84
1.4. Práce, energie, výkon
1. Vysvětlit pojem dráhový účinek síly, znát obecný vztah pro výpočet práce.
2. Vědět, že výkon je veličina vyjadřující „jak rychle se práce koná“.
3. Umět vyjádřit práci z výkonu a odvodit příslušné jednotky.
4. Vysvětlit rozdíl mezi výkonem a příkonem, definovat účinnost.
5. Vědět, že okamžitý výkon souvisí se silou a rychlostí.
6. Vysvětlit pojem vnitřní a vnější síla.
7. Znát vztah pro kinetickou energii.
8. Vyjádřit změnu potenciální energie jako práci konanou vnějšími silami.
9. Umět odvodit potenciální energii částice v homogenním tíhovém poli a v poli působení
elastické síly
10. Znát vztah pro tíhovou potenciální energii.Vědět, že tíhová potenciální energie závisí na
volbě nulové hladiny energie.
11. Znát vztah pro energii pružně deformované pružiny. Vědět, že potenciální energii
pružnosti
12. Vědět, že mechanická energie je dána součtem energie kinetické a potenciální.
13. Znát zákon zachování energie, umět uvést konkrétní příklady dějů, při nichž se
mechanická energie mění v jiné formy energie.
14. Znát souvislost změny kinetické energie a tíhové potenciální energie s mechanickou prací.
Začínáme další kapitolu, která sice nepřináší nové pojmy ve srovnání se
středoškolskou fyzikou, ale bude je v některých případech definovat poněkud
obecněji. To si můžete dovolit protože jste již zvládli derivační a integrační
počet.
Slovo práce má v běžném životě mnoho významů. Řekneme-li „těžká práce“,
můžeme mít na mysli, že je s někým těžké pořízení, ale může jít i o
namáhavou práci fyzickou nebo duševní (třeba se studiem fyziky). Tentýž problém máme i
s výrazem energie. Můžeme hovořit o energii elektrické, energii vynaložené na získání
nějakého cíle, nebo energii vyplýtvanou na vzdělávání svých potomků.
V této kapitole si problém zúžíme, budeme se zabývat pouze mechanickou prací,
mechanickou energií a mechanickým výkonem. Přesto ale tato kapitola poskytne výklad řady
pojmů a definice, které budou užitečné i při studiu dalších kapitol. Prostudujte si tedy tuto
kapitolu velmi pozorně.
1.4.1. Mechanická práce
Mechanická práce je práce síly. Již na základní škole jste se učili, že tlačíme-li před sebou
bednu po nějaké dráze a překonáváme odpor tření, konáme práci. Padáme-li, koná práci po
trajektorii volného pádu tíhová síla, práci koná motor traktoru táhnoucího vlečku atd.
85
Velikost vykonané práce závisí nejen na velikosti působící síly, ale je důležitý i směr, ve
kterém na těleso působí. Působí-li síla na těleso ve směru trajektorie pohybu, jsou její účinky
(a tím i vykonaná práce) maximální. Čím více se směr síly odchyluje od trajektorie, tím se
účinky snižují. Důležité je si uvědomit, že práci koná jen složka síly ve směru pohybu.
Složka kolmá těleso nadlehčuje.
Mechanická práce W vykonaná silou F při přemisťování tělesa je úměrná velikosti této síly F,
dráze s, o kterou se těleso přemístí a úhlu α, který svírá síla s trajektorií pohybu.
Obr.1.4.-1
W = F s cosα 1.4.-1
Vztah 1.4.-1 pro výpočet práce však můžeme použít pouze tehdy je-li síla F po celé dráze
působnosti s stále stejně velká a má stále stejný směr daný úhlem α.
Ve skutečnosti se může směr působení síly měnit a vlastní síla může být také proměnná.
Jak tedy budeme postupovat? Vyjdeme ze středoškolské fyziky, ze vztahu pro práci (1.4.-1),
přesněji pro přírůstek práce ∆W vykonané konstantní silou F konstantního směru na malé
dráze ∆s.
∆W = F∆s cosα.
Zmenšíme ještě dráhový úsek ∆s na nekonečně malý, na diferenciál dráhy ds. Tím se stane
diferenciálem i vykonaná práce.
dW = F ds cosα.
Ještě nahradíme změnu skalární veličiny dráha ds změnou polohového vektoru dr (dr). Jak si
vzpomínáte ze začátku kinematiky pak obě mají stejný význam až na to že dr určuje navíc i
změnu směru.
dW = F dr cosα
Pokud bychom tuto rovnici integrovali, pak je vše v pořádku až na to, že uvažujeme případ
síly, která stále působí ve směru α. To ale není obecný případ. Nicméně pokud jste pořádně si
zopakovali vektorový počet (v tomto případě potřebujeme skalární součin dvou vektorů) pak
jistě víte, že součin dvou velikostí vektorů (F, dr) vynásobený kosinem úhlu α, který svírají,
představuje jejich skalární součin. Takže poslední rovnici přepíšeme do tvaru
dW = F. dr.
Poslední rovnici budeme integrovat a dostaneme zcela obecné vyjádření pro velikost konané
práce
∫=
2
1
drF.2,1W . 1.4.-2
86
Práce vykonaná po dráze z bodu 1 do bodu 2 je dána určitým integrálem skalárního součinu
síly F a diferenciálu polohového vektoru dr s mezemi danými body 1 a 2. Výsledkem
skalárního součinu je skalár, což práce je.
Mechanickou práci můžeme také určovat graficky. Vzpomeňte si na grafické stanovování
velikosti uražené dráhy rovnoměrného pohybu z plochy v diagramu závislosti rychlosti na
čase (kapitola 1.2.5). Nyní si na osu x budeme vynášet dráhu s, na osu y pak velikost působící
sílu F. Musíme však rozlišovat různé situace podle charakteru působící síly:
Síla je konstantní. V našem grafu na Obr.1.4.-2 bude znázorněna síla jako polopřímka
rovnoběžná s osou s. Obsah modře vybarveného obdélníka udává vykonanou práci W = F s.
Ale pozor, jako působící sílu musíme uvažovat jen její složku působící ve směru pohybu.
Obr.1.4.-2
Síla je proměnná, rovnoměrně roste s dráhou (F = k s). V tomto případě je práce dána
obsahem vybarveného trojúhelníka W = ½ F s = ½ k s2
jak je vidět na Obr.1.4.-3.
