1
Škola v přírodě
Všichni jsme se sešli v pondělí o půl desáté, někteří i v devět padesát. Chvíle ubíhala velmi rychle.
Zjistili jsme, kdo má co za valašské oblečení. Ani jsme nedořešili hrubky naší Kláry ve facebookovém
chatu, když se začalo nakládat do autobusu, jenž byl bílý, vysoký, s šedomodrými sedadly s červeným
lemováním a černými puntíky. Zvláštní bylo, že jsme s Alenou nacházely sumy peněz. Stále. Dvacet
korun, deset korun a tak dál. Škoda, že jsem je dávala paní profesorce Buchtové, byla bych zbohatla.
Pan profesor Brown nám říkal, že pojedeme kousek od jeho domu, avšak neviděli jsme jej. Poté jsme
jeli přírodou, a když jsme projeli okolo Šance, začal Lukáš nahlas počítat. Asi deset minut bylo ukrutně
nudných a já jsem je krátila psaním tohoto úvodního článku o škole v přírodě.
Dorazili jsme na místo a pan profesor Brown začal vytahovat tašky a kufry. Moje měla snad padesát
kilo. Všichni byli ubytováni. Tedy až na mne a Míšu. Alespoň dobrou půlhodinu jsme byly
bezdomovkyně, tašky jsme měly na chodbě a řekly jsme si, že ona bude spát na gauči a já na
biliardovém stole, který měl kulečníkové koule. Kdokoliv šel po té chodbě, tak jsme mu řekly: „Očisti
si nohy, když nám jdeš přes obývák.“ Většina se stěhovala alespoň třikrát. Nakonec jsme byly
ubytovány i my. Po té jsem rozdala jednu klobásu ze tří, jež nám visely ve skříni. Za chvíli nás zavolali
na oběd, seděla jsem tam hodinu a tři minuty dokud paní profesorce nedošlo, že já fakt jíst nebudu.
Říkala, že prý zkolabuji a že mi bude zle. Marně jsem se jí snažila vysvětlit, že když je takový tlak, že
jenom piju, ale nemohla jsem odejít, tak jsem tam seděla jako pytel neštěstí. Nemyslete si, paní
profesorka není fúrie, ona to myslela dobře. Od jednoho pána jménem Tomáš jsme dostali letenky na
let na PROXIMA CENTAURI. Tento odstavec píši v pokoji na manželské posteli s oranginou. Má
spolubydlící Míša mi kouká přes rameno. Blaho. Svoboda. Siesta.
Svolali nás, že máme jít ven ve sportovním, tak jsme šli. Hráli jsme spoustu životu nebezpečných her,
jako Padající kůl či Podlézání lana. Potom jsme si na svačinu dali, co nám zbylo. Zavolali nás dolů.
Prošli jsme vchodem číslo třináct do vesmírné lodi. Vše probíhalo v pořádku, dokud se nezačala loď
třást. Ztroskotali jsme. Šli jsme na obchůzku neznámé planety a viděli hromadu dřeva. Kluci na to
samozřejmě šahali, ale zchladil je majitel: „Co na to šaháš, ty hajzle?“ Popošli jsme rychle dál. Přidal
se k nám pes. Lehl si a nechal se drbat. Nazvala jsem ho valašsko-slovensky Dunčo. Potom rozháněl
ovce. Přišli jsme na obrovskou louku salaše. Sedli jsme si tam s majitelem ovcí a ptali se ho na různé
otázky. Roman Líček, myslící jen na byznys a peníze, se stále ptal na ekonomické otázky. Asi třikrát
jsem se držela trávy a třikrát se skutálela dolů. Pan profesor Hill seděl celou dobu v ovčím hovně, a
když ho chtěl utřít sjížděním trávy po zadku, nabral další tři. Když jsme odcházeli, tak mi to ujelo a já
sjela až k bráně po zadku. Celý den kazili rozmazlení parchanti, co si mysleli, jak jsou chytří svými
blbými otázkami a napomínáním instruktorů. Den však ještě není u konce.
