Osnova kapitoly:
□ Fonetika □ fonologie
□ Vznik řeci
□ Soustava českých hlásek
Samohlásky Souhlásky
□ Zvuková stránka slova Slabika
Prízvuk
□ Zvuková stránka věty Větný úsek Intonace
Větný prízvuk a důraz Tempo
□ Foneticko transkripce
□ Spisovná výslovnost
Výslovnost samohlásek Výslovnost souhlásek Výslovnost slov cizich a přejatých
• KNIHOVNY - instituce, které půjčují literaturu (uměleckou i odbornou), pořizují dokumentaci a tříděni literatury, poskytují bibliografické informace (o obsahu a kvalitě knih, o jejich autorech, o roce a místě jejich vydání) atd. Pomocí rešerši (franc. recherche = hledání, pátrání) se v knihovnách můžeme dozvědět, kde všude nalezneme potřebné prameny k tématu, které nás zajimá. V knihovně se orientujeme v katalozích buď jmenných (řazených abecedně podle názvu díla či autora), systematických (podle vědních oborů), nebo předmětových (podle obsahových hesel, nadřazených a podřazených pojmů). Na katalogizačních lístcích se dozvíme i bibliografické údaje o knihách, které knihovna vlastní. Existuji však také bibliografické časopisy, které nás např. informuji o knihách, které právě vycházejí.
Při studiu textu využíváme:
• Obsah - přehled kapitol, oddílů s uvedením čísla strany. Bývá na začátku nebo konci knihy.
• Rejstřík - abecední seznam jmen či termínů použitých a vysvětlených v textu s uvedením čísla strany. Je na konci knihy.
• Resumé - obsah či výtah z textu opatřený shrnutím a objasněním cíle a zdůvodněním účelu textu. Většinou se nachází se v závěru odborných knih, textů, studijních a diplomových prací. Bývá cizojazyčné.
Při studiu textu si pořizujeme záznamy (poznámky):
• Bibliografické údaje jsou zejména autor knihy, název knihy, rok vydání a tzv. standardní číslo, např. ČECHOVÁ, Marie. Čeština - řeč a jazyk, 2000. ISBN 80-85866-57-9,
• Výpisek (excerptum) doslovně vypisuje část textu (větu, myšlenku), kteráje po stránce obsahové či formulační příznačná pro daný text. Výpisek je možné použit v dalších pracích či projevech jako citát (oddělujeme ho uvozovkami).
• Osnova v heslech (jmenných, zcela stručných větách) vystihuje tematické složky textu tak, jak na sebe navazují. Mívá tři části - úvod, vlastni text (rozdělený do dalších bodů) a závěr.
• Výtah (konspekt) rozšiřuje osnovu o poznámky k obsahu. Musi být přehledný, má vystihnout nadřazenost, podřazenost či souřadnost částí celků. Využíváme v něm zkratek, dvojteček, pomlček, závorek, jednotlivé části označujeme číslicemi (římskými i arabskými), velkými a malými písmeny. Lze využít odkazů k jiné odborné literatuře.
Poznámky:
Dnes se místo tradičních katalogů v knihovnách využívají moderní počítačové programy a databáze.
Je možné i vytvořit si svůj vlastní bibliografický katalog doma na lístcích či v počítači z knih, které člověk přečetl či prostudoval.
bibliografická citace
(viz příloha č. 3, str. 112-114)
2. Nauka o zvukové stránce jazyka
Zvukovou stránkou jazyka se zabývají fonetika a fonologie.
FONETIKA je jazykovedná disciplína, která se zabývá zvukovou stavbou jazyka. Fonetika vymezuje nejmenší zvukové jednotky lidské řeči - HLÁSKY, zjišťuje, jak se hlásky tvoří i jak je slyšíme.
Př. Slovo kolo obsahuje hlásky k, o, l, o. Slovo němý obsahuje hlásky ň, e, m, í.
FONOLOGIE je jazykovedná disciplína, která zkoumá zvuky lidské řeči z hlediska jejich dorozumívací funkce. Zabývá se proto jen těmi hláskami, které jsou schopny rozlišit význam slov nebo tvarů, a označuje je FONÉMY.
Př. Písmeno n se vyslovuje jinak ve slově maminka nezve slově ráno. Jde o dvě různé hlásky, ale pouze o jeden foném, respektive dvě varianty jediného fonému.
