Cíle vzdělávání a jejich
proměna v historickém
kontextu. Humanizace školy.
Jak na dítě nahlížíme, determinuje způsob,
jakým bude vychováváno (vzděláváno).
(Opravilová & Uhlířová, 2017)
MŠ Bubny
Klasifikace cílů
 individuální – snaha o osobní rozvoj a uplatnění jedince
(antika, humanismus a reformace, J. Lock, J. J.
Rousseaua; F. Nietzscheho)
 sociální – zaměření k zapojení člověka do společnosti,
tak aby byl schopen uvědoměle a kvalifikovaně plnit své
sociální funkce; vychovat jedince co nejvíce prospěšného
společnosti (Aristoteles, Platon, Helvétius, Lindner,
Drtina, Masaryk)
 materiální / informativní – orientace na osvojení
konkrétní učební látky důležité pro zvládnutí
teoretických i praktických úkolů (fakta, konkrétní
vědomosti, dovednosti, návyky)
 formální / formativní – zaměření na rozvoj schopností
člověka, učební látka chápána jako prostředek
formálního rozvoje vychovávaného (duševní schopnosti,
myšlení žáků, paměť, logické usuzování, fantazie)
 obecné – společný veškeré výchově, shrnuje specifické
cíle, týkající se konkrétních dovedností, vědomostí,
návyků a utváření postojů a potřeb spjatých s oborem;
plnění těchto cílů je zaměřeno na celou populaci
 odborné / specifické – speciální konkretizací obecných
cílů; osvojování vědomostí, dovedností a návyků, které jsou
nezbytné pro výkon určité profese
 adaptační – vedou člověka k přizpůsobení se stávajícím
podmínkám
 anticipační – výchovné působení orientováno k budoucím
potřebám jedince i společnosti
 teoretické – zaměření na vytvoření systému vědomostí
 praktické cíle – uplatnění teoretických vědomostí
v praktickém životě, rozvíjení dovedností a návyků
 autonomní / vnitřní – vycházejí od jednotlivce a jsou
produktem jeho potřeb a vůle; stanovuje si je sám jedinec
 heteronomní / vnější – stanoví jiní činitelé (stát, skupina,
vychovatel, rodiče ad.); je nutné aby vychovávaný tyto cíle
přijal za vnitřní
Cíle výchovy
Cíl výchovy je dán vývojovým stavem
společnosti (mění se podle spol. zřízením,
dána státem, národem, filozofií, kulturou).
Hledání cílů výchovy je jedna z nedůležitějších
a zároveň nejobtížnějších oblastí pedagogiky.
Cíl výchovy je často definován výchovným
ideálem, který je těžké objektivizovat a
specifikovat.
Cíle v pravěku
Cíl výchovy – předat získané vědomosti
Děti snadno přejímaly znalosti,
dovednosti od dospělých nápodobou.
Neexistovaly žádné výchovné či
vzdělávací instituce.
Některé znalosti se předávaly
zasvěcovacími obřady, tzv. iniciacemi,
při kterých se mladí hoši (někde i dívky)
zúčastňovali určitých zkoušek dospělosti.
Cíle ve starověku
• Připravit tělesně zdatné jedince, kteří
budou vládnout.
• Vědomosti měly pomoci zajistit si moc
nad ostatními členy společnosti.
• Školy vznikaly při chrámech a
panovnických dvorech.
• Vyspělé výchovné systémy se vyvinuly
později i v antickém Řecku a Římě
(ovlivnilo evropské školství).
Platón
Cíl výchovy - příprava řádných občanů, kteří budou
odpovědně a úspěšně plnit své sociální funkce.
 vyžaduje veřejnou výchovu veškeré mládeže z rodin
svobodných občanů (tj. hochů i dívek), a to ve státní
škole již od předškolního věku.
 jeden z prvních pokusů o hlubokou reflexi podstaty
výchovy, jako snaha o polidštění a osvobození
člověka, o jeho soustavné vedení i o plný rozvoj jeho
kognitivních procesů.
 hlavní důraz klade na výchovu
 rozumovou
 tělesnou
 estetickou
 mravní
Platónovy myšlenky
 Poprvé (před Komenským) požadoval veřejnou
předškolní výchovu a zdůrazňoval význam pohádek a
her pro děti.