V průběhu volna jsme seděly s Míšou v okně s nohama na střechu. Instruktoři nás však viděli, a proto
potom zakázali toto dělat. Zavolali nás a šli jsme na obrovskou paseku do kopce a hráli hru, ve které
jsme dojili, předli poslepu novinovou vlnu, svázali jsme ostatní z naší skupiny jako bača a vedli je
slalomem (když jsme odcházeli, tak se mi noha zamotala do provazu a spadla jsem kotrmelcem),
stříhali nápis Velké Karlovice z látky jednou rukou a odpovídali na otázky. Naše skupinka nezvládla
novinovou vlnu, a tak jsme si museli kousek namalované ovce vyzpívat. Muselo to být něco
s ovečkou. Tak jsme za povzbuzování ostatních zazpívaly (jelikož jsme byly samé holky) Beskyde,
Beskyde. Potom jsme šli do pokojů. Kluci, kteří byli u holek na pokoji, dostali od profesorky Buchtové
sprda jako holky, u kterých byli, a já spokojeně psala tento odstavec a na střídačku sledovala
2
slovenské kreslené povídky se jménem Pásli ovce Valaši. V noci byl strašný bugr: dupání, řvaní,
třískání. Profesoři se nemohli vyspat, jak chodili uklidňovat. Chtěly jsme, aby k nám mohla Marie, ale
paní profesorka to nedovolila. I tak jsme ji k nám na chvíli vzaly a sledovaly film. Když odešla, tak jsme
si s Míšou pustily Lasicu a Satinského.
Druhý den jsme s Míšou začali tím, že jsme o půl hodiny zaspaly. Na snídani jsme měli možnost mít
kakaové kuličky, cornflaky, rohlík se šunkou, s pomazánkou nebo máslem. Na pití byl čaj nebo mléko
nebo grapefruitový džus. Převlékli jsme se do oblečení do lesa. Tam jsme hráli kreslení pohádek a
nudnou biologickou hru, při které většina podváděla. Já jsem poslední dvě období nemohla, protože
mi praskl puchýř a celou cestu zpět jsem šla bosá. I přes kamení a větve. Došli jsme do hotelu. Nyní
jsem na pokoji a píšu. Na oběd dorazím o dvanáct minut později.
Po obědě jsme si měli sbalit pláštěnku, pití a svačinu. Šli jsme na výlet do Vsetína. No, vlastně jeli
vlakem, kde byl největší atrakcí záchod. Byl celý na tlačítka. Odemknout. Zamknout. Otevřít. Zavřít.
Spláchnout. Zapnout vodu a tak dál. Jak jsme tam stále chodili, tak nám to potom pan profesor
zakázal. Potom jsme vystoupili z vlaku a šli na zámek. Cestou jsme si nemohli koupit zmrzlinu, ale
Kryšpín samozřejmě musel. A dva kopečky!!! Koupili jsme si pití a rozdělili se, sekunda šla do
planetária a my, primáni, jsme zůstali na obhlídku zámku. Po nějaké době jsme se vyměnili. Když jsme
byli v planetáriu, tak jsme viděli Slunce promítnuté na papíře a potom i přes dalekohled. Bylo bílé.
Propálili jsme jiný papír a zhlédli film, kde byly planety a hvězdy velikostně srovnávány. Opustili jsme
planetárium a šli na nádraží. A znovu se opakovala situace se zmrzlinou, ale tentokrát ji koupil Tomáš.
Ve vlaku jsme dostali lístečky a nesměli jsme říkat ano, ne a jo. Kdo řekl, musel dát lísteček. Podobná
hra jako Gitinx. Tu jsme hráli na nádraží. To se rozdaly sirky a muselo se uhádnout, kdo měl kolik
v ruce. No a cestou zpět jsme si povídali s paní profesorkou. Na nohách jsem musela mít Hančiny
cukle, jelikož jsem měla prasklý ten puchýř. Celou dobu.
Když jsme dorazili, tak jsme si odložili věci a šli se šátky dolů. Museli jsme si je nasadit a po patnácti
minutách nás po jednom vedli nějakou chodbou, po schodech dolů a další chodbou do místnosti, kde
byl zapnutý projektor a promítal film. Avšak po pěti minutách pro mne přišel taťka. Vše jsem nechala
na pokoji (rozbordelařené) a nasedla do auta.
Když jsem přijela domů tak jsem se osprchovala a šla k taťkovi napůl sledovat fotbal, napůl hrát na
tabletu.Ráno jsem vstala o půl sedmé a šla k doktorce. Ta mi řekla, ať se jdu vyčůrat do zkumavky.
