Keltové - na našem území 5. – 1. stol. př. n. l. - v Čechách kmen Bójů, na Moravě kmen Tetkoságů (Volků) - razili vlastní mince tzv. statéry - sídla oppida - kněží druidové - vyspělá řemeslná výroba Germáni - na našem území asi od počátku letopočtu do 5. století - na území Čech kmen Markomanů (Kvádů) - obživa převážně zemědělství a pastevectví - vlastní mince nerazili (nižší úroveň) - boje s Římany – předsunuté římské opevněné stanice (např. Mušov) Slované - 3 větve Slovanů: - západní (Češi, Slováci, Poláci, Lužičtí Srbové, Polabští Slované, Pomořanští a Kašubští Slované) - východní (Rusové, Ukrajinci, Bělorusové) - jižní (Slovinci, Srbové, Chorvati, Bulhaři, Makedonci - převažujícím způsobem obživy bylo zemědělství (zejména pěstování obilí) - polyteistické náboženství (mnohobožství) – např. bůh hromu Perun Sámova říše - stát západních Slovanů (7. století) - vojenský kmenový svaz (nikoli stát) - jádrem zřejmě jižní Morava - v čele franský kupec Sámo – po jeho smrti se říše rozpadla - ohrožováni z východu (kočovný kmen Avarů) i západu (Frankové) Velká Morava (833 – asi 906) - západoslovanský stát - původně 2 knížectví – moravské a nitranské - vládnoucí dynastie mojmírovců - hradiště: Staré Město u Uherského Hradiště, Valy u Mikulčic, Pohansko u Břeclavi, Znojmo - panovník Rastislav – žádost k byzantskému císaři o vyslání křesťanské misie – v roce 863 příchod Konstantina (později řeholní jméno Cyril) a Metoděje - přínos: slovanská liturgie (staroslověnština z jihoslovanského nářečí v okolí Soluně) - písmo hlaholice (z ní vznikla cyrilice, z ní azbuka) - Metoděj – arcibiskup moravsko-panonské diecéze - za Rastislavova nástupce knížete Svatopluka příklon k latinské liturgii – po Metodějově smrti jeho žáci z Velké Moravy vyhnáni - útoky kočovných Maďarů ---) zánik Velké Moravy Přemyslovský stát - po rozpadu Velké Moravy se centrum přesouvá do Čech - obživa: zejména zemědělství - velké množství kmenů – nejvýznamnější kmen Čechů - hradiště: Praha, Levý Hradec, Budeč, Tetín - vládnoucí rod Přemyslovci – původ odvozován z pověsti o Libuši a Přemyslu Oráčovi ze Stadic - pronikání křesťanství významná jména: Bořivoj – první historicky doložený příslušník dynastie, manželka sv. Ludmila – zavražděna snachou Drahomírou, Ludmila svatořečena Václav – spor s bratrem Boleslavem – roku 935 Václav zavražděn ve Staré Boleslavi - církví prohlášen za světce, symbol české státnosti – vznik svatováclavského kultu, patron české země Boleslav I. Ukrutný – spolu s německým králem zastavil postup Maďarů (roku 955 bitva na řece Lechu) - ražba první české mince – stříbrný denár Boleslav II. Pobožný - roku 973 založeno biskupství v Praze - vyvraždění Slavníkovců (konkurenční rod) – přežil slavníkovec Vojtěch (2. pražský biskup) – zabit za misijní cesty k pohanským Prusům – prohlášen za světce (pohřben v polském Hnězdně) - zakládány první kláštery – benediktini - za Boleslavových synů (Boleslav III., Jaromír, Oldřich) krize českého státu - dosazený panovník Vladivoj si dal Čechy udělit v léno – Čechy odtud považovány za součást římské říše Břetislav I. - pověst Břetislav a Jitka - rok 1039 vpád do Polska – ukořistěny ostatky sv. Vojtěcha, vyhlášen zákoník Břetislavova (Hnězdenská) dekreta Vratislav II. - spojenec císaře Jindřicha IV. v bojích o investituru (o to, kdo bude jmenovat biskupy) – za to roku 1085 získal jako první panovník v Čechách královský titul – pouze pro svoji osobu (nikoli dědičně) - roku 1063 založeno biskupství v moravské Olomouci - knížecí sídlo přeneseno na Vyšehrad - dále časté střídání panovníků Vladislav II. - slib pomoci německému císaři Fridrichu I. Barbarossovi (dobývání Milána) – za to roku 1158 získal královský titul, opět pouze pro svoji osobu Poslední Přemyslovci - období upevnění státu Přemysl Otakar I. - roku 1198 získal královský titul – tentokrát již dědičně - stvrzen roku 1212 Zlatou bulou sicilskou (bula je pečeť) – znamenala také právo Čechů volit si krále, právo investitury (jmenování) pražských biskupů, český panovník jedním ze 7 kurfiřtů (volitelů císaře Svaté říše římské) - nový znak království – dvouocasý lev v červeném poli (do této doby znakem černá orlice) - nové mince – brakteáty - začátek kolonizace pohraničí – příchod cizinců, právo emfyteutické (zákupní) – půda do dědičného nájmu poddaným za placení pevného úroku Václav I. - období rytířské kultury - rozkvět stříbrných dolů v Jihlavě - sestra Anežka (roku 1989 kanonizována – svatá Anežka Česká) - do Čech uvedla františkány a klarisky - založila jediný český řád – křižovníků s červenou hvězdou (charitativní poslání) - další světice z tohoto období – sv. Zdislava z Lemberka Přemysl Otakar II. - nazýván králem „železným a zlatým“ - za jeho vlády české země velmi hospodářsky a politicky posílily - výbojná politika (sňatky i smlouvy – zisk Rakous) + dědictví – zisk Korutan a Kraňska - také vojenské úspěchy – v roce 1260 porazil uherského panovníka Bélu IV. – zisk Štýrska, sňatek s uherskou princeznou Kunhutou ---) české panství sahalo až k Jaderskému moři - účast na křížovém tažení do pohanského Pruska – založeno město Královec (Königsberg, dnes Kaliningrad) - domácí odboj proti králi – v čele Vítkovci – Záviš z Falkenštejna - neúspěšné úsilí o říšskou korunu – roku 1273 zvolen nevýznamný hrabě Rudolf Habsburský - Přemysl Otakar II. nucen vzdát se svých územních plánů - v roce 1278 poražen a zabit v bitvě na Moravském poli Braniboři v Čechách (1278–1283) - drancování země Braniborskými vojsky, loupení, zločinnost - neúroda, hladomor - syn Přemysla Otakara II. Václav vězněn na Bezdězu, později v Braniborsku - do Čech vydán po vyplacení v roce 1283 Václav II. - zpočátku vliv Záviše z Falkenštejna (manžel královny vdovy) – později Záviš pro údajné spiknutí popraven - těžba stříbra v Kutné Hoře, vydání horního zákoníku - ražba nových mincí – české (pražské) groše – raženy ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře - Václav obratným diplomatem – rozšiřování území (zisk Chebska) - roku 1300 v Polsku vymřel vládnoucí rod Piastovců – Václav získal polskou královskou korunu (sňatek s Eliškou Rejčkou - Richenzou) - roku 1301 v Uhrách vymřel vládnoucí rod Arpádovců – zisk koruny pro syna Václava (Ladislav V.) - výrazný mocenský rozmach Přemyslovců Václav III. - odpor císaře a papeže proti jeho nabyté moci - neúspěšné tažení do Uher – zřekl se uherské koruny - odboj části polské šlechty – příprava tažení do Polska - na cestě v Olomouci zavražděn (vrah neznámý – různé spekulace) - dynastie Přemyslovců vymřela po meči Období let 1306–1310 - krátká vláda Rudolfa Habsburského (král „Kaše“, sňatek s Eliškou Rejčkou) a Jindřicha Korutanského (manželka Anna, dcera Václava II.) Lucemburkové - roku 1310 po sňatku s Eliškou Přemyslovnou (další dcera Václava II.) zvolen českým králem Jan Lucemburský - nazýván „král cizinec“ (s českým prostředím se nikdy nesžil, významný válečník, většinou mimo Čechy) - česká šlechta při jeho korunovaci prosadila tzv. inaugurační diplom (vymezení práv a svobod šlechty, omezení královské moci) - střet s českou šlechtou – zejména ambiciózní Jindřich z Lipé (přesídlila za ním Eliška Rejčka) - účast ve válečných taženích – zisk Chebska, Horní Lužice, části Slezska - roztržka s Eliškou Přemyslovnou (vězněna na hradě Mělník) - styky s francouzským dvorem – vychováván zde syn Václav (přijal zde jméno Karel) - roku 1333 se Karel vrací do Čech – jmenován markrabětem moravským, vedl správu země - roku 1344 povýšeno pražské biskupství na arcibiskupství (arcibiskup Arnošt z Pardubic) - roku 1346 Karel zvolen římským králem jako Karel IV. - v tomtéž roce padl Jan Lucemburský v bitvě u Kresčaku, Karel