10
11
Milena Šubrtová
Fairy tales in the Czech literature for children and youth (1990-2010)
It is not possible to describe the position and the form of fairy tale in the Czech literature for children and youth of the past two decades without returning to transformations of the Czech literary scene immediately after 1989. The 1990s in the Czech literature for children and youth were a turbulent period influenced by social changes brought about by de-monopolization and fragmentation of publishing activities and also by the chance of open confrontation with the international book production featuring top as well as trivial and utilitarian works. The new national production of that period remained in the shadow of edition returns to the time-tested books from the golden collection of the Czech literature and also returns to the banned authors of the previous period. Quantitatively, catchy translations prevailed on the book market.
Literary critics and historians described the situation with the help of metaphoric similes that became common as apt characterizations of the children's literature of the late 20th century. In the now non-existent journal Zlatý máj the national production of the first half of the 1990s was called "stagnant water" by Petr Matoušek. In the publication Meandry a metamorfózy detské literatury [Meanders and metamorphoses of children's literature] (2003) Svatava Urbanová sees the developmental dynamics of the contemporary literature for children and youth as an alternation of "metamorphoses" i.e. changing sections in the mainstream of the production for children, with "meanders" in which the movement slows down and a stagnation comes in1.
At the beginning of the 21st century we may already say that the Czech literature for children and youth has avoided crisis scenarios predicted by literary critics in the 1990s. The decline of the publishers' (and authors') interest in the contemporary Czech literature was a temporary side-effect of the installation of the free book market. The
1   URBANOVÁ, S.Meandrya metamorfózy detské literatúry [Meanders and metamorphoses of children's literature], Olomouc: Votobia, 2003.
Milena Šubrtová
Pohádkové příběhy v české literatuře pro dětí a mládež (1990-2010)
Charakterizovat postavení a podobu pohádkového příběhu v české literatuře pro děti a mládež uplynulého dvacetiletí nelze bez návratu k proměnám české literární scény bezprostředně po roce 1989. Devadesátá léta 20. století představovala v uvedené literatuře hodnotově rozkolísané období, ovlivněné společenskými proměnami, které s sebou přinesly demonopolizaci a roztříštěnost nakladatelských aktivit, na straně druhé ovšem i možnost otevřené konfrontace se světovou knižní produkcí, a to jak v jejích vrcholných dílech, tak v podobách triviálních a utilitárních. Nová domácí tvorba v tomto období zůstávala ve stínu edičních návratů k prověřeným titulům zlatého fondu české literatury i k dříve umlčovaným autorům. Kvantitativní převahu na knižním trhu získávala prvoplánově líbivá překladová literatura.
Literární kritikové a historikové popisovali tento stav pomocí metaforických příměrů, které se pro svoji přiléhavost vžily jako výstižné kvalifikace dětské literatury na sklonku 20. století. Petr Matoušek nazval v dnes již zaniklém časopise Zlatý máj domácí tvorbu první poloviny 90. let „stojatou tůň-kou". Svatava Urbanová v publikaci Meandry a metamorfózy dětské literatury (2003) spatřuje vývojovou dynamiku soudobé literatury pro děti a mládež ve střídání „metamorfóz", tedy proměnlivých úseků v řečišti tvorby pro děti, s „meandry", v nichž se pohyb zpomaluje a dochází ke stagnaci1.
Na počátku 21. století již můžeme konstatovat, že se česká literatura pro děti a mládež úspěšně vyhnula krizovým scénářům, které jí literární kritika v 90. letech věštila. Pokles nakladatelského i autorského zájmu o současnou českou literaturu byl dočasným průvodním jevem při instalaci svobodného knižního trhu. Příliv brakové literární produkce ze zahraničí nedokázal
URBANOVÁ, S. Meandry a metamorfózy dětské literatury. Olomouc: Votobia, 2003.
12
milená Šubrtová   Fairy tales in the Czech literature for children and youth (1990-2010)
milená šubrtová   Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež (1990-2010)
13
influx of trash literary production from abroad could not supersede values of the national production in the readers' minds. Even as late as the mid-1990s Zdeněk Zapletal was afraid of the harmful influence of "the ubiquitous Donald ducks, turtle and frog mutants; Uncle Scrooge and others will knock out Čapek, Lada, Little Beetles and many others."2 It is symptomatic that Zapletal puts standardized representatives of the fairy tale genre as a synecdochic representation of the whole children's literature - the Disney's commercial production - against artistic texts that are part of the golden collection of the Czech literature for children. Fears of the children's literature becoming an isolated enclave removed from the national literature did not come true. On the contrary, the contemporary literature for children and youth also gains a potential to appeal to adult readers and children's books begin to be written by authors successfully established in the area of literature for adults. The fairy tale, both in an adapted form and as an authorial one, still represents an important genre space.