Obr.1.4.-3
Síla je proměnná, její průběh je popsán obecnou křivkou. Tuto situaci vidíme na Obr.1.4.-
4. V tomto případě musíme rozdělit dráhu na malé úseky ∆s, pro které je změna síly velmi
malá, zanedbatelná. Sílu v tomto úseku dráhy považujeme za konstantní. Pro vybarvenou
plošku opět platí, že odpovídající přírůstek práce ∆W si můžeme vyjádřit jako součin
konstantní síly v daném úseku dráhy F a příslušné dráhy ∆s, ∆W = F ∆s. Celková vykonaná
práce je pak součtem všech prací na jednotlivých úsecích. Tento postup je vlastně základem
pro integrování plochy.
87
Obr.1.4.-4
Překresleme si Obrázek Obr.1.4.-4 tak, že místo malých úseků ∆s použijeme úseky
elementární velikosti ds jak je vidět na Obr.1.4.-5.
Obr.1.4.-5
Vybarvené „obdélníčky“ představují element vykonané práce dW = F ds. Sečteme-li všechny
tyto elementární práce od bodu 1 do bodu 2 dostaneme práci vykonanou v tomto úseku dráhy:
∑=
2
1
2,1 sFW d .
V matematice jste se dověděli, že tato suma je vlastně určitý integrál
∫=
2
1
dsF2,1W .
To samozřejmě platí v případě, že síla během práce konané od bodu 1 do bodu 2 nemění svůj
směr. Tento zápis budeme číst následujícím způsobem. Modře vybarvená plocha nahoře
omezená křivkou vyjadřující průběh síly, dole osou s a na bocích výchozí (1) a konečnou
polohou (2) bude vyjadřovat velikost vykonané práce.
U 1.4. -1. Vyjádřete jeden joule v jednotkách soustavy SI.
88
TO 1.4. -1. Na těleso pohybující se po vodorovné podložce působí postupně tři stejně velké
síly. Síla F1 ve směru pohybu, síla F2 pod úhlem 30o
od směru pohybu a síla F3 kolmo na
směr pohybu. Která síla koná největší práci?
a) F1 b) F2 c) F3 d) všechny síly konají stejnou práci
TO 1.4. -2 Na těleso pohybující se po vodorovné podložce působí postupně tři
stejně velké síly. Síla F1 ve směru pohybu, síla F2 pod úhlem 30o
od směru
pohybu a síla F3 kolmo na směr pohybu. Která síla koná nulovou práci?
a) F1 b) F1,F3 c) F3 d) žádná z nich
TO 1.4.-3 Pro výpočet mechanické práce W (viz obr.) lze akceptovat následující vztahy
a) W = F r sinα
b) W = F r cosα
c) W = F x r
d) W = ∫ F.dr
e) W = ∫ F x dr
TO 1.4. -4 Jak velkou práci vykoná síla 5 N působící ve směru osy x při přemístění tělesa z
bodu A(2m,0) do bodu B(12m,0)?
Člověk táhne rovnoměrným pohybem po vodorovné pláni sáně s nákladem 100
kg po dráze 300 m. Jakou mechanickou práci vykoná, jestliže provaz svírá s
vodorovnou rovinou úhel 0o
a součinitel smykového tření saní na sněhu je 0,1?
Označíme si hmotnost nákladu m = 100 kg, dráhu s = 300 m, úhel mezi směrem
pohybu a působící silou α = 0o
, součinitel tření f = 0,1. Počítáme s g = 10 m.s-2
.
Má-li být pohyb rovnoměrný, pak člověk musí působit silou F, která je právě tak velká jako
síla třecí Ft = f m g. Rovnoměrný pohyb (bez zrychlení) je totiž charakterizován tím, že
výslednice působících sil je nulová. Podle vztahu pro práci W = F s cosα vykoná působící síla
mechanickou práci:
W = Ft s = f m g s cosα = 0,1.100.10.300.cos0 = 30 000 J.
Člověk vykoná mechanickou práci 30 kJ.
U 1.4. -2 Jakou mechanickou práci vykoná síla naší paže, jestliže nákupní tašku
o hmotnosti 8 kg a) zvedneme do výše 1 m, b) držíme ve výši 1 m nad zemí, c)
přeneseme ve vodorovném směru do vzdálenosti 5 m?
U 1.4. -3 Cyklista jede stálou rychlostí po vodorovné silnici proti větru, který
na něj působí silou 12 N. a) Jakou práci vykoná při překonávání síly větru na dráze 5 km? b)
Jakou práci vykoná, svírá-li směr větru se směrem jeho pohybu úhel 60o
?
U 1.4. -4 Automobil o hmotnosti 2 000 kg jede stálou rychlostí do kopce se stoupáním 4 m
na každých 100 m dráhy. Součinitel odporu proti pohybu automobilu je 0,08. Určete práci,
kterou vykonal motor automobilu na dráze 3 km.
Jak velkou práci vykoná síla F = 5i (N), jejíž působiště se pohybuje po dráze r
= 3t
2
j (m,s) ?
Samozřejmě vyjdeme z obecného vztahu pro práci. V něm ale potřebujeme ne r,
ale dr. Takže si nejdříve vyjádříme diferenciál dráhy určené polohovým vektorem
89
(zopakovat z matematiky).
tttt
t
t
t
dddd jj 6)3( 2
=
∂
∂
=
∂
∂
=
r
r
a dosadíme do obecného vztahu pro práci za F a dr.
06.5 == ∫ ttW dji J.
Práce bude nulová, protože skalární součin dvou kolmých vektorů F a dr je nulový.
TO 1.4.-5 Jak velkou práci vykoná za první dvě sekundy síla F = t
2
i + j (N,s),
jejíž působiště se pohybuje po dráze r = t
3
j (m,s) ? W =
TO 1.4.-6 Jak velkou práci vykoná síla F = 2x (N,m) při přemístění tělesa z místa
o souřadnici x1
= 1 m do místa o souřadnici x2
= 3 m ? W =
Vypočítejte práci nutnou k prodloužení pružiny o 10 cm. Tuhost pružiny je 500
N.m-1
.
Tuhost pružiny vyjadřuje elastické vlastnosti pružiny. Tuhost pružiny k je
konstanta úměrnosti mezi působící silou a délkou protažení pružiny. Kdo
posilujete ruce s roztahovacími pružinami, víte že čím více pružiny roztahujete,
tím větší sílu musíte vynaložit.