se stal i českým králem Karel IV. (1346–1378) - první český král a zároveň římský císař (Čechy centrem Svaté říše římské) - vzdělaný panovník, vychováván ve Francii - nový název pro soustátí (tzv. Česká koruna) - za Karlovy vlády hospodářská prosperita - územní zisky – Svídnicko, Javorsko, zbytek Slezska, panství v Bavorsku, Míšensku, Falci, Braniborsko - 4 manželky: Blanka z Valois, Anna Falcká, Anna Svídnická, Alžběta Pomořanská - synové Václav, Zikmund, Jan (Zhořelecký) - roku 1355 neúspěšný pokus o vydání zákoníku pro české země (Majestas Carolina) - roku 1356 vydán říšský zákoník Zlatá bula (zajišťoval mimo jiné výsadní postavení českého státu a krále v říši - zakladatelské počiny: o roku 1348 založena pražská univerzita (4 fakulty) o Nové město pražské o Karlův most o Karlštejn o Emauzský klášter na Novém městě pražském o Karolinum Václav IV. (1378–1419) - od roku 1376 římským králem (na titul císaře na rozdíl od svého otce Karla IV. nedosáhl, v roce 1400 z říšského trůnu sesazen - za jeho vlády dochází k hospodářskému úpadku českých zemí, do toho udeřila morová epidemie, rostla zločinnost - odboj šlechty proti Václavovi (v čele moravský markrabě Jošt – také Lucemburk), Václav na čas dokonce zajat panskou jednotou - konflikt s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna – v důsledku toho zatčení a umučení kněze Jana z Pomuku (do dějin vešel jako sv. Jan Nepomucký) - období dvojpapežství (Řím, Avignon) Husitství - krize společnosti, zhoršování sociálních poměrů poddaných (prohlubování sociální diferenciace) - nejbohatším vlastníkem církev (1/3 půdy), od poddaných pravidelné poplatky (desátky), docházelo k obchodování s náboženskými obřady a úřady (svatokupectví) – církevní hodnostáři žili v přepychu - do toho vnitřní rozkol v církvi – schizma (dvojpapežství, později trojpapežství) - objevují se reformátoři kritizující církev a snažící se o její nápravu – v Anglii Jan Viklef (John Wyclif), u nás Konrád Waldhauser (rodák z Rakous), Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova, Tomáš Štítný ze Štítného, Jakoubek ze Stříbra, Jeroným Pražský - nejvýznamnější teolog a filozof Jan Hus (později rektor univerzity, kazatel v Betlémské kapli) – požadoval respektování Bible, kritizoval církevní rozmařilost, tj. snažil se o odstranění tehdejších zlořádů v církvi - roku 1409 vydán dekret kutnohorský – změna poměru počtu hlasů na univerzitě ve prospěch Čechů (němečtí mistři a studenti opustili Prahu – počeštění univerzity) - Husův střet s církví – kvůli obhajobě Viklefových názorů dán Hus do klatby - po jeho vystoupení proti prodeji odpustků vyhlášen nad Prahou interdikt (nesměly být konány církevní obřady) – Jan Hus proto nucen opustit Prahu (Kozí Hrádek u Sezimova Ústí, Krakovec u Rakovníka) - Jan Hus římským králem Zikmundem (bratr Václava IV.) pozván na koncil do Kostnice, slíbena mu byla bezpečnost („glejt“) - na koncilu mu nebyla dána možnost obhajoby (uvězněn a prohlášen za kacíře), byl nucen odvolat své názory, což odmítl - 6. července 1415 upálen (o rok později potkal stejný osud Jeronýma Pražského, který jej přijel obhajovat) - v Čechách nepokoje – protestní list do Kostnice - vznik husitského hnutí (přívrženci nazývání husité), znakem kalich (symbol přijímání podobojí (výraz rovnosti) – nazýváni kališníky (utraquisté) - program husitů nazýván 4 pražské artikuly (prohlášeny za zemský zákon): o svobodné kázání slova božího a výklad bible o právo přijímat z kalicha o zbavení světské vlády kněží, zabavení církevního majetku o spravedlivé trestání smrtelných hříchů - pouti na hor (označovány biblickými názvy – např. Oreb) pod vedením kněží - víra v blížící se konec světa a příchod Kristovy říše (chiliasmus) - radikalizace pražské chudiny – kazatel Jan Želivský – za jeho vedení provedena první pražská defenestrace - po smrti Václava IV. se českým králem přes odpor nechal v roce 1420 korunovat Zikmund Lucemburský (reálně, ale během husitských válek nevládl) - různé proudy husitů (umírnění, střed, radikálové – orebité a táborité) - Tábor založen na myšlence rovnosti (společný majetek) – v jeho čele stáli čtyři hejtmané – nejvýznamnější Jan Žižka z Trocnova (bitva u Sudoměře cestou do Tábora), po sporech v Táboře přešel k orebitům (vyhlásil zde Žižkův vojenský řád) – po jeho smrti nazývány sirotky - další významný vojevůdce v Táboře – Prokop Holý (Veliký) - spanilé jízdy husitů (tzv. rejsy) do zahraničí – zisk obživy a propagace - do Čech bylo proti husitům vedeno pět křížových výprav - křížové výpravy neúspěšné, proto snaha církve o diplomatické řešení – svolán koncil do Basileje – jednání zkrachovala, ale mezi husity způsobila rozkol (umírnění versus radikálové) – rozhodující bitva mezi husity 30. května 1434 u Lipan - následně dohoda s basilejským koncilem a císařem Zikmundem, na jihlavském sněmu přijata basilejská kompaktáta (uznán jeden artikul – přijímání podobojí), souhlas s ponecháním zkonfiskované půdy - za českého krále přijat v roce 1436 Zikmund Lucemburský - dobytí hradu Sion – popraven Jan Roháč z Dubé - roku 1437 Zikmund umírá (vymřel rod Lucemburků) - příčiny úspěchů husitských vojsk: morální uvědomění, kvalitní hejtmané, využití vozové hradby (selské vozy) - výsledky husitských válek: o katolická církev zbavena majetku o oslabena královská moc, významná síla zemských a krajských sněmů o města získala podíl na vládě o poddaní se mohli svobodně rozhodnout pro víru, poddanské poměry ale zachovány o české země hospodářsky vyčerpány, izolace od ostatní Evropy o rozdělení společnosti – katolíci versus kališníci Petr Chelčický a Jednota bratrská - filozof, prosazoval rovnost lidí, proti hromaděný majetku, proti násilí, odmítal vyšší vzdělání - jeho učení základem nové církve – Jednoty bratrské (1457, Kunvald u Žamberku) - významný kulturní činitel - pronásledováni katolíky i kališníky Situace po skončení husitských válek - českým králem zvolen Albrecht II. Habsburský (1437–1438) – za manželku měl Zikmundovu dceru Alžbětu - po smrti se mu narodil syn Ladislav, zvaný Pohrobek - v Čechách opět bezvládí, vznik tzv. landfrídů v čele s hejtmany (seskupení šlechty a královských měst) – v čele nejmocnějšího z nich Jiří z Poděbrad (z rodu pánů z Kunštátu a Poděbrad) Jiří z Poděbrad - vytvořil tzv. poděbradskou jednotu – v jejím čele dobyl Prahu, cílem obnova politické jednoty země - ustanoven správcem země za nezletilého Ladislava Pohrobka - Ladislav nastoupil na český trůn v roce 1453 (vláda také nad Uhrami a rakouskými zeměmi) - v roce 1457 Ladislav náhle zemřel – z jeho smrti byl podezříván Jiří z Poděbrad (moderní lékařská věda odhalila, že zemřel na leukémii) - českým králem zvolen následně právě Jiří z Poděbrad (vláda v letech 1458–1471) – první skutečně svobodná volba českého panovníka (nepocházel z královského rodu) - obratný diplomat, schopný politik - rozkvět hospodářství narušeného válkami - patřil ke kališnické církvi – opora o tuto církev, nižší šlechtu a měšťany - slíbil pronásledovat nekatolíky - za základ své politické koncepce považoval basilejská kompaktáta (papež je ale v roce 1462 prohlásil za zrušená) - Jiří odmítl přestoupit ke katolictví, zavrhnout kališnictví – papežem v roce 1466 prohlášen za kacíře - narůstala také domácí opozic vystupující proti králi – zelenohorská jednota - proti Čechám vyhlášena křížová výprava - Jiří se snažil zabránit izolaci Čech – vysílání mírových poselstev, návrh na vytvoření spolku křesťanských panovníků Evropy (mírové unie) – v čele poselstev králův švagr Lev z Rožmitálu - tyto návrhy neuspěly, výrazně s nimi předběhl dobu – pro katolickou Evropu zůstal Jiří kacířem a povýšencem - křížová výprava