Změřila mne a zvážila, odebrala krev a změřila tlak a od paní doktorky jsem dostala taháky do fyziky,
když jsem se pořád ptala v jaké jednotce, co měří a tak. Jeli jsme do Výškovic, ale patnáct minut jsme
strávili objížděním a motáním se ve Vítkovicích, kde byla objížďka. Když jsem dojela zase zpět do
Karlovic do penziónu, tak mi paní profesorka řekla, ať se jdu namazat krémem a vzít si něco na hlavu.
Babička mě učesala a já šla za budovu, kde jsem čekala s panem profesorem Brownem, až dohrají
hru. Až dohráli, tak jsme se rozdělili na několik týmů. Chodili jsme po instruktorech a zapisovali jsme,
co jsme poslepu cítili, ochutnávali, ohmatávali a co jsme slyšeli. Když jsme skončili, tak jsme šli na
oběd o deset minut později. Tedy já o třicet, jelikož píši tyto dva odstavce.
Po volnu jsme se oblékli do plavek a rozdělili do tří skupin. Na jednom stanovišti jsme nosili vodu ve
lžičkách a měli jsme hrát chytače a házeče, ale nějací experti po sobě mrskali tou vodou a
instruktorka Jana to vzdala. Na dalším jsme si posílali vodovou zprávu a potom ji po sobě stříkali a na
tamtom jsme taky přecházeli po koberečcích. Na dalším jsme dělali ,,zavlažování´´ a kousek od toho,
3
z mostíku jsme viděli vodní hady. Když jsme skončili, převlekli jsme se do suchého a vyrazili ke koním.
Tam jsme je krmili jablky a mrkví. Cestou zpět jsme zašli na nákup do obchodu, kde jsem si koupila
magnum gold, které bylo opravdu zlaté. Ta čokoláda byla pozlacená! Taky jsem koupila coca-colu
v plechu a minerálku s tangem. Když jsme po úmorné cestě zpět dorazili, tak mi Kamil prozradil, že
koupili dětské šampíčko a on ho chtěl otevřít. Prý ani nedořekl: ,,Kluci, podívejte!´´ a trefil venkovní
rám okna. Ten špunt urazil kus dřeva a odpinkal někam na zahradu. Celá střecha a parapet pod nimi
byl politý tím šampaňským.
Oblékli jsme se pohodlně a šli ven. Tam jsme hráli honěnou v kruhu a potom riskuj. Vyhráli jsme.
Našla jsem špunt z toho šampáňa a chtěla ho vyhodit nad sebe a chytit ho, jenže on mi nějak zaletěl
za plot do řeky. Pan profesor Mrázek se snažil hodit mě tam taky. Pan profesor Hill řekl, že ty zdechlé
ryby jsou a budou chudáci. A on mi potom donesl do budovy ten špunt a řekl, že se mu na ty ryby
nechtělo myslet. Šli jsme se kouknout, jestli není něco na zub v jídelně. Kromě kuliček na snídani nic.
Avšak já jsem našla cukr. Dala jsem si plné dvě lžíce a když jsem odpovídala Míše, tak mi vyletěl
z pusy.Taky jsme vymysleli s Tomášem , že zacpeme dírky na kulečníku, abychom nemuseli stále
platit. Osvědčilo se. Stáhli a koukali jsme na parodii na Sněhurku. Všichni zpívali písničky z toho. Nyní
jsem s Marií na pokoji a díváme se na film.
Noc byla velmi zajímavá, přišla za námi Tina, že má Míšiny papuče, no a my jsme se tam chtěly
podívat. Ale to jsme neměly dělat, jelikož Míša po mně chtěla, abych vytáhla kartu a já, když jsem si
šla sednout dolů a přemýšlet a mluvit s anglickými profesory, tak jsem si od paní Buchtové vyslechla
přednášku o tom, jak mám být na pokoji. Ale my jsme si s Míšou zabouchly tu kartu a paní Buchtová
nás hrozivě seřvala, jak máme být na pokojích a tak. Ještěže neviděla tu moji baterku. Řekli nám, že
máme spát na gauči, tak nám dali deku a my šly spát na horní gauč. Nyní víme mnoho věcí, o čem
mluví profesoři, ale to nesmíme říct. Nahoře jsem dostala úplný záchvat smíchu. I s chrochtáním.
