Isotopie – pojem interpretační sémantiky lInterpretační sémantika (topický přístup) vs. lnaratologické přístupy k textu Narativita lSoubor formálních a/nebo tematických znaků, jímž se vyznačují vyprávění, resp. narativní texty a jímž se liší od jiných, ne-narativních druhu/žánrů (...) (Nünning: Lexikon...). lrozdíl oproti popisům, úvahám ap. tkví v časově organizované dějové sekvenci; lv této sekvenci dochází prostřednictvím události ke změně situace (zápletka – plot). Naratologický přístup k interpretaci textu lNachází v textu kategorie jako: –čas –prostor –vypravěč –postavy lZástupci tohoto přístupu: –Umberto Eco –Lubomír Doležel –Bohumil Fořt ad. Narativní vs. topický přístup k textu -Eco, Doležel... vs. Rastier, Hoskovec... -kategorie jako postava, vypravěč, prostor a čas... -vs. -kategorie jako znak, morfém, sémém... Topický přístup lTopika (řecky topos = místo, lat. locus communis): –pův. důkazný prostředek; „naleziště“ důkazů či argumentů, které lze používat při proslovu (srv. Aristoteles: Topika); –Curtius: topoi = ustálená klišé či myšlenková a výrazová schémata; např. topos skromnosti; topické metafory: metafora života jako plavby na lodi či světa jako divadla; topos puer senex. Topickým přístupem: IS lIS = interpretační sémantika; lFrancois Rastier: Sens et textualité. / Meaning and Textuality. lDvě základní teze: 1.text nemůže být redukován na soubor vět; 2.text nepředstavuje pouze empirický, ale zároveň jediný předmět studia lingvistiky. IS lInterpretační sémantika je: lsémantika postavená na interpretaci znaků. lBere v potaz elementární jazykové znaky. lZnak je zde pojat bifaciálně a zkoumán diferenčně. lCo to znamená? Znak – jednota výrazu a obsahu Diferenční přístup lzkoumá znak ve srovnání s jiným znakem; lneopouští řeč → zůstává ve světě jazyka. Uchopení znaku lZnak můžeme uchopit jen vůči jinému znaku. lTotožnost obsahu je dána tím, co dovoluje rozdíl k jiným obsahům. lA stejně tak totožnost výrazu je dána tím, co dovoluje rozdíl k jiným výrazům. lNapříklad? Uchopení znaku – příklad lTotožnost obsahu je dána tím, co dovoluje rozdíl k jiným obsahům (srov.☾ v různých znak. soustavách). lTotožnost výrazu je dána tím, co dovoluje rozdíl k jiným výrazům (srov.☾ v různých znak. soustavách). Znak lze zkoumat ve dvojím prostředí lV jakém? Znak lze zkoumat ve dvojím prostředí lUvnitř abstraktního systému jazyka nebo uvnitř konkrétních textů. lKonkrétnost textu je založena jak? Konkrétnost textu je založena... lsituačním a žánrovým ukotvením. Způsob práce lRůzné prostředí zkoumání znaku l→ rozdíl ve způsobu práce. V abstraktním systému lnástroj komutace [1]. lVšechny znaky, které se mohou vyskytnout, mohou být srovnávány s jakýmikoliv jinými znaky. lVýsledek většiny takových srovnání? Tato cesta nikam nevede. lProto ji nyní pomineme... [1] Pojmenováním termínu se vědomě odkazuje na práci Louise Hjelmsleva O základech teorie jazyka (Hjelmslev 1972). V konkrétním textu lužitečný nástroj selekce. lZnaky jsou zkoušeny v konkrétním textu. lJedná se o selekci rysů obsahového plánu, jež se skutečně uplatňují. lPro jeden znak je celý text kontextem, ovšem nikoliv všechno z daného textu je kontextem. lV tom právě spočívá selekce: podle určitých sdílených postupů k sobě spojím, anebo nespojím dva znaky; budu se dívat na určitý znak v kontextu jednoho, nebo druhého znaku. lPříklad následuje... Příklad lNashle...[nasxle] v kontextu loučení = neformální pozdrav. lvs. lV hlubokých lašských hvozdech: Toty klocky su jakesyk navlhle, hentoty su zas jakesyk naschle. Minimální znak lmorfém; lsaussurovské signifiant lze přiřadit k výrazovému plánu (VP) a signifié k plánu obsahovému (OP). Minimálnost lMinimálnost znaku spočívá v minimálnosti spojení jak ve výrazu, tak obsahu. lJinými slovy: minimálnost morfému zajišťuje fakt, že po redukci VP nelze uplatnit původní podobu OP[1], přiřazení jiného OP je jen věcí „náhody“. l [1] A také vice versa: OP zmenším např. tak, že odstraním všechna gramatická sémata, přičemž zbytek je náhodou OP jiného znaku, nacházím jeho protějšek ve VP, tudíž je to taky znak; např. v češtině jeden – jen (týž kořen před cca 1000 lety). V litevštině vienas – vien = jeden – jen, jenom (příslovce, resp. rematizátor), visas – vis = celý – „cele“, tedy „vůbec“, dešimtis – dešimt = desítka – deset. Týká se to maximálně pěti litevských kořenů. (Hoskovec III/8.1) lNeseme – nesem (náhodou najdeme OP), ale v č. nesete – *neset (nefunguje, v litevštině ano). Morfém = morf + sémém lVP morfému je morf; skládá se z fonémů a prosodémů, resp. fonémat a prosodémat. lOP morfému je sémém; jednotkami sémému jsou sémata (viz obr. níže). lMorf je konstantní záležitost (rozhodně v konkr. textech), loproti tomu sémém je proměnlivý. Sémém lSémémy nejsou soubory sémat [2], ale podsoubory sémat popsané uvnitř souboru definic. lPodle toho vůči čemu sémém porovnávám, podle toho vždy uchopím určitý okruh rysů. lMorfém se zde popisuje diferenčně; jeden morfém se tedy porovnává s jiným(-i), přičemž dochází k porovnávání obou plánů současně (viz již výše). l[2] Rozkládáme sémém na sémata, ale rozbor není jednoznačný. Je to konstrukt vzniklý z porovnávání. Sémémy nejsou soubory sémat, ale podsoubory sémat popsané uvnitř souboru definic. lVysvětlení této definice na příkladu je poněkud složitější. lNejdříve si ukážeme proměnu ve VP (morfu). lPoté teprve v OP (sémému). Proměnlivost ve VP (morfu) lNapř. koncovky: –Adam-ø –Adam-a –Adam-ovi –Adam-em... – lToť lexikální jednotka (LJ) v systému. lRůzné projevy (alomorfy) téhož morfému. Lemma lPři zaměření na abstraktní LJ-u (nezajímá mě v tuto chvíli zapojení ve větě, ale abstr. systém) se jedná o stále jeden morfém (jakkoliv se proměňují morfy). lVybereme tedy jednu reprezentativní podobu (tzv. slovníkové lemma): nom. sg., resp. infinitiv, příp. 1. os. sg. lTaková je konvence – dohoda v lingvistické i široké veřejnosti. Proměnlivost v OP (sémému) lSémém v abstr. systému je proměnlivý. lOdhlížím přitom od vztahů ve větě (pohybuju se v abstr. systému, ne v konkr. textu), a ignoruju také gramatický obsah. lOdhlížím od toho cíleně – z praktických důvodů, ale zároveň si musím být vědom toho, že tak činím; dát si pozor na ten optický klam, který vědomě vytvářím. K zamotané definici... lZnak neexistuje sám o sobě, ale oproti jiným znakům. lTo sousedství vypadá vždy radikálně jinak. lAdam vs. David, Ondřej, Marek... lGenerické séma těchto morfémů (tedy taxém): Katedra českého jazyka a literatury. lSpecifické séma – každý z vyučujících má své specifikum: Adam (sltvba), David (drama)… Zároveň... lAdam – první člověk; –ba člověk vůbec; –Koupat se na Adama. –různá sémata téhož morfu (odhlížíme-li od koncovek a gram.ktg.) lDavid vs. Goliáš lOtázka zní: patří tato sémata k vyučujícím z KČJL? lVýznamové rysy /odvaha/, /víra/. Zpět k motanici... lAdam jako ‘první člověk’ do toho sémému patří... lSémémy nejsou soubory sémat, ale podsoubory sémat popsané uvnitř souboru definic. lZnak lze vidět jen v nějakém vymezení. lZnak jen tak – nic není. Adam a Eva lAdam a Eva; –první lidé, prvotní hřích, nahota... –podstata onoho prvotního hříchu je nesexuální... –až čas způsobuje proměnu postojů a představ, které jsou skryty za aferentními sématy; –více viz kupř. Sokol, Jan. 2008. Zůstat na zemi. Edice Rozhovory nad biblí. Sv. 2. Praha: Vyšehrad, s. 11–25. Séma lSéma je jednotka obsahové stránky morfému, tedy jednotka sémému [2], resp. distinktivní [3] rys sémému. lDo takovýchto rysů lze rozložit OP. lSémata rozlišujeme inherentní vs. aferentní, generická vs. specifická l[2] Není to však nezměnitelně hotový soubor sémat. Viz níže sémata inherentní a aferentní, resp. generická nebo specifická. l l[3] Zde se nabízí otázka, zda existuje nedistinktivní rys, složka, která neliší sémémy... Odpověď zní: ano. V případě, že neexistuje sémém, který se od daného sémému liší jen tím rysem. Resp. v daném jazyce nenajdeme dva morfémy, které se liší jen tímto rysem, např. „znečištění velkoměst“ vs. „mír“ (holub vs. holubice). (Mansarda je nositelem nedistinktivního rysu „malá“.) Přítomné nedistinktivní rysy mohou vytvářet systémy (např. sňatek vs. svatba). Oblast zkoumání lOblast zkoumání se tímto rozděluje na tři základní úrovně: 1.Dialekt – ve vědomém rozporu s českou terminologickou tradicí – stojí nad ostatními úrovněmi. Jde o soubor útvarů, jehož systémovým úkolem v případě češtiny je například i to, abychom dobře kombinovali spisovné a obecněčeské prostředky. 