Vznik řeči
Tělesné orgány, které se podílejí na mluvení, se nazývají mluvidla. Podle jejich funkce je dělíme na ústrojí:
• dýchací (respirační), kde vzniká výdechový proud vzduchu - plíce
• hlasové (fonačnl), v němž se vytváří tón hlasu - hrtan s hlasivkami
• hláskovací (artikulační), v němž se hlas přetváří na řeč pomocí orgánů pasivních (zadní a přední patro, čelisti se zuby) a aktivních (jazyk, rty)
Hlasivky, pružné vazy mezi chrupavkami, se rozkmitávají proudem vzduchu z plic, aby byl vytvořen tón. Ten se dále v rezonančních dutinách (ústní, nosní, hlavové, krční a prsní) přetváří v lidský hlas.
Hrtan s hlasivkami
Soustava českýth hlásek
České hlásky se rozlišují na samohlásky a souhlásky. Čeština má 25 souhlásek, 10 samohlásek a 1 dvojhlásku.
SAMOHLÁSKY (VOKÁLY) jsou tóny (lze je tedy vyzpívat). Při jejich vyslovení zůstává průchod výdechovému proudu volný. Rozdíly mezi nimi jsou dány různou polohou rtů a jazyka při jejich tvoření.
Základní členění samohlásek je na krátké (a, e, i, o, «) a dlouhé (d, é, i, ó, «). Všechny samohlásky jsou znělé a ústní (viz souhlásky). Další charakteristiky vyplývají z tzv. vokalického trojúhelníku:
Mluvené jazykové projevy výrazně převažují nad projevy psanými. Tvoři více než 90 % komunikace.
Jazyk je nejpohybiivějším orgánem lidského těla.
Nejčastěji užívané termíny:
jazyk - lingua,
rty - labia,
zadní patro - velum,
přední patro - palatum,
dásně - alveoly,
zuby - dentes.
Dlouhé samohlásky maji ve srovnání s krátkými zhruba dvojnásobné trvání.
16
17
vokalický troj úhelník		podle vodorovné polohy jazyka				
		přední (jazyk vpředu)		střední	zadní (jazyk vzadu)	
podle svislé polohy jazyka	vysoké	i/í				u/ú
	středové		e/é		o/ó	
	nízké			a/á		
		ity nezaokrouhleny		rty široce otevřeny	rty zaokrouhleny	
Poznámky:
Kromě pěti krátkých a pěti dlouhých samohlásek se v češtině vyskytuje dvojhláska (diftong) ou. Ve slovech přejatých a v některých citoslovcích najdeme ještě dvojhlásky au a eu.
SOUHLÁSKY (KONSONANTY) jsou šumy. Vznikají tak, že výdechový proud prochází úžinou (např. v, z, j), nebo naráži na překážku (např. d, t, m) vytvořenou mluvidly.
Znělé souhláskyjsou takové, při jejichž tvoření hlasivky kmitají (to zjistíme při sáhnutí na hrdelní oblast). Souhlásky vyslovované bez účasti hlasivek označujeme jako souhlásky neznělé. Souhlásky, které se odlišuji jenom znělostí, nazýváme párové. Podle znělosti rozlišujeme souhlásky:
znělé	b	v	d	ď	z	ž	g	h
neznělé	P	f	t	ť	s	š	k	ch
Nepárovými (jedinečnými) souhláskami jsou:								
jen znělé	m	n	ň	j	1	r		
jen neznělé							c	č
U souhlásek dále můžeme určit, v jakém místě v ústech (krku) se tvoří a které orgány se na tvoření podílejí (rty, rty + zuby, zuby + dásně, předni patro, zadní patro, hrtan). Podle místa tvoření rozlišujeme souhlásky:
obouretné		b,p, m
retozubné		
zubodásňové	přední	d, í, n, l, r, ŕ, dz, c, z, s
	zadní	dž, č, ž, š
předopatrové		ď, ť, ň, j
zadopatrové		g, k, ch
hrtan ové		h
10 českým samohláskovým fonémům odpovídá 14 grafémů (navic y, ý, é, ti).
Český hláskový systém obsahuje 25 souhlásek. Kromě jim odpovidajicích grafémů (včetně spřežky ch, která se zapisuje pomocí grafémů c + A) se ve slovech přejatých vyskytují grafémy x, q a h>.
Souhláska ř může být znělá i neznělá, a to podle souhláskového okolí, např. dřevo (znělá) x třetí (neznělá).
Nejčastěji užívané termíny: obouretné - bilabiály, retozubné - labiodentály, zubodásňové - alveoláry, předopatrové - palatály, zadopatrové - veláry, hrtanové - laryngály, závěrové - okluzivy, polozávěrové - semiokluzivy, úžinové - konstriktivy.