Při výpočtu vykonané práce nemůžeme přímo vyjít ze vztahu pro práci W = F s cosα. Tento
vztah platí za podmínky, že síla po celé dráze zůstává konstantní. V našem případě síla se
mění s délkou protažení x podle vztahu F = k x. Vyjdeme z obecného vztahu pro práci 1.4.-2.
Protože síla působí ve směru dráhy (směr x), můžeme nahradit skalární součin síly a změny
polohového vektoru F.dr součinem jejich velikostí F dr. A jelikož síla působí ve směru dráhy
(cos α = 1) dostaneme pro práci vztah:
Nd 5,21,0500
2
1
2
1 21,0
0
2
1,0
0
==== ∫ kxxkxW
U 1.4.-5 Abychom pružinu udrželi protaženou o 10 cm, musíme na ni působit
silou 5 N, viz. Obr.1.4.-6.
Obr.1.4.-6.
a) Jaká je tuhost pružiny? b) Jak velkou práci konáme?
1.4.2. Výkon
90
V současné civilizaci se pracovní síla hodnotí nejen podle množství odvedené
práce, ale také za jakou dobu je provedena. Pracovníci se hodnotí podle jejich
výkonu. Výkon vyjadřuje jak rychle se určitá práce koná. Ve fyzice se
fyzikální veličina výkon definuje následovně:
Výkon P je podíl vykonané práce ∆W a doby ∆t, za kterou byla tato práce
vykonána.
t
W
P
∆
∆
= 1.4.-3
Tímto vztahem jsme si definovali průměrný výkon.
A stejně jako v řadě předchozích případů budeme časový interval po který sledujeme velikost
vykonané práce zmenšovat až na nekonečně malou hodnotu (∆t → dt), přejdeme na časovou
derivaci práce – okamžitý výkon.
t
W
P
d
d
= 1.4.-4
Fyzikální veličina výkon je skalární veličina. Jednotkou výkonu je jeden watt (W).
Z definičního vztahu pro výkon vyplývá, že 1 W = J/s = kg.m2
.s-2
.
Jednotka watt je poměrně malá jednotka. Zdvihneme-li kilogramové závaží do výšky jednoho
metru za jednu sekundu, pracujeme s výkonem přibližně 10 W. V praxi se nejčastěji setkáte
s výkony vyjadřovanými v kilowatech (kW). Slabší auta mají motor s výkonem 40 až 50 kW,
silná ve stovkách kW. Hovoříme-li o výkonech elektráren, pak je vyjadřujeme v megawatech
(MW).
Například při určování výkonu motoru auta, ale i jinde se můžete setkat se starší jednotkou
nazývanou koňská síla HP (horse power). 1 HP = 0,746 kW ≈ ¾ kW.
Často potřebujeme určit okamžitý výkon třeba motoru auta v nějakém krátkém čase dt.
V tomto případě dostačuje znát tažnou sílu motoru F a rychlost auta v. Uvažujme takto: za
velmi krátkou dobu dt urazí těleso (auto) dráhu ds a bude mít okamžitou rychlost v = ds /dt.
Tažná síla vykoná práci dW = F ds. Okamžitý výkon tedy bude:
vF
t
sF
t
W
P ===
d
d
d
d
.
Toto ovšem platí v případě, že síla působí ve směru trajektorie a tedy rychlosti. Obecně však
síla a rychlost mají různý směr (třeba při smyku auta). Pak okamžitá rychlost je dána vztahem
v = dr/dt. Okamžitý výkon teď bude vyjádřen jako
F.v
r
F.
rF
====
ttt
W
P
d
d
d
.d
d
d
1.4.-5
U řady elektrických spotřebičů jste se jistě setkali s pojmem podobným výkonu – příkonem.
Touto veličinou vyjadřujeme, že dodáváme spotřebiči určitou energii ∆E za čas ∆t. Pomocí
těchto veličin definujeme příkon.
Podíl dodané energie dE a doby, po kterou energii dodáváme dt nazýváme příkon Po.
t
E
Po
d
d
= 1.4.-6
91
Jednotkou příkonu bude samozřejmě zase watt.
Máme-li tedy reálný spotřebič, například elektromotor, s příkonem 1 kW, pak se těžko
veškerá dodaná energie spotřebuje na tzv. užitečný výkon P (výkon využitý pro požadovanou
činnost). Bude to záviset na konstrukci elektromotoru, na kvalitě jeho provedení a řadě jiných
parametrů. To jak velká část příkonu se využije ve formě užitečného výkonu, nám udává
veličina nazývaná účinnost η (éta).
Účinnost η je podíl výkonu P a příkonu Po.
oP
P
=η 1.4.-7
Účinnost je bezrozměrná veličina, násobíme-li ji stem, dostaneme účinnost v procentech.
Zásobník vody pro vodovod je na sloupu ve výšce 25 m nad povrchem vody v
přehradě. Kolik vody přečerpá čerpadlo s příkonem 30 kW do zásobníku za 1
hodinu, je-li účinnost čerpadla 30 %? Za jakou dobu se voda načerpaná do
nádrže spotřebuje, je-li spotřeba vody 10 l za sekundu? Změnu výšky hladiny v
přehradě zanedbáváme.
Označíme si příkon čerpadla Po = 3.104
W, jeho účinnost η = 0,3, objem, který odteče za 1
sekundu Vs = 10 l/s, čas čerpání t = 1 h = 3 600 s, výšku nad hladinou h = 25 m, hustota vody
je ρ = 1 000 kg.m-3
, hledaný objem bude V a hledaný čas t1.
Výkon čerpacího zařízení je P = η Po, práce vykonaná při přečerpávání vody za dobu t je W =
P t = η Po t. K přečerpání vody o objemu V a hustotě ρ do výšky h je nutné vykonat práci.
Tato práce se projeví jako změna potenciální energie vody Ep = m g h = V ρ g h. Vykonaná
práce je rovna změně energie.
η Po t = V ρ g h.
Z této rovnice určíme objem vyčerpané vody:
hg
tP
V o
ρ
η
= = 0,3.3.104
.3 600/(103
.10.25) = 130 m3
Doba, za kterou se voda o objemu V spotřebuje je
t1 = V/Vs = 130/(10.10-3
) = 13 000 s = 3,6 h.
Za 1 hodinu se do nádrže načerpá 130 m3
vody, která se pak spotřebuje za 3,6 h.
