SBORNÍK PRACÍ FILOZOFICKÉ F A K U L T Y BRNĚNSKÉ UNIVERZITY
STUDIA MINORA FACULTATIS PHILOSOPHICAE UNIVERSITATIS BRUNENSIS
X 6, 2003
IVO POSPÍŠIL
HRABÁKOVO ČTENÍ O ROMÁNU A SOUVISLOSTI
ROMÁNOVÉ TEORIE
Knížka Čtení o románu patří již k didakticko-syntetickému období Josefa
Hrabáka jako literárního vědce, období, kdy mapuje některé literárněvědné okruhy
vysoce frekventované (ale spíše ve světě - Češi projevovali k románu až donedávna
překvapivě chladný postoj - románoví teoretici v českém prostředí jsou - na
rozdíl od značně hermeticky do české literatury uzavřené bohemistiky - vždy spojeni
se studiem jiných literatur než české) nebo naopak u nás tehdy opomíjené (triviální
literatura) a kdy píše monografie o některých českých spisovatelích.
Je možné, že někomu tato kniha a celé její pojetí připadne - ostatně jako jiné
Hrabákovy knížky, bez nichž si však naši literární vědu 20. století nelze dobře
představit - až příliš klasická: když však pomineme pedagogické účely, které tu
dominovaly (kniha vyšla v tehdejším Státním pedagogickém nakladatelství
v roce 1981), zůstává tu však nástin, v němž se zračí souvislosti románové teorie
v širším slova smyslu.
Jistým slabým místem knížky je začlenění románu a románové teorie do genologické
systematiky a genologické teorie: najdeme zde jen pár marginálních poznámek
k J. Hviščovi, ale jinak je tu pominuta celá podstatná genologická literatura
a románová teorie nebo alespoň její základní díla - i to lze však vysvětlit
pedagogickým zaměřením publikace, která byla a dodnes - až na výjimky - je
jedinou českou učebnicí pojednávající o románu. Hrabák se celý život snažil
vytvořit balanci mezi různými pojetími literatury, kterou chtěl vidět komplexně:
od původních čistě versologických prací přechází k širším pojetím, která vycházejí
z teorie a praxe Pražského kroužku, kde ostatně jeho první dvě práce vyšly1
- klasické útlé, stručné práce, nabité materiálem a koncizními komentáři, upomínající
spíše než na český strukturalismus na ruskou formální školu. Později
v rámci marxistické literami vědy zatížené za jeho časů vulgárním sociologismem
a plněním konkrétních utilitárních ideologických úkolů se snažil v této baJ.
Hrabák: Staropolský verš ve srovnání se staročeským. Studie Pražského linguistického
kroužku. Praha 1937. Týž: Smilova Škola. Studie Pražského linguistického kroužku. Praha
1941.
110 IVO POSPÍŠIL
lanci nechat žít morfologickým přístupům, které viděl v obsahových korelacích.
V jeho koncepci poetiky, jak ji formuloval již dříve (1973), mluví o jednotkách
tematické výstavby literatury a jednotkách tvarové výstavby: v tomto dualismu,
který byl ještě podtržen tím, že literární dílo chápe nejen jako odraz, ale také
jako znak, má pak literární morfologie klíčové místo.
Parádními čísly v Čtení o románu jsou partie, které známe již ze staršího Hrabáka
60. let: tedy poetika incipitu, explicitu a titulů, které uplatnil v druhé kapitole
K morfologii románu. Hrabák román koncipuje primárně jako prózu a vidí
jej v souvislostech epiky a prózy nejen velké, ale také střední: román vyrůstá
z novely. U teoretika verše překvapí, jak málo se věnuje tzv. románu ve verších
a jeho smyslu a funkci. Přitom románovou genezi nevymezuje renesancí, jako třeba
V. Kožinov, ale po bachtinovsku a vlastně tradičně antikou, kterou nazývá prehistorií
románu. Tím současně upozornil na jev, který jinde nazývám kontinuitně
diskontinuitní vývoj románu, tedy evoluci v přetržitých skocích, kde však zcela
nemizí vědomí žánrových souvislostí, tzn. žánrové povědomí. Nicméně renesanci
pokládá Hrabák za vlastní kolébku románu, zatímco jeho antickou periodu
spíše za jeho embryonální základ.
Za počátek románu pokládá zrod renesančního titanismu (Doba, jež potřebovala
a zrodila obry) a rytířské renesanční epiky, za klíčový pak vznik renesanční
novely a pikareskního útvaru. Přitom si však trochu neví rady s díly, která toto
vymezení značně překračují - Gargantua a Pantagruel a Don Quijote jako syntetické
či spíše synkretické útvary, z nichž vystupuje lidový smích a lidové vrstvy
kultury volně se spojující s vrstvami kulturní produkce aristokratické, dvorské
a rytířské v groteskní a absurdní poloze, kde se lámaly zásadní axiómata středověké
společnosti. Zcela správně za další vývojovou fázi románu pokládá jeho
psychologickou odrůdu, která se rodí v exaltované barokní době zvrásněné třicetiletým
evropským masakrem. Pak již jde Hrabák zcela tradičně v řečišti literárních
směrů: vedle genologického kritéria tematického nebo funkčního (román
výchovný, robinzonáda, román filozofický) je to sentimentalismus, vedle gotického
románu tu stojí romanticko-realistické období s historickou reflexí značkované
jmény Waltera Scotta, Stendhala, Honoré de Balzaca, Charlese Dickense,
Eugěna Sue nebo Alexandra Dumase.
Každou kapitolu výkladu románu provázejí partie o zábavné četbě nebo pokleslé,
triviální podobě románu: Hrabák tu dává zadost teoriím, které původ románu
vidí právě v pokleslých epických útvarech, vyprávěnkách a triviálních textech,
v nichž se projevuje zvědavost a senzacechtivost; s bulvárností a také
s agresivitou byl román spojován i později, stejně jako s určitou žánrovou všežravostí,
s níž pohlcoval jiné útvary.