Podle způsobu tvoření rozlišujeme souhlásky závěrové (výdechový proud odstraňuje překážku postavenou do cesty), polozávěrové (výdechový proud nejprve překoná překážku a poté prochází štěrbinou) a úžinové (výdechový proud prochází úžinou):
závěrové	ústní	b, p, d, t, ď, ť, g, k
	nosové	m, n, ň
polozávěrové		dz, di, c, č
úžinové		v, f, z, s, ž, š, j, ch, h, l, r, t
Každou souhlásku lze pomoci těchto charakteristik velice přesně popsat.
Př. Souhláska m je znělá, závěrová nosová, obouretná. Při jejím tvoření tedy hlasivky kmitají, výdechový proud proniká i do nosu a proráží překážku vytvořenou z horního a spodniho rtu.
Souhláska/ je neznělá, retozubná, úžinová. Tvoři se bez účasti hlasivek tak, že výdechový proud procházi úžinou (pootevřenými ústy) mezi spodním rtem a horními zuby.
Zvuková stránka slova
SLABIKA je nejmenší mluvní jednotka. Slabikou rozumíme každé plné zaznění hlasu, proto musí být v každé slabice přítomna samohláska nebo dvojhláska (výjimečně souhláska l, m, r).
Slabikyjsou buď otevřené (končí-li samohláskou, např. rá-no) nebo zavřené (konči-li souhláskou, např. roz-hlas).
Zvukově zvýrazněnou slabiku slova nazýváme prízvuk. V českém jazyce je hlavní prízvuk na první slabice slova. Na dalších Uchých slabikách (nebo na předělu složeniny) bývá ještě slabší slovní přízvuk vedlejší. Př. škola prodavačka
hlavní prízvuk hlavní přízvuk   vedlejší prízvuk
Ve větné souvislosti některá, zvláště jednoslabičná, slova přízvuk nemají a přiklánějí se bud' k prízvučným slovům předcházejícím (príklonky), nebo ke slovům následujícím (předklonky). Př. A a£ tě tu už nevidím!
A - předklonka tě, tu, už - príklonka
Vlastni předložky přízvuk mají, pouze ve spojení s mnohoslabičným slovem přechází přízvuk na slovo následující, např.:
zfi školou x za neinepřiznivěišího počasí
Spojením jedné prízvučné a několika neprízvučných slabik vzniká rytmická jednotka řeči - mluvní takt. Sled taktů tvoří rytmus řeči.
Poznámky:
Souhláska / je někdy označována jako boková (laterála), souhlásky r ar jako kmitavé (vibranty).
Při tvoření nosových (nazálních) souhlásek zůstává otevřen průchod do dutiny nosní. U ústních (orálních) souhlásek je uzavřen.
Čeština má 3 nosovky (m, n, ň), nemá žádnou nosovou samohlásku (na rozdíl od polštiny či francouzštiny).
Hlásky/, m, r jsou výjimečné tím, že mohou tvořit slabiku (např. vlk, osm, prkno). Říkáme jim také souhlásky slabikotvorné.
dělení slov na konci řádku (viz str. 32)
18
19
Zvuková stránka vety
Při řeci se slova (mluvní takty) seskupuji ve větší zvukové a významové celky, tzv. větné úseky (kola), které jsou ohraničeny pauzami. Umožňují jednak nádech mluvčího, jednak pomáhaji k pochopem obsahu sdělení.
Jednotlivé druhy vět mají svou specifickou melodii (intonaci):
• oznamovací věty melodii klesavou
• rozkazovací věty melodii stoupavou na začátku nebo na konci
• tázací věty melodii klesavě stoupavou (otázky zjištovacl), nebo stoupavě klesavou (otázky doplňovací)
Významové centrum věty, tzv. jádro, nese větný prízvuk, který stojí obvykle na konci věty. Chceme-li zvýraznit jiné slovo, vyznačíme je důrazem (zesílfmejeho prízvuk) a umístíme je většinou na počátek věty.
V mluveném projevu dbáme na vhodné tempo. Tempo souvisí s pauzami. Při pomalé řeči děláme více pauz, projev je tak zřetelnější. Rychlá mluva s méně pauzami může vést k tomu, že posluchač v projevu mluvčího ztrácí orientaci. Členění řeči na úseky pomocí pauz, intonace a přizvuku se nazývá frázování.
L
Fonetická transkripce
FONETICKÁ TRANSKRIPCE je grafický záznam zvukové podoby řeči, tedy zjednodušeně řečeno přepis skutečně vyslovovaných hlásek, který se neřídí pravidly pravopisu.
Již v 19. st. byl pro vědecké účely vytvořen systém fonetické transkripce Mezinárodní fonetické asociace (IPA/API).
Na základě této složité soustavy se vyvinula řada zjednodušených systémů záznamu zvukové podoby jazyka. Vtéto publikaci vycházíme z těchto základních zásad zjednodušené fonetické transkripce:
• Transkribovaná výslovnost se zaznamenává do hranatých závorek, např. kočka [kočka].
