VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE
t
TEORIE PSYCHICKÉHO VÝVOJE
rodičů při hospitalizaci dětí, Kennell a Klaus si připsali zásluhu za lidštější přístup v porodnicích a přispěli k redukci neodůvodněné separace matky a otce od dítěte.
Některé studie existenci vlivu novorozeneckého bondingu na kvalitu vztahu matky s dítětem nepotvrdily. Například Leifer et al. (1972) porovnávali ve výzkumu tři skupiny: 1. matky, jejichž děti musely být kvůli předčasnému narození umístěny v inkubátoru; 2. matky, které měly kontakt s novorozenci hned po porodu; 3. matky, jež měly s novorozenci tělesný kontakt alespoň v inkubátoru. Mezi skupinami se v mateřském chování neprojevily žádné rozdíly. Také více hodin kontaktu s dítětem po porodu nenavýšilo kvalitu vnímavosti matek vůči svým dětem (Craig et al., 1982). Přiložení dítěte k prsu ihned po porodu zvýšilo kvalitu interakce mezi matkou a dítětem v prvních čtyřech dnech života, ale v 10 měsících již v kvalitě interakce mezi matkou a dítětem nebyly shledány žádné rozdíly (Widstrôm et al., 1990). Další studie srovnávala rozdíly v chování (udržování blízkosti, citové projevy, pečování) matek, které měly děti u sebe v rámci běžné nemocniční rutiny (krátce po porodu a 30 minut okolo doby kojení), a matek, které měly děti u sebe hodinu po porodu a 90 minut okolo doby kojení. Signifikantní rozdíly zjištěny nebyly (Švejda et al., 1980). Pilotní studie došla k zajímavému závěru, že nejsilnější bonding se vyvinul u otců, kteří měli možnost krmit své děti (Taubenheim, 1981).
Petrohradský výzkum naopak existenci dlouhodobého pozitivního efektu novorozeneckého bondingu obhajuje. Matka a dítě, jež byly po porodu v přímém kontaktu kůži na kůži po dobu 25-120 minut, vykazovaly po roce lepší reciprocitu v kontaktu, matky reagovaly citlivěji a děti měly lepší schopnost seberegulace. Dvojice, u kterých byl praktikován pouze rooming-in20, nedosáhly tak dobrých výsledků (Bystrova et al, 2009). Metaanalytický výzkum došel k závěru, že raný kontakt může mít na vztah mezi dítětem a matkou mírný vliv, který vývojem ustupuje (Moore et al, 2007, 2012). Výsledky výzkumů jsou velmi nekonzistentní, je zapotřebí zlepšit kvalitu metodiky, vzít v úvahu i zaujatost autora. Na výsledky výzkumů může mít totiž vliv i fakt, že jsou často vedeny lidmi, kteří jsou zároveň bondingo-vými aktivisty. Jako každá teorie našel bonding svoje horlivé propagátory i skeptiky. Kritici upozorňují na příliš determinující charakter teorie. Častým argumentem je fakt, že matky i otcové si s dětmi dokážou vytvořit silné pouto i přes úplnou absenci neonatálního kontaktu (Rutter, 1981).
Přečtěme si názory obou stran:
„Nemůže být pochyb o tom, že procedura, která dokáže, aby se matka cítila lépe a více kompetentní pečovat o své dítě, má pozitivní vliv na vývoj mateřského pouta. Avšak
