Cíle vzdělávání a jejich proměna
v historickém kontextu.
Jak na dítě nahlížíme, determinuje způsob,
jakým bude vychováváno (vzděláváno).
(Opravilová & Uhlířová, 2017)
MŠ Bubny
Cíle výchovy a vzdělávání
Cíl výchovy je dán vývojovým stavem
společnosti (mění se podle spol. zřízením,
dána státem, národem, filozofií, kulturou).
Hledání cílů výchovy je jedna z nedůležitějších
a zároveň nejobtížnějších oblastí pedagogiky.
Cíl výchovy je často definován výchovným
ideálem, který je těžké objektivizovat a
specifikovat.
Klasifikace cílů
 individuální – snaha o osobní rozvoj a
uplatnění jedince (antika, humanismus a
reformace, J. Lock, J. J. Rousseaua; F.
Nietzscheho)
 sociální – zaměření k zapojení člověka do
společnosti, tak aby byl schopen uvědoměle
a kvalifikovaně plnit své sociální funkce;
vychovat jedince co nejvíce prospěšného
společnosti (Aristoteles, Platon, Helvétius,
Lindner, Drtina, Masaryk)
 materiální / informativní – orientace na osvojení konkrétní učební
látky důležité pro zvládnutí teoretických i praktických úkolů (fakta,
konkrétní vědomosti, dovednosti, návyky)
 formální / formativní – zaměření na rozvoj schopností člověka,
učební látka chápána jako prostředek formálního rozvoje
vychovávaného (duševní schopnosti, myšlení žáků, paměť, logické
usuzování, fantazie)
 obecné – společný veškeré výchově, shrnuje specifické cíle, týkající
se konkrétních dovedností, vědomostí, návyků a utváření postojů a
potřeb spjatých s oborem; plnění těchto cílů je zaměřeno na celou
populaci
 odborné / specifické – speciální konkretizací obecných cílů;
osvojování vědomostí, dovedností a návyků, které jsou nezbytné pro
výkon určité profese
 adaptační – vedou člověka k přizpůsobení se stávajícím podmínkám
 anticipační – výchovné působení orientováno k budoucím potřebám
jedince i společnosti
 teoretické – zaměření na vytvoření systému vědomostí
 praktické cíle – uplatnění teoretických vědomostí v praktickém
životě, rozvíjení dovedností a návyků
 autonomní / vnitřní – vycházejí od jednotlivce a jsou produktem
jeho potřeb a vůle; stanovuje si je sám jedinec
 heteronomní / vnější – stanoví jiní činitelé (stát, skupina,
vychovatel, rodiče ad.); je nutné aby vychovávaný tyto cíle přijal za
vnitřní
Cíle v pravěku
Cíl výchovy – předat získané
dovednosti a znalosti.
 Neexistovaly žádné výchovné či
vzdělávací instituce. Děti vše
přejímaly od dospělých nápodobou.
 Některé znalosti se předávaly
zasvěcovacími obřady, tzv.
iniciacemi, při kterých se mladí
hoši (někde i dívky) zúčastňovali
určitých zkoušek dospělosti.
Cíle ve starověku
Cílem je připravit tělesně zdatné
jedince, kteří budou vládnout.
 Vědomosti měly pomoci zajistit si moc
nad ostatními členy společnosti.
 Školy vznikaly při chrámech a
panovnických dvorech.
 Vyspělé výchovné systémy se vyvinuly
později i v antickém Řecku a Římě
(ovlivnilo evropské školství).
Cíle výchovy ve středověku
Hlavní je šlechtická výchova na hradech.
Cíl - připravit feudála pro jeho sociální funkce.
Od 7 do 14 let byl hoch pážetem, od 14 do 21 zbrojnošem a v 21 letech
byl pasován na rytíře.
Obsah této výchovy tvořilo sedmero rytířských ctností (jízda na koni,
plavání, vrh kopím, šerm, hra v dámu a skládání a zpěv veršů).
První středověké školy (církevní – klášterní, katedrální,
farní).
Cíl – výchova ke křesťanství, slouží potřebám
středověkého světa.
Charakteristické je
 mechanické pamětní učení
 přísné tresty.
Cíle v období renesance
Cílem výchovy je zdravý, aktivní člověk, který se
raduje ze života a neorientuje se pouze na
posmrtný život.
Antické filozofické ideály i antický životní způsob slaví
svou renesanci. Nový přístup k životu pak nutně volá i
po nové harmonické výchově člověka.
 velké docenění přírodních věd, hlavně matematiky,
astronomie, fyziky a biologie.
 rychlé šíření znalostí umožnil vynález knihtisku (1.
pol. 16. st.)
 prudký rozmach hospodářství a kultury v Evropě (14.–
16. století - první manufaktury, objevné cesty).
Období průmyslové revoluce
(19. století)
Cíl – výchova ke všeobecně uznávaným lidským
ctnostem, rozvoj budoucí spolehlivé pracovní síly.
Řemeslná práce se přesouvá z domácností do továren,
vzniká potřeba zajistit péči o předškolní děti - počátky
organizované předškolní výchovy.
Vznik prvních opatroven – zajišťují péči, vedou k
sebeobsluze, slušnému chování, hygienickým návykům.
Pokusy o změnu obsahového zaměření (sociální a humánní
aspekty výchovy):
 Anglie - Robert Owen
 Německo - Friedrich Fröbel –
 Francie J. F. Oberlin, Jean Cochin
 Švýcarsko– Pestalozi
 Rakousko Uhersko - Marie Terezie Brunswicková,
J. V. Svoboda (v Praze)
Česká pedagogika v 19. století
začátky předškolní pedagogiky
Cíl – získání počátků trivia - vzdělávací
ráz.