Zde se ovšem nabízela kulantní definice románu jako útvaru usilujícího o celistvost,
totalitu, tedy v jistém smyslu mamou a zmarňovanou obdobu eposu, jak
o tom pokaždé jinak a většinou protikladně psali G. Lukács a M . Bachtin: Lukácsovi
román dokládá společenský pesimismus, tedy neschopnost totálního
vidění světa a marný, sisyfovský boj románu o jeho nové uchopení, pro Bachtina
je román jako potenciálně polyfonní struktura reflexí mnohohlasosti společenského
styku moderní společnosti.
HRABÁKOVO ČTENÍ O ROMÁNU A SOUVISLOSTI ROMÁNOVÉ TEORIE 111
Román a jeho vývoj je ve Čtení o románu ukázán jako pestré střídání jmen
a děl, přičemž schopnost přesněji typologizovat postupem výkladu klesá; román
je stále více spínán s vývojem společnosti a dokonce technologie {Inspirace moderní
technikou - ve spojitosti s naturalismem, Věk elektřiny a věk atomový).
Podívejme se nyní na teoretické a historické pozadí, tedy běžné vývojové
a typologické koncepce románu Hrabákova pojetí. Teoretikové románu se shodují
na některých dalších rysech žánru, které jej definují: relativně volná struktura,
větší počet postav, jevů a událostí, vývoj líčeného prostředí a charakterů, tvarová
různorodost, schopnost integrovat jiné celistvé žánry nebo jejich prvky
(drama, lyrika, elegie, balada apod.). G. W. F. Hegel definoval román jako „buržoazní
epopej", čímž naznačil další dvě vlastnosti žánru: 1. jeho dominantní úlohu
v rámci literatury podobnou té, kterou hrál ve starověkých kulturách epos; 2.
sepětí strukturní „volnosti" románu s vývojem měšťanstva jako nového společenského
hegemona; 3. jeho velkou noetickou (poznávací) schopnost. Vzhledem
k strukturní rozmanitosti a schopnosti vstřebat heterogenní materiál může román
výrazněji než jiné žánry plnit nejrůznější funkce (estetickou, ale také didaktickou,
filozofickou, publicistickou aj.).
Základním znakem románu je permanentní syntéza; za neustávající integrace
nových motivů, žánrových prvků a žánrových vrstev prochází řetězcem tvarových
proměn, které vrcholí v uzlových vývojových bodech (např. rytířský román
syntetizuje prvky antické literatury včetně antického románu, pikareskní román
k nim ještě připojuje motivy světské literatury apod.). Permanentní žánrová syntéza
je doprovázena parodickými nebo pseudoparodickými postupy, které vyvolávají
dojem nadřazenosti románu nad ostatními žánry, toho, že si román ostatní
žánry podřizuje (Michail Bachtin).
Na genezi románu jsou dva protikladné názory: 1. Román vznikl v starověkých
kulturách (jeho stopy nacházíme již ve starém Egyptě, rozvinul se však až
v helénském období); 2. Román vznikl jako měšťanský žánr, jeho počátky jsou
spjaty se vznikem a rozvojem buržoazie (Hegelova „buržoazní epopej").
I když samo slovo pochází z raného středověku, žádná teorie nespíná počátky
románu výslovně se středověkem. Kvantitativní teorie románu vymezují žánr
počtem stran nebo slov (E. M . Forster) a někdy dokonce odmítají užívat obecného
pojmu román, neboť jednotlivé slovesné struktury se prý od sebe podstatně
liší. Nejschůdnější cestou k překonání těchto protikladů je pojetí kontinuitně
diskontinuitního (přetržitě nepřetržitého) vývoje románu. Román vzniká ve starověku,
pak se jeho vývoj přerušuje, pokračuje znovu ve středověku, většinou ve
veršové podobě, znovu navazuje v renesanci (pikareskní román), baroku, rokoku,
klasicismu atd. Jde vždy o svého druhu nový počátek, současně však „paměť
žánru" navazující na předchozí vývojové etapy.....
Román má své kořeny v epickém vyprávění veršovém nebo prozaickém. Jeho
žánrovým podložím jsou mýty, eposy a drobná prozaická vyprávění s náměty
nebo příběhy z všedního života člověka sdělující nějakou zkušenost nebo poskytující
- často v náboženské podobě - životní ponaučení a pravidla. Slovesné
útvary připomínající román se objevily v Číně za dynastie Chan (206 př. n. 1-
221 n. 1.), kdy se utvářel jednotný spisovný jazyk a kdy kolem roku 100 n. 1. byl
112 IVO POSPÍŠIL
vynalezen papír (Wang Čchung: Lung-cheng, čes. Kritické úvahy). V Indii ve 3.-
5. stol. n. 1. vznikal soubor prozaických příběhů o lidech a zvířatech Paňčatantra
(čes. Kniha o pěti částech). Orientální román pak rozvíjel vlastní paradigma a od
19. století do značné míry navázal na evropský román.
Antický román navazoval na drobné epické příběhy egyptské a na celou epiku
mediteránní oblasti, mj. v dílech Proměny (Zlatý osel) od Apuleia (2. stol. n. 1.),
Příběhy aithiopské od Héliodóra a Dafnis a Chloé od Longa (oba 3. stol. n. 1.).
Z helénské tematiky vychází také román středověký (z té doby také nese své
jméno) představující veršovanou velkou epiku a ve své erbovní skladbě Alexandreis,
která původně vznikla z latinské předlohy od Iulia Valeria (4. stol. n. 1.),
líčí dobrodružství Alexandra Makedonského prezentovaná v pozdějších národních
variantách (francouzské, německé, české, polské, srbské, ruské) jako příběhy
středověkého rytíře. První dílo, které nese název román, je Roman de Brut
z roku 1155. Středověký roman vznikal cyklizací tematických okruhů antických
a raně středověkých (cyklus artušovský, karolinský aj.). Prozaickou variantu
rytířského románu představuje Amadis Waleský od G. Ordóneze de Montalva
(16. stol.). Tematická vývojová linie antického a pseudoantického románu se
táhne až do 17. stol. a má podobu románu galantního, pastýřského a preciózního
(Madelaine de Scudéry, 1607-1701).