vedena uherským králem Matyášem Korvínem (bývalý Jiřího zeť) – obsadil Moravu, Slezsko, obě Lužice - Jiří zvítězil v bitvě u Vilémova v roce 1469 – Matyáš propuštěn za slib zanechání dalších bojů, slib ale porušen – Matyáš se nechal v Olomouci katolíky zvolit českým králem - Jiří se vzdal myšlenky na založení vlastní dynastie – uzavřel dohodu o nástupnictví s polským králem Kazimírem IV. Jagellonským (syn Vladislav) Dynastie Jagellonců - Vladislav Jagellonský (1471–1516) – nazýván jako „král dobře“, „král Bene“ - období dvojvládí – většina katolíků nadále uznávala Matyáše Korvína - spor urovnaly tzv. olomoucké dohody (1478/79) – oba si ponechali titul krále, vláda rozdělena (Vladislav – Čechy, Matyáš – Morava, Slezsko, Lužice) - v roce 1490 Matyáš Korvín zemřel – Vladislav získal také uherský trůn (přesídlil do Budína), personální unie s Uhrami až do roku 1918 - v českých zemích i nadále napětí mezi katolíky a kališníky – v roce 1485 náboženský mír na sněmu v Kutné Hoře - ustanovení stavovské monarchie (panovník se dělil o moc se stavy, ty se scházely na sněmech – zemské a krajské), existence zemského soudu - v období vlády Jagellonců výrazné soupeření mezi šlechtou a městy – dva významné dokumenty – Vladislavské zřízení zemské (rok 1500, výrazně posílilo pozici šlechty), Svatováclavská smlouva (rok 1517, kompromis, posílena pozice měst) Ludvík Jagellonský (králem v letech 1516–1526) - zvaný Ludvík Dítě - většinou pobýval v Uhrách (další pokles autority panovníka) - za jeho vlády rozštěpení kališnické církve – staroutrakvisté (stoupenci husitských tradic) a novoutrakvisté (stoupenci Luthera) - rozvoj hornictví – nově Jáchymov (zde ražena mince tolar) - dochází ke zvyšování útisku poddaných (změna poddanského vztahu v nevolnictví) – nepokoje a vzpoury (např. popraven Dalibor z Kozojed) - v roce 1526 vpadli do Uher Turci – zvítězili v bitvě u Moháče, Ludvík Jagellonský zahynul na útěku - „po meči“ vymřela česká a uherská větev rodu Jagellonců - českým (později také rakouským) králem zvolen Ferdinand Habsburský (manželka Anna, sestra Ludvíka) – vznik habsburské monarchie (až do roku 1918) Habsburkové - roku 1526 nastupuje Ferdinand I. Habsburský - dochází ke spojení českých, rakouských a uherských zemí v personální unii (spojeno osobou panovníka) – mnohonárodnostní říše - hlavním sídlem Habsburků Vídeň - opora Habsburků o katolickou církev (protireformace), Čechy převážně protestantské ---) konflikty - úsilí o centralizovaný stát (úřady ve Vídni) – proti české stavy a města - úředním jazykem němčina - na východě turecké nebezpečí – obsazena značná část Uher - docházelo ke koncentraci majetku v rukou šlechty, zhoršovalo se postavení poddaných (znevolňování) - Ferdinand I. – mladší bratr španělského krále a římského císaře Karla V. - od roku 1531 také římským králem - při nástupu na český trůn nucen uznat zásadu volitelnosti trůnu, zemská a stavovská privilegia - schopný panovník - rok 1547 – protihabsburský odboj českých stavů – proti centralizaci moci, odčerpávání finančních zdrojů, podnětem k odboji šmalkadská válka v římskoněmecké říši - odboj potlačen a tvrdě potrestán – popravy, konfiskace, města vyloučena z politického života, zbavena privilegií (města postižena tresty nejvíce) - důsledky uzákonil bartolomějský sněm v Praze (rok 1547) – potvrzena dědičná práva Habsburků na český trůn, právo panovníka obsazovat zemské úřady, perzekuce jednoty bratrské - povolání jezuitů do Prahy (kolej Klementinum) – vzdělávání, boj proti reformaci - po porážce odboje vedl správu země jako místodržitel Ferdinandův druhorozený syn Ferdinand Tyrolský Maxmilián II. (jako český král Maxmilián I.) - ústně (nikoli písemně) schválil náboženský program nekatolických českých stavů – Česká konfese (rok 1575) – společné vyznání víry novoutrakvistické, luteránské