsou čínské matky lepší právnička z Yale Amy Chua. Ona je Američanka čínského původu, její muž americký Žid. Společně napsali knihu Bojový chorál tygří matky, v níž popisují výchov- né metody, jež aplikovali u svých dvou dcer. Článek i kniha rázem rozdělily americkou veřejnost na dvě skupiny - na ty, kteří považují Amy Chua za bezcitnou despotickou megeru, a ty, kdo její výchovné metody považují za cestu k americkému snu. Amy Chua i její muž zastávají názor, že americká společnost degeneruje a opravdu úspěšné jsou pouze děti z tradičně židovských rodin a potomci asijských imig-rantů v první a druhé generaci. Vyrůstají totiž v tvrdých podmínkách, s přísnou výchovou a velkou motivací. K tomu mají jakousi ambivalentní kombinaci pocitu výlučnosti a mindráku. To vše se manželé rozhodli svým dvěma dcerám v hojné míře poskytnout. Děvčata už totiž patří ke třetí generaci imigrantů, narodila se v hmotném dostatku a mohla by ztratit tah na branku. A tak dívky od rána do večera drtily školní učivo, protože přinést jinou známku než jedničku bylo nemyslitelné. Nebýt premiantkou třídy bylo nemyslitelné. Hrály na klavír a na housle do úmoru. Amy Chua například v knize líčí, kterak seděla její mladší dcera celý den až do noci u piana a nesměla vstát, dokud perfektně nezahrála velmi obtížnou skladbu Malý bílý oslík. Seděla a dřela pod pohrůžkou likvidace všech hraček a zrušení narozeninových i vánočních dárků na tři roky. Nakonec skladbu zahrála. 30 > REFLEX 15-15 „Tento typ výchovy je v Asii dost obvyklý. Jakmile děti nastoupí v pěti letech do školy, začne jim neustálá celodenní dřina," říká Tereza Lee. Její muž Lee Youn Yae, trenér české reprezentace v taekwondu, pochází z Jižní Koreje. „Dítě jde ráno na osmou hodinu do školy a z kroužků se vrací obvykle až před půlnocí. Rodiče, pokud jsou oba zaměstnaní, tráví v práci minimálně 12 hodin denně. Manžel je proto rád, že může být s našimi třemi holkami aspoň ráno a o víkendech. Kdybychom zůstali v Koreji, vůbec by je neviděl. Přesun mezi kroužky obstarávají prarodiče nebo děti rozváží speciální autobus. Do školy chodí děti i každou druhou sobotu a celou neděli se pak ještě doma učí." Učí se i o letních prázdninách, kdy nejsou ve škole učitelé. Samy sedí v lavicích a drtí. Systém je velmi přísný, dítě sbírá za školní výsledky body už od pěti let, a jeli počet bodů příliš nízký, nemůže si vybrat, na kterou školu půjde, pokud se vůbec někam dostane. „V Asii se od dětí očekává, že vrátí rodičům peníze, jež do nich investovali, a že se o ně ve stáří postarají. Ty nároky jsou extrémní. Když vše nevyjde podle plánu, má dítě pocit, že rodiče zklamalo, a raději volí sebevraždu," vysvětluje Tereza Lee. Jižní Korea tak zaujímá v žebříčku dětské sebe-vražednosti první místo. Vysoký počet sebevražd mezi dětmi je i v Japonsku. „Když jsme byli s manželem a dcerou Ennou na návštěvě u tchyně v Kjótu, vůbec jsem se nemohla dívat na televizi. Každou chvíli hlásili, že nějaké dítě skočilo pod vlak. Neměla jsem na to nervy," říká japanoložka Kateřina Saeki. „Víte, v Japonsku je skvělá porodní péče, rodiče i prarodiče se moc hezky chovají k miminkům a batolatům, řekla bych, že daleko laskavěji než v Evropě. Nosí je, chovají, nenechávají je brečet, v noci s nimi spí v jedné místnosti. Ale od pěti let čeká děti ukrutný dril, který se ještě často prolíná s dost drsnou školní šikanou. Nechtěla bych proto, aby dcera vyrůstala v Japonsku." Vysokou sebevražednost ve srovnání s vrstevníky vykazují i děti z čínských, korejských a japonských rodin v USA. Otázkou tedy je, zda extrémní disciplína a dril, o nichž píše Amy Chua, skutečně přinášejí takové ovoce. Japonské ani korejské univerzity rozhodně nemají zvlášť dobrou pověst a vědce i příslušníky jiných kreativních profesí musí obě země importovat. INDIÁNI TO VĚDÍ Na to, jaký výchovný model je nejlepší, neexistuje jednoznačná odpověď, je nicméně zjevné, že všechny extrémy škodí. Přílišná volnost bez hranic je podobně problematická jako soustavná drezúra. To, na čem se většina přístupů shodne, je důslednost. Pravidla, jež nastavíte, je záhodno dodržovat. I autorka Konceptu kontinua, současné bible alternativních rodičů, Jean Liedloffová, která tak adoruje indiánskou přirozenost a pralesní ráj, je toho názoru, že dítě má následovat dospělého a učit se od něj. Že dospělý musí být silný, mít svůj vlastní smysl existence, vlastní práci. Dítě nemá být středem pozornosti rodičů a svět se nesmí točit jen kolem něj. Kdysi to přece tak bylo. Děti vyrůstaly s rodiči a prarodiči, viděly je lovit, sbírat potravu, obstarávat stáda, pracovat na poli... A časem začaly dělat totéž. Až industriálni doba to všechno změnila. Práce se vytratila z domova. Navíc se doba rychle mění a naše znalosti už nemusí být pro děti užitečné. Přesto jim můžeme předat to podstatné: své vlastní postoje a hodnoty. Protože každý rodič nakonec stejně nejvíc vychovává děti vlastním příkladem. A pokud poskytne dítěti dobré citové zázemí a jistotu, může být i náročný. „Své syny vychovávám spíš evropským způsobem. Kdybych z nich dělala malé Indiány, neměli by v naší společnosti šanci," říká antropoložka Markéta Křížová. „Sami Indiáni to vědí a snaží se dostat vlastní děti do našich škol, aby přežily." □ REFLEX 15-15 < 31