V renesančním období se přerývaná vývojová linie románu štěpí na extenzivní
a intenzivní typ. Extenzivní typ je spojen s šibalským románem (pikareskní román),
intenzivní s počátky psychologického románu (Madame de Lafayette:
Kněžna de Clěves, 1678). Konkrétní románová díla, například Gargantua a Pantagruel
(1533-1535) od Francois Rabelaise a Důmyslný rytíř Don Quijote de la
Mancha (1605) od Miguela Cervantese syntetizují v parodické a pseudoparodické
formě podněty rytířského, pastýřského a pikareskního románu.
Vývoj románu se zintenzívnil v 18. století. Pro rozvoj jeho vyprávěcí techniky
měli velký význam již autoři 17. století, např. Paul Scarron (1610-1660), autor
Komického románu (1651), nebo Hans Jakob Christoffel von Grimmelhausen
(1621 n. 1622-1676), autor barokního pikareskního románu Dobrodružný Simplicius
Simplicissimus (1669). Zatímco román Henryho Fieldinga (Tom Jones,
historie nalezence, 1749) nebo F. R. Lesage (Gil Blas, 1749) spojují pikareskní
příběh s mravoličným líčením, Denis Diderot (1713-1784) a Voltaire (1694-
1778) vytvářejí filozofický roman s psychologickou introspekcí.
Do vývoje románu pronikavě zasáhla doba sentimentalismu: jednak v zdůraznění
introspektivní, intenzivní, emocionální problematiky (J. W. Goethe, S. Richardson,
J. J. Rousseau), jednak v parodickém utváření nového typu románu
v díle Laurence Stema (1713-1768, Tristram Shandy, 1760-1767). Objevují se
nové druhy románu, které využívají stavebních postupů jiných žánrů - cestopisu
a dopisu: vzniká cestopisný a epistulární román.
Na sklonku 18. století se prohlubuje integrace fantastických a kronikových
prvků a v období preromatismu a romantismu pak vrcholí v typech černého, gotického,
fantastického a konfesního (zpovědního) románu (Horace Walpole: Otrantský
zámek, 1765; Anne Radcliffová: Záhady Udolpha, 1794; E. T. A . Hoffmann:
Ďáblův elixír, 1815-1816; Benjamin Constant: Adolphe, 1816).
HRABÁKOVO ČTENÍ O ROMÁNU A SOUVISLOSTI ROMÁNOVÉ TEORIE 113
V průběhu 19. století se z různých pramenů (povídka, novela) cyklizací nebo
experimentováním s fabulí vytvářejí různé typy románu, v nichž se rozvíjí sociální,
psychologická a filozofická dimenze. Převažující typ sociálně psychologického
románu, jak jej pěstují Stendhal (1783-1842), Honoře de Balzac (1789-
1850), Victor Hugo (1802-1885), Gustave Flaubert (1821-1880), Ivan Sergejevič
Turgeněv (1818-1883), Charles Dickens (1812-1870), William Makepeace
Thackeray (1811-1863) a další, ústí v epopejový román Vojna a mír (1865-1869)
Lva Nikolajeviče Tolstého a polyfonní (mnohohlasý) román Fjodora Michailoviče
Dostojevského, který již předjímá některé postupy moderního románu.
Ve 20. století román zintenzivňuje svůj vývoj jak směrem k vnější expanzi, tj.
ke vzniku obrovských tradicionalistických narativních celků (roman-fleuve [román-řeka],
románová sága, již zmíněný epopejový román, generační román, románová
kronika), např. v dílech Thomase Manna (1875-1955), Romaina Rollanda
(1866-1944), Maxima Gorkého (1868-1936), Michaila Šolochova (1905-
1984), Johna Galsworthyho (1867-1933) a dalších, nebo k vnitřní restrukturaci
žánru a k experimentálnímu románu. Těmito novátory byli mj. Rus Andrej Bělyj
(1880-1934), mimo jiné autor románů Petrohrad (1909-1916) a Stříbrný holub
(1910), Francouz Marcel Proust (1871-1922), autor románového projektu Hledání
ztraceného času (1913-1927), a anglicky píšící Ir James Joyce (1882—
1941), autor románu Odysseus (1922).
Metatextové prvky („román o románu") a nové existenciální využití románové
fabule včetně techniky tzv. vnitřního monologu (monologue interieure)
a proudu vědomí (stream of consciousness) dávají vznik novému typu románu
(Robert Musil: Muž bez vlatností, 1930-1943; Virginia Woolfová: K majáku,
1927; John Dos Passos: Manhattanská přestupní stanice, 1925; Willliam Faulkner:
Kdyijsem umírala, 1930; Gertruda Steinova: Jak se rodí Američané, 1925;
Ernest Hemingway: Sbohem, armádo, 1929).
Souběžně s nimi nabývá na síle mytologický román snažící se spojit mýtus
a moderní mýtotvorné tendence (Thomas Mann, Michail Bulgakov, nositel Nobelovy
ceny za literaturu Gabriel García Márquez). Zvláštní místo v románových
typech zaujímá iniciační román (román zasvěcení), který často skrytě prochází
různými románovými typy: je založen na mystériích spjatých se zasvěcovacím
(iniciačním) rituálem.
Od 50. let 20. století se začíná - jako už poněkolikáté - hovořit o krizi románu,
která je spojena s „vyčerpaností" starých postupů založených především na
psychologizaci. Proti tomu stojí snaha depsychologizovat a obnažit román jako
umělou konstrukci, která nemá schopnost podat „objektivní" zprávu o světě
a spíše působí jako reflexe bloudění, hledání a nepoznávání (francouzský nový
román reprezentovaný různými autory s různou poetikou, jako jsou např. Alain
Robbe-Grillet, 1922, Michel Butor, 1926 či Robert Pinget, 1922).