2.Sociolekt je soubor jazykových útvarů jedné society, ať už je vymezena jakkoliv [1]. 3.Idiolekt je jazyk jednoho díla (spíše než jednoho člověka [2]). l [1] Česká tradice se zajímá o povahu komunit, ale stejně tak může zkoumat povahu souboru textů. l[2] Mluvčí jazyka disponuje více idiolekty. Inherentní vs. aferentní lSéma inherentní [1] je přítomno ve všech systémech, resp. v systému nejšířeji uchopitelném – v dialektu. lAferentní je přítomno jen v některých systémech a podsystémech: idiolektech a sociolektech. lÚkolem selekce v OP je zjišťovat, které z oněch aferentních sémat skutečně je a které není přítomno v konkrétním textu. (Jazyk je postaven na kulturně-sociálních normách, jež zahrnují rozdělení na dialekty, sociolekty a idiolekty, tato problematika tedy zcela správně patří do jazykovědy.) l [1] Inherentní = v tom, uvnitř vězící, vlastní. V terminologii PLKu se označuje jako centrální. Oproti tomu aferentní = přídatný a v terminologii PLKu se používá pojem periferní. Generické vs. specifické Sémata se zde dělí na generická a specifická. lPříkladem generického sématu může být rys /náboženství/ u morfémů svatba a pohřeb. lPřítomnost či nepřítomnost tohoto generického sématu dokáže u těchto morfémů vybudit aferentní rys /církevní/ či /občanský/. lS ohledem na generická sémata lze řešit mimo jiné např. homonymii – pánev a lopatka: /anatomie/ vs. /domácnost/; chléb a víno: /náboženství/ vs. /stravování/. Generické vs. specifické (2) lZ toho lze usoudit, že: lGenerické séma označuje nějakou třídu (séma rodové). lSpecifické séma oproti tomu označuje jednotku ve třídě (séma druhové). lTřídu generických sémat sémému lze pojmenovat klasém. lSpecifická sémata sémému lze shrnout pod termín sémantém. Aktualizace vs. deaktualizace lTento aparát něco aktualizuje a něco deaktualizuje. Pracujeme s morfémem, sémata jsou inherentní a aferentní a odtud vychází tato škála intenzity. l text aktualizace deaktualizace jazyk inherence 1 3 aference 2 4 Intensita (3) – Deaktualizace inherentního sématu lZaměřím pozornost jinam do té míry, že si čtenář textu zprvu nevšimne, že má séma dané inherentní rysy. lNapř. V+W: píseň Zlatá střední cesta (z divadelní hry Osel a stín). lPostavy: –děd, vnuk (hoch), strýček, teta – rysy HUM+ (= lidské); –osel, osel, vůl, kráva – rysy HUM-, ANIM+ (= nelidské, zvířecí, životnost lexikální, nikoliv gramatická – zkrátka: je to živé...) –přenášení HUM+ na osla, vola a krávu; –spásání trávy HUM- –rozmluva s předky HUM+ –tedy: proměna inherentních sémat HUM a ANIM (plus minus); –ve zvířectvu není: svině ani bejk – ti totiž nenesou séma /hloupost/; –explicitně: všechna ostatní zvířata v textu zmíněná (resp. tyto morfémy) jsou nositeli sématu /hloupost/; –toť jejich generické séma; Vztahy mezi sématy lMezi sématy lze rozlišovat několik druhů vztahů: laglomerace, selekce, komutace, isotopie a alotopie. lAglomerace je shromažďování sémat (ani ne ve smyslu aditivity, ale právě aglomerace). lSelekci a komutaci (viz výše). lZbývá isotopie a alotopie. Isotopie lIsotopie je účinek opakovaného syntagmatické výskytu téhož sématu, resp. účinek souvýskytu určitého sématu v různých sémémech. lV posloupnosti morfémů vyhledávám totožnost sématu (záměr v textu). Vztah ekvivalence mezi sémémy zakládá právě ono opakující se séma. Isotopie má ambici postihnout celý text, přičemž je pro ni lhostejno, zda je séma inherentní či aferentní nebo generické či specifické. Alotopie lalotopie je různomístnost; lvztah výlučnosti mezi sémémy, které obsahují nekompatibilní sémata (např. Ten chlap je baba.) lAlotopie je důležitá, ba nutná proto, aby byla vidět totožnost jiných sémémů. Sémantika ve srovnání s biologií lPokud se na text podíváte optikou isotopického aparátu, můžete objevit do té doby neviděné. lPodobně jako se v biologii zkoumají preparáty přes mikroskop. Bez mikroskopu také neuvidíte to, co s mikroskopem. Závěr lRozdíl narativního a topického pohledu na texty. lPojmy: lmorfém; lmorf; lsémém; lséma; lisotopie. lTo jsou ty hlavní pojmy, ve kterých je nutno se zorientovat. lTyto pojmy jsou součástí aparátu, který dokáže vyložit (v rukou zkušeného čtenáře), o čem text je.