Adaptations and modifications of fairy tale matters
In the early 1990s a great number of fairy tale and legend anthologies appeared representing a natural reaction to possibilities offered by the free book market. Besides commercial editions relying on classic fairy tale topics in catchy and simplified forms, both textual and pictorial, there also appeared editions originating due to the chance to present a fairy tale legacy according to one s own choice and conception.
The fairy tale as a genre representing a trans-generation link was a promising market success and, logically, did not avoid trivializing modifications. Neither the names of the original collectors and adapters can be a guarantee as their works are now presented in different contextual and axiological links and often in non-professional textual editions. As an example of that trend we may mention the edition of fairy tales by Františka
2  ZAPLETAL, Z. Dětská knížka ani její kritika nemají na růžích ustláno [The children's books or their criticism are not roses all the way]. In Kritika literatury pro děti a mládež (1945-1995). Brno: Ústav literatury pro mládež, I99S, pp. 17-18.
vytlačit z čtenářského povědomí hodnoty domácí tvorby. Ještě v polovině 90. let se Zdeněk Zapletal obával škodlivého vlivu toho, že „všudypřítomní kačeři, želví a žabí mutanti, strýček Skrblík a jim podobní knokautují Čapka, Ladu, Broučky a četné další"2. Je příznačné, že Zapletal proti sobě staví typizované reprezentanty právě pohádkového žánru, jenž se stává synekdochickým obrazem celé dětské literatury - disneyovskou komerční produkci a umělecky náročné texty, které jsou součástí zlatého fondu české literatury pro děti. Obavy, že se dětská literatura stane izolovanou enklávou, vytrženou z kontextu celonárodní literatury a opomíjenou renomovanými tvůrci i kritiky, nedošly naplnění. Současná literatura pro děti a mládež naopak získává ambice i potenciál oslovit rovněž dospělé čtenáře a k tvorbě pro děti se přiklánějí autoři, kteří se již úspěšně etablovali v oblasti literatury pro dospělé. Pohádka, ať už v adaptované podobě či jako pohádka autorská, přitom stále představuje významný žánrový fenomén.
Adaptace a úpravy pohádkových látek
Počátkem devadesátých let 20. století se vynořuje velké množství pohádkových a pověsťových souborů, které představují přirozenou reakci na možnosti skýtané volným knižním trhem. Vedle komerčních edic, sázejících na prezentaci klasických pohádkových syžetů v líbivé a simplifikované podobě textové i obrazové, se objevují rovněž ediční počiny vznikající z možnosti necenzurované předložit pohádkový odkaz ve vlastním autorském výběru a koncepci.
■ Pohádka jako žánr ztělesňující transgenerační pojítko slibovala tržní úspěšnost a pochopitelně se nevyhnula trivializačním úpravám. Zárukou kvality nemohou být ani jména původních sběratelů a adaptátorů, neboť jejich dílo je nyní prezentováno v jiných kontextových i axiologických souvislostech a zhusta v laické textové redakci. Jako příklad této tendence lze zmínit
2 ZAPLETAL, Z. Dětská knížka ani její kritika nemají na růžích ustláno. In Kritika literatury pro děti a mládež (1945-1995). Brno: Ústav literatury pro mládež, 1995, s. 17-18.
milbha Iubrtova   Fairy tales in the Czech literature for children and youth (1990-2010)
milená šubrtová   Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež (1990-2010)
Stránečka in the Brno publishing house Jota from the early 1990s'. It even included such fairytales (O maceše čarodějnici, O koňské hlavě, O hodné Bětce a zléjulianě [About a witch stepmother, About a horse head, About good Betty and bad Juliana]) the end of which, accompanied by naturalistically depicted motifs of cruelty and evil, may get in contradiction with the understanding of the victory of the good by the contemporary child reader.
The demand of the book market, satisfied especially in the first half of the 1990s by sub-standard translations and insensitive adaptations of both folkloric and original fairy tale topics, was then heard in a number of publishing houses that established fairy tale editions arranged by thematic criteria or cultural-geographical aspects. The Albatros publishing house set up the edition The Most Beautiful Fairy Tales combining demands of the editorial approach with reading attractiveness and since 1995 it has published twelve anthologies "from treasures of Czech and foreign fairy tale writers" where each volume dealt with one of the fairy tale characters (e.g. Nejkrásnější pohádky o třech sestrách [The most beautiful fairy tales about three sisters], 1995; Nejkrásnější pohádky o čarodějnicích [The most beautiful fairy tales about witches], 1996; Nejkrásnější pohádky o strašidlech [The most beautiful fairy tales about ghosts], 1997; Nejkrásnější pohádky o vodnících a mořských bytostech [The most beautiful fairy tales about water sprites and sea creatures], 2000; Nejkrásnější pohádky o princích [The most beautiful fairy tales about princes], 2005).