 Pod vedením chův mají být děti vedeny k otužování,
cvičení, vypráví se jim pohádky, báje, učí se hudbě,
tanci, zpěvu a základům aritmetiky, geometrie.
Hlavní je však v tomto období hra.
 Kladl důraz na dialogický charakter výchovného
procesu, uznával určité partnerství žáka a učitele.
Tělesné tresty se mohou užívat do jisté míry jen na
nižším stupni.
 Děti považuje Platón za majetek státu a ne rodičů.
 Vše se podřizuje zájmům státu, potřebám
společnosti. Důraz se klade na politický význam
výchovy.
Aristoteles
 Cílem výchovy je rozumový rozvoj jedince a
formování jeho morálního profilu.
 Stejně jako Platón zdůrazňuje občanský aspekt
výchovy, výchova má být státní, z veřejné výchovy
však - na rozdíl od Platóna - v duchu dosavadní
tradice vylučuje dívky.
 Tři základní složky výchovy:
výchova tělesná, mravní a rozumová.
 Jako jeden z prvních teoretiků usiluje o
integrovanou výchovu. Tak jako příroda spojila u
člověka všechny tři složky duše, je zapotřebí i při
výchově harmonicky spojit všechny tři základní
výchovné složky.
 Provedl první periodizaci věku dítěte a dospívajícího
člověka.
Sokrates
Učení o absolutní pravdě a mravní dokonalosti. Nejvyšší
mravní ctností je podle něho moudrost, která se v činech
projevuje jako statečnost a v citech jako uměřenost.
Výchova má usilovat o rozvoj mravní stránky osobnosti, o
stálé sebezdokonalování a o hledání pravdy. Při vyučování
používal dialogické metody. Vedl své žáky k tomu, aby
sami - vlastním rozumem - hledali řešení problémů.
Sokratovský dialog
 Myšlení není intuitivní záležitost.
 Myšlení nepodléhá autoritám.
 Každý v sobě má vědění
o řešením problému.
 Rozhovor je metoda myšlení.
 Rozhovor je konsensus.
Cíle výchovy ve středověku
Hlavní je šlechtická výchova na hradech.
Cíl - připravit feudála pro jeho sociální funkce.
Od 7 do 14 let byl hoch pážetem, od 14 do 21 zbrojnošem a v 21 letech
byl pasován na rytíře.
Obsah této výchovy tvořilo sedmero rytířských ctností (jízda na koni,
plavání, vrh kopím, šerm, hra v dámu a skládání a zpěv veršů).
První středověké školy (církevní – klášterní, katedrální,
farní).
Cíl – výchova ke křesťanství, slouží potřebám
středověkého světa.
Charakteristické je
 mechanické pamětní učení
 přísné tresty.
 Středověké školství je humanisty podrobeno
ostré kritice
 odmítají nadvládu církve nad školami a
bojují proti scholastice, která způsobila
formalismus (zdůrazňování formy na úkor
obsahu) a verbalismus (důraz na slovní
vyjádření bez hlubšího obsahu) ubíjející
ducha člověka
 kritizují neživotnost středověké školy, její
častou nemilosrdnou disciplínu a preferují
zavádění předmětů postavených na novém
vědeckém poznání jako je dějepis, fyzika,
přírodověda nebo zeměpis.
Cíle v období renesance
Cílem výchovy je zdravý, aktivní člověk, který se
raduje ze života a neorientuje se pouze na
posmrtný život.
Antické filozofické ideály i antický životní způsob slaví
svou renesanci. Nový přístup k životu pak nutně volá i
po nové harmonické výchově člověka.
 velké docenění přírodních věd, hlavně matematiky,
astronomie, fyziky a biologie.
 rychlé šíření znalostí umožnil vynález knihtisku (1.
pol. 16. st.)
 prudký rozmach hospodářství a kultury v Evropě (14.–
16. století - první manufaktury, objevné cesty).
