PEDAGOGICKÁ
PSYCHOLOGIE - KS
Mgr. Tereza Škubalová, Ph.D.
VYUČUJÍCÍ
 Mgr. Tereza Škubalová, Ph.D.
 terskub@mail.muni.cz
 603 872 899
 Konzultační hodiny: po domluvě
katedra psychologie Poříčí 31, 1. patro
 Student/Studijní materiály (e-learning)/ -kód
předmětu - /Učební materiály
CÍL PŘEDMĚTU
 synteze základních znalostí z obecné psychologie,
psychologie osobnosti, vývojové psychologie a
sociální psychologie.
 rozšíření teoretické základy pro možnost
praktické aplikace poznatků pedagogické
psychologie do učitelské praxe
LITERATURA
 Čáp, Jan - Mareš, Jiří. Psychologie pro učitele .Vyd. 1.
Praha : Portál, 2001. 655 s. ISBN 80-7178-463.
 Kohoutek, Rudolf. Základy pedagogické psychologie .
Brno : Cerm, 1996. 184 s. ISBN 80-85867-94.
 Fontana, David. Psychologie ve školní praxi: příručka pro
učitele. Vyd. 2. Praha : Portál, 2003. 383 s. ISBN 80-7178-
626
 Holeček, Václav. Psychologie v učitelské praxi. Praha:
GRADA, 2014.
OKRUHY K PEDAGOGICKÉ PSYCHOLOGII
1. Předmět a vývoj pedagogické psychologie
2. Metodologie a metody pedagogické psychologie
3. Vztah učení, vývoje a výchovy
4. Psychologie výchovy
5. Osobnost současného žáka
6. Problémový žák
7. Psychologie kreativity
8. Školní úspěch a neúspěch
9. Učební styly a strategie
10. Psychologie osobnosti učitele
11. Psychohygiena edukace
12. Rodina, škola a vývoj
13. Psychosociální klima školy
E-LEARNING DR. MAREŠE
Pedagogická psychologie (TIV)
http://moodlinka.ped.muni.cz/course/view.php?id=2
079
PŘEDMĚT A VÝVOJ
PEDAGOGICKÉ
PSYCHOLOGIE
PEDAGOGIKA A PEDAGOGICKÁ
PSYCHOLOGIE
Jan Ámos Komenský (1592-1670)
 zakladatel novodobé pedagogiky a
pedagogické psychologie a filozof výchovy
 doporučoval učit příkladem, pravidlem a
praxí
 princip názornosti (opírat co nejvíce o
bezprostřední smyslovou skutečnost )
 princip od jednoduššího po složitější
učivo
Velká didaktika
Informatorium školy mateřské
Brána jazyků otevřená
Orbis pictus
Labyrint světa a ráj srdce
Škola na jevišti
Vševýchova
PEDAGOGIKA A PEDAGOGICKÁ
PSYCHOLOGIE
Johann Heinrich Pestalozzi (1746-1827)
 švýcarský pedagog , filozof, filantrop, politik
 školní a sociální reformátor
 bývá považován za zakladatele pedagogické
a vývojové psychologie
 po Komenském jedna z nejvýznamnějších
postav moderní světové pedagogiky
 „ Jestli se má vývoj osobnosti dítěte podařit,
tak mu musí rodiče poskytnout čas a
darovat něhu.“
VZTAH PEDΨ K PEDAGOGICE
 obě se zabývají výchovou a vzděláním
 obě vědy spolupracují zejména při evaluaci výchovně
vzdělávacích výsledků
PEDAGOGIKA
jak optimálně vyučovat
a vychovávat z hlediska
cílů výchovy a
vyučování
PEDAGOGICKÁ
PSYCHOLOGIE
jak vyučování a výchova
působí na psychiku a
osobnost člověka
PROMĚNY POHLEDU NA PŘEDMĚT PEDΨ
1. Předmětem pedψ byla aplikace poznatků obecné psychologie na pedagogickou teorii a
výchovně vzdělávací praxi. (19.st.)
2. Předmětem pedψ byla aplikace poznatků vývojové psychologie na pedagogickou teorii a
na výchovně vzdělávací praxi. (poč.20.st, Fr, anglosas.)
3. Předmět pedψ podřízen pedagogice, ta určovala obsah (poč.20.st, SSSR, u nás)
4. DNES: Předmětem pedψ je samostatná oblast, zkoumá osobnost v
pedagogickém procesu.