Jan Vlastimír Svoboda
 ředitel první české opatrovny na Hrádku
(1832) pro děti 2 – 5 leté
 zpracoval metodiku předškolní výchovy,
děti se zde učily i počátkům čtení
 napsal spis „Školka“ (1839) – praktická
příručka s podrobně propracovaným
obsahem
Reformní hnutí
(přelom 19. a 20. století)
Cíle - výchova má respektovat přirozený vývoj dítěte a
má být vedena tak, že se:
 dítě se aktivně účastní výchovně vzdělávacího procesu
 obsah výchovně vzdělávací činnosti je přizpůsoben
individuálním potřebám jednotlivých dětí, je
respektováno jejich tempo a dispozice
 frontální způsob práce je nahrazen individuálním a
skupinovým
 dítě se stává rovnocenným partnerem pedagoga – vztah
partnerský na základě vzájemné úcty
Změna pohledu na dítě - přijímat dítě takového jaké je, nikoliv
takového jakého ho chceme mít.
PEDOCENTRISMUS - právo dítěte na přirozenou výchovu a prožití svého
dětství.
Reformní hnutí a jeho odkaz
dnešku
Hnutí kritizovalo zejména to, že:
 Školy připravovaly ukázněného občana.
 Ve vzdělávání byl kladen důraz na intelekt =
velké vědomosti, znalosti, které nebylo možné
v životě uplatnit.
 Obsah vzdělávání byl pro všechny stejný,
nebrala se v úvahu individualita.
 Vzdělávací metody byly převážně verbální =
těžištěm byl učitel, který předával a dítě pouze
přijímalo.
 Převládal frontální způsob práce.
Česká škola
(teoretická rovina)
 V. Příhoda v Praze - zkušenosti z
Ameriky, snaha o nové metody
(testování), mění hodnocení žáků,
obsah.
 O. Chlup a J. Uher v Brně – důraz na
tradice, snaha formulovat cíle.
Ida Jarníková
(rovina praxe)
vůdčí osobnost v úsilí o reformu české mateřské
školy,
 Cíl - přirozený přechod z rodiny ke škole,
která uspokojuje touhu dětí po seznámení
s okolním světem a tvoří základ
celoživotního vzdělávání.
 zaměřila se na obsah vzdělávání (4 oblasti:
člověk, zvířata, rostliny, různé),
 chtěla vrátit dětem šťastné dětství a
odstartovala tzv. „uvolnění dětí ze školních
lavic“. Šlo jí zejména o zlepšení materiálních
podmínek v MŠ, snížení počtu dětí a změnu
obsahu. Chtěla vrátit do MŠ především HRU a
POHYB.
Anna Süssová
(rovina praxe)
Cílem výchovy je „podporovati přiměřeným
zaměstnáním vývoj těla, aby nabylo
potřebných vlastností pro výchovu
rozumovou v době pozdější“
 prosazovala zejména pohyb, až na 2. místě
byl rozvoj rozumový. Na rozdíl od Jarníkové
nepropracovává obsah činností, ale zaměřuje
se na časový řád a prostředí. V centru dění
stojí VOLNÁ HRA.
 „Kam jsme dospěli v hromadné výchově dětí“
(1912) publikace o reformě mateřské školy
Druhá polovina 20. století
Cíle se odklánějí od dítěte směrem k
požadavkům socialistické společnosti. Mizí
pojem spontánní hra a je nahrazen termínem
tvořivá hra.
 1948 – Pracovní program pro mateřské školy
 1953 – Prozatímní osnovy mateřské školy
 1960 – Osnovy výchovné práce v mateřské
škole
 1983 – Program výchovné práce pro jesle a
mateřské školy (cíle ideové a příprava na
vstup do základní školy)
Aktuální cíle předškolního vzdělávání dítě
jako investice do budoucnosti
 Úkolem institucionálního předškolního
vzdělávání je doplňovat rodinnou výchovu a v
součinnosti s ní zajistit dítěti podnětné
prostředí k jeho rozvoji a učení.
 Cílem je rozvoj osobnosti dítěte, podpora
jeho tělesného rozvoje a zdraví, jeho osobní
spokojenosti a pohody, napomáhat mu v
chápání okolního světa a motivovat je k
dalšímu poznávání a učení, stejně tak i učit
dítě žít ve společnosti ostatních a přibližovat
mu normy a hodnoty touto společností
uznávané.
4 pilíře vzdělávání pro 21.
století (Delors, 1997)
1. Naučit se pravdivě poznávat svět kolem nás i v nás,
dobře se orientovat, předcházet novodobé slepotě,
neschopnosti vidět vztahy, odhalovat smysl.
2. Učit se správně a odpovědně jednat, vzdělání pro
budoucnost má být činné, tvořivé, spjaté s praxí.
3. Učit se být svébytnou osobností, zvládat umění žít
kvalitněji, hodnotněji.
4. Naučit se žít pospolu s druhými lidmi i s přírodou
v duchu vzájemnosti a svébytnosti.
Učení je skryté bohatství – dokument vydaný celosvětovou
organizací UNESCO - záměry pro utváření společnosti v 21.století
Literatura
HORKÁ, H., & SYSLOVÁ, Z. (2011). Studie k předškolní
pedagogice. Brno: Masarykova univerzita.
PAVLOVSKÁ, M., SYSLOVÁ, Z., & ŠMAHELOVÁ, B. (2012).
Dějiny předškolní pedagogiky. Brno: Masarykova univerzita.
OPRAVILOVÁ, E., & UHLÍŘOVÁ, J., (2017). Příběhy české
mateřské školy. Praha:Karolinum
ŠLÉGl, J.). Dějiny výchovy dětí předškolního věku. (2012
Ústí nad Labem: Pedagogická fakulta Univerzity J. E.
Purkyně