Potom řekli, že máme jít na ten měkký gauč v našem patře. Nemohly jsme se tam vlézt, tak jsem šla
na zem. Bez přikrývky. Nechala jsem ji Míše. Když jsem ještě spala na gauči, tak se na nás chodily
dívat děcka ze sekundy a když jsem je varovala, že pět metrů od nás je paní Buchtová, neslyšeli, ale to
už bylo pozdě, paní Buchtová šla nahoru a oni utekli. Přišla za námi Eva a když jsme jí to vyprávěly,
tak se strašně smála. Nabízela nám pomoc, ale nikdo nesměl vědět, že je venku. Natož paní Buchtová.
Nemohla jsem kvůli výbuchům smíchu pánů Hilla a Browna usnout. Nakonec jsem opravdu usnula.
Asi za půl hodiny jsem se vzbudila a uviděla vedle sebe peřinu. Nechtěla jsem si ji vzít. Po pěti
minutách, když svítalo, mi ale začala být taková zima, že jsem si ji vzala a šla spát horizontálně do
křesla. Jsem úplně dolámaná. Ráno za námi přišel David, tak jsme mu líčily příběh Noci na Gaučštejně.
Ráno jsme zjistila, že tu peřinu mi dal pan Brown.
Dnešek popíšu jen pár větami, jelikož jsem líná psát. Dostaly jsme vynadáno od paní Buchtové, že
jsme porušily pravidla. Já ještě za to, o čem jsem se bavila s Kamilem. Ráno nám řekli, ať si
nachystáme baťoh na půl dne. Šli jsme na Soláň. Viděli jsme tam zvoničku, která v poledne začala
zvonit, hráli jsme liščí ocásky, kupovali dárky, jedli oběd, hráli natahovanou a vláček a nakonec jsme
měli napsat v týmu nějakou báseň, ale já chtěla být sama. Když chtěly holky z toho týmu, do kterého
mne přidělili, slyšet můj názor, jelikož jsem psala sama, měly tam nesedící rýmy a tak. Potom mi
vynadaly, že to kritizuju. Já jsem potom psala další a další básně někdy trochu morbidní. Ze Soláně
jsme šli pěšky. Tina spadla do bahna a já jí řekla: „Vojáku Tino, pěkné maskáče!“ Velmi jsem ji tím
rozesmála. Když jsme dorazili do Karlovic, šli jsme do obchodu a potom do hotelu. V hotelu jsme našli
všude nalepenou spoustu logických úloh. Tina přišla se svým bývalým nanukem, jenž by se nyní dal
4
nazvat mléko s čokoládou a plavající dřevěnou tyčkou uvnitř. Uviděl ji s ním Davida, hned to začal
mačkat, ona se snažila mu to vytrhnout, ale jen to prasklo. Smrdělo to, ale nakonec se podařilo to
utřít.
Na obědě k nám vpálili dva hráči a my jsme byli náhodně rozděleni do týmů, které si měly vybrat
zemi, vlajku, měly se obléct a pomalovat obličeje a šli jsme hrát fotbal. Ale pozor! Na provaze! Byli
jsme jako figurky ze stolního fotbalu a výsledky zapisovala seňorita, která milovala Ronalda. První
zápas jsme vyhráli, ale naopak druhý jsme prohráli. Ale dala jsem elegantní gól. Zato Klára dostala
dvakrát šlupku do nosu. Za druhé místo jsme dostali bonbónové hamburgery a byli jsme pozváni ke
sledování mistrovství Evropy ve fotbale. V televizi. Ale mne bolelo ucho a tak jsem šla nahoru.
Ráno jsme šli na snídani, kde se rozdávaly speciální diplomy za včerejší fotbal a potom jsme jako
prima řešili problémy a říkali, co se nám líbilo a co ne. Kdo mluvil, držel Ijáčka. Šli jsme se převléct a
vzít si něco, co jsme mohli zamazat. Sešli jsme se před budovou, kde nás pomocí papírků rozdělili.
Naše skupina šla jako první na placky (buttonky, odznáčky) potom na lukostřelbu, kde jsem trefila dva
body, potom na výrobu přívěšků a nakonec na gamdža bubny nebo jak. Byla to opravdu zábava. Po
obědě jsme měli klid do půl druhé.