Michel de Montaigne
 Chce překonat tradiční pamětní učení a pěstovat
žákův úsudek a samostatnost. "Vědět zpaměti není
vědět: je to jen udržovat, co svěřili naší paměti do
úschovy".
 Veškeré vzdělání má vycházet z pozorování života,
učitel nemá vnucovat žákovi určité mínění, ale má ho
vést, aby se naučil samostatně rozhodovat a hledat
pravdu.
 Varuje před jednostranným přeceňováním vzdělání a
na první místo při výchově klade rozvoj charakteru.
 Považuje za optimální individuální výchovu soukromým
učitelem.
 Veškeré vyučování má být hravé, zajímavé a
nenásilné.
Jan Amos Komenský
(1592-1670)
Cíle výchovy formuluje jako poznání
sebe samého a světa, ovládání se a povznesení
k Bohu.
Těmto cílům odpovídají tři oblasti výchovy a vzdělání:
- vzdělání ve vědách,
- vzdělání v uměních a řemeslech,
- mravní výchova a výchova náboženská.
Rozpracoval základní didaktické principy
 názornosti, tj. požadavek opírat se při vyučování co nejvíce o
bezprostřední smyslovou skutečnost
 systematičnosti, tj. hluboké návaznosti informací nejen v rámci
jednotlivých předmětů, ale i mezioborově.
 aktivnosti tj. vycházet ze zájmů žáků, probouzet jejich zájmy a
podněcovat jejich aktivní myšlenkové procesy i praktickou
činnost.
 Přiměřenosti, tj. respektovat při výuce věkové a individuální
zvláštnosti žáků.
Jean Jack Rousseau
Cílem výchovy je vychovat svobodného člověka, který nade vše miluje
svobodu.
 - požaduje výchovu přirozenou a svobodnou, která by respektovala
věkové a individuální zvláštnosti dítěte (dítě nemáme do ničeho nutit
a potlačovat jeho osobnost).
 - proti učení se z knih, proti biflování staví osobní zkušenost (dítě
má ke všemu dospět vlastním pozorováním, uvažováním, vlastní
zkušeností.
 Samostatnosti a svobodě dítěte ale obětuje systematičnost ve výuce.
Člověk je tehdy dobře vychován, působí-li na něj tři
druhy výchovy: výchova přírodou,
výchova lidmi,
výchova věcmi.
Období průmyslové revoluce
(19. století)
Řemeslná práce se přesouvá z domácností do továren,
vzniká potřeba zajistit péči o předškolní děti - počátky
organizované předškolní výchovy.
Vznik prvních opatroven – zajišťují péči, vedou k
sebeobsluze, slušnému chování, hygienickým návykům.
Cíl – výchova ke všeobecně uznávaným lidským
ctnostem, rozvoj budoucí spolehlivé pracovní síly.
Pokusy o změnu obsahového zaměření (sociální a
humánní aspekty výchovy):
 Robert Owen - Anglie
 Friedrich Fröbel – Německo
 J. F. Oberlin, Jean Cochin - Francie
 Pestalozi – Švýcarsko
 Marie Terezie Brunswicková, J. V. Svoboda (v Praze)
 Rakousko Uhersko
Česká pedagogika v 19. století
začátky předškolní pedagogiky
Jan Vlastimír Svoboda
 ředitel první české opatrovny na Hrádku
(1832) pro děti 2 – 5 leté
 zpracoval metodiku předškolní výchovy,
děti se zde učily i počátkům čtení
 napsal spis „Školka“ (1839) – praktická
příručka s podrobně propracovaným
obsahem
Cíl – získání počátků trivia - vzdělávací
ráz.
Reformní hnutí
(přelom 19. a 20. století)
Hnutí kritizovalo zejména to, že:
 Školy připravovaly ukázněného občana.
 Ve vzdělávání byl kladen důraz na intelekt =
velké vědomosti, znalosti, které nebylo možné
v životě uplatnit.
 Obsah vzdělávání byl pro všechny stejný,
nebrala se v úvahu individualita.
 Vzdělávací metody byly převážně verbální =
těžištěm byl učitel, který předával a dítě pouze
přijímalo.