20 Systém rooming-in znamená společný pobyt matky s novorozencem v porodnici přes den i v noci.
tvrdit, že nedostatek kontaktu mezi matkou a novorozencem je indikací pro nemožnost vytvoření pouta s dítětem nebo pro jakákoli pozdější selhání, je špatnou službou milionům matek a jejich dětí, mezi kterými se vytvořilo perfektní zdravé pouto." (Egeland, Vaughn 1981) -
„Nesprávně probíhající bonding má zásadní psychologické důsledky, se kterými se mo hou matky a děti potýkat v dalších obdobích života. Nejznámější z nich je projevující se separátní úzkost u dítěte, neurotické poruchy a také hraniční poruchy osobnosti s naruše ným vztahem k mateřskému objektu. U matek pak poporodní deprese, kterou prohlubuje ztráta kontroly nad porodním procesem, tedy i ztráta kontroly nad dítětem a jeho vzdá leností od matky po porodu, dále posttraumatická stresová porucha, porucha výchovné kompetence čili např. paradoxní pevná až patologická vazba k dítěti anebo rozvolněná vazba k dítěti. Matky, jimž byl umožněn okamžitý kontakt s dítětem, jsou tak trochu jiné matky než ty, kterým kontakt umožněn nebyl. Mají tendenci se déle starat o novorozence jsou tolerantnější a lépe zvládají stres spojený s mateřstvím, ale především cítí větší ra dost při kontaktu s dítětem." Mrowetz (2009a)
Robson a Kumar (1980) došli k závěru, že mateřské city chyběly, pokud matka měla za sebou bolestivý nebo nepříjemný porod, amniotomii (umělé protržení vaku plodových blan) a brala opioidy na tlumení bolesti. Po třech měsících konstato vali narušený vztah k dítěti u matek s poporodní depresí (Robson, Kumar, 1980) Pozdější výzkum došel k závěrům, že vliv na kvalitu emočního připoutání k dítěti mají zejména socioekonomické faktory - negativní dopad představuje nižší vzdě láni, fakt, že matka je svobodná, deprese, předchozí psychické nebo porodní pro blémy a zdravotní problémy miminka. Neprokázal se vliv typu porodu, míry bolest: nebo podpory partnera. Vliv na bonding neměla ani forma kontaktu s novorozen cem (Figueiredo et al., 2009).
Bonding provází i metodologické problémy. Konstrukt bondingu a citové vazb) je obtížně definovatelný, validita výzkumů je tak snížená. Pouto či láska k dítěti je těžko měřitelná. Vnější projevy lásky a emoční vazby, které jsou měřitelné (očn: kontakt, vokalizace, usmívání, dotýkání, mazlení, přibližování obličeje), nemus: přímo souviset s hloubkou emočního prožívání. Toto chování se objevuje v kon taktu i s kojenci, ke kterým nemáme emoční vazbu, a bývá intenzivnější ve chvílích kdy člověk ví, že je pozorován. Na měření bondingu byly sestaveny testy, které se skládají ze subjektivní výpovědi o pocitech rodiče (např. „jsem na dítě naštvaná' „moje dítě je nejkrásnější na světě", „moje dítě mě dráždí", „moje dítě moc pláče' „se svým dítětem se cítím v pasti"). Projevy se liší v závislosti na osobnostních cha rakteristikách a temperamentu jedince a v projevech lásky existují mezikulturn: rozdíly.
VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE
TEORIE PSYCHICKÉHO VÝVOJE
Na vývoj emočního pouta mezi matkou a dítětem nelze nahlížet z hlediska jedné dimenze (bon-ding proběhl-neproběhl), do hry vstupuje celá řada jiných faktorů. Obhájci bondingu by ale neměli publikovat zjednodušené závěry o dalekosáhlých negativních důsledcích chybějícího bondingu. Výsledky výzkumů jsou velmi nejednoznačné a nekonzistentní, navíc od sedmdesátých let platí všeobecný odborný konsenzus, že vývoj dítěte není podmíněn dílčími událostmi v raném věku (Murphy, Moriarty, 1976; Thomas, Chess, 1977; Vaillant, 1977; Sameroff, Chandler, 1975). Existuje řada matek, které potřebují čas, aby se zadaptovaly na novou situaci, a navázání emočního pouta s dítětem jim trvá déle. Aktivní podněcování k bondingu vnímají negativně jako příliš autoritativní vměšování do oblasti intimity nově vzniklého mateřství. Některé matky potřebují spíše ujištění o normalitě pocitů nejistoty, a ne poučení o narušeném bondingu, reakcích správné matky a o nepříliš optimistickém výhledu do budoucnosti kvůli jejich „nemateřským" postojům. Častým vedlejším efektem příliš horlivého prosazování bondingu je sebeobviňování žen z nesplněné role dobré matky, zbytečné trápení nad možnými důsledky separace z důvodů zdravotního stavu dítěte nebo necitlivého postupu zdravotníků. Poučování matek o významném vlivu raného bondingu na život dítěte může matku vystrašit a stát se zdrojem jejích depresivních pocitů. Na druhou stranu nesporným přínosem tohoto druhu aktivit je humanizace porodnictví. Intimní kontakt matky s dítětem po porodu přináší řadu pozitiv a je rodiči jednoznačně preferován (Moore et al, 2007). Nesmíme zapomínat, že narození dítěte by mělo patřit k vrcholným životním zážitkům, a to je dobrý důvod k tomu, aby rodiče prožili porod a poporodní dobu podle svých pocitů a přesvědčení s přiměřenou podporou, docílili tak pocitu psychického klidu a pohody a vyhnuli se pocitům rozčarování, ochuzení či selhání.
