HLÁSKOSLOVÍ Hláskosloví aneb Co slyšíš, když mluvím Už se vám někdy stalo, že jste byli pořádně nachlazení a měli jste potíže s mluvením? Někdy totiž může úplně obyčejná rýma způsobit pořádné nedorozumění. Často v takové situaci míváme místo rýmy rybu, hláskosloví namísto mámy zase neúmyslně voláme bábu a pleteme si Martu a pana Bártu. Dokázali byste vysvětlit, co vlastně rýma v těchto případech způsobuje a proč může dojít k nedorozumění? Fonetika může pomoct i řečníkům _! Jazyk má dvé formy - psanou a mluvenou. Tu starší, mluvenou zkoumá hláskosloví, resp. jeho dílčí disciplíny: • Fonetika zkoumá, jak vzniká řeč a jak ji vnímáme; zabývá se tedy zvukovými prostředky, jako je hláska či prízvuk. V praxi lze poznatky fonetiky využít třeba při nápravě vad řeči nebo poruch sluchu. • Pönologie zjišťuje, jak jsou zvuky v jazyce využívány. Zkoumá proto jen ty zvukové prostředky, které mohou rozlišit význam - fonémy. Za fonémy lze považovat např. hlásky [p] a [v], protože slova pes a ves mají jiný význam. • Ortofonie je nauka o správném tvoření a znění hlásek spisovné češtiny. • Ortoepie je nauka o tom, jak máme hlásky spisovně užívat (viz s. 23). fonetický přepis Psaná a mluvená podoba jazyka se do jisté míry liší. Pokud tak není jasný kontext slov, může dojít k nedorozumění. Vezměme si třeba slovo led - píšeme v něm d, ale neslyšíme ho tam. Aby bylo možné takové rozdíly zachytit a také se naučit dobře vyslovovat slova v cizím jazyce, vznikl fonetický přepis, sloužící k záznamu zvuku řeči. V učebnici používáme zjed nodušenou podobu jeho české varianty. Dodržujeme při tom tato pravidla: • Přepis uvádíme v hranatých závorkách. • i„- • ■ • • Hlásky označujeme písmeny (např. lípa [lípa]). one ic yprejaisjepisem ' ' , ,/ V, v , ..n ní ny záznam mluvené reci. • Píšeme to, co skutečné slyšíme (napr. loa llotj). • Nerozlišujeme znaky ú a ů, oba přepisujeme jako [ú] (např. úhořů [úhořů]). - Nerozlišujeme písmena i a y, obě přepisujeme jako [i] (např. vylít [vilít]). • U slabik di, ti, ni vyjadřujeme měkkost háčkem u d, t, n (např. tisíc [tisíc]). • Znak ě přepisujeme vždy ve shodě s výslovností, tedy slabiku vé jako [vje], méjako [mne], íiějako [de] apod. (např. květ [kvjet], měli [mňeli], děj [dej]). ' Užívají se i zvláštní znaky (např. zadní [n] ve slovech typu branka [branka]). hláska a slabika _ Mluvená řeč je sestavena z menších částí. Nejmenšími zvukovými jednotkami jsou hlásky - samohlásky (např. [a], [i]) a souhlásky (napr. [k], [p]). Nepleťme si je však s písmeny - -- např. ě není hláska, ale písmeno; zastupuje totiž Hláska Je nejmenšízvu-různé zvuky: ve slově měl [ňe], ve slově věda [j, ková jednotka lidské řeči. Počet hlásek a písmen ve slově tedy nemusí být stejný (např. o-b-ě [o-b-j-e]). Při mluvení seskupujeme hlásky do slabik. Ty jsou nejmenšími opravdu existujícími jednotkami řeči. Základem slabiky je slabičné jádro. Obvykle je jádrem samohláska (např. ne-vtm) či dvojhláska (např. dlouhou), ale může jím být také slabikotvorná souhláska, tj. r, /, m mezi souhláskami (např. sl-za) nebo na konci slova (např. se-dm). Slabiky, které jsou zakončeny jádrem, se nazývají otevřené (např, sve-tr). Opakem jsou slabiky zavřené (např. ven-kov). Slabiky mohou být tvořeny samotným jádrem (např. u-jel), Častěji však obsahují hlásek více (např. u-jel). Slabika je nejmenší existující jednotka lidské řeči. Je složená z jedné či více hlásek. 1- Rozhodněte, zda má slovo měsíc stejný počet hlásek i písmen. 2. Určete, kolik je slabik ve slovech brát, vybrat, bratr, bratři. 