Nové postoje k světu se promítly do postmodemího románu v jeho sémantické
ambivalenci, metatextovosti, intertextovosti a syžetové hravosti, jak to předvádí
např. Umberto Eco (nar. 1932) v románech Jméno růže (1980), Foucaultovo kyvadlo
(1988) a Ostrov včerejšího dne (1994), řada ruských, českých, německých,
polských a jiných autorů.
114 IVO POSPÍŠIL
Složitost žánrové podoby románu se projevuje v jeho typologii. Může být tematická
(dobrodružný, detektivní, sportovní román aj.), metodická (psychologický,
historický román aj.) nebo konzumentská (román pro ženy, dívky, chlapce,
děti, „pro celou rodinu" apod.). Teoretikové románu se několikrát pokusili
o obecnější typologii založenou povětšinou na výstavbových zásadách (román
obrazný, charakterový, deskriptivní, kronikový, časový, prostorový, extenzivní,
intenzivní, dostředivý, odstředivý), nicméně tato typologie se běžně neujala.
Morfologie a typologie románu se neustále proměňuje, navazuje kontakty
s jinými druhy umění (kinoromán, comics), ve věku nových reprodukčních technik
uvolňuje své spojení s knihou, transponuje svůj příběh do jiných médií (televize,
video) a jiných zobrazovacích metod, které mohou měnit a zásadně modelovat
vnímání člověka a lidské existence (virtuální realita). Nadále však zůstává
- ve své esteticky hodnotné i triviální podobě (červená knihovna, krimiromán,
harlekýnky apod.) - prostředkem hromadné literární komunikace a v tomto
smyslu nejkomunikativnějším literárním žánrem.
Již toto načrtnuté schéma vývojové linie románu ukazuje na klíčový význam
románové typologie a „filozofie". Nejvýrazněji do této oblasti zasáhlo několik
filozofů, estetiků, genologů a teoretiků literárních žánrů. Gyórge (Georg) Lukács
(Theorie des Romans, 1915-1920) vidí v románu obdobu eposu (hegelovské
epopeje), ovšem na vyšším stupni rozrušování totality bytí - v románu - na rozdíl
od eposu - není již dána extrémní totalita života, román ji nepředvádí, pouze
k ní směřuje. Ve sféře typologie dochází Lukács k abstraktně idealistickému typu
(Don Quijote), přičemž pro 19. století je podle něho románovou dominantou
neschopnost reality uspokojit potřeby duše. Goethova volná meistrovská trilogie
představuje pro něho pokus smířit individuum se společností, u Lva Tolstého
vidí typ romanu transcendujícího k epopoji, k přizpůsobení rytmům přírody.
Pro Michaila Bachtina (sb. Voprosy literatury i estetiki, 1975, čes. Román jako
dialog, 1980; studie však vznikaly mnohem dříve, koncepčně v podstatě od
20. let, zejména za pobytu v běloruském Vitěbsku, kde od 90. let vydávají speciální
bachtinologický časopis Dialog - Karnaval - Chronotop) je román výsledkem
mnohohlasosti společenského styku; není tedy jen výsledkem rozkladu eposu,
ale adekvátní reflexí nové skutečnosti. Základním kritériem románové
typologie je pro Bachtina jednak kritérium mnohohlasosti (román monologický
a polyfonický), jednak literární časoprostor (chronotopos), podle něhož mluví
o řeckém románu, o tvorbě Apuleia a Petronia, o antické biografii a autobiografii,
folklórním chronotopu, rytířském románu, pikareskním chronotopu, rabelaisovském
a idylickém chronotopu. Ve ztracené práci o výchovném románu, z níž
se zachovala jen malá část, také užívá tohoto typologizačního kritéria. Fragment
této práce s názvem Výchovný román a jeho význam v dějinách realismu (Roman
vospitanija i jego značenije v istorii realizma) je však také důležitým pramenem
upřesněné Bachtinovy typologie románu. Právě zde M . Bachtin uvádí i román
putování (roman stranstvovanija) a román zkoušky (roman ispytanija). Přitom
však už neúhybně sleduje linii vedoucí k výchovnému románu či románu formování.
Na základě své chronotopové typologie se propracovává ke kategorii
hrdiny a k jeho modifikacím. V románu putování (cesty) jsou velmi slabě rozvi-
HRABÁKOVO ČTENÍ O ROMÁNU A SOUVISLOSTI ROMÁNOVÉ TEORIE 115
nuty časové kategorie, není tu historický, ale tzv. avanturní (dobrodružný) čas.
Růst a vývoj člověka tento typ románu nezná. Román zkoušky už předvádí složitého
člověka, který je vystaven úderům okolí a musí projevit svůj habitus. Tento
rys spatřuje Bachtin už v Apuleiových Proměnách (Zlatý osel) a v raněkřesťanských
hagiografiích.
Za důležitou křižovatku románové evoluce pokládá však až barokní román, od
něhož jedna cesta vede k dobrodružně hrdinskému románu (linie anglického
„gotického" románu) a druhá k pateticko-psychologickému sentimentálnímu
románu (Richardson, Rousseau). Přitom román zkoušky se od 18. století jen
zřídka vyskytuje v čisté podobě, ale zůstává nicméně žánrovým podložím i v dílech
Balzakových a Stendhalových, proměňuje se i podoba zkoušky (zkouška
geniality, schopnosti, vyvolenosti, biologické a sociální přizpůsobivosti).
Biografický román má své kořeny v antice, ale rozvíjí se i na bázi křesťanských
hagiografií. Syžet je založen nikoli na narušování životního běhu (jako
v románu putování a zkoušky), ale naopak na jeho typických rysech (narození,
dětství, učednictví, sňatek, kariéra, práce, smrt) - tak se utváří biografický čas,
který se nemůže nezapojit do širšího času historického. Tím byla připravována
půda pro vznik německého tzv. výchovného románu (Erziehungsroman).