Připoutání matky k dítěti, teorie Mary Ainsworthové
„Kdybych měla děti, po kterých jsem mamě toužila, myslím, že bych došla
k nějaké uspokojivé kombinaci mateřství a kariéry, ale nevěřím, že existuje nějaký
univerzální, jednoduchý a šablonovitý způsob řešení tohoto problému."
Mary Ainsworthová, 1983
Psycholožka kanadského původu Mary Ainsworthová (1913-1999) započala svůj výzkum vztahů mezi matkou a dítětem v Anglii v týmu psychiatra Bowlbyho, od kterého převzala teoretický rámec významu připoutání dítěte k matce. Později pokračovala ve své práci v Ugandě, kde chtěla studovat důsledky separace matky od dítěte v rámci tamějšího zvyku posílat děti na pár dní k příbuzným, aby „zapomněly na prso" (Bretherton, 2003). Zvyk již ale nebyl dodržován, a tak se Ainsworthová pustila do výzkumu normálních vývojových změn u dětí a interakcí matky s dítětem. Zjistila např., že ve způsobu projevů připoutání existují kulturní rozdíly. Ugandské děti při znovushle-dání s matkou tleskaly, americké děti ji objímaly a dávaly jí pusinky (Ainsworth, 1967).
V roce 1963 začala Ainsworthová v USA se svým nejslavnějším výzkumem (tzv Baltimorskou studií). Výzkum probíhal v domácím i laboratorním prostředí. Pro účely svého výzkumu Ainsworthová vymyslela speciální experimentální proceduru, kterou na zvala „Test neznámé situace" (Strange situation proceduře). Její struktura spočívala v tom že si dítě hrálo samo s matkou, poté se matka vzdálila a nakonec se opět vrátila. Intervaly byly tříminutové. Pozorování jednoho dítěte trvalo 20 minut. U dítěte byla pozorována; 1. míra zvídavosti (např. hraní si s novými hračkami), 2. reakce na odchod a příchod matky
Na základě dlouhodobého a opakovaného pozorování dětí od 9 do 20 měsíců Ainsworthová definovala tři základní typy emočního připoutání: úzkostně vyhýbavý bezpečně připoutaný, úzkostně vzdorující typ (Ainsworth, Wittig, 1969; Ainsworth et al. 1978). Výzkumy prokázaly vysokou 80-96% stabilitu typu připoutání ve 12 a 18-20 mě sicích (Waters, 1978; Main, Weston, 1981). Výsledky metaanalytické studie došly k závěru že typ A je přítomný u 21 %, typ B u 65 % a typ C u 14 % dětské populace (van Uzendoom Kroonenberg, 1988), což je zjištění konzistentní s původními zjištěními Ainsworthové et al. (1978). Čtvrtou ověřenou kategorii definovala v osmdesátých letech Mary Mainová (Main, Solomon, 1986,1990) jako typ dezorganizovaný. Projevy připoutání jsou v tétc kategorii atypické, často jde o mix chování nejistých typů připoutání (typ A a C) kombino vaný s dalšími nestandardními projevy. Výskyt dezorganizovaného typu se udává zhruba u 12 % dětí (Main, Solomon, 1990) a rekrutuje se z typů A a C.