3. Uveďte příklad slova složeného jen z otevřených slabik. 4. Dokažte, že hlásky A a r jsou fonémy. Fonetický přepis falešný zpěv [falešní spjef] měděný důl [mňeděnídúl] děti utíkaly na zastávku [deťi uťíkali na zastáfku] 5 hlásek (označených 4 písmeny): 2 samohlásky 3 souhlásky Slabika • Otevřená: ka-la-m>-tar pou-hou, zmr-zl • Zavřená: pod-vod-ník, per-fekt-ních, roz-hod-neš I seek you na ICQ Hříčkou s fonetickým přepisem vznikl název populární služby ICQ. Její skutečné jméno I seekyou (anglicky „hledám tě") lze totiž přepsat jako [áj síkjú], což zní stejně jako [áj sí kjú], tedy hlásky zapsané znaky /, c a q. Stejně tak za výrazem mayday, který užívají námořníci k vyjádření ohrožení, stojí fonetic JÍL laj síkjú] na [áj síkjú] ký přepis slova m'aider (francouzsky „pomoz mí"}. Hláskovat a slabikovat Hlásky a slabiky nejsou jen jednotkami lidské řeči, představují také různé přístupy k učení čtení. Děti se mohou učit číst buďse slabikářem, tedy po slabikách, nebo tzv. genetickou metodou, kdy si slovo nejprve ~*"^~~ vyhláskujíaažpak přečtou celé. Lépe Slabikují, nebo hláskuji? tak pry vnímaji VýZnarn slova ITľTTTk jazykovedná disciplína s. 18-19 (J) prízvuk ->s. 22 (J) spisovná čeština 4 s. 15 (J), 32 (J) samohláska, souhláska, dvojhláskas 21 (j) Hlásky a jejich změny v proudu řeči aneb Když hlasivky kmitají Říká se, že v češtině Čteme slova tak, jak je píšeme. Není to tak úplně pravda a někdy kvůli tomu dochází k úsměvným nedorozuměním. Jako třeba v této situaci: Petr šeptá kamarádovi: Jana se mi moc líbí, chtěl bych ji svést." Kamarád udiveně odvětí: „A v čem bys ji vozil? Vždyť ani nemáš řidičák!" Proč si podle vás Petrův kamarád vyložil jeho výrok jinak, než jak byl zamýšlen? A napadá vás jiný příklad slov, která se dají takto snadno zaměnit? I Ke vzniku řeči dochází v češtině při výdechu. Z výdechového du vzniká v hlasivkách hlas a z něj jsou pomocí mluvních orgánů ulože-i v ústní, nosní či hrdelní dutině (např. rtů, zubů, tvrdého patra) tvořeny hlásky. Pokud tyto orgány nechají hlasu volný průchod, vznikají samohlásky; pokud se pohybují a vytváří hlasu v cestě překážky, vznikají souhlásky. samohlásky, dvojhlásky Znění samohlásek je ovlivněno polohou jazyka a rtů při výslovnosti a také tím, jak dlouho zní: • Postavení jazyka v ústech vychází z jeho pohybu nahoru a dopředu nebo dozadu. Např. při vyslovení [i] se zvedá vysoko přední část jazyka, takže [i] nazýváme hláskou vysokou a přední. • Postavení rtů hraje roli u hlásek [o], [ó], a [ú], při nichž jsou rty sešpulené. • Délka, tj. doba, po kterou samohlásky zní, může v češtině měnit význam (např. [uhlí] x [úhli]). Podle délky pak rozlišujeme samohlásky krátké (např. [a], [e], [i]) a dlouhé (např. [á], [é], [í]). Vlastnosti samohlásek podle postavení jazyka Samohláska ie hláska, která vzniká průchodem hlasu hrdelní a ústní dutinou. Mezi samohláskové zvuky patří i dvojhlásky, u nichž se v průběhu výslovnosti mění postavení jazyka. Původně česká je jen [ou], ale zdomácněly zde také [au] a [eu]. Ty se objevují v citoslovcích (např. mňau) a v přejatých slovech (např. auto, euro). Skupina au, eu se sice v písmu objevuje Dvojhláska je složitý sa-. , , , , , .j v , v, . . j , mohláskovýzvuk, během i v českých slovech, neide vsak o součást ledne , , , , ,,,',/ . ^ nejz se meni postaveni slabiky, a tedy am o dvojhlásku (napr. na-u-cit). ■ ^ ústech souhlásky Souhlásky se od sebe liší tím, které mluvní orgány se podílí na jejich vzniku a jak. Velmi