TO 1.4. -7 Jednotka W.s (wattsekunda) je jednotkou :
a) výkonu b) práce c) energie d) impulzu síly
TO 1.4. -8 Fyzikální veličina výkon je:
a) vektor b) skalár
TO 1.4.-9 Vztahu P = W/t jako definice okamžitého výkonu lze užít
a) zcela obecně
b) jen v případě, kdy práce roste lineárně s časem
92
c) jen v případě, kdy síla roste lineárně s časem
TO 1.4. -10 Účinnost η je vždy:
a) < 1 b) > 1 c) ≤ 1 d) ≥ 1
U 1.4. -6 Vzpěrač zvedl činku o hmotnosti 210 kg do výšky 2 m za 3 s. Urči
jeho průměrný výkon.
U 1.4. -7 Sklep, jehož podlaha o ploše 50 m2
je ve výšce 3 m pod úrovní okolí,
zaplavila voda do výšky 80 cm. Za jakou dobu vyčerpá tuto vodu čerpadlo o
příkonu 1 kW a účinnosti 75 %?
U 1.4.-8 Elektromotor s příkonem 1,2 kW vykoná za 1 minutu práci 60 kJ. Jaká je jeho
účinnost?
U 1.4.-9 Běžně používanou praktickou jednotkou práce je kilowatthodina. Kolik je to joulů?
Na těleso působí konstantní síla 3 N. Určete jeho výkon v okamžiku, kdy je jeho
rychlost 4 m/s.
Předpokládejme, že síla a rychlost tělesa mají stejný směr. Pak vyjdeme ze vztahu
pro výkon P = dW/dt, do kterého dosadíme za diferenciál práce dW a upravíme
vF
t
sF
t
W
P ===
d
d
d
d
Do tohoto vztahu dosadíme zadání a dostane pro okamžitý výkon hodnotu 12 W.
U 1.4. -10 Na těleso působí konstantní síla 2 N. Určete jeho výkon
v okamžiku, kdy je jeho rychlost 3 m.s-1
.
U 1.4.-11 Jakou práci vykonal motor auta tíhy 5.104
N, jestliže se zvýšila
rychlost auta z 10 m/s na 20 m/s ? W =
1.4.3. Mechanická energie
Koná-li síla mechanickou práci přemísťováním tělesa, pak se výsledek této
práce může projevit dvojím způsobem:
a) Těleso získá nebo změní svou rychlost. Vyjděme z následujícího příkladu.
Tlačíme vozík hmotnosti m určitou konstantní silou F po vodorovné dráze
délky s. Neuvažujme odporové síly. Vozík se bude pohybovat pohybem
rovnoměrně zrychleným se zrychlením
m
F
a = a za čas t získá rychlost v = a t. V tomto čase
urazí vozík dráhu 2
2
1
tas = . Práce vykonaná působící silou bude:
( ) 222
2
1
2
1
2
1
vmtamtaamsFW ==== .
To byl zjednodušený příklad – síla byla konstantní a pohybovali jsme se po vodorovné dráze.
Podívejme se na problém obecněji. Zase tlačíme vozík tentokrát proměnnou silou F po dráze
charakterizované polohovým vektorem r. Opět neuvažujme odporové síly.. Vykonaná práce
bude dána vztahem 1.4.-2
93
∫=
2
1
drF.2,1W
Uvažujme bez relativistických efektů – hmotnost bude konstantní. Volme případ, kdy síla
bude působit vodorovným směrem po vodorovné dráze. Pak vztah pro práci můžeme upravit
∫∫ ∫∫∫ ===== vv.vv
r
vr
v
rF. dd
d
d
dd
d
d
d .... mm
t
m
t
mW
V našem případě vektor rychlosti a vektor změny rychlosti mají stejný směr (vodorovný), pak
můžeme jejich vektorový součin nahradit prostým součinem a integrovat. Dostaneme stejný
výraz jako ve zjednodušeném přikladu
2
2
1
vmvmvW ∫ == d
Takto „rozjetý“ vozík, který má „energii“, může tuto energii přeměnit zpět na práci. Tuto
mechanickou energii označujme jako kinetickou (pohybovou) energii tělesa Ek. Kinetická
energie je skalární veličina.
Kinetická energie Ek tělesa je přímo úměrná jeho hmotnosti m a druhé mocnině jeho
velikosti rychlosti v.
2
2
1
vmEk = 1.4.-8
Síla působící po dráze dodá tedy tělesu kinetickou energii. Proto kinetická energie bude mít
stejnou jednotku jako práce. Jednotkou kinetické energie je joule.
b) Těleso získá schopnost konat práci.
V předešlé části pojednávající o kinetické energii jste se dověděli, že konáme-li práci, změní
se kinetická energie hmotného objektu.
Tlačíme-li vozík do kopce (proti silám tíhového pole), vykonáme zase práci, ale vozík,
přestaneme-li tlačit, se zastaví. Zatím co v prvním případě měl vozík schopnost se pohybovat
– měl kinetickou energii, pak v tomto případě má zase vozík jinou schopnost – rozjede se
zpátky a to pohybem zrychleným. Získal schopnost nám vynaloženou práci vrátit – získal
potenciální energii. V tomto případě mluvíme o tíhové potenciální energii (někdy se jí
nesprávně říká polohová) objektu (vozíku) hmotnosti m v poli tíhových sil (vnitřních sil
tíhového pole).
Odbočme na chvíli a osvětleme si pojem vnitřní a vnější síla. Vnitřní silou rozumíme sílu,
která je charakteristické pro dané pole, daný prostor. Tak vnitřní silou tíhového pole je tíhová
síla, vnitřní silou elektrostatického pole je síla působící na náboj do pole vložený
(Coulombova síla) atp. Vnější silou pak je síla, kterou na daný objekt působíme zvnějšku –
síla, kterou přemisťujeme hmotný objekt v tíhovém poli nebo náboj v poli elektrostatickém.
Jiný příklad na potenciální energii. Stlačíme pružinu – vykonáme práci vnějšími silami proti
elastickým (vnitřním) silám pružiny. Takto vynaložená práce se projeví schopností pružiny
zase se rozvinout a vykonat práci třeba odtlačením nějakého předmětu, uvolněním ventilu
apod. Pružina opět získala stlačením potenciální energii, tentokráte nazývanou potenciální
energie elastická pružiny v poli elastických sil.