Zde se Bachtin znovu vrací k časoprostorovým charakteristikám žánru a ukazuje,
že jeho tématem je utváření člověka v historickém čase. Tento typ románu
tudíž nepředvádí hotového člověka, ale bytost, která se hotovým člověkem teprve
stává. Bachtin nerozlišuje mezi pojmy Erziehungsroman a Bildungsroman
(román výchovný a román formování). Je si vědom mlhavosti pojmů, která dovoluje,
aby sem byla zařazována díla Rabelaisova, Rousseauova, Goethova, Kellerova
či Gončarovova, L. Tolstého, Rollandova nebo Mannová. Někteří tuto
řadu zužují (ti, kteří se řídí ryze kompozicí), jiní naopak rozšiřují (za výchovný
román pak pokládají i Fieldingova Torna Jonese).
M . Bachtin dělí výchovný román na pět typů: 1. zárodečný tvar, v němž utváření
člověka může být ukázáno i v cyklickém čase, např. v idyle (jeho prvky najdeme
u Z. Sterna a L. Tolstého), 2. Svět a život jsou prezentovány jako zkušenost
nebo škola, jimiž hrdina prochází, 3. biografický typ, který už popírá
cykličnost (David Copperfield), 4. Utváření člověka jde ruku v ruce s reálným
historickým časem (Rabelais, Goethe).
Z hlediska románové typologie je přínosný i pokus B. A. Grifcova, který se
v knize Teorie románu (Teorija romana, 1927) shoduje s Bachtinovým pojetím
románu jako „vševládnoucího" žánru, i když s některými výhradami. Grifcov
vytváří podobný obraz boje žánrů jako Bachtin, ale román vidí nejen v útoku,
ale také při obraně svého „panství" a při ústupu. Kromě tradiční typologie (viz
výše) autor zdůrazňuje, že románová typologie není podřízena jiným literárním
kategoriím (např. směrům, tématům apod.), a zvláště si všímá kritéria prostorovosti
(extenzivní a intenzivní román). Právě u Grifcova nacházíme počátek koncepce
přetržitě nepřetržitého vývoje románu.
Pokusem o imanentní typologii románu jsou studie Edwina Muira a Percyho
Lubbocka. Podle Muira je předstupněm románu ,.romance" (history), tedy řetězce
příběhů, kde postavy vystupují v zárodečné podobě. Pikareskní román (novel
116 IVO POSPÍŠIL
of the road) je kolébkou nových románových typů: román dramatický je regulován
intenzitou děje, román charakteru se rozvíjí spíše v prostoru, panoramaticky,
kronika preferuje vývoj v čase, časoprostorový román (space-time novel) je řetězcem
románů charakteru a románů dramatických (M. Proust). P. Lubbock dělí
román na obrazný (pictorial), do něhož řadí i kroniku, a dramatický. Jejich konvergencí
vznikaly další románové typy.
Typologie románu souvisí s literárněvědnou disciplínou, která zkoumá literární
rody, žánry a žánrové typy - genologií, konkrétně s genologickou systematikou.
Román jako jeden z mnoha literárních žánrů, který se tradičně pokládá za
součást velké epiky, ale současně za syntetický literami útvar, jenž byl a je jako
žánr nejsdělnější a nejčtenější, je častým předmětem genologického zkoumání.
Nelze v této souvislosti pominout pokusy o reformu žánrové systematiky z pera
W. V. Ruttkowského, Gennadije Pospělova a jeho spolupracovníků nebo - právě
z hlediska románu - rozšíření rodového trojlístku na čtyřlístek v koncepci
V. Dněprova, v níž je román vyčleněn vedle lyriky, epiky a dramatu jako další literární
rod spojující vlastnosti tří předchozích. V českých pojetích Daniely Hodrové
a Vladimíra Svatoně se román utváří primárně spíše z hlubokých magickomytologických
struktur, z jejichž podloží ostatně vyrůstá i ambivalentní a intertextový,
aluzemi naplněný román postmodemí.
V tomto kontextu představuje Hrabákova obrysová „praktická teorie" střízlivé
uchopení žánru spíše v klasických aristotelovských pojmech s tím, že literární
rody a žánry jsou dvě roviny v genologické systematice. Román je součástí velké
epiky: toto poněkud jednoznačné zařazení však spíše svědčí o příliš jednoznačně
didaktickém charakteru Hrabákova textu, než o jeho bytostném konzervatismu.
Hrabák se snažil o vyrovnaný, balancovaný výklad: vedle tematickoideologických
vrstev se zabýval nejen morfologií, ale také - byť okrajově - naratologií
(Autorská perspektiva) a především nepřestával román vidět v genetických
souvislostech s esteticky pokleslou literaturou, z níž vyšel a k níž se vracel
nebo k níž vytvářel ve svém vývoji mosty a tunely, s níž nepřestal v různých
podobách a artefaktech koexistovat, stejně jako v posilování triviální vrstvy detektivní,
kriminální, horrorové, erotické, pornografické apod.
Jistým problémem v Hrabákově knize je reprezentativnost uváděných jevů:
v každém případě autor preferuje spíše realistické autory (to mohlo být dáno i dobovým
ideologickým kontextem), ale přesto mi tu chybí výraznější přítomnost tzv.
modemistické poetiky - naopak výklad socialistickorealistického románu v jeho
střízlivé podobě pokládám - vzhledem ke stavu bádání jinde ve světě - za klad.
Řekl bych, že podání románu 20. století se v knížce postupně mění v parafráze tzv.
obsahů, jako by tu byla narušena konzistentnost výkladu tak silného v první polovině
knihy, kde se mluví o antice, renesanci, baroku, klasicismu a sentimentalismu.
Dalším problémem je zastoupení jednotlivých národních literatur: kromě záměrného
pracovního opomenutí třeba asijského románu a slabě prezentovaného vývoje
v USA tu lze postrádat spojitost vývoje románu se životem národního společenství
v určitém geopolitickém prostoru, tedy s jevy, kterým dnes říkáme areálové.