a jednoty bratrské Rudolf II. - vychováván ve Španělsku - považován za podivína, na druhou stranu vášnivý milovník umění - přesídlil do Prahy – město se dočkalo značného rozkvětu (umělci, vědci, bohaté sbírky) – působili zde např. malíři B. Spranger, G. Arcimboldo, H. von Aachen nebo vědci jako Jan Kepler či Tycho de Brahe - spory s bratrem Matyášem – roku 1608 mezi nimi uzavřena tzv. libeňská smlouva – Rudolfovi zůstaly Čechy, Matyáš získal Uhry, Rakousko a Moravu - roku 1609 Rudolf II. pod tlakem nucen podepsat Majestát – potvrzení České konfese, náboženská svoboda nekatolíků - snaha zvrátit poměry ve prospěch Rudolfa – rok 1611 vpád pasovského biskupa Leopolda do Čech - diskreditace, Rudolf po porážce nucen abdikovat, také v Čechách se stal králem jeho bratr Matyáš Matyáš - sídlo přenesl zpět do Vídně - rekatolizační politika – porušování Majestátu - Matyáš bezdětný, jako nástupce proti vůli českých stavů prosazen Ferdinand II. (Štýrský) – zastánce absolutismu a rekatolizace - vypuknutí českého stavovského povstání (1. fáze třicetileté války) – soupeření mezi českými stavy a králem (stavovské uspořádání versus absolutismus, plus náboženské rozpory – protestanté versus katolíci) České stavovské povstání - v roce 1618 sjezd nekatolických stavů v Praze – jejich stížnosti na porušování zemských svobod a Majestátu odmítnuty - 23. května 1618 pražská defenestrace – svržení královských místodržících (Slavata z Chlumu a Košumberka, Bořita z Martinic) – počátek stavovského odboje - zvolena vláda 30 direktorů (v čele Václav Vilém z Roupova) - vytvoření vlastního vojska - Morava nejprve neutrální (Karel starší ze Žerotína) - marně očekávána výraznější pomoc ze zahraničí - peněžní i vojenská převaha Habsburků - tři roku bojů, obléhána i Vídeň - Ferdinand II. českými stavy sesazen, českým králem zvolen Fridrich Falcký (1619–1620, „zimní král“) - stavovské povstání poraženo 8. listopadu 1620 v bitvě na Bílé hoře – zbytečná porážka, Praha vydána bez boje, útěk krále i velitelů - 21. června 1621 provedena staroměstská exekuce – popraveno 27 účastníků odboje - v evropském měřítku i nadále pokračovala třicetiletá válka - konfiskace majetku – ¾ veškeré půdy – zejména ve prospěch domácí (např. Albrecht z Valdštejna) i cizí katolické šlechty - následně hospodářský úpadek, politický a národnostní útisk (rekatolizace, útěky nekatolíků, cenzura) - důsledky porážky právně zakotvilo Obnovené zřízení zemské (1627 pro Čechy, 1628 pro Moravu) – nová ústava (dědičné právo Habsburků na český trůn, povoleno jen katolické náboženství, výrazné oslabení pozice měst, němčina zrovnoprávněna s češtinou) – centralismus, absolutismus, germanizace - také územní ztráty – natrvalo odtrženy obojí Lužice (v roce 1635 získalo Sasko) - českým panovníkem Ferdinand II. Štýrský – vypovězení nekatolické šlechty a měšťanstva (tzv. Mandát Ferdinanda II.) – odchod do exilu (např. i Jan Amos Komenská, grafik Václav Hollar) - České stavovské povstání potlačeno, třicetiletá válka skončila až v roce 1648 (vestfálský mír) – kompromis mezi válčícími stranami, přijata zásada „koho vláda, toho víra“ Habsburská monarchie po třicetileté válce - mnohonárodnostní stát - došlo k prosazení absolutismu - růst roboty, upevňování nevolnictví – úplné připoutání poddaných na panství (tzv. druhé nevolnictví) - po třicetileté válce – vznik nového panského stavu – cizí šlechta - násilná rekatolizace země - boje s osmanskými Turky (v roce 1683 dokonce Turci obléhali Vídeň) - v českých zemích nevolnická povstání (proti zvyšování poddanských povinností) – první velké nevolnické povstání v roce 1680 – výsledkem vydání císařského robotního patentu (omezení roboty na tři dny v týdnu, v případě potřeby ale možnost rozšíření) - povstání na Chodsku – v čele Jan Sladký Kozina (popraven oběšením) - počátky manufakturní