Teď jsme pořád hovořili o mechanické potenciální energii. Ale ještě jeden příklad. Vezměte si
dva magnety. Ze střední školy víte, že okolo těchto magnetů vzniká magnetické pole, které se
94
projevuje magnetickou silou působící na jiné magnety. Přibližujeme-li tyto dva magnety
k sobě (při vhodné orientaci), pak musíme vyvinout sílu – konat práci. Ale magnety získávají
schopnost vykonanou práci vrátit – získávají magnetickou potenciální energii – pustíme-li je,
pak magnety od sebe odskočí. Potenciální energie není jen mechanická, ale můžeme o ní
hovořit i v souvislosti s jinými poli - elektrickým, magnetickým apod.
Podívejme se nyní na tento problém z hlediska matematického. Nejdříve proberme tíhovou
potenciální energii. Pro zjednodušení nebudeme tlačit vozík, ale zdvihat předmět tíhy G
z výšky h1 do výšky h2 jak je vidět na Obr.1.4.-8.
Vykonáme tedy práci W , která se projeví
změnou tíhové potenciální energie ∆Ept :
)( 12
2
1
hhmgyGWE
h
h
pt −=−−==∆ ∫ d ,
položíme-li (h2 – h1) = h, dostáváme pro změnu
potenciální tíhové energie objektu hmotnosti m
v tíhovém poli vztah známý ze střední školy
ptE∆ = m g h. 1.4.-9
Pozor, jde o změnu potenciální energie, ne o
absolutní velikost.
Obr.1.4.-8
Dvě „mínus“ ve vztahu pro změnu potenciální
energie mají následující význam: prvé mínus
před integrálem znamená, že působíme proti
vnitřním silám daného pole, tentokrát tíhového. Druhé mínus je pak proto, že směr tíhy G je
opačný, než kladný směr osy y.
Ještě jedno upozornění. Tíhová potenciální energie tělesa závisí na volbě vodorovné
roviny, vůči které ji stanovujeme. Proto je třeba si dát pozor na to vůči jaké rovině
potenciální energii vztahujeme. Zase se podívejme na příklad a to na obrázku, viz. Obr.1.4.-
10. Květináč stojící na okenním parapetu má potenciální energii vůči podlaze bytu mgh1.
Spadne-li nám na nohu v místnosti až tak moc se nestane. Potenciální energie květináče vůči
Zemi je mgh2. Kdyby nám spadl na chodníku na hlavu, byly by jeho účinky podstatně
vážnější. Obr.1.4.-10.
95
Jak to bude s pružinou a její elastickou potenciální energií? Stlačováním pružiny ve směru x
konáme práci proti elastickým silám silou Fe = - k x, kde k je konstanta pružiny (Obr.1.4.-9).
Výraz pro změnu elastické potenciální energie bude nyní vypadat následovně:
Obr.1.4.-9
.
2
1 2
0
dxxWE
d
pe kdk∫ =−−==∆ 1.4.-10
Potenciální energie pružnosti (elastická) je dána tuhostí pružiny k a čtvercem
deformační dráhy d.
Tuhost pružiny je materiálová konstanta, která vyjadřuje elastické vlastnosti pružiny a má
jednotku N.m-1
.
A teď získané vztahy pro tíhovou potenciální energii a potenciální energii pružnosti
zobecníme.
Změna potenciální energie bude dána záporně vzatým dráhovým integrálem vnitřních
sil.
∫−=∆
2
1
r
r
pE rFi .d 1.4.-11
kde symbolem Fi jsme si označili vnitřní síly pole, ve kterém potenciální energii vyšetřujeme
(tíhové, elastických sil, magnetické apod.).
Potenciální energie se opět vyjadřuje v jednotkách joule.
Tento vztah je zcela obecný a platí pro změnu potenciální energie v jakémkoliv poli
charakterizovaném svými vnitřními silami.
Ale vraťme se ještě k příkladu
padajícího květináče (Obr.1.4.10).
Vysvětleme si, proč jsou účinky
v obou případech různé. Necháme
spadnout květináč z parapetu do
místnosti. Květináč má tíhovou
potenciální energii vůči podlaze
mgh1 a začne padat vlivem tíhové
síly. Tíhová síla koná práci po délce
h1. Tato práce se změnila na
kinetickou energii. Po dopadu na
podlahu se celá tíhová potenciální
energie přemění na kinetickou
energii. Padá-li květináč z okna, opět
se tíhová potenciální energie mění na
96
energii pohybovou. Teď však určujeme potenciální energii vůči Zemi, výška h2 je podstatně
větší než h1. Potenciální energie květináče vůči Zemi je tedy také větší než vůči podlaze
v místnosti. Protože se mění větší potenciální energie, bude i kinetické energie květináče
větší. To znamená, že bude větší i jeho dopadová rychlost a s tím související jeho hybnost.
Na případu květináče jsme si vlastně vysvětlili důležitý fyzikální zákon, zákon zachování
mechanické energie. Popišme si, co se vlastně děje při pádu květináče poněkud „fyzikálněji“.
Vyjdeme z obrázku Obr.1.4.-11. Tíhová potenciální
energie Epo tělesa hmotnosti m je v bodě A rovna
mgho (vůči Zemi). Je-li těleso v klidu, jeho kinetická
energie je nulová Eko = 0. V bodě B se potenciální
energie snížila o mgh1 na hodnotu mgh. Současně ale
těleso získalo kinetickou energii ½ mv2
. A konečně ve
spodním bodě C je potenciální energie tělesa nulová
Ep = 0 a jeho kinetická energie je 2
2
1
kk vmE = .
Z předešlého si můžeme vyvodit závěr, že při volném
pádu se celková mechanická energie tělesa podél celé
trajektorie nemění. Dokonce lze experimenty dokázat,
že platí obecnější zákon zachování mechanické
energie: Obr.1.4.-11
Při všech mechanických dějích se mění potenciální
energie v kinetickou energii a naopak. Celková mechanická energie v izolované soustavě
se zachovává.
Ek1 + Ep1 = Ek2 + Ep2 = konst. 1.4.-12
Nebo jinak změna celkové potenciální energie v izolované soustavě je nulová.
∆E = 0
Je třeba zdůraznit, že tento zákon platí pouze v izolované soustavě těles. Nemohou zde
působit síly zvnějšku. Například při volném pádu jsme neuvažovali odpor prostředí.
U příkladů na tyto problémy je často velice výhodné využít zákona zachování mechanické
energie a uvědomit si, že práce se spotřebovává na změnu potenciální a kinetické mechanické
energie a naopak. Názorně to ukazuje následující jednoduchý řešený příklad.