Ve Čtení o románu se projevuje známý Hrabákův postup: způsob odkazů, který
mu umožňuje nemluvit o jevech, jež jsou třeba nepříjemné, kontroverzní nebo
HRABÁ K O V O ČTENÍ O ROMÁNU A SOUVISLOSTI ROMÁNOVÉ TEORIE 117
je zbytečné je rozvádět a ztrácet tak sílu hlavního narativního toku, a udržet si
současně potřebný odstup, nadhled a eleganci (jako by čtenáři říkal: přečti si to
jinde, ale je možné, že už tím dávám znamení, co si o důležitosti těchto věcí
myslím). V tomto smyslu se však někdy vzdával i vlastního verbálního hodnocení
a takzvaně se spolehl na výzkumy jiných, často povrchních autorů. V knize
také postrádám bližší vymezení úlohy románu v české literatuře, v níž měl
v různých údobích různé funkce a v níž se stal žánrem dominantním, a to ještě
ne vždy - až po první třetině 20. století.
Na rozdíl od prací verzologických a ryze poetologických je tedy Hrabákovo
Čtení o románu jako práce genologicko-didaktická (svého druhu učebnice románu)
spíše kontextuální - to je dáno již jeho především pedagogickým posláním.
Přesto nebo právě proto se tu zračí bohemistické školení Hrabákovo, který
vývoj románu podvědomě silněji než jiní spojuje s lidovými a pololidovými,
často triviálními vrstvami literatury: tak autochtonně vznikal především český
román, u jiných národů bychom to sice dokazovali obtížněji, nicméně tyto kořeny
- zejména ve smyslu plebejské zvědavosti a investigativní bezohlednosti byly
v genezi románu těmi podstatnými i v obecné rovině.
LITERATURA
Anderson, R.: N . M . Karamzin's Prose. Houston 1974.
Bachtin, M : Estetika slovesnogo tvorčestva. Moskva 1979.
Bachtin, M.: Problémy poetiki Dostojevskogo. Moskva 1963.
Bachtin, M . : Román jako dialog. Praha 1980.
Bachtin, M.: Voprosy literatury i estetiki. Moskva 1975.
Bailey, J.: Tolstoy and the Novel. New York 1966.
Bělič, O.: Španělský pikareskní román a realismus. Praha 1963.
Bém, A.: Tajemství osobnosti Dostojevského. Praha 1928.
Berdjajev, N.: Mirosozercanije Dostojevskogo. Y M C A Press, Praha 1923.
Bjomson, R.: The Picaresque Hero in European Fiction. University of Wisconsin Oress 1977.
Brown, W.: A History of Eighteenth-Century Russian Literatuře. Ann Arbor 1980.
Bursov, B.: Dostojevskij a jeho svět. Praha 1978.
Catteau, J.: La Création littéraire chez Dostoievski. Paris 1978.
Clive, G.: The Broken Icon: Intuitive Existentialism in Classical Rušsian Fiction. New York 1972.
Cross, A.: N . M . Karamzin: A Study of His Literary Career, 1783-1803. Carbondale and Edwardsville
1971.
Čemec, L. V.: Literatumyje žánry. Moskva 1982.
Červeňák, A.: Tajomstvo Dostojevského. Nitra 1991.
Dialog - kamaval - chronotop 1995, No. 2. Žumal naučných razyskanij o biografii, teoretičeskom
nasledii i epoche M . M . Bachtina. Vitebsk 1995.
Dněprov, V.: Čerty romana 20 veka. Moskva - Leningrad 1965.
Dubrow, H.: Genre. London - New York 1982.
Dunlop, J.: The History of Fiction. London 1845.
Ejchenbaum, B.: Skvoz' literaturu. Sborník statej. Leningrad 1924.
Fanger, D.: Gogol and His Reader. Stanford 1978.
Fojtíková, E.: Russkaja bytovaja povesť nakanune Novogo vremeni. Praha 1977.
Folklore Genres. Edited by Dan Ben-Amos. Austin 1976.
Forster, E. M . : Aspects of the Novel. London 1927. (Aspekty románu. Bratislava 1971).
118 IVO POSPÍŠIL
Fowler, A.: Kinds of Literatuře. An Introduction to the Theory of Genres and Modes. Oxford
1982.
Fowler, A.: The Life and Death of Literary Forms. In: New Directions in Literary History. Edited
by Ralph Cohen. London 1974.
Freebom, R.: The Rise of the Russian Novel: Studies in the Russian Novel from Eugene Onegin to
War and Peace. Cambridge University Press 1973.
Gifford, H.: The Novel in Russia: from Pushkin to Pasternak. London 1964.
Greenwood, E. B.: Tolstoy: The Comprehensive Vision. J. M . Dent-Sons Ltd., London 1975.
Grifcov, B. A.: Teorija romana. Moskva 1927.
Hegel, G. W. F.: Estetika I.-II.. Praha 1966.
Hempfer, K. W.: Gattungstheorie. Miinchen 1973.
Hemadi, P.: Beyond Genre, New Directions in Literary Classification. Ithaca - Londion 1972.
Hodrová, D.: Hledání románu. Kapitoly z historie a typologie žánru. Praha 1989.
Hodrová, D.: Místa s tajemstvím. Praha 1994.
Hodrová, D. a kol. ...na okraji chaosu. Praha 2001.
Hodrová, D.: Román ve 20. století - jeho teorie a praxe. Česká literatura 1994, 3, s. 227-254.
Hodrová, D.: Román zasvěcení. Praha 1993.
Hrabák, J.: Čtení o románu. Praha 1981.
Hrabák, J.: Poetika. Praha 1973.
Hvišč, J.: Poetika literámych žánrov. Bratislava 1985.
Hvišč, J.: Problémy literámej genológie. Bratislava 1979.
Istorija russkoj literatury XI-XVII vekov (red. D. S. Lichačov). Moskva 1980.
Jens, W.: Pan Meister. Dialog o románu. Praha 1967.
Kautman, F.: F. M . Dostojevskij - věčný problém člověka. Rozmluvy, Praha 1992.