výroby - za panovníka Karla VI. dynastické problémy (bez mužského dědice) – snaha o uznání nástupnictví v ženské linii pro dceru Marii Terezii – rok 1713 vydána tvz. pragmatická sankce – po Karlově smrti válka o dědictví rakouské Vláda Marie Terezie (1740–1780) - manžel František I. Štěpán Lotrinský (císař Svaté říše římské) - matka 16 dětí - po smrti Karla VI. pragmatická sankce okolními státy odmítnuta ---) války o dědictví rakouské (1740–1748) – zejména boj o Slezsko (války slezské) - dobyta Praha, bavorský kurfiřt Karel Albrecht se za souhlasu českých stavů prohlásil v roce 1741 za českého krále (Karel III.) - po porážce Rakouska ztráta téměř celého Slezska, Kladska a Hlučínska ve prospěch Pruska (1742), ale uznána pragmatická sankce - osvícenské reformy Marie Terezie (základ osvícenského absolutismu v Rakousku) – cílem posílit hospodářství, snaha o centralizovaný stát, germanizace: o berní reforma – za tímto účelem provedeny soupisy půdy poddaných a částečně i panské půdy (tzv. 1. a 2. tereziánský katastr), provedeno také první úřední sčítání lidí a domů (např. popisná čísla pro domy, zaváděna ustálená příjmení) o správní a soudní reforma – vytvořeny společné úřady habsburských zemí (kromě Uher), vznik státního byrokratického aparátu řízeného z Vídně, značně omezovaná privilegia zemských stavovských sněmů o hospodářská, finanční a sociální reforma – podpora průmyslu, budovány silnice a cesty, zrušeny celní hranice mezi českými a rakouskými zeměmi (celní unie), jednotná soustava měr a vah, jednotný peněžní systém (tolarová a zlatková měna), zmírnění robotních a dalších povinností – urbariální patent, robotní patent provedena také tzv. raabizace – rozdělení části panské půdy za poplatek o vojenská reforma – početní růst ozbrojených sil, vojenská povinnost pro muže od 17 do 40 let, vybudováno moderní vojenské školství o školská reforma – 1774 zavedena povinná školní docházka pro děti od 6 do 12 let (Felbigerův školský řád) - v roce 1775 nevolnické povstání (jeden z proudů poražen u Chlumce nad Cidlinou – několik vůdců popraveno, rčení „dopadli jako sedláci u Chlumce“) – přes porážku urychleny reformy, např. robotní patent Marie Terezie (robota omezena na max. tři dny v týdnu). Josef II. (1780–1790) - dovršení osvícenských reforem - hodně cestoval, poznával život obyčejných lidí - provedl reorganizaci armády - kromě reformních kroků i negativa (např. zrušení a dražba zbytku rudolfinských sbírek) - snaha o hospodárnost – např. rušení klášterů, které nevykonávali dle jeho hlediska užitečnou činnost (zrušené kláštery dále využívány jako nemocnice či kasárny, zrušena také řada kostelů, např. zbořena Betlémská kaple), šetrnost – např. navrhoval pohřbívání v pytli - roku 1781 vydán toleranční patent – o náboženské svobodě, týkal se třech nekatolických náboženství (luterství, kalvínství, pravoslaví) – tj. konec pronásledování protestantů, konec rekatolizace - v témže roce vydán patent o zrušení nevolnictví – odstraněna poddanost, otrocká podřízenost pánovi, připoutání k půdě, nově možno bez souhlasu panstva uzavírat sňatek, opouštět panství, posílat děti na studia, mnoho lidí odcházelo do měst, kde pracovali v manufakturách (stále zachována ale zůstala robota, naturální dávky a platy) - za Josefa II. války opět s Turky (proslavil se zejména rakouský generál Laudon) - poté vládl jeho bratr Leopold II. (1790–1792) – zrušil některé z Josefových reforem František I. (1792–1835) - konzervativec, odpůrce osvícenství a reforem - policejní absolutismus, opora o byrokratický aparát, přísná cenzura - tzv. františkovsko-metternichovský absolutismus (podle ministra zahraničí, později kancléře Metternicha) - životní styl nazývaný biedermeier (uměle vytvořená atmosféra „dobré nálady“) - období napoleonských válek, boje proti Francii – zejména proslulá bitva „tří císařů“ („bitva u Slavkova“) 2. 