Těleso hmotnosti 1 kg padá z výšky 45 m. Jaké budou potenciální a kinetická
energie a) na počátku pohybu, b) po jedné sekundě a c) po třech sekundách
pádu?
Označíme si hmotnost tělesa m = 1 kg, výšku h = 45 m, časy t0 = 0, t1 = 1 s, t3 =
3 s, hledáme energii kinetickou Ek a energii tíhovou potenciální Ep. Budeme
počítat pro tíhové zrychlení g = 10 m.s-2
.
ad a) Ve výšce h bude mít těleso vůči povrchu Země potenciální energii Epo = m g h = 1.10.45
= 450 J. Předpokládáme, že těleso pouze upustíme, tedy jeho počáteční rychlost je nulová a
tedy i kinetická energie bude nulová. Jeho celková energie je Ec = Epo + Eko = 450 J.
ad b) Na konci prvé sekundy urazí těleso dráhu s1 = ½ g t1
2
= 0,5.10.12 = 5 m a bude mít
rychlost v1 = g t1 = 10.1 = 10 m/s. Potenciální energie vůči povrchu Země tedy bude Ep = m g
(h - s1) = 1.10.(45 - 5) = 400 J. Kinetická energie bude Ek = 0,5.m.v1
2
= 0,5.1.102
= 50 J.
Součet obou energií je roven celkové energii a bude zase 450 J.
97
ad c) Na konci třetí sekundy urazí těleso dráhu s3 = ½ g t3
2
= 0,5.10.32
= 45 m a bude mít
rychlost v3 = g t3 = 10.3 = 30 m/s. Potenciální energie vůči povrchu Země tedy bude Ep = m g
(h - s3) = 1.10.(45 - 45) = 0 J. Těleso v tomto okamžiku dopadne na povrch Země. Kinetická
energie bude Ek = 0,5.m.v3
2
= 0,5.1.302
= 450 J.
Vraťme se ještě k tomuto řešenému příkladu. Poněkud si změníme situaci.
Těleso nepadá z výšky 45 m, ale klouže z této výšky bez tření po nakloněné
rovině se sklonem 30o
, viz. Obr.1.4.-13.
Obr.1.4.-13
Zase budeme hledat potenciální tíhovou a kinetickou energii podél dráhy tělesa. Začneme
v bodě A, tedy na počátku pohybu. Stejně jako v případu volného pádu, bude zde kinetická
energie nulová EkA = 0. Potenciální polohová energie zde bude maximální EpA = m g h.
Celková mechanická energie tělesa je EcA = EkA + EpA = m g h.
Přejdeme do bodu B do kterého dorazí těleso za čas t. Energie počítáme úplně stejným
způsobem jako v řešeném případě. Pouze si musíme uvědomit, že na nakloněné rovině
způsobuje pohyb jen složka tíhové síly F = FG sinα = m g sinα.
Za čas t urazí těleso dráhu stB = ½ g sinα t2
a bude mít rychlost vtB= g sinα t. V tomto čase
bude potenciální energie tělesa EpB = m g ht = m g (stB sinα). Dosadíme-li za dráhu stB ,
dostaneme pro potenciální tíhovou energii výraz EpB = m g h – m g ½ g sinα t2
.
Kinetická energie tělesa je EkB = ½ m vtB
2
= ½ m (g sinα t)2
= ½ m g2
sin2
α t2
. Sečteme-li teď
obě mechanické energie v bodě B, dostaneme výraz EcB = EkB + EpB = m g h. = EcA.
A konečně se podívejme na koncový bod dráhy C. Potenciální energie tělesa vůči Zemi zde
bude nulová EpC = 0. Kinetická energie se vypočítá ze vztahu EkC = ½ m vC
2
. Konečnou
rychlost si musíme stanovit. Do vztahu pro rychlost potřebujeme znát čas, který těleso
potřebuje k uražení celé dráhy. Čas si určíme právě ze známé dráhy sC = ½ (g sinα) tC
2
.
Z tohoto vztahu vyplývá pro hledaný čas vztah
αα 2
sin
2
sin
2
g
h
g
s
t C
C == . Dosadíme tento
čas do rovnice pro rychlost
α
α 2
sin
2
sin
g
h
gvC = , a rychlost pak do vztahu pro hledanou
kinetickou energii. Po úpravě výsledného výrazu dostaneme zase EkC = m g h. V dolním bodě
dráhy je kinetická energie tělesa rovna potenciální energii na počátku dráhy EkC = EpA = Ec.
98
Proč jsme tak důkladně rozebírali tento příklad? Výpočty mechanických energií se zde
prováděly pomocí vzorců z kinematiky. To vedlo ke zdlouhavým výpočtům. Pokud ale máme
určit jen hodnoty energií, často dostačuje vycházet ze zákona zachování energie a výpočty se
podstatně zjednoduší. Kdybychom měli například stanovit v našem případě konečnou rychlost
vC v bodě C. Vyjdeme ze zákona zachování energie, energie si stanovíme nahoře v bodě A a
dole v bodě C. Bude platit EcA = EcC , tedy m g h = ½ m vC
2
.
Vyjádříme si z této rovnice konečnou rychlost hgvC 2= . Po dosazení
3045.10.2 ==Cv m.s-1
.
Vraťme se k předchozím dvěma příkladům. Zopakujme si jaké problémy jsme řešili.
• Nejdříve jsme uvažovali volný pád tělesa a vyšetřovali jsme přeměnu jedné formy
mechanické energie (potenciální tíhové) v druhou formu (kinetickou energii).
• V druhém případě se těleso pohybovalo po nakloněné rovině bez tření. Opět se původní
tíhová potenciální energie měnila postupně v energii kinetickou.
V obou případech se jednalo o uzavřenou (izolovanou) soustavu skládající se ze Země a
vyšetřovaného tělesa. Uvnitř soustavy působila tíhová síla –vnitřní síla soustavy.
Na soustavu nepůsobily žádné vnější síly Fext. V našem případě vnějšími silami mohou být
odporové síly jako je tření, odpor vzduchu apod.
V této izolované soustavě platí: Ek1 + Ep1 = Ek2 + Ep2 = konst.. Matematické znění tohoto
zákona zachování energie si můžeme také zapsat jako ∆E = 0.
Ukažme si vliv vnějších sil na následujícím příkladu.
Z jaké výšky h se musí pohybovat těleso po nakloněné rovině s úhlem α = 30o
s koeficientem tření f = 0,1, aby na konec dospělo s rychlostí v = 20 m.s-1
?