Keiter, H., Kellen, T.: Der Roman. Essen 1912.
Klotz, V.: Zur Poetik des Romans. Darmstadt 1965.
Komparatistika a genológia. Bratislava 1973.
Konrád, N . I.: Západ i Vostok. Staťji. Moskva 1972.
Kožinov, V.: K sociologii russkoj literatury XVIII - X I X vekov (K probléme literatumych napravlenij).
In: Literatura i sociologija. Chudožestvennaja literatura, Moskva 1977, s. 137-177.
Kožinov, V: Zrození románu. Praha 1965.
Krausová, N.: Epika a román. Bratislava 1964.
Krausová, N.: Poetika v časoch za a proti. Bratislava 1999.
Krausová, N.: Příspěvky k literámej teorii. Poetika románu. Bratislava 1967.
Krausová, N.: Rozprávač a románové kategorie. Bratislava 1972.
Krejčí, K.: Fyziologická črta v české literatuře. In: Slovanské studie, Brno 1979, s. 59-73.
Krejčí, K.: Heroikomika v básnictví Slovanů. Praha 1964.
Lammert, E.: Bauformen des Erzahlens. Stuttgart 1955.
Lathrop, H. B.: The Art of the Novelist. London 1921.
Lichačev, D. S.: Poetika drevnerusskoj literatury. Leningrad 1967.
Lichačov, D. S.: Poezija sadov: k semantike sadovo-parkovych stilej. Moskva 1982.
Lichačov, D. S.: Razvitije russkoj literatury X-XVII vekov. Epoch i i stili. Leningrad 1973.
Lichačov, D. S. - Pančenko, A. M.: „Smechovoj mir" Drevnej Rusi. Leningrad 1976.
Ljackij, E.: Historický přehled ruské literatury. Část I. Staré ruské písemnictví (XI.-XVII. stol.).
Nákladem Slovanského ústavu, Praha 1937, přel. Žofie Pohorecká.
Ljackij, E.: Historický přehled ruské literatury. Část II. Ruské písemnictví osmnáctého století.
Praha 1941, s. 5 (jediný zachovaný výtisk má podobu korektur svázaných do pevných desek).
Lotman, J.: Roman A. S. Puškina „Jevgenij Onegin". Kommentarij. Posobije dlja učitelja. Leningrad
1980.
Lotman, J.: Struktura chudožestvennogo teksta. Moskva 1970.
Lotman, J. - Uspenskij, B.: Die Rolle dualistischer Modelle in der Dynamik der russischen Kultur.
Poetica 1979, s. 1-40.
Lubbock, P.: The Craft of Fiction. London 1921.
HRABÁKOVO ČTENÍ O ROMÁNU A SOUVISLOSTI ROMÁNOVÉ TEORIE 119
Lukács, G.: Die Theorie des Romans. Berlin 1920.
Lukács, G.: Metafyzika tragédie. Teorie románu. Praha 1967.
Mandát, J.: Počátky ruského epistulámího románu. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské
univerzity, D 29, 1982.
Mandát, J.: Ruská sentimentální povídka. In: M . J.: Ruská sentimentální povídka I.-II. Úvodní
studie - Texty - Komentáře. Praha 1982.
Mann, J.: V poiskach živoj duši. Moskva 1984.
Margolin, U.: On Three Types of Deductive Models in Genre Theory. Zagadnienia Rodzajów
Literackich, Lodž 1974, 1, s. 5-19.
Mathauser, Z.: Literatura a anticipácia. Bratislava 1982.
Mathauser, Z.: Metodologické meditace aneb Tajemství symbolu. Brno 1988.
Mathauserová, S.: Cestami staletí. Systémové vztahy v dějinách ruské literatury. Praha 1986.
Mathauserová, S.: Drevnerusskije teorii iskusstva slova. Praha 1979.
Merkelbach, R.: Roman und Mystérium in der Antike. Miinchen und Berlin 1962.
Michalowska, T.: Genological Notions in the Renaissance Theory of Poetry. Zagadnienia Rodzajów
Literackich 1970, 2, s. 5-20.
Michalowska, T.: The Beginnings of Genological Thinking. Zagadnienia Rodzajów Literackich
1969, l,s. 5-23.
Morson, G. S.: The Boundaries of a Genre. Dostoevsky's Diary of a Writer and the Traditions of
Literary Utopia. University of Texas, Austin 1981.
Muir, E. : The Structure of the Novel. London 1928.
MUller, B.: Absurde Literatur in RuBland. Entstehung und Entwicklung. Miinchen 1978.
O poetice literárních druhů (M. Červenka, J. Holý, M . Jankoviě, P. Janoušek, M . Rubínová, M .
Mravcová). Sestavila a redigovala Marie Kubínová. Praha 1995.
O svetovom románe. Zbomík štúdií. Red. Mikuláš Bakoš. Bratislava 1967.
Nebel, H. Jr.: N . M : Karamzin: a Russian Sentimentalist. The Hague and Paris 1967.
Odinokov, V. G.: Chudožestvennaja sistemnosť russkogo romana. Novosibirsk 1976.
Orlov, P. A.: Russkij sentimentalizm. Moskva 1977.
Osemnáste storočie v ruskej literatuře. Zodpovědný red. OFga Kovačičová. Bratislava 1996. Rec:
I. Pospíšil, Slávia 1997, roč. 66, seš. 1, s. 111-113.
Passage, Ch.: The Russian Hoffmannists. The Hague 1963.
Pospelov, G. N.: Problémy istoričeskogo razvitija literatury. Moskva 1972.
Pospelov, G. N.: Tipologija literaturnych rodov i žanrov. Vestnik Moskovskogo universiteta 1978,
č. 4, s. 12-18.
Pospíšil, I.: Tvar a funkce metarománu. Světová literatura 1984, č. 3, s. 251-253.
Pospíšil, I.: Der Metaroman und seine Elemente in der sozialistischen Literatur. Zeitschrift fílr
Slawistik 1987, Heft 2, s. 268-275.