12. 1805 – František společně s ruským carem Alxandrem I. poražen Francouzi v čele s Napoleonem Bonapartem - následně roku 1806 rozpad Svaté říše římské, vyhlášeno Rakouské císařství - v roce 1811 došlo ke státnímu bankrotu Ferdinand I. Dobrotivý (jako český král Ferdinand V.) (1835–1848) - jako poslední se dal korunovat českým králem - duševně nemocný panovník, vládla za něj poručnická rada - zaostávání rakouského hospodářství (české země v monarchii vyčnívaly) - jde o období průmyslové revoluce - přechod od řemeslné a manufakturní k průmyslové výrobě - nové technologické postupy, parní hnací síla - vznik koňské železnice – František Josef Gerstner - Josef Božek – parní stroj využit k pohonu vozu - po koňské železnici vzniká parní železnice (stavba železničních tratí – Jan Perner) - průmyslová revoluce přinesla vzrůst počtu obyvatel, růst měst (bourání opevnění), konec hladomorů, nižší úmrtnost - rozpory mezi velkostatkáři a poddaným zemědělským obyvatelstvem (vzpoury, povstání, srážky) období českého národního obrození - posední čtvrtina 18. a první polovina 19. století - proces utváření novodobého českého národa a vznik novodobé české kultury - vyšší české vrstvy odnárodněny, odcizeny – německy mluvili a psali i významní Češi přelomu století (němčina úřední řečí, čeština řečí venkovanů a chudiny) - vznik českého národního hnutí – úsilí o obnovu českého jazyka a plnohodnotné české vědy a kultury – vlastenci a národní buditelé, formován novodobý český národ - tři etapy národního obrození: - 1. etapa – do konce 18. století („obranná fáze) – generace vědců s vlasteneckým cítěním, shrnutí poznatků o českém jazyku, dějinách a literatuře - např. jazykovědec Josef Dobrovský, historiograf Gelasius Dobner, historik František Martin Pelcl, nakladatel Václav Matěj Kramerius (nakladatelství Česká expedice), dramatici Václav Thám a Václav Kliment Klicpera, divadlo v Kotcích, Nosticovo (později Stavovské) divadlo, divadlo Bouda - 2. etapa – první desetiletí 19. století („ofenzivní fáze“) – období slovanského vlastenectví, snaha vyrovnat se vyspělým evropským jazykům, snaha o obrodu českého jazyka, vědomí slovanské vzájemnosti (panslavismus) - osobnosti: jazykovědec Josef Jungmann, filozof Bernard Bolzano, literární vědec Pavel Josef Šafařík, historik František Palacký (dílo Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě), básník František Ladislav Čelakovský - vznik literárních padělků – rukopisné podvrhy Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský (snaha doložit starobylou kulturu Čechů) – Václav Hanka, Josef Linda - vznikají první muzea (1814 Opava, 1817 Brno, 1818 Praha) - 3. etapa – 30. – 50. léta 19. století („vrcholná fáze“) - přechod od jazykových a kulturních cílů k cílům politickým (růst počtu českých podnikatelských vrstev) - v roce 1831 založena Matice česká (vydávala česká kulturní a vědecká díla) - dva proudy politického programu – liberálové (umírnění) a radikální demokraté - liberálové: František Palacký, František Ladislav Rieger, František August Brauner) – myšlenka austroslavismu – snaha zachovat Rakousko, ale reformovat jej – tj. řešit postavení Slovanů v monarchii, přeměnit Rakousko v konstituční federalizovanou monarchii s rovnoprávným postavením a svobodou národů - radikální demokraté (Karel Sabina, Josef Václav Fryč, Emanuel Arnold) – cílem svržení monarchie, zrušení roboty a poddanství pomocí revoluce (ne reformou) - osobnosti této fáze: např. Josef Kajetán Tyl, spisovatel a novinář Karel Havlíček Borovský, básník Karel Hynek Mácha, Karel Jaromír Erben Jako kostra využita následující literatura: Sochrová, M.: Dějepis I. v kostce pro střední školy. Pravěk, Starověk, Středověk. Havlíčkův Brod: Fragment 1999. Sochrová, M.: Dějepis II. kostce. Havlíčkův Brod: Fragment 1999.