V rámci semináře jsem komentovala odevzdané práce a snažila se je zasadit do širšího kontextu. V bodech přenáším pro zájemce stručně sem. Budu psát v bodech tak, jak jsem si zaznamenávala poznámky, které stojí za to okomentovat:

1) Za prvé mne překvapilo, kolik z vás už dnes nechápe jako online verze tištěných novin zpravodajské portály, které mají s printem propojené redakce. Tedy to, co dosud většina studentů brala jako "common knowledge" (o svých vrstevnících nemluvím): LN-lidovky.cz; MF Dnes - iDNES atd. Otisky printových verzí na webu, které lze dohledat obecně za online verze těchto deníků považovány nebývají.

Není to ani tak výtka, jako konstatování, že se znalost prostředí posouvá, a že jsou tištěné a online verze dnes chápány jako oddělené zdroje (i když jimi fakticky nejsou). Protože jsem ve skutečnosti optimista, připisuju toto neporozumění spíše tomuto všeobecnému posunu, než že bych si myslela, že jde přímo o nezorientovanost v základních médiích, která v ČR máme. (I když pár textů usvědčovalo své autory bohužel i z toho.)

2) Funkce novin (tištěných) není zdaleka pouze informační. Čistě informace má přinášet zpravodajství. Existují ale i žánry, které jsou názorové. Někteří jste si toho dobře všimli. Někteří jste také kritizovali to, že zpravodajství se objektivní nezdá být, že dokonce zavání žlutou žurnalistikou, neboli bulvárem. Bulvarizaci někteří z vás dobře identifikovali především u Lidových novin. Je to mimo jiné reakce na měnící se trh, digitalizaci, ale pravděpodobně jde také o důsledek vlastnických vztahů.

K vlastnickým vztahům doporučuji sledovat občas informace serveru Media guru. Jejich aktuální mapa vlastníku je zde. (Není úplně aktuální, ale z lehko dosažitelných zdrojů je asi nejlepší).

Dále k objektivitě mediálních textů: Historicky je toto očekávání vlastně liché. Média, sdělení, která obsahovala, byla historicky vždy zatížena buď cenzurou, nebo nějakou verzí politického či ekonomického boje. Žurnalistika tak, jak ji známe zhruba dnes, mohla začít efektivně fungovat až ve chvíli, kdy zde existovala silná čtenářská obec - tedy kdy bylo ve společnosti už dost lidí, kteří dokázali číst. To ale zdaleka neznamenalo, že šlo o lidi vzdělané hluboce, se zájmem o tzv. vysokou kulturu, mezinárodní politiku či ekonomii. Masově šířené noviny mají vždy sklon zlehčovat, zjednodušovat a tedy i bulvarizovat obsahy.

Jinak "objektivita" v ideálně-typickém stavu se týká především zpravodajství, ale samozřejmě i publicistických žánrů (delších reportáží, které se snaží představit i kontexty atp.). Jde především o nějakou vyváženost, o snahu, dát hlas každé straně problému/konfliktu/události. Nabídnout všechny úhly pohledu. Ale i zde je třeba přemýšlet - vyváženost neznamená např. prostě stejnou časovou dotaci: to je starý, ošklivý, ale výstižný vtip o slepí objektivitě, která není založena na kritickém úsudku: 5 minut Hitler, 5 minut Židi. Tak takhle to samozřejmě není.

Z hlediska novinářské rutiny ale snaha být objektivní znamená jednak být vyvážený a za druhé být nehodnotící - neutrální. Což je právě v případě toho vtipu problematické - otvírá se zde pole etického přístupu, který se mimo jiné může ptát, zda má dostat hlas v médiích opravdu každý a pokud ano, tak např. za jakých podmínek. Máme se ptát např. Breivika, proč postřílel desítky lidí, nebo mu nemáme dávat hlas?

Kritici objektivity upozorňují na to, o čem se dočtete v jiných částech osnovy: že když přijmeme jako fakt premisu, že probíhá proces nastolování agendy, tedy proces, ve kterém někteří lidé aktivně selektují události, pak je představa objektivního zpravodajství či vysílání opravdu pouze ideální. Na druhou stranu si nemyslím, že by si i zastánci objektivity představovali, že do vysílání patří extremistické názory prostě jenom proto, že také existují.

Zajišťovat objektivní zpravodajství, ale také další typy žánrů, je základní a klíčovou funkcí médií veřejné služby. Ta se začala nejprve v USA a Británii, později i jinde, objevovat po zkušenosti s 1. sv. válkou. Právě ta ukázala, jak vlastnictví ovlivňuje obsahy. Médium veřejné služby zřízené zákonem je jediná garantovaná nezávislá instituce. Vedle objektivního zpravodajství (nezatíženého a nezávislého), by měla tato média zajišťovat také vysílání pro nejrůznější typy menšinových diváků, na které se v ostatních typech nedostává, protože se jejich pozornost majitelům nevyplatí. Podstatou médií veřejné služby je také to, že to nejsou média státní. Je to stejné jako s univerzitami - nejsou státní, ale (až na výjimky) veřejné. A to nás, stejné jako veřejnoprávní média (nepřesný termín), činí alespoň částečně na státu nezávislými. (I když je to samozřejmě o dost složitější.) Přehledně se o médiích veřejné služby dočtete např. v lekci Jednoho světa na školách, což je mimochodem výborný inspirační zdroj pro mediální výchovu.