Pospíšil, I.: „Archipelag Gulag" i russkaja tradicija „preodolenija literatury". In: A. I. Solženicyn,
Bratislava 1992, s. 69-77.
Pospíšil, I.: Fenomén šílenství v ruské literatuře 19. a 20. století. Bmo 1995.
Pospíšil, I.: Genologické pojmy a žánrové hranice. Slávia 1981, 3-4, s. 381-389.
Pospíšil, L: Individualita a proud: Lev Tolstoj a moderna, in: Problémy ruskej moderny, Nitra
1993, s. 95-103.
Pospíšil, I.: Labyrint kroniky. Bmo 1986.
Pospíšil, I.: Od Bachtina k Solženicynovi. Bmo 1992.
Pospíšil, I.: Povaha a vývoj ruského románu (Nástin problematiky). Sborník prací Filozofické
fakulty brněnské univerzity, X L V , D 43, 1996, s. 53-66.
Pospíšil, I.: Problém autorského typu: Fadděj Bulgarin. Slavica Slovaca 1988, 4, s. 366-384.
Pospíšil, I.: Proti proudu. Studie o N . S. Leskovovi. Bmo 1992.
I. Pospíšil: Rozpětí žánru. Bmo 1992.
Pospíšil, I.: Syntetická metodologie Apollona Grigorjeva. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské
univerzity, D 36-37, 1989-1990, s. 51-66.
Pospíšil, I.: Život protopopa Avvakuma a Karamzinovy Dopisy ruského cestovatele jako uzlové
120 IVO POSPÍŠIL
body ve vývoji ruského románu. Litteraria Humanitas V ; Západ a Východ - Tradice a současnost
(Literární směry a žánry ve slovanských a západních literaturách jako reflexe stavu světa),
Brno 1998, v tisku.
Pospíšil, I. - Zelenka, M.: Pozapomenutý text: Historický přehled ruské literatury Evžena Ljackého.
Biele miesta II, Nitra, v tisku.
Pospíšil, I. - Zelenka, M.: René Wellek a meziválečné Československo. Ke kořenům strukturální
estetiky. Bmo 1996.
Pouillon, J.: Temps et roman. Paris 1946.
Robbe-Grillet, A.: Za nový román. Praha 1970.
Román a „genius loci". Regionalismus jako pojetí světa v evropské a americké literatuře. Praha, sine.
Rothe, H.: N . M . Karamzins europaische Reise: der Beginn des russischen Romans. Bad Homburg,
Berlin und ZUrich 1968.
Ruttkowski, W. V.: Die literarischen Gattungen. Reflexionen Uber eine modifizierte Fundamentalpoetik.
Bem 1968.
Sammons, J. L.: The Mystery of the Missing Bildungsroman, or: What Happened to Wilhelm
Meisteťs Legacy? Genre, vol. XIV, s. 2, Summer 1981, s. 229-246.
Sauvage, J.: An Introduction to the Study of the Novel. Gent 1965.
Simpson, M : The Russian Gothic Novel and Its British Antecedents. Columbus 1986.
Sipovskij, V . V.: N . M . Karamzin, avtor „Pisem russkogo putešestvennika". Sankt-Peterburg
1899.
Sipovskij, V. V.: Očerki istorii russkogo romana I-II. Sankt-Peterburg 1909-1910.
Skwarczyňska, S.: Diskussionsbeitrag zu Problemen der genologischen Systematik. Zagadnienia
Rodzajów Literackich, II, z. 2, s. 115-122.
Skwarczyňska, S.: Wstep do nauki o literaturze. Tom III. Warszawa 1965.
Smích a běs. Praha 1988.
Smimov, I. P.: Diachroničeskije transformacii literatumych žanrov i motivov. Wiener Slawistischer
Almanach, Sonderband 4, Wien 1981.
Smimov, I. P.: Chudožestvennyj smysl i evoljucija poetičeskich sistem. Moskva 1977.
Spielhagen, F.: Beitrage zuř Theorie und Technik des Romans. Leipzig 1883.
Stenborg, L.: Die Zeit als strukturelles Element im literarischen Werk. Uppsala 1975.
Striedter, J.: Der Schelmenroman in Russland: ein Beitrag zuř Geschichte des russischen Romans
vor Gogol'. Berlin und Wiesbaden 1961.
Svatoň, V.: Epické zdroje románu. Z teorie a typologie ruské prózy. Praha 1993.
Svatoň, V.: Z druhého břehu (Studie a eseje o ruské literatuře). TORST, Praha 2002.
Szmydtowa, Z.: Spoken and Literary Tale. Zagadnienia Rodzajów Literackich 1968, s. 5-25.
Šklovskij, V.: Teorie prózy. Praha 1948.
Theile, W.: Immanente Poetik des Romans. Darmstadt 1980.
Tieghem, P. van: La Question des genres littéraires. Helicon, tome 1, fasc. l-3,s .99-105.
Tomaševskij, B.: Teorie literatury. Praha 1970.
Trzynadlowski, J.: Information Theory and Literary Genres. Zagadnienia Rodzajów Literackich,
IV, z. 1, 1961, s. 31-40.
Trzynadlowski, J.: Rozwazania nad semiologia_powieáci. Wroclaw 1976.
Typologie du roman. Wroclaw 1984.
Uzzell, T. H.: The Technique of the Novel. New York 1964.
Veselovskij, A . N.: Iz istorii romana i pověsti I-II. Sankt-Peterburg 1886-1888.
Veselovskij, A . N.: Historická poetika. Bratislava 1992.
Vinogradov, V . V.: Evoljucija russkogo naturalizma. Gogol' i Dostojevskij. Leningrad 1929.
VogUé, M . de: Le Roman russe. Plon, Paris 1886.
Yonge, A . de: Dostoevsky and the Age of Intensity. London 1975.
Zelenka, M.: Slavistika a literární věda (Tradice a perspektivy). Academia, Praha 2002.
Tato stať vznikla v rámci grantového projektu GA AV ČR A9164101 Ruský román.