Vyjdeme ze zákona zachování mechanické energie, pomůže nám Obr.1.4.-12.
Nahoře v bodě, který si označíme A, má těleso hmotnosti m vzhledem k bodu B
(konci nakloněné roviny), tíhovou potenciální energii EpA rovnu m g h.
Kinetickou energii tam nemá, těleso je v klidu, jeho celková energie je tedy rovna tíhové
potenciální energii.
Obr.1.4.-12
Pokud bychom neuvažovali tření, pak tato celková energie v bodě B bude stejná, tentokráte
ovšem rovna pouze energii pohybové EkB (položili jsme si tíhovou potenciální energii v bodě
B rovnu nule). Platí tedy zákon zachování mechanické energie EpA = EkB.
99
Ale v našem případě během pohybu tělesa po nakloněné rovině konají ještě třecí síly práci,
která spotřebovává část celkové energie. Takže výsledná rovnice bude vypadat následovně:
EpA = EkB + W
Dosadíme-li jednotlivé výrazy:
.
sin
cos
2
1 2
α
α
h
fmgmvmgh +=
Výraz mg cosα představuje složku tíhy tělesa vyvíjející kolmý tlak na nakloněnou rovinu.
Vynásobíme-li tuto sílu koeficientem tření f, dostaneme třecí sílu, která působí ve směru
nakloněné roviny. Abychom dostali práci třecích sil, je ještě nutné vynásobit třecí sílu délkou
nakloněné roviny, po které se těleso přesunuje, má-li se dostat z výšky h dolů. To je poslední
člen – zlomek rovnice.
V poslední rovnici je jedinou neznámou hledaná výška h. Vidíte, že hmotnost m se vykrátí a
po vyjádření h z rovnice a po dosazení byste měli obdržet výsledek h = 24,2 m.
V tomto příkladu jsme uvažovali, že na soustavu působí vnější síly. Tělesu
brání ve volném pádu odporová síla vzduchu. Pohybuje-li se těleso po
nakloněné rovině, pak působí třecí síla atp. To prakticky znamená, že
například při pohybu po nakloněné rovině se část celkové energie soustavy
spotřebuje na práci třecích sil, případně na práci nutnou k překonání odporu
vzduchu. Dochází ke změně celkové mechanické energie soustavy ∆E ≠ 0.
Změna mechanické energie soustavy je dána prací vnějších sil.
∆E = rFext d.∫ = Wext. 1.4.-13
TO 1.4.-11 Částice hmotnosti 2 g je přitahována ke středu souřadnic silou F = -6
y. Určete průběh její potenciální energie. Ep
=
a) 3y
2
+ C, C je integrační konstanta
b) 20y
c) 0.02 J
d) 6y
2
+ C
e) -0.012y
TO 1.4.-12 Těleso hmotnosti m bylo vrženo v gravitačním poli Země svisle vzhůru počáteční
rychlostí vo. V nejvyšším bodě své dráhy má těleso:
a) jen energii kinetickou
b) jen energii potenciální
c) jak kinetickou, tak potenciální energii.
TO 1.4.-13 Těleso hmotnosti m bylo vrženo v gravitačním poli Země šikmo vzhůru
počáteční rychlostí vo pod elevačním úhlem α. V nejvyšším bodě své dráhy má těleso:
a) jen energii kinetickou
100
b) jen energii potenciální
c) jak kinetickou, tak potenciální energii.
TO 1.4.-14 Ve vagónu, který jede po přímé trati rychlostí 6 m/s, bylo vrženo ve směru jízdy
těleso o hmotnosti 2 kg rychlostí 4 m/s vzhledem k vagónu. Jakou kinetickou energii má
těleso vzhledem k vagónu?
a) 32 J b) 16 J c) 8 J d) 4 J
TO 1.4.-15 Ve vagónu, který jede po přímé trati rychlostí 6 m/s, bylo vrženo ve směru jízdy
těleso o hmotnosti 2 kg rychlostí 4 m/s vzhledem k vagónu. Jakou kinetickou energii má
těleso vzhledem k povrchu Země?
a) 100 J b) 52 J c) 36 J d) 16 J
TO 1.4.-16 Vodorovná deska stolu je ve výšce 0,8 m nad podlahou místnosti. Na stole leží
kulička o hmotnosti 0,2 kg. Jakou tíhovou potenciální energii má kulička vzhledem k podlaze
místnosti? Počítejte s g = 10 m.s-2
.
a) 0,4 J b) 1,6 J d) 2 J d) 4 J
U 1.4.-12 Kámen tíhy 20 N byl vržen
svisle vzhůru v gravitačním poli
Země počáteční rychlostí 4 m/s.
Odpor prostředí neuvažujeme. Jak
velkou energii má kámen v nejvyšším bodě své
dráhy?
U 1.4.-13 Kyvadlo prochází rovnovážnou polohou
rychlostí v. Odpor prostředí neuvažujeme. Do jaké
výšky h vystoupí?, viz. Obr.1.4.-14.
Obr.1.4.-14
U 1.4.-14 Kabina výtahu o hmotnosti 400 kg vyjede ze třetího do pátého poschodí. O jakou
hodnotu se zvětší tíhová potenciální energie kabiny? Jakou užitečnou práci přitom vykoná
motor výtahu? Výška jednoho poschodí je 5 m.
U 1.4.-15 Automobil jedoucí rychlostí 25 km/h zvětšil při výjezdu na dálnici rychlost na 75
km/h. Kolikrát se zvětšila jeho kinetická energie?
U 1.4.-16 Těleso o hmotnosti 10 kg je zvednuto do výšky 1 m nad stůl rovnoměrným
pohybem po šikmé dráze, která svírá se svislým směrem úhel 60o
. Určete jakou polohovou
energii těleso získá vzhledem k vodorovné desce stolu.
U 1.4.-17 Těleso hmotnosti 100 kg je
přeneseno z místa A do místa B po
vyznačené dráze podle obrázku, viz.
Obr.1.4.-15, neuvažujeme žádné
odporové síly. Jaká byla vykonána
práce?
Obr.1.4.-15
101
1. Práce vykonaná po dráze z bodu 1 do bodu 2 je dána určitým integrálem
skalárního součinu síly F a diferenciálu polohového vektoru dr s mezemi
danými body 1 a 2. Výsledkem skalárního součinu je skalár. ∫=
2
1
drF.2,1W .
Jednotkou práce je joule, J = kg.m2
.s-2
.