3) Nová média a jejich specifika - téma, pro které by v seminářích bylo srovnání "printu" a "onlinu" odrazovým můstkem. Zde se podíváme na velmi stručné shrnutí, pro zájemce mohu doporučit např. Mackův Úvod do nových médií. Tak tedy: základní rozdíl je v technologii, která ovlivňuje mnohé a především to, co nevidíme. Dnes už to samozřejmě neplatí zcela, protože i tiskoviny vznikají na základě digitální technologie. Na druhou stranu to, co máte na papíře je definitivní obraz: papír, barva. Online média jsou kdesi za tím co vidíme stále jenom binární systém 1 a 0. To mimo jiné znamená, že zatímco vytištěný materiál už nejde změnit, čtenář ho dostává v definitivní podobě, online texty jsou stále změnitelní, bývají měněny (poznámka "aktualizujeme") a také mohou být jednoduše manipulovány. Zatímco tištěné dokumenty mohou být uloženy v archivech a je relativně jednoduché se k nim dostat, digitální dokumenty a především jejich historii jsou schopní studovat pouze někteří ze čtenářů. Tedy máme před sebou dvě ze své podstaty rozdílné informace. Technologie má samozřejmě i další dopady (možná, že vám už to ani nebude připadat zajímavé, nebo si to neuvědomujete, ale před takovými 15 lety to byla novinka). Online texty fungují jako hypertext. Tedy jde o formu nelineárního čtení, ve kterém "přeskakujete" z místa na místo. Online média jsou interaktivní, a to do té míry, že u některých mohou čtenáři výrazně ovlivňovat jejich obsahy. Čtenáři už nejsou pouze čtenáři, ale také tvůrci. V neposlední řadě jsou online média individualizovaná. Nabízené obsahy odpovídají osobní historii, preferencím atd. Za zmínku stojí o fakt, že technologie velmi proměnily práci novinářů samotných a redakční postupy: v televizi není vždy nutně potřeba kameraman, v rádiu je najednou důležitý obraz, protože se ze studia streamuje; rozhlasoví i televizní zpravodajové musí psát i texty pro čtené médium - pro vlastní weby. 

Některé dříve jasné věci a dichotomie nová média, respektive digitální technologie, problematizují - znejasňují hranice. Především jsou to následující linie: hranice mezi veřejným a soukromím, tedy to, jak definujeme svůj privátní prostor, co považujeme za věc veřejnou, ale také to, že často tuto hranici identifikujeme až zpětně. Není dobře viditelná. Dostat něco do tradičního tištěného média je obtížnější, než vyvěsit cokoli na sociální síťě. S tématem privátního a veřejného prostoru souvisí i fakt, že technologie učinila sledování médií jednoduše mobilní záležitostí. Média už nejsou nutně místně a časově lokalizována. Rodina už se nemusí scházet u jednoho přístroje, nemusí ani nutně sledovat jedno a totéž, protože tak, jako se zmnožují obsahy, se zmnožují také možnosti, kde a na čem je sledovat. Sledování privátních médií tedy nemusí být nutně svázáno s privátním prostorem.

Dále se znejasňuje hranice mezi profesionalitou a ne-profesionální novinařinou (filmařinou atp.). Především z hlediska zpravodajství a novinářské praxe, je důležité, že je tato do určité míry chráněna legislativou, novinář má např. právo chránit svůj zdroj. Pokud se jako novinář chová někdo, kdo jím není, i když jeho technické podmínky jsou stejné, pak to může znamenat problém. Na konci posledního odstavce zmíněné změny v novinářské práci přináší také stírání hranic, a to mezi typy médií. Odborně je tento proces nazýván konvergencí médií, používá se i termín hybridizace (což není nutně totéž). 

4) Konečně je samozřejmě rozdíl v teoretickém přístupu k obsahům a médiím, i v metodice jejich zkoumání. Analýza, kterou představuje Barthes, jehož texty budete číst, nebo jste už četli, např. umožňuje hezky analyzovat a interpretovat celé stránky novin či časopisů. To, jak jsou na nich jednotlivé obrazy, texty, témata atp. seskupována, nám utváří nějaký obraz vyššího řádu, umožňuje nám interpretovat jednotlivosti vedle sebe v celém kontextu. I někteří z vás jste reflektovali to, že délka či umístění textu na straně nějak naznačuje jeho důležitost, význam, který jim v redakci přikládali. Online médium vám toto málokdy dovolí: ubíhající sloupec titulků s částí perexu, které je ještě ke všemu individualizované, takže každý sice čteme obdobné zprávy, ale např. v jiných kontextech, ze kterých se můžeme díky hypertextualitě přesouvat kamkoli a už se ani nevrátíme.... to je prostor pro jiné přístupy analýzy (neříkám, že nutně nové, ale jiné). A je to novinka onlinového prostředí, protože ještě např. televizní zpravodajství, lze  také analyzovat jako celek (délky reportáží, řazení, úvody). I když se zdá prchavé, jde o pořady, které už nezměníte, dohledáte v archivu v jejich celistvosti. Otisk iDnesu se vám ale tak snadno nezachová.