Typ A: úzkostně vyhýbavý typ nejistého připoutání [zhruba u 10-2D % dětí]
Chování dítěte: Úzkostně vyhýbavé dítě matku ignoruje nebo se jí vyhýbá, neprc jevuje emoce, když matka odchází nebo přichází. Dítě utíká pryč, když se k němí matka blíží, nepřilne k ní, když ho zdvihne, aby ho pochovala. Dítě se moc nevěnují zkoumání prostředí. V kvalitě interakcí příliš nerozlišuje mezi osobou blízkou a cizí
Chování matky: Matka je méně zúčastněná, často na potřeby dítěte nereagují a dítě zjišťuje, že jeho snaha o komunikaci s matkou nepřináší žádný efekt.
Prognóza do budoucna: Nedokáže navázat blízký, vřelý a důvěrný vztah, snaž se o nezávislost, nechce se na nikoho spoléhat a ani sám není schopen poskytnou podporu blízké osobě. Emoční intimitu nepovažuje za důležitou, pocity příliš n£ projevuje. Často řeší problémy vyhýbavými strategiemi.
Typ B: bezpečne připoutaný typ [zhruba u B5-7D % dětí]
Chování dítěte: Dítě se chová v matčině přítomnosti zvídavě, navazuje kontak s cizími osobami, využívá matku jako bezpečnou základnu, kterou potřebuje prc získání pocitu jistoty. Reaguje nespokojeností na matčin odchod a raduje se, když si matka objeví. Když matka odejde, přestane navazovat kontakt s cizí osobou.
VÝVOJOVÁ PSYCHOLOGIE
TEORIE PSYCHICKÉHO VÝVO
Chování matky: Matka na dítě emočně adekvátně reaguje a konzistentně uspokojuje jeho potřeby.
Prognóza do budoucna: Vyhledává intimitu a emočně blízké vztahy, do rovnováhy ale klade i potřebu nezávislosti. Ke vztahům přistupuje pozitivně, cítí se v nich spokojeně.
Typ C: úzkostně vzdorující, rezistentní typ nejistého připoutání
[zhruba u 1Q-20 % dětí]
Chování dítěte: Dítě je pasivní, explorace se bojí, a to i když je matka přítomna. Když matka odchází, dítě je extrémně nervózní a nespokojené. Když se vrátí, projevy dítěte jsou ambivalentní. Snaží se být vblízkosti matky, ale je rozmrzelé a reaguje negativisticky, když se matka snaží upoutat jeho pozornost, např. mu nabízí hračku. Při znovushledání dítě matku někdy bouchne nebo do ní strká, nepřitulí se, když ho matka zvedne.
Chování matky: Matka interakci řídí podle svých rozhodnutí, potřeby dítěte uspokojuje velmi nekonzistentně. Jednou je vřelá a chápající, podruhé ignorující nebo odmítající. Často emoce používá demonštratívne.
Prognóza do budoucna: Intimní a emoční vztahy vyhledává, touží po ocenění druhých, zároveň ale ve vztazích prožívá nejistotu, pochybuje o sobě samém. Může ve vztahu projevovat přílišnou závislost.
Typ D: nejistý - dezorganizovaný/dezorientovaný, atypický [zhruba u 10-15 % dětí] Chování dítěte: Dítě projevuje směs vyhýbavého a vzdorovitého chování, v popředí je zmatečnost a úzkost. Působí ustrašeně, bojácně, může se chovat vzdorovité a agresivně, občas v činnostech ustrne. Dezorganizovaný typ je rizikovým faktorem vzniku poruch chování a problémů ve vývoji.
Chování matky: Dítě nemá šanci se v projevech matky zorientovat, chování je nečitelné a nevypočitatelně. Matka užívá zastrašující strategie nebo sama působí ustrašeně. Tento rodičovský styl se objevuje u psychicky narušených jedinců či u osob po prožitém psychickém traumatu v době intenzivního truchlení.