2. Mechanickou práci můžeme určovat graficky z diagramu F = f(s).
3. Výkon vyjadřuje „jak rychle se práce koná“.
4. Výkon P je podíl vykonané práce dW a doby dt , za kterou byla vykonána.
t
W
P
d
d
= .
Jednotkou výkonu je watt, W = J/s = kg.m2
.s-2
.
5. Okamžitý výkon je možné vyjádřit pomocí působící síly F a získané rychlosti v.
vFP = .
6. Příkon Po je podíl dodané energie ∆ E a doby ∆ t po kterou energii dodáváme.
t
E
Po
∆
∆
= .
7. Účinnost η je podíl výkonu P a příkonu Po.
oP
P
=η . Účinnost je bezrozměrná veličina.
8. Kinetická energie Ek tělesa je přímo úměrná jeho hmotnosti m a druhé mocnině jeho
rychlosti v. 2
2
1
vmEk = . Jednotkou je joule.
9. Tíhová potenciální energie Ep tělesa hmotnosti m ve výšce h nad povrchem Země je
přímo úměrná jeho hmotnosti, tíhovému zrychlení g a výšce h. hgmEp = . Jednotkou je
joule.
10. Tíhová potenciální energie tělesa závisí na volbě vodorovné roviny, vůči které ji
stanovujeme.
11. Potenciální energie pružnosti je dána tuhostí pružiny k a čtvercem deformační dráhy s.
2
2
1
skEp = .
12. Změna potenciální energie obecně je dána záporně vzatým dráhovým integrálem
vnitřních sil. ∫−=∆
2
1
r
r
pE rFi .d
13. Při všech mechanických dějích se mění potenciální energie v kinetickou energii a naopak.
Celková mechanická energie v izolované soustavě se zachovává. Ek1 + Ep1 = Ek2 + Ep2 =
konst.
14. Změna mechanické energie soustavy je dána prací vnějších sil. ∆E = Fext s = Wext.
102
Klíč
TO 1.4.-1 a) cos0o
= 1
TO 1.4.-2 c) cos90o
= 0
TO 1.4.-3 b), d)
TO 1.4.-4 50N
TO 1.4.-5 8J
TO 1.4.-6 8J
TO 1.4.-7 b), c). Je to vlastně joule. W = J/s → J = W.s
TO 1.4.-8 b) .
TO 1.4.-9 b)
TO 1.4.-10 a)
TO 1.4.-11 a)
TO 1.4.-12 b). V nejvyšším bodě dráhy se těleso zastaví (v = 0) než začne padat.
TO 1.4.-13 c). Těleso bude jednak na nejvyšším bodě své dráhy, tedy bude mít potenciální
energii. Bude se také pohybovat vpřed, tedy bude mít energii kinetickou
TO 1.4.-14 b). Počítáme ze vztahu pro kinetickou energii, rychlostí je rychlost tělesa
vzhledem k vagónu.
TO 1.4.-15 a) . Počítáme ze vztahu pro kinetickou energii, rychlostí je součet rychlostí
tělesa vzhledem k vagónu a pohybu vagónu.
TO 1.4.-16 b). Počítáme ze vztahu Ep = m g h
TO 1.4.-17 Po nakloněné rovině s úhlem α se začne pohybovat těleso směrem dolů
s počáteční rychlostí vo. Součinitel smykového tření je f. Aby se počáteční kinetická energie
tělesa rovnala jeho kinetické energii v koncovém bodě, tj. po uražení dráhy s, musí platit :
a) 1/2 vo
2
= s g f cosα
U 1.4.-1 kg.m2
.s-2
. Vyjdeme ze vztahu W = F s cosα
U 1.4.-2 a) 78,5 N. Síla musí překonat po dráze 1 m tíhovou sílu m g.
b) 0 N. Síla nepůsobí po dráze.
c) 0 N. Zanedbáme-li odpor prostředí nepůsobí nám ve směru pohybu žádná síla.
U 1.4.-3 a) 60 kJ, b) 30 kJ
U 1.4.-4 7,06 MJ. Nejdříve vypočítáme sílu motoru, která udržuje rovnoměrný pohyb
automobilu. Ta musí být právě tak veliká, ale opačného směru než je síla odporu Fo = f m g
103
cosα a složka tíhy působící proti pohybu F = m g sinα. Pak vynásobíme dráhou.(Obr.1.4.-7)
Obr.1.4.-7
U 1.4.-5 a) 500 N.m-1
. Vycházíme ze vztahu F = kd
b) OJ. Práce se nekoná, nepůsobíme silou po dráze.
U 1.4.-6 1,37 kW.
t
hgm
U 1.4.-7 26 min. Počítáme z práce, která je rovna změně potenciální energie vody po
vyčerpání ∆W = S d ρ g h ,z definice účinnosti
P
W∆
η = a definice výkonu
t
W
P
∆
= .
U 1.4.-8 0,83, tj. 83%. Vyjdeme z definice účinnosti:
oo P
t
W
P
P
==η .
U 1.4.-9 3,6 MJ. 1 kWh = 103
. 3600 = 3,6.106
J = 3,6 MJ
U 1.4.-10 6 W . P = F v
U 1.4.-11 7,5.105
J, Vycházíme z definice práce
2
2
1
vm
g
G
v
t
r
mr
t
v
mrFW ∆==== ∫∫ ∫ d
d
d
d
d
d
d
U 1.4.-12 15,3 N. Vycházíme ze zákona zachování mechanické energie. Kinetická energie
vrženého kamene ½ G/g v2
se bude rovnat hledané energii potenciální v horním bodě jeho
dráhy. V tomto bodě bude jeho kinetická energie nulová
U 1.4.-13 v2
/2g. Vycházíme ze zákona zachování mechanické energie. ½ m v2
= m g h.
U 1.4.-14 39,2 kJ, 39,2 kJ. Počítáme ze vztahu ∆Ep = m g ∆h. Změna potenciální energie je
rovna vykonané práci motorem.
U 1.4.-15 9 krát. Rychlost se zvětšila 3 krát. Protože rychlost je ve vztahu pro kinetickou
energii na druhou, pak za jinak stejných podmínek se musela kinetická energie zvětšit 32
= 9.
104
U 1.4.-16 98,1 J. Počítáme ze vztahu ∆Ep = m g ∆h. Nezáleží na tom, po jaké dráze jsme se
pohybovali, podstatný je rozdíl výšek.
U 1.4.-17 981 J. Práce musela být vynaložena pouze na překonání výškového rozdílu 1 m.