+ Zákonitosti učení - v oblasti psychomotorické, rozumové, sociální, emocionální
+ Podmínky učení - sociálně psychologické, psychohygienické
+ Osobnost učícího se a toho, kdo na něj působí (výchova, vyučování, vzdělávání)
 http://www.ted.com/talks/ken_robinson_changing
_education_paradigms
PEDΨ V SYSTÉMU
PSYCHOLOGICKÝCH VĚD
PEDAGOGICKÁ
ψ
(disciplína aplikovaná a
speciální)
vývojová ψ
psych. zvláštnosti určitých věkových údobí
+ jak jsou ovlivňovány vyučováním a
výchovou
sociální ψ
výzkum vlivů sociálních a kulturních činitelů na psychiku
člověka
+ aplikace na výchovně vzdělávací prostředí
obecná ψ
mechanismy chování a prožívání
+ pedψ čerpá teoretická východiska
OTÁZKY, KTERÉ ŘEŠÍ PEDΨ
1. vliv základních činitelů vývoje na osobnost
2. poznávání a utváření psychiky, osobnosti žáků
3. problematika osobnosti pedagogů a žáků - optimalizace jejich vztahů
4. sebepercepce a sebereflexe pedagoga ve vztahu k žákům
5. zvláštnosti vývojových etap osobnosti ve vztahu k vyučování a
výchově
6. učební styly a rozvoj poznávání
7. úloha motivace v pedag.procesu
8. psychologické základy výchovy
9. adekvátní edukace a socializace rizikových a problémových žáků
10. zjišťování příčin špatného školního prospěchu žáků
METODOLOGIE A
METODY
PEDAGOGICKÉ
PSYCHOLOGIE
METODOLOGICKÉ PŘÍSTUPY V
PED.Ψ
1. Transverzální (průřezový). Např. jednorázový
výzkum inteligence jednoho žáka nebo všech žáků určité školní
třídy.
2. Longitudinální (dlouhodobý). Např. opakované
zkoumání inteligence a jejího vývoje.
3. Psychometrický (testový)
4. Kasuistický (klinický)
METODA A POŽADAVKY NA METODY
 konkrétní cesta, způsob, nástroj, pomůcka k řešení dílčího
odborného, vědeckého, výzkumného či experimentálního
problému
1. Validita (platnost, adekvátnost)
2. Standardnost (normalizovanost)
3. Reliabilita (spolehlivost)
4. Objektivnost
5. Kvalitativní nebo kvantitativní
interpretovatelnost
6. Ekonomičnost
POUŽÍVANÉ METODY PED.Ψ
 Pozorování
 Rozhovor
 Dotazník
 Rozbor výsledků činnosti
 Projektivní techniky
 Kazuistika
 Experiment
 Didaktické testy
 Sociometrické metody
PSYCHOLOGIE UČENÍ
A VZTAH UČENÍ,
VÝVOJE A VÝCHOVY
Podkapitoly:
1) VZTAH UČENÍ, VÝVOJE A VÝCHOVY
2) DEFINICE UČENÍ
3) VYBRANÉ TEORIE UČENÍ
4) DRUHY UČENÍ
5) VÝSLEDKY UČENÍ
6) ZÁKONY UČENÍ
1) VZTAH UČENÍ, VÝVOJE A
VÝCHOVY
Vývoj = předpoklad pro výchovu
(změny ↑↓, nepravidelná spirála)
Učení
(opak zděděného, vrozeného,
instinktivního)
Výchova = podmínka vývoje
(proces ovlivňování osobnosti)
BIOLOGICKÁ PODMÍNĚNOST
PSYCHIKY
Zrání:
 zákonitý sled rozvojových a zánikových změn v celém organismu
 změny po sobě následují u všech lidí v zásadě ve shodném pořadí
(individuální variabilita) a u stejných věcí (smysly, pohyb...)
 předpoklad pro učení
 kritická období (senzitivní fáze): řeč (do 5 let - vlčí děti řeč
nerozvinula, citová vazba (do 3 let)…
 Biologické struktury umožňují vrozeným předpokladům,
aby začaly fungovat, rozvíjet se – musí přijít vhodné
podněty
2) DEFINICE UČENÍ
 v širším pojetí
 přetrvávající změny v osobnosti v důsledku
získávání zkušeností
 zkušenosti: individuální a obecné
 biodromální pojetí
 v užším pojetí
 intencionální = záměrné, cílevědomé, systematické
 funkcionální = nevědomé, podvědomé a nezáměrné
 pod vedením učitele (řízené učení), ale může to být
také sebevzdělávání a sebevýchova
3) VYBRANÉ TEORIE UČENÍ
A) behavioristické
 učení = schopnost reagovat na podnět v důsledku předchozích
zkušeností
 základní vzorec: stimul – reakce (učitel dává stimul, aby
vznikla žádoucí rekce)
B) kognitivní
 Piagetův konstruktivismus (asimilace, akomodace)
 Komplexní učení - kognitivní mapy, schémata
 Instrumentální konceptualismus (nabývané zkušenosti zvyšují
schopnost řešit problémy – „žádné pochopení není zbytečné“)
C) humanistické (personalistické)- učení = nalézání identity
 Motivace učební činnosti = vytváření situací – smysl učení
 přebírání odpovědnosti; získávání sociálních zkušeností
ŘEŠENÍ PROBLÉMU VHLEDEM
4) DRUHY UČENÍ
1. Senzomotorické
2. Podmiňování
3. Verbální
4. Pojmové
5. Problémové
6. Sociální učení
1. SENZOMOTORICKÉ
 vytváření manuálních návyků, motorických
operací za pomoci smyslů a pohybu (tkaničky,
jízda na kole) – zapojena představa pohybu a
regulace
1) etapa seznámení
2) cvičení
3) kontrola učení
 operace jsou silně fixovány a hůře se odnaučují
2. PODMIŇOVÁNÍ
Klasické podmiňování
 asociativní typ učení - vznik vazby nepodmíněně
reflexního děje na nový podnět (pasivní –
akceptování, zafixování)
 Pavlovův slintající pes
 U lidí – např. podmíněná emocionální reakce
(desenzibilizace)
Instrumentální/operantní podmiňování
 spojení nepodmíněného podnětu se vzorcem
chování
 naučený vzorec chování představuje prostředek, kt.