 Převládal frontální způsob práce.
Reformní hnutí a jeho odkaz
dnešku
Změna pohledu na dítě - přijímat dítě takového jaké je,
nikoliv takového jakého ho chceme mít.
PEDOCENTRISMUS - právo dítěte na přirozenou výchovu a
prožití svého dětství.
Cíle - výchova má respektovat přirozený vývoj dítěte a má
být vedena tak, že se:
 dítě se aktivně účastní výchovně vzdělávacího procesu
 obsah výchovně vzdělávací činnosti je přizpůsoben
individuálním potřebám jednotlivých dětí, je
respektováno jejich tempo a dispozice
 frontální způsob práce je nahrazen individuálním a
skupinovým
 dítě se stává rovnocenným partnerem pedagoga – vztah
partnerský na základě vzájemné úcty
Představitelé reformního hnutí
v zahraničí
 J. Dewey – pragmatismus, zakladatel
projektové metody, individualizace a aktivita
 R. Steiner – Waldorfská škola, antroposofie
 M. Montessori – seberozvíjení dítěte
 C. Freinet – tzv. pracovní škola
 P. Peterson – Jenská škola
 H. Parkhurstová – Daltonský plán,
samostatnost, zodpovědnost
Česká škola
(teoretická rovina)
 V. Příhoda v Praze - zkušenosti z
Ameriky, snaha o nové metody
(testování), mění hodnocení žáků,
obsah.
 O. Chlup a J. Uher v Brně – důraz na
tradice, snaha formulovat cíle.
Ida Jarníková
(rovina praxe)
 vůdčí osobnost v úsilí o reformu české
mateřské školy,
 cíl - přirozený přechod z rodiny ke škole,
která uspokojuje touhu dětí po seznámení
s okolním světem a tvoří základ celoživotního
vzdělávání.
 zaměřila se na obsah vzdělávání (4 oblasti:
člověk, zvířata, rostliny, různé),
 chtěla vrátit dětem šťastné dětství a
odstartovala tzv. „uvolnění dětí ze školních
lavic“. Šlo jí zejména o zlepšení materiálních
podmínek v MŠ, snížení počtu dětí a změnu
obsahu. Chtěla vrátit do MŠ především HRU a
POHYB.
Anna Süssová
(rovina praxe)
 „Kam jsme dospěli v hromadné výchově dětí“
(1912) publikace o reformě mateřské školy
 cílem výchovy je „podporovati přiměřeným
zaměstnáním vývoj těla, aby nabylo
potřebných vlastností pro výchovu
rozumovou v době pozdější“
 prosazovala zejména pohyb, až na 2. místě
byl rozvoj rozumový. Na rozdíl od Jarníkové
nepropracovává obsah činností, ale zaměřuje
se na časový řád a prostředí. V centru dění
stojí VOLNÁ HRA.
Moderní humanismus
(20. století)
Navazuje na J.J. Rouseaua (1712 – 1778)
 Vychází z uznané hodnoty každého lidského života,
jako hodnoty nejvyšší, zdůrazňuje univerzální
lidství, solidaritu všech lidí. Těžkou ránu zasadily
humanistickým nadějím obě světové války, které
prakticky diskreditovaly optimistické představy o
pokroku lidstva.
 Široký základ humanismu v podobě lidských práv,
svobody, demokracie a snahy o lepší sociální
postavení chudých nebo znevýhodněných zůstává
myšlenkovým základem současných společností a
jejich snah o omezování násilí po celém světě.
Východiska
humanistická psychologie:
A. H. MASLOW (1908 – 1970)
 hierarchie lidských potřeb
C. R. ROGERS (1902 – 1987)
 bezpodmínečné přijetí dítěte takové, jaké je
 rozvoj osobnosti dítěte na základě vnitřní
motivace
2. polovina 20. století
Nástup totality – potlačení reformních snah
1948 – zákon o jednotné škole
Syslová, 2017
1948 – Pracovní program pro mateřské školy
1953 – Prozatímní osnovy mateřské školy
1960 – Osnovy výchovné práce v mateřské škole
Cíle se odklánějí od dítěte směrem k požadavkům
socialistické společnosti. Mizí pojem spontánní hra a je
nahrazen termínem tvořivá hra.
