Vliv MO na psychický vývoj

Kojenecký věk: retardace motorického vývoje, asymetrie pohybového postižení, odchylka svalového
tonu, na podněty nereagují očekávanou motorickou aktivitou; změněná aktivační úroveň: neklidnost,
zvýšená dráždivost, poruchy spánku a jídla, apatie ospalost, nezájem; mimika a pantomimika chudá;
častá absence artikulačních projevů.

Batolecí věk: charakter MO jasný, porucha hybnosti omezuje lokomoci a tím získávání nových
zkušeností, poškození motoriky rukou omezuje rozvoj senzomotorické inteligence, spontánní aktivitu,
omezený rozvoj v sociální oblasti, poškozena motorika mluvidel, stadium negativismu se většinou
neobjevuje.

Předškolní věk: v oblasti poznávacích procesů často podnětová a zkušenostní deprivace, rozumové
schopnosti mohou být sníženy (opoždění nebo přidružená MR), porucha pozornosti, paměť ovlivněna
snadnou unavitelností, snížená aktivační úroveň, problémy ve vybavování a reprodukci, porucha řeči,
citové prožívání infantilní, často neadekvátní odezva, nižší schopnost kontroly svých reakcí.

Školní zralost: Opožděna vlivem více faktorů,  požděné zrání CNS, rozumová schopnost se rozvíjí s
rozvojem motoriky, sociální potíže.

Aspekty tělesného postižení: projevují nedostatečnou pohybovou kompetencí a deformovaným
zevnějškem. Vrozené postižení, respektive v raném věku získané, ovlivňuje ve větší míře vývoj
jedince, ale subjektivně není tak traumatizující. Naopak postižení získané představuje vyšší
trauma, protože postižený jedinec ví, co ztratil, dokáže porovnávat a novou situaci považuje
jednoznačně za horší. Rozsah a stupeň pohybového omezení, kdy rozhodujícím faktorem se stává úroveň
soběstačnosti. Tato je dána schopností lokomoce a schopností samostatné sebeobsluhy. Pohybové
postižení ovlivňuje rozvoj všech funkcí, které jsou na takových kompetencích závislé.

Pro vývoj lidského charakteru a celé osobnosti je rozhodující: Období časné dětství. Význam rodiny,
do které se dítě narodí. Citové vztahy jsou základnou, o níž se výchova dítěte opírá. Uspokojování
základních psychických a životních potřeb.

K psychické deprivaci může vést: Separace. Zvýšená frekvence nových a nezvyklých podnětů. Podnětová
a zkušenostní deprivace. Vyskytovat optická či akustická dysgnosie. Porucha řeči. Porucha paměti a
koncentrace pozornosti. Zvýšená unavitelnost. Zdroje neurotizace.

Shrnutí: Tělesné postižení ovlivňuje celou osobnost jedince. Vrozené a později získané postižení se
v mnoha směrech liší. Problémy v socializaci těchto jedinců jsou odlišné, a to v závislosti na
druhu a rozsahu závažnosti postižení, na individuálních zvláštnostech a osobnostních vlastnostech.
Primární tělesné postižení často vede i k sekundárním potížím.