• Při transkripci používáme běžných písmen: a, á, e, é, i, í, o, ó, u, ú; b, c, d, ď,f, g, h, j, k, l m, n, A, p, r, s, š, t, i v, z, í, také spřežku ch v transkripci ponecháváme.
• Pro přepis i/y, které se ve výslovnosti neliší, se používá pouze značka (i] (stejně takí/ý se přepisuje jednou značkou [í], např. ryba [riba], rýma [ríma]); obdobně také dva grafémy ú/ů se zapisuji prostřednictvím jedné značky [ú].
• Spojení zapisovaná jako d, t, n + ě, i se přepisuje tak, jak se vyslovuje, tedy [ďe, ťe, ňe, ďi, ťi, ňi], např. [ďeťi] [ničí].
• Výslovnost spojení zapisovaných jako bje/bě, vě/vje, pé, a mě/mně se přepisuje jako [bje, vje, pje, mňe],
• Cizí grafémy x, g a w se přepisují takto: [ks/gz, kv, v],
• Výslovnost grafémů ír + zjako jediné hláskypřepisujemejako [dz], mpi.podzim [podzim], výslovnost spojeni grafémů d + i jako jediné hlásky pak jako [dž], např. džem [džem],
• Ve fonetické transkripci se zaznamenává také asimilace znělosti, viz dále.
20
Poznámky:
Zvukovou podobu věty ovlivní např. i barva hlasu mluvčího.
věta podle postoje mluvčího (viz kap. 7, str. 74-75)
aktuální větné členem (viz kap. 7, str. 75)
Spisovná výslovnost
Výslovnost samohlásek
U výslovnosti vokálů zachováváme náležitou:
• kvalitu - dodržujeme správnou artikulaci
(srovnej např, obecně českou výslovnost ř, která se blíží k e: [Ifdové novťnť])
• kvantitu (délku) - samohlásky nekrátíme ani nedloužime (např. při nedbalé výslovnosti slova prosím [prosim],)
• dvě stejné samohlásky vyslovujeme nesplývavě (např. [doopravdy])
Výslovnost souhlásek
Setkají-li se vedle sebe párové souhlásky, dochází k tzv. asimilaci (spodobě).
Asimilace (spodoba) znělosti znamená, že ve skupině souhlásek rozhoduje o znělosti či neznělosti poslední souhláska skupiny (je-li znělá, vyslovuje se celá skupina zněle, a naopak).
K asimilaci dochází na začátku i uprostřed slova, příp. mezi předložkou a jménem, např,: sbírat [zbírat], loďka [lotka], pod stolem [pot stolem]. Na konci slova stojícího samostatně dochází ke ztrátě znělosti, např.: sud [sut], zpěv [spjef].
Zvláštni pozornost věnujeme i dalším skupinám souhlásek:
• skupinu stejných souhlásek můžeme vyslovit splývavé (např. kamenná [kame-náj), pokud tím neohrozíme smysl slova (např. racijracci: [raci] x [racci])
• jinak vyslovujeme skupiny souhlásek pečlivě (např. [lžíce], nikoli [žice], [hřeben], nikoli [řeben], [stopka], nikoli [šťopka] apod.)
Výslovnost slov cizích o přejatých
• ve výslovnosti se používají pouze české hlásky (cizí hlásky se nahrazují nejbližší hláskou českou, např. za anglické th se vyslovuje [t] nebo [s])
• počeštěná slova vyslovujeme tak, jak se píší (např. víkend z angl. weekend)
• cizí slova psaná původním pravopisem vyslovujeme obvykle jako v původním jazyce (např. New York [ňújork])
• cizí slova vlastní (osobní, zeměpisná) zpravidla vyslovujeme podle výslovnosti v cizím jazyce
• Pravidla českého pravopisu uvádějí v řadě slov nejen dubletní psaní, ale i dvojí výslovnost, např. [diskuse] i [diskuze], [lokomotiva] i [lokomotiva]
Poznámky:
Ortofonie stanovuje závazná pravidla o správném tvoření hlásek.
Ortoepie vymezuje pravidla spisovné výslovnosti.
Nápravou výslovnostních vad se zabývá logopedie.
Ve skupině slov záleží na párové souhlásce, kterou začíná následující slovo, např. vjezd byl uzavřen [vjezd bil...] x vjezd se uzavře [vjest se...].
Správnou výslovnost si můžeme ověřit v příručkách: Výslovnost spisovné češtiny (I - výslovnost českých slov, II - výslovnost cizích slov) a Pravidla českého pravopisu.
21