Pak jsme šli do skláren do Karolinky. Tedy jeli jsme vlakem. Pan Mrázek už předem zakázal chodit na
WC. Když jsme přišli, přivítal nás milý pán na rozdíl od počasí. Řekl, že zaskakuje za průvodce. Provedl
nás výrobou a my dostali jednu sklínku na škrábání vosku. David ji stále má. Potom, co prohlídka
dovršila konce, jsme šli na prohlídku obrazů místního malíře. Po půl hodině, co už to všichni věděli,
jsem se toho pána zeptala: „To jste maloval vy?“ Odpověď zněla: „Těmahle rukama.“ Cestou zpět
jsme přesvědčili pana Mrázka, aby se přitáhnul k té tyči, co tam byla. On to udělal asi dvacetkrát a u
toho se smál a mluvil a musel skončit, protože jsme dojeli do Karlovic. Ani nebyl zadýchaný. Potom už
se nic nestalo. Dolů, kde jsme měli, sraz přiběhl papá Fura a nějaký soutěžící. Pak jsme si vzali papírky,
jež byly na chodbě, a šli se obout do pevných bot. V lese jsme hráli PEVNOST BOYARD. Plnili jsme
úkoly (jako například pomocí hůlek dostat deset těstovin přes dvě misky do poslední, přejít poslepu
držíce se provazu les, vytáhnout z šiškovo-moukovo-vodovo-řasovo-trávového sajrajtu pěšce ze
šachů, shodit pěti CD-disky pyramidu z kelímků, vyřešit logické úlohy, zahrát s panem Mrázkem
poslední tyčka prohrává, zahrát s panem Brownem, kdo nepotopí železnými kolečky kelímek ve vodě,
obkreslovat zapamatovaný obrázek a další. Náš tým měl jen osm indicií, které nám pomohly vyřešit
hádanku. Byli jsme první. Avšak v průběhu hry se stala malá nepříjemnost: Pitris kopl Šimona do zad
tak, až se rozbrečel. A to jen proto, že šli první. Když jsme přišli do hotelu, šli jsme na pokoje, ale já se
šla podívat k holkám, co je to za bzukot. Byla to písnička. Když jsem odcházela, tak jsme jim chtěla
zhasnout, málem jsem ale zhasla Míše v koupelně. Holky to potom fakt udělaly. Když jsme šla už
opravdu do pokoje, potkala jsem pana Mrázka, jak vychází z vedlejšího pokoje a já se ho zeptala:
„Pane profesore, vy bydlíte vedle nás?“ a on na to: „Ano, už skoro týden.“ A já: „Aha.“ A pan profesor
dodal: „Tak to jsme vlastně sousedé, tak dobrou noc, sousedko.“ A zašel do pokoje. Asi půl hodiny po
večerce říkám Míši: „Víš, že Mrázek je náš soused?“ a ona dostala záchvat smíchu. Taky kolovaly kecy,
že se půjde na noční hru. Nyní je 22:45 a my jen čekáme s baterkami, kdy přijdou vedoucí, kteří
opustili penzion. Nakonec žádná nebyla.
Ráno se mi nechtělo vstávat, ale nakonec jsem šla. Dozvěděli jsme se, že půjdeme do muzea Karlovic.
Sbalili jsme si věci a šli. U muzea nás přivítal starý pán, asi osmdesátník, který si pamatoval, čím kdo
přispěl, kdo co udělal, kde koho zabili, jak dlouho visel a věděl i to, že Váňa předběhl koně Valencia
5
jen o čtyři centimetry. Viděli jsme neskutečné úkazy ze skla. Stádia foukání, buddhu a fajfky, ze
kterých se pil likér. Viděli jsme fotky zesnulých ve válce, tkalcovský stroj, na kterém mimo jiné dělá
koberce naše osmdesátiletá sousedka na Slovensku, malé, miniaturní i velké postavičky betlémy
z hlíny nebo dřeva, viděli jsme kroje a další. Koupili jsme si nějaké věci v informačním centru a před
cestou zpět řekla paní Buchtová, to co jsme jí říkali my, že se nám výklad líbil ze všeho nejvíce. Za to ji
chtěl pán pozvat na slivovici, ale ona nepije, a tak šel pan Mrázek. Cestou zpět jsme šli na otvíračku
bike-centra, kde jsme stříleli z luku, jezdili na kolech po můstcích a otáčkách, bili se v koulích (tuto
aktivitu jsme nazvali čurina), skákali na trampolíně a další. Když jsme přišli do hotelu, tak se nic
nedělo a potom, co kluci odložili koule z kulečníku, aby šli na oběd, tak jsem si vzala bílou a pinkala si
o okraj. Ne nešla jsem na oběd, neměla jsem hlad. Teda šla, ale hrála imbecile test na iMacu. Nyní
v odpoledním klidu píšu.