důležitou vlastností souhlásek v češtině je také zapojení hlasivek. Souhlásky, při jejichž tvoření hlasivky kmitají, označujeme jako znělé (např. [b], [d]) a souhlásky, při nichž jsou hlasivky v klidu, jako neznělé (např. [p], [t]). Dvojice souhlásek, které se tvoří stejně a liší se jen znělostí, tvoří páry a označují se jako párové (např [b] - [p]). Existují i souhlásky nepárové ([m], [n], [ň], [j], [1], [r]). Tyjsou všechny znělé. Souhláska je hláska, která vzniká tak, že výdechový proud překonává překážku tvořenou mluvními orgány. Zvláštní postavení má [ř], které je jako foném nepárové znělé, ale vedle neznělé souhlásky a na konci slova se vyslovuje nezněle (např. tři, ker). spodoba znelosti Znělé b d t l 9 ti d; d Neznělé P f t f s i k dl c i Dvojke párových (znélýc i a r eznělýchj) souhlase Při mluvení se hlásky vzájemně ovlivňují. Potká-li se např. párová hláska znělá s neznělou, přizpůsobí se jedna druhé tak, aby byly obě stejné. Tento jev se nazývá spodoba znělostí a probíhá tak, že se v pořadí první hláska změní v hlásku, s níž tvoří pár (např. [k] ^ [g], [z] -> [s]). Poté jsou obě bud'znělé (např. nikdy [ňígdi]), nebo neznělé (např. úzký [úskí]). Nepárové hlásky spodobě nepodléhají ani ji nezpůsobují. Proto lze sluchem rozlišit např. slova lední [lední] a letní [letní]. Zvláštní postavení má i hláska [v] - sama spodobě podléhá (např. vtip [ftip]), ale nezpůsobuje ji (např. sval [sval]). Výjimečně se při spodobě znělostí mění v pořadí druhá hláska. Takové spodobě podléhají [h] a [ř] - proto je např. u slova shoda spisovná jak podoba [schoda] užívaná v Čechách, tak moravská [zhoda]. Spodoba znělosti je změna znělosti souhlásky, k níž dojde, stojí-li vedle sebe znělá a neznělá souhláska. Samohláska [é] - přední, středová, dlouhá Dvojhláska [ou], lau], [eu] Souhláska [p] - tvořená pomocí rtů a ú plné překážky, neznělá Spodoba znělosti tužka -» [tuška] takže [tagže] hlásky neznělé hlásky znělé Mlaskání povoleno Zatímco v češtině tvoříme hlásky vždycky jen při výdechu, v některých afrických jazycích lidé hlásky běžné vyslovují také při vdechu. Typickými vdechovými hláskami jsou třeba tzv. mlaskavky v khoisanských jazycích, jimiž mluví Křováci. Tvoří hlásky při vdechu Není ú jako ů Možná jste už někdy přemýšleli o tom, proč má hláska [ú] v písmu dvě podoby - ů a ú. Je to důsledek historického vývoje. Na konci 14. století se totiž hláska ó přeměřila na dvojhlásku uo, z níž se o století později vyvinulo dlouhé u (kón -> kuoň 4 kůň). Kroužek nad ů je tedy vlastně pozůstatkem někdejšího o a píše se jen ve slovech, v nichž bylo dřív ó. A protože ó tehdy z jazyka zmizelo, setkáme se s ním dnes jen ve slovech přejatých z cizích jazyků (např. móda) a citové zabarvených (např. bože). Najdi samohlásku! Na rozdíl od té české obsahuje hebrejská abeceda znaky jen pro souhlásky. Samohlásky se původně nijak neoznačovaly, 'JT^STX "^7^11 tÍ\XZ protože čtenáři si je nvrrh rtim osn uměii dopingmi. f* " T Změnilo se to až 3S EV 1B3|S1 JD^> v 9. století, kdy v hovo-DV3 nbľtl nB#3n Oi ru začala převažovat ' ' aramejština. Pro ozna- Hebrejština včetně čenf sarnohlásek se zača, znamének pod znaky používat systém teček a čárek, které se přidávaly pod písmeno nebo nad ně. Díky těmto znaménkům může jeden znak označovat několik slabik, např. [be], [ba], [bi] atd. Komunikace v českém jazyce pro střední školy © Didaktis 2013 21 Podobným jevem je i neutralizace znělosti. Při ní dochází ke změně znělé souhlásky na konci slova před pauzou v její neznělý protějšek (např. bod [bot]). Neplatí to ale Neutralizace znělotti je při spojité výslovnosti na hranici slov, následuje-li *ráta z,rl*losti na kond znělá souhláska (např. běž domů [bjež domú]). pauzou. Neutralizace znělosti duby [dubi] x dub (dupl provozní [provozní] x provoz [provos] zdůvodnit [zdůvodnit] x důvod [dúvot] 1. Vyslovujte postupně samohlásky a sledujte, které mluvní orgány se při tom pohybují. Své pozorování poté srovnejte s obrázkem trojúhelníku na s. 21. 