Prognóza do budoucna: Touží po intimním vztahu, ale je pro něj obtížné druhým lidem věřit, objevuje se strach z odmítnutí, ze zranění a zvýšená snaha po kontrole. Ve vývoji bývají patrné poruchy chování a horší zvládání stresu. Ze všech typů je zde nejvýraznější riziko psychopatologického vývoje.
Dvakrát až třikrát vyšší výskyt tohoto typu chování byl zjištěn v rodinách, kde jsou přítomny sociálně rizikové faktory. Výrazně zvýšený výskyt dezorganizovaného chování byl zjištěn u dětí adolescentních matek - 31 % (Broussard, 1995), mezi Dogony v Mali 25 % (True et al., 2001), v populaci dětí z předměstí Cape Town v Jihoafrické republice 26 % (Tomlinson et al., 2005). Dezorganizovaný
typ připoutání je výrazně častější u populace podvyživených dětí, nejvýraznější v 18 měsících, s věkem se jeho výskyt snižuje. U podvyživeného dítěte se obvyl rozvine jeden z typů nejistého připoutání (Waters, Valenzuela, 1999). U pod živených 18měsíčních dětí v Chile bylo zjištěno 57 % atypického typu připoutá oproti 15 % v populaci dobře vyživovaných chilských dětí (Waters, Valenzue 1999). Dezorganizovaný typ se vyskytuje často také u dětí zneužívaných (Carls> et al., 1989; Lyons-Ruth, Jacobvitz, 1999). Prokázala se souvislost mezi dezorga zovaným typem připoutání a genetickou variantou, která způsobuje, že recepte v mozku jsou méně senzitivní na dopamin. Snížená senzitivita na dopamin je ; trně příčinou sníženého zájmu dětí o útěchu od rodičů (Lakatos et al., 2000).
Interkulturní rozdíly
Některé studie nevykázaly výrazné rozdíly v typech připoutání mezi kulturami, u ných výzkumů tomu bylo přesně naopak. Například výzkum v severním Německu p kázal, že dvě třetiny dětí byly připoutány nejisté, z toho 52 % úzkostně vyhýbav) způsobem (Grossmann et al., 1981). V jižním Německu se tento fenomén neproje Z uvedeného vyplývá, že v Německu patrně existují oblasti, kde rodiče děti vychovav k disciplíně, samostatnosti a nezávislosti již před prvním rokem. Tento trend se vš ukazuje jako kontraproduktivní. V10 letech děti s úzkostně vyhýbavým chováním: vají spíše chudší vrstevnické vztahy a jsou méně samostatné. Bezpečně připoutané d byly sebejistější, samostatnější a odolnější vůči stresu (Grossmann et al., 1981,198;
Děti z Indonésie, z kibuců v Izraeli a z Japonska vykazovaly větší zastoupe úzkostně vzdorujícího typu (Zevalkink et al., 1999; van Uzendoorn, Kroonenbe 1988). Kulturní rozdíly se promítají do způsobu výchovy dětí. Například japons děti při tradičním způsobu výchovy nejsou nikdy separovány od matek. Japons matky obvykle při výchově uplatňují tzv. princip amae, tedy shovívavý a závi způsob výchovy (Miyake et al., 1985; Behrens et al., 2007), děti se snaží v rán přirozeného vývojového trendu osamostatnit, vzdorují v příliš těsném vztahu, , zároveň nejsou zkušenostmi zodolněné a prožívají úzkost, která jim neumožni potřebnou míru odpoutání. Japonci navíc samostatnost nepovažují za tak vysok hodnotu jako euroamerická kultura. Při takovém přístupu i bezpečně připoutá děti mohou vykazovat méně zvídavého chování (Rothbaum et al., 2000).
Typ připoutání jako prognostický faktor
Teoretickou základnou všech výzkumů připoutání je, že bezpečné a pevné poi vytvořené v kojeneckém věku je prediktorem dobrého psychosociálního vývoje dětství do dospělosti. Rada studií, i když ne všechny, došla k závěru, že bezpeč