„Během svého pozorování jsem nashromáždil řadu poznatků, které jsem následně roztřídil podle
pozorovatelných znaků duševních schopností nejprve do šesti skupin.

Na první místo jsem zařadil žáky „bystré, chtivé a povolné“, nade všechny vůbec nejschopnější ke
studiím. Těm netřeba podávat nic než pastvu moudrosti, rostou sami jako ušlechtilá rostlina. Toliko
je třeba opatrnosti, aby se jim nedovolovalo příliš pospíchat, sic předčasně ochabnou a uvadnou.

Druhé místo jsem určil pro žáky „vtipné avšak váhavé, ale přece poslušné“. Těm třeba pouze ostruh.

Další skupinu představují žáci „vtipní, učenliví avšak vzpurní a zatvrzelí“. Takoví jsou vůbec ve
školách nenáviděni a obyčejně se považují za ztraceny; a přece z takových bývají nejznamenitější
mužové, jsou-li řádně vzděláni. To se ukázalo na Bukefalovi Alexandra Velikého. Když Alexandr
uviděl, že otec jeho, Filippos, rozkázal, jakožto neužitečného dáti pryč velmi divokého koně, jenž
nestrpěl na svém hřbetě žádného jezdce, pravil: „Jakého koně to kazí lidé, protože s ním
z neumělosti nedovedou zacházet!“ A když pocvičil koně podivuhodným způsobem, bez ran, dokázal, že
nejen tehdy, nýbrž stále potom nosil Alexandra a že na celém světě nebylo lze najít koně
ušlechtilejšího a hodnějšího takového hrdiny.  A Plutarchos, líče tuto událost, dodává: „Onen kůň
nás učí, že mnoho zdárných hlav hyne vinou učitelů, kteří z koňů činí osly, poněvadž neumějí
ovládat ty, kteří jsou hrdí a svobodomyslní.“