1983 – Program výchovné práce pro jesle a mateřské
školy (cíle ideové a příprava na vstup do základní školy)
Konec 20. století
Hledání cesty v proměně v demokratický systém
Reforma iniciována zdola – APV Asociace předškolní
výchovy, PAU Přátelé angažovaného učení, Zdravá
mateřská škola atd. – pojetí osobnostně
rozvíjeného modelu orientovaného na potřeby a
možnosti dítěte předškolního věku
Kritika Programu výchovné práce pro jesle a MŠ –
formulována rizika.
Národní zpráva o stavu předškolní výchovy,
vzdělávání a péči (2000) – nezohledněna
individualita dětí, větší důraz na požadavky
zřizovatelů něž dětí.
Aktuální cíle předškolního vzdělávání dítě
jako investice do budoucnosti
 Úkolem institucionálního předškolního
vzdělávání je doplňovat rodinnou výchovu a v
součinnosti s ní zajistit dítěti podnětné
prostředí k jeho rozvoji a učení.
 Cílem je rozvoj osobnosti dítěte, podpora
jeho tělesného rozvoje a zdraví, jeho osobní
spokojenosti a pohody, napomáhat mu v
chápání okolního světa a motivovat je k
dalšímu poznávání a učení, stejně tak i učit
dítě žít ve společnosti ostatních a přibližovat
mu normy a hodnoty touto společností
uznávané.
4 pilíře vzdělávání pro 21.
století (Delors, 1997)
1. Naučit se pravdivě poznávat svět kolem nás i v nás,
dobře se orientovat, předcházet novodobé slepotě,
neschopnosti vidět vztahy, odhalovat smysl.
2. Učit se správně a odpovědně jednat, vzdělání pro
budoucnost má být činné, tvořivé, spjaté s praxí.
3. Učit se být svébytnou osobností, zvládat umění žít
kvalitněji, hodnotněji.
4. Naučit se žít pospolu s druhými lidmi i s přírodou
v duchu vzájemnosti a svébytnosti.
Učení je skryté bohatství – dokument vydaný celosvětovou
organizací UNESCO - záměry pro utváření společnosti v 21.století
Nová kultura předškolního
vzdělávání
Ovlivněno politickými a ekonomickými zájmy
Společnost vědění
Pojem kompetence (systémy specifických a naučitelných
znalostí, schopností, způsobilostí či dispozic umožňujících
ovládnout určitou skupinu požadavků v určitém kontextu,
který je blízký situacím každodenního soukromého a
pracovního života)
Humanistické teorie, konstruktivistické přístupy
Humanizace školy
(21. století)
 Humanistická koncepce = antropologické zaměření na
potřeby a možnosti dítěte, na jejichž základě jsou
rozvíjeny jeho potenciality, jeho „lidskost“ (Helus,
2009; Kotásek, 2004; Spilková, 2005).
 Doposud byla tradičním úkolem školy socializace dítěte
na pozadí kulturního života společnosti, do kterého
vrůstá (enkulturace) a jeho personalizace (Syslová
Horká & Lazarová, 2014; Štech, 2007).
 Nyní jde spíše o pragmaticky pojatou přípravu pro
úspěšný život, zejména k tomu uspět na trhu práce
(Knecht, 2014; Porubský et al., 2013; Štech, 2007).
Literatura
HORKÁ, H., & SYSLOVÁ, Z. (2011). Studie k předškolní
pedagogice. Brno: Masarykova univerzita.
PAVLOVSKÁ, M., SYSLOVÁ, Z., & ŠMAHELOVÁ, B. (2012).
Dějiny předškolní pedagogiky. Brno: Masarykova univerzita.
OPRAVILOVÁ, E., & UHLÍŘOVÁ, J., (2017). Příběhy české
mateřské školy. Praha:Karolinum
ŠLÉGl, J.). Dějiny výchovy dětí předškolního věku. (2012Ústí
nad Labem: Pedagogická fakulta Univerzity J. E. Purkyně