2. Rozhodněte, u které ze souhlásek/ g, k, p, t kmitají pří tvorbě hlasivky. 3. Vysvětlete, proč říkáme [chci let], ale [chci trochu ledu]. slovo přejaté -> s. 29 (J), 33 (J), 49 (J) foném -> s. 20 (J) slovo citově zabarvené -> s. 32 (J) Zvukové prostředky souvislé řeči aneb Mje někdy víc než co Mluvit dokážou už malé děti. Ne vždy to ale stačí - někdy se totiž nedomluví ani ten, kdo mluvit umí, Představte si, že třeba plánujete výlet s přáteli. Rozhodnete, že cesta vlakem je moc složitá a že vezmete auto. Řeknete: „Vlakem... ne autem." Jak myslíte, že si vaše sdělení vyloží ostatní? Vysvětlete, proč dojde k nedorozumění. není určité slabiky slova ve srovnání 5 ostatními. Pokud má příjemce naše ústní sdělení pochopit, nestačí jen tvořit hlásky - je třeba využívat i zvukové prostředky, které dokážou promluvu strukturovat. wm HÍÉáíÉfl Takovým prostředkem je mj. zvýraznění určitých slabik - přízvuk. Hlavní slovní prízvuk ['] je v češtině na první slabice. Nemá ho ale každé slovo - jeden společ- Slovní přízvuk je zvýraz ný prízvuk totiž může mít i skupina několika slov: • Jednoslabičná vlastní předložka funguje s následujícím jménem ve větě jako celek, v němž nese přízvuk jen předložka (např. do práce ['do práce]). Svůj přízvuk po takové předložce mají pouze dlouhá slova (např. na nejsledovanější [na 'nejsledovaňejší]). • Neprízvučná slova přičleněná k předchozímu slovu nazýváme príklonky. Jde o krátké tvary zájmen a pomocné sloveso být (např. řekl jsi jí ['řekl si jí]). • Neprízvučná slova, která se přičleňují k následujícímu slovu, se nazývají předklonky. Obvykle jsou to spojky a částice (např. že půjde [že 'půjde]). Vedlejší slovní přízvuk [,] se objevuje jen v trojslabičných a delších slovech. r Je slabší než hlavní přízvuk a stojí obvykle na li- tn^.f Ho™|e.zv^[az ché slabice (např. bleděmodrý ['bleďermodrí]). není prízvuku klíčového . ... slova ve větě. Prízvuk se projevuje 1 na úrovni vet. Vetný prí- zvuk souvisí s významem - ukazuje, co je jádrem dané výpovědi. V neutrální větě bývá na posledním slově (např. Honza šel domů. ['honza 'šel 'domú]). Chceme-li však zdůraznit jiné slovo, jeho přízvuk zesílíme. Tím se jádro z konce vety přesune (např. ['honza 'šel 'domú]). ÉÉBÉMIÉH Důležitou roli hraje také průběh výšky a síly hlasu - intonace. Signalizuje nejen konce vět a promluvy, ale odráží i záměr či pocity mluvčího. Liší se totiž u vét s různou komunikační funkcí: • intonace klesavá je u vět oznamovacích, • intonace stoupavě klesavá je u vět rozkazovacích, vět pracích a také u otázek doplňovacích, • intonace stoupavá je u otázek zjišťovacích. dalsi zvukove prostředky — Snazší orientaci v projevu napomáhají také: • síla hlasu - umocňuje dramatičnost textu a zdůrazňuje důležité pasáže, • tempo řeči - ovlivňuje tvoření hlásek, srozumitelnost a správné členěni řeči, . pauzy - zpřehledňují projev. Nevhodně umístěná pauza může naopak změnit význam (např. vyslovíme-li vlakem ne, autem jako [vlakem | ne autem], příjemce si zřejmě naše sdělení vyloží zcela jinak, než jak bylo zamýšleno). Intonace ie změna výšky a síly hlasu v průběhu promluvy. 