A specialized edition of other nations' myths, fairy tales and legends (Mýty, pohádky a legendy [Myths, fairy tales and legends]) was published by the Argo publishing house. The edition, which has more than thirty volumes, draws on storytelling traditions of various nations and continents all over the world leaving the stories to have their non-stylized roughness and rawness with which they react to everyday and existential problems of the mankind. While some anthologies openly aim at adult readers, others - primarily oriented towards fairy tale matters - maybe offered to child recipients, too (e.g. Strašidelný chrám v horách. Japonské lidové pohádky a pověsti [A haunted temple in the mountains. Japanese folk fairy tales and legends], 2009; Paní moře. Řecké pohádky [The lady of the sea. Greek fairy tales], 2009; Pomsta hadů. Mýty tchajwanských domorodců [ A revenge of snakes. Myths of Taiwanese people], 2010, etc.).
3  STRÁNEČKA, F. Moravské národní pohádky [Moravian national fairy tales]. Brno: Jota, 1991.
edici pohádek Františky Stránecké v brněnském nakladatelství Jota z počátku devadesátých let 20. století3. Našly v ní místo i takové pohádkové texty, jejichž vyznění, provázené naturalisticky zachycenými motivy krutosti a zla, se může dostávat do rozporu s tím, jak chápe motivace jednání pohádkových postav a vítězství dobra současný dětský čtenář (viz O maceše čarodějnici, O koňské hlavě, O hodné Bětce a zlé Julianě).
Na poptávku knižního trhu, jenž se zejména v první polovině devadesátých let sytil substandardními překlady a necitlivými adaptačními úpravami folklórních i autorských pohádkových látek, pak odpověděla řada nakladatelských domů založením pohádkových edic uspořádaných podle tematického kritéria či hlediska kulturně-geografického. Nakladatelství Albatros v ediční řadě Nejkrásnější pohádky skloubilo náročnost editorského přístupu se čtenářskou atraktivitou a od roku 1995 vydalo dvanáct výborů „z pokladů našich a světových pohádkářů", z nichž každý svazek byl věnován některému z pohádkových protagonistů (například Nejkrásnější pohádky o třech sestrách, 1995; Nejkrásnější pohádky o čarodějnicích, 1996; Nejkrásnější pohádky o strašidlech, 1997; Nejkrásnější pohádky o vodnících a mořských bytostech, 2000; Nejkrásnější pohádky o princích, 2005).
Specializovanou edici jinonárodních mýtů, pohádek a legend (Mýty, pohádky a legendy) připravilo nakladatelství Argo. Edice, která čítá již více než tři desítky svazků, čerpá z vypravěčské tradice různých národů a konti-ntentů napříč celým světem a ponechává příběhům jejich nestylizovanou drsnost a syrovost, s níž se dotýkají každodenních i existenciálních problémů lidstva. Zatímco některé soubory míří vysloveně k dospělému čtenáři, jiné - orientované především k pohádkovým látkám - lze nabídnout i dětským recipientům (například Strašidelný chrám v horách. Japonské lidové pohádky a pověsti, 2009; Paní moře. Řecké pohádky, 2009; Pomsta hadů. Mýty tchajwanských domorodců, 2010 aj.).
S edicemi světových pohádek pro děti přichází i nakladatelství Brio, které v řadě Pohádky z celého světa představuje překlady pohádkových souborů
3  STRÁNEČKA, F. Moravské národní pohádky. Brno: Jota, 1991.
I
16
milená Šubrtová   Fairytales in the Czech literature for children and youth (1990-2010)
Also the Brio publishing house came with editions of world fairy tales for children presenting translations of fairy tale anthologies with illustrations of Czech artists in their edition Pohádky z celého světa [Fairy tales from all over the world] (e.g. Africké pohádky [African fairy tales] illustrated by Miloš Kopták, 2006; Čínské pohádky [Chinese fairy tales]; 2007 and Keltské pohádky [Celtic fairy tales], 2009 illustrated by Renáta Fučíková). The edition Pohádkový kolotoč [Fairy tale merry-go-round] emphasizes the thematic aspect giving more space to various original approaches of individual authors (Miloš Malý -Pohádky ledového větru [Fairy tales of icy wind], 2004; Martina Drij verová -Pohádky z hor [Fairy tales from the mountains], 2003; Magdalena Wagnerová - Pohádky z moře [Fairy tales from the sea], 2004; Pohádky z vodních hlubin [Fairy tales from water depths], 2004).
How an author may successfully deal with fairy tale and legendary topics of the folk origin may be illustrated by two representative anthologies by Vladimir Hulpach Pohádkové vandrování po Čechách [Fairy tale wandering about Bohemia] (1992) and Pohádkové vandrování Moravou [Fairy tale wandering about Moravia] (1998) which were created on the basis of a respectful number of sources and the author's collected stories. Hulpach divided Bohemia, Moravia and Silesia into several areas thus successfully putting into readers' minds an idea of rambling the Czech and Moravian countryside, also noticing matters of the German and Jewish origins established in the storytelling tradition and not often included in book editions of the past decades. In his exploration of legendary and fairy tale traditions Hulpach did not deal only with historically evidenced figures but also with fairy tale characters such as white and black ladies, midday witches, evil spirits and water sprites. A remarkable work thus