Slovní druhy


Slovní druhy jsou vymezeny pomocí tří kritérií – tvaroslovného (morfologického), významového
(sémantického) a skladebního (syntaktického). Tato kritéria se někdy doplňují, jindy si konkurují.
Zpravidla nemůžeme jednoduše a jednoznačně všechna slova přiřadit k určitým skupinám na základě jen
jednoho z nich.

Kritérium tvaroslovné dělí slovní druhy na ohebné (mění tvar slova) a neohebné (nemění tvar slova).
V rámci ohebných slov se pak vymezují slovní druhy skloňované (substantiva, adjektiva, pronomina a
numeralia) a časované (verba). Existují však i neohebná podstatná jména (angažmá, kupé), přídavná
jména (blond, lila), zájmena (jeho, jejich) a číslovky (pár, třikrát). Neohebné slovní druhy
představují adverbia, prepozice, konjunkce, partikule a interjekce.

Kritérium významové rozčleňuje slova na plnovýznamová a neplnovýznamová. Plnovýznamová slova jsou
významově samostatná, tzn. mají slovní (věcný) význam – pojmenovávají např. osoby, vlastnosti,
děje, okolnosti apod. K plnovýznamovým slovním druhům se řadí klasicky podstatná jména, přídavná
jména, slovesa a příslovce. Dále se k nim většinou připojují zájmena, která mají za úkol
zastupovat, ukazovat a odkazovat, a číslovky, jejichž funkcí je vyjadřovat množství. Zvláštní
pozici mají citoslovce. Mnohá jsou plnovýznamová – napodobují zvuky (cink), naznačují psychické
prožitky (ach) navazují kontakt (haló). Citoslovce však neobsahují pojmovou složku a mají funkci
vypovídací a expresivní. Neplnovýznamová slova jsou významově nesamostatná. Znamená to, že nemají
slovní význam sama o sobě, ale získávají ho až ve spojení s plnovýznamovými slovy nebo větami,
např. na (stole), (zdravý) a (veselý), ať (přijde). Za neplnovýznamová se považují předložky,
spojky a částice.

Kritérium skladební dělí slovní druhy podle toho, jak se podílejí na výstavbě výpovědi. Větnými
členy jsou: podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa a příslovce. Citoslovce
mají funkci větného členu zřídka, např. Petr hup do vody. (nahrazují sloveso v přísudku). Většinou
stojí samostatně, do věty se nezařazují, např. Hurá! Au, to bolí! Předložky samy o sobě větným
členem nejsou, ale tvoří větné členy ve spojení se jménem, např. ke dveřím – příslovečné určení
místa, (zpráva) ze zahraničí – přívlastek neshodný.

Spojky a částice větnými členy nejsou. Spojky spojují větné členy nebo věty a vyjadřují vztahy mezi
nimi. Částice uvozují samostatné věty a naznačují jejich druh, např. přací – Kéž bych ho potkala!
Vyjadřují také významový odstín větného členu, před kterým stojí, např. Zajímalo ho hlavně plavání.




Zpracovala Jana Marie Tušková podle mluvnic: Čeština – řeč a jazyk (2000), Příruční mluvnice
češtiny (1995).