1. Najděte príklonky ve slovních spojeních od táty, máji rád, viděl jsem ho. 2. Přečtěte nahlas větu Při cestě z práce mu přeběhla přes cestu černá kočka a vyťukávejte při tom tužkou prízvučné slabiky. 3. Vyslovte větu Užpřisel nejdřív jako větu oznamovací a pak jako otázku. Slovní prízvuk - Hlavní: dopis ['dopis], do dopisu ['do dopisu] • Vedlejší: dopisovat ['dopisovat] Větný prízvuk • Neutrální věta: To by Jana nikdy neřekla. ■ Citové zabarvená věta: To by Jana nikdy neřekla. To by Jana nikdy neřekla. Intonace • Klesavá: Zavolám ti zítra. - Stoupavě klesavá: Kdy mi zavoláš? Zavolej mi pozítří! • Stoupavá: Zavoláš mi zítra? Co dokáže smajlík Zatímco v mluveném projevu vyčteme často pocity autora z intonace či síly hlasu, u písma to možné není. Jak tedy poznáme, zda je věta míněna vážně? V roce 1982 tento problém vyřešil počítačový odborník Scott Fahlman. Navrhl pro označení vtipu znak:-). Od té doby záměr autora v textu signalizují smajlíc Úsměv je všude! J'UJIiLk předložka vlastní ■» s. 48 (J) jádro výpovědi s. 61 (J) komunikační funkce výpovědi -»s. 60 (J) věta oznamovací, věta rozkazovací, veta prací -» s. 60 (J) otázka doplňovací, otázka zjišťovací ^ s. 60 (J) Spisovná výslovnost aneb Mluvit jako kniha Myslíte si, že můžeme klidně mluvit, jak nás napadne, protože česky tady přece rozumí každý? Když řekneme štyryjabka, problém to nejspíš nebude, ale odhalili byste třeba, že do výroku čéčepése mluvčí šikovné skryl hned sedm slabik, totiž člověče, podívej se? A pravá legrace nastane v případe, když někdo mluví rychle, polyká slabiky a nedá si pozor u slov jako knihovna či nádržka... Zkuste z těchto příkladů vyvodit, jaké jevy mohou způsobit nedorozumění. Napadají vás další případy nevhodné výslovnosti? I Pokud by mluvčí při veřejném projevu komolil slo-i libovolně přesouval přízvuk, asi by mu málokdo rozuměl. Dopustil by se totiž prohřešků proti výslovnostní normě, ustálené podobě znění spisovné češtiny. Ta přitom není stálá v čase - vyvíjí se spolu s jazykem. Aktuální normu České výslovnosti popisuje např, kniha Jiřiny Hůrkové Česká výslovnostní norma. Při výslovnosti českých slov je třeba dbát na správné tvoření hlásek a zachování jejich délky. Dále mimo jiné platí: - Setkají-li se dvě samohlásky, vyslovíme obě (např. modrooký [modrookí]). • Hlásku na začátku slova vyslovujeme, i když je to obtížné (např. hřib [hřip]). Výjimkou jsou tvary pomocného slovesa být (např. jsi [sil) a předpona vz, kterou lze vyslovit zjednodušené (např. vzbudit [zbudit], vzpoura [spoura]). • Dvě stejné či podobné souhlásky na hranici slovotvorného základu a přípony obvykle splývají do jedné (např. denní [deňí]). Výjimkou jsou případy, kdyby mohlo dojit k záměně významů (např. raci [raci] x racci [racci]). Dvě hlásky se vyslovují i tehdy, jsou-li na hranici předpony a slovotvorného základu (např. nejjistější [nejjisťejŠí]) a na hranici slov (např. máš šálu [máš šálu]). • Ke zjednodušení může dojít i u skupin tří souhlásek (např. francouzští [fran-coušťí]), ve slovech dcera [cera], srdce [srce] a ctnost lenost]. Ve většině jiných slov však musí být zachována plná výslovnost {např. jablko [jablko]) Výslovnost cizích slov U slov přejatých je situace složitější, protože do hry vstupují vlivy různých cizích jazyků. Jejich výslovnost se tak přizpůsobuje té české jen zčásti. Při tom platí: • Nečeské hlásky se nahrazují co nejpodobnější hláskou českou (např. müsli [misii]). - Mezi i/y a samohlásku se vkládá [j] (např, mafie [mafíje]). • Skupiny di, ti, ni se Čtou tvrdě (např. diktát [diktát]). • Psané* čteme obvykle jako [ks] (např. fax [faks]). V předponě ex se ale může vyslovovat i jako [gz], následuje-li samohláska, příp. znělá souhláska způsobující spodobu znělosti (např. exekútor [egzekutor]). • Samohlásky se někdy vyslovují dlouze, í když jejich délka není v písmu vyznačena čárkou (např. helium [hélijum]). • Citátové výrazy, vlastní jména a nově přejatá slova si mohou zachovávat původní výslovnost (např. fair play [fér plej], Francois [fransoa/fransua]). Pro ověření výslovnosti konkrétního slova je vhodné použít jazykové příručky. výslovnostní styly Výslovnost cizích slov zná např. elektronický slovník Výslovnost a užívám zvukových prostředků se mění podle toho, v jaké situaci probíhá. V rámci spi- . , , , . Výslovnostní styl ie zpu sorné výslovnosti existuji tri výslovnostní styly: . Základní styl je typický pro veřejné promluvy. Měl by znít ve škole i v televizním zpravodajství. Hovorový styl patří k běžné komunikaci. Je sob vyslovování hlásek, užívání prízvuku a dalších zvukových prostředků. nedbalejší a mluvčí při něm zjednodušují souhláskové skupiny, nedodržují prízvuky či intonaci. Setkáme se s tím např. i v médiích při přímých přenosech. . Pečlivý styl je typický hlavně pro slavnostní promluvy. Souhláskové skupiny se zjednodušují jen málo a zřetelněji se zachovává délka samohlásek. Do spisovného jazyka pak rozhodně nepatří výslovnost nepečlivá, při níž dochází k nadměrnému vypouštění hlásek a ke komolení slov._ 1. Zkuste popsat a vysvětlit výslovnost výrazů dětský, exil a titul. 2. Zamyslete se nad tím, jak se zřejmě liší výslovnost televizního moderátora při vysílání a když se po práci baví s přáteli. Proč tomu tak podle vás je? 3. Uveďte příklady cizích slov, jejichž výslovnost vám činí potíže. Výslovnostní styl Perlivý styl [dceral [jméno] Základní styl [cera] [jméno] Hovorový styl [cera] [méno] Hrdý buďl Chybné užívání prízvuku a intonace, časté při hovorovém výslovnostním styluje základem komiky názvu díla Hrdý Budžes Ireny Douškové, známého z divadelního představení, v němž v roli školačky Helenky exceluje herečka Barbora Hrzánová. Helenčin vzor Budžes je jen fiktivní osobou, vzni k-lou z chybného chápání věty A hrdý buď, žes vytrval! Pokud totiž vyslovujeme chybně, mohou ostatní naše výroky chápat zcela jinak, než jak byly zamýšleny. Hrdý Budžes na CD Jak nekomolit jména HONZÁKOVÁ, Marie, HONZÁK František a ROMPORTL, Milan. Čteme je správně? Praha: Albatros, 1996. Slovník uvádí výslovnost více než tří tisíc jmen významných světových vědců, politiků, historických postav, umělců atd. U každého jména jsou uvedeny také údaje o národnosti, životní data a stručná charakteristika osobnosti. Odhadněte, jak se vyslovuje jméno norského spisovatele Josteina Gaardera, a svůj odhad srovnejte se slovníčkem. přízvuk->s. 22 (J) norma -» s. 18 (J) spisovná čeština-* s. 15 (J), 32 (J) hláska ■* s. 20 (J) samohláska -»s. 21 (J) sloveso pomocné -> s. 47 (J) předpona s. 37 (J) souhláska ->s. 21 (J) slovotvorný základ -» s. 36 (J) přípona -> s.37 (J) slovo přejaté 4 s. 29 (J), 33 (J), 49 (J) souhláska znělá -> s. 21 (J) spodoba znělosti -> s. 21 (J) jméno vlastní s. 42 (J) jazyková příručka -> s. 19 (J) 22 HLÁSKOSLOVÍ HNHNHPHNI Komunikace v českém jazyce pro střední školy <& Didaktis 2013 | HLÁSKOSLOVÍ Komunikace » českém jazyce pro strední školy © Didaktis 2013 23