Po odpoledním klidu jsme hráli na konstrukci, aby tekla voda, avšak všichni prohráli a v lese boj o
vlajku-jednu z nejlepších her. Škoda, že jsme ji hráli jen pět minut, jelikož jsme vyhráli. Potom před
večeří k nám přišla Karkulka a její příběh. Všichni byli rozděleni do týmů a dostali žánr a v něm se to
muselo hrát. Já a David jsme se ale neúčastnili, tak nejsme ani na fotkách, ani jsme nehráli. Já jsem to
vzdala po tom, co jsme museli furt dělat všechno podle jedné holky a museli jsme zkoušet jednu
scénu patnáctkrát. Znovu přijely děti pana Browna a tentokrát tu spaly. Už předtím tu byly, ale
nespaly tu, přišly jen na návštěvu. Byly moc milé a roztomilé. Měli jsme mít muzikál, ale zpívaly tam
jen dvě osoby, a to ještě že si vzpomněly. Bylo přestavení všech her. Gratulace předávala Marika
Gombitová. Bylo to moc fajn. Potom začalo rozlučkové disko, vstupenky byly svítící náramky. Já jsem
ho skoro celé probrečela, stejně, jak jsem se potom dozvěděla, jako Viky. Přišla jsem až na poslední
písničku a na Titanic, na který museli všichni. Ne že bych potom nebrečela. Poslední slovo Lídy a DJ
FOXe (Davida) bylo velmi krásné.
Ráno jsme měli budíček v sedm. Budil pan Mrázek. Já vstala hned, ale Míša až po patnácti minutách.
Balili jsme a na snídani jsme mnozí přišli o pár minut později. Po snídani jsme dobalili a znovu jsme
měli zpětnou vazbu s Ijáčkem. Tentokrát všichni dohromady. Paní profesorka Buchtová rozdala
několik diplomů, jeden mám taky; s Marií jsme byly nejlepší básnířky. Ona napsala jednu, já pět básní.
Po tom, co jsme ji skončili, nás pozvali na promítání fotek. Byly moc vtipné, i když každý říkal u té své:
„Kyselinu sírovou!!!“ Ani jsme se nestihli dodívat na fotky a už jsme museli nosit do autobusu.
Rozloučili jsme se s Jančou,Lídou a Tomášem, někteří dostali látkové frisbee, co se dobře používalo
jako vějíř a nastoupili. Byli jsme smutní. Paní profesorka řekla: „Nemůžeme udělat sladkou tečku na
závěr, jelikož všichni budeme platit 1000 kč za ztracenou kartu.“ Já jsem jí ale řekla: „Paní
profesorko, ale já jsem vám nějakou, co jsem našla, dala do ruky a vy jste si ji dala na stůl u té zpětné
vazby!“ Paní profesorka se šla kouknout a potom mi řekla: „Máte pravdu, já jsem nevěděla, co mi to
dáváte, tak jsem ji tam jen položila a ona byla teď mezi diplomy. Zachránila jste 1000 korun!“ Pan
profesor mi potom pogratuloval, že jsem zachránila situaci. Po dvaceti minutách jízdy se Míše udělalo
zle, a tak jsme zastavili. Většině z nás nebylo moc dobře, a tak jsme vstoupili. Mně bylo taky zle.
Trošku. Potom bylo zle Aleně, tak jsem ji ovívala. Celou cestu jsem se bavila s panem a paní
profesorkou. Alena usnula a probudila se až u školy. Sbalili jsme si věci a vyšli z autobusu. Rozloučili
jsme se a po jednom odjížděli.
Toto je poslední paragraf čili odstavec dlouhého článku o škole v přírodě. Jedné z nejlepších. Tedy
nebuďme skromní, té nejlepší. Loučím se s vámi a doufám, že jste si o naší škole v přírodě udělali
dobrý obrázek.