umožňuje uspokojování potřeb organismu
 GENERALIZACE/ROZLIŠOVÁNÍ;
POSILOVÁNÍ/VYHASÍNÁNÍ
 Thorndikeova kočka v kleci (pokus-omyl)
3. VERBÁLNÍ UČENÍ
 nejrozšířenější druh učení = učení se verbálním
asociacím
 vytváření nových spojení, asociací mezi slovy a
jejich reprezentacemi (učení básní, definic)
 je to učení, kde má největší význam paměť (paměťové
učení)
4.POJMOVÉ UČENÍ
 základem je pochopení, porozumění
 pojem = základní jednotka myšlení = mentální struktura,
vyjádření podstaty předmětů a jevů
 význam pojmu: bezprostřední smyslová zkušenost
(konkrétní předmět, jev) x spojením s jinými pojmy
(kontext)
 výsledkem jsou vědomosti, základ pro utváření dovedností
 vědomosti jsou tvořeny strukturami představ a pojmů –
posloupnost + spirála
Termíny: prototyp pojmu; jádro pojmu
5. PROBLÉMOVÉ UČENÍ
 samostatně odhalujeme vztahy mezi předměty a jevy,
třídíme je a na základě toho samostatně nacházíme
metodu/postup - nový způsob chování, který je možno
použít v analogických situacích
 rozvoj intelektu a tvořivosti
 bloky: funkční fixace, stereotypní vnímání, nevhodný přenos
způsobu řešení z dřívějška
Fáze řešení problému:
1) identifikace problému
2) analýza struktury
3) volba strategie/INKUBACE
4) realizace řešení
5) zhodnocení (zpětná vazba)
6. SOCIÁLNÍ UČENÍ
 osvojování sociálních dovedností (návyků, postojů)
 formování motivů a charakteru
 jedná se o učení sociální komunikaci, interakci a
percepci
 přejímá za své sociální role, morální hodnoty (např.
smysl pro spolupráci a vzájemnou pomoc)
 Uskutečňuje se:
A) Napodobením
B) Sociálním zpevňováním
C) Identifikací
NAPODOBENÍ – ALBERT BANDURA
EXPERIMENT S PANENKOU
https://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=hH
HdovKHDNU
JAZYKOVÝ KÓD – BASIL BERNSTEIN
 Class, Codes and Culture (1971)
 úspěch dítěte ovlivňuje jím používaný jazyk, styl
jazyka, jazyková vybavenost
 dle toho učitelé odhadují jejich inteligenci → hodnocení
těchto dětí ve škole.
Rozvinutý kód
Rodiče:
- vždy ochotní dítě
vyslechnout
- hovoří s ním srozumitelně
- vciťují se
- umí dítěti dát najevo, že je
berou vážně
– vyšší četnost složitých
gramatických konstrukcí
– menší předvídatelnost stavby
věty a volby slov
– na kontextu nezávislé používání
řeči
–individuální závěry, odlišnosti,
pocity, zobecnění
– častější používání „Já“
Omezený kód
Rodiče:
- omezují vzájemný styk na
příkazy, zákazy či
stereotypní fráze
- pokusy dítěte něco
formulovat se setkávají s
nezájmem
– jednoduché konstrukce
– vysoká předvídatelnost stavby
věty a volby slov
– na kontextu závislé používání
řeči
– omezené možnosti sdělení, je
často doprovázeno neverbálními
gesty, změnami tónu hlasu
apod.
5) VÝSLEDKY UČENÍ
 vědomosti (informace a poznatky)
 dovednosti (schopnosti pro vykonávání určité čin.)
 senzomotorické
 intelektové
 sociální
 návyky (+ i -, automatické úkony)
 vlastnosti charakteru (kladné i záporné)
 Ovlivněny následujícími činiteli:
 Činitelé související s učícím se jedincem
 Činitelé související se situací, v níž učení probíhá
 Činitelé související s učebním materiálem
 Činitelé související s osobností učitele
6) ZÁKONY UČENÍ
Zákon motivace – vnitřní x vnější
Zákon zpětné vazby (lidé se učí tím lépe, čím včasnější a
podrobnější informace o svém výkonu dostávají)
Zákon transferu - přenos informací z jedné oblasti do druhé
(interference = překrývání informací: retroaktivní x proaktivní )
Zákon opakování - aktivní upevňování
 čím náročnější materiál-tím více opakování
 čím více se opakuje, tím jsou vědomosti trvalejší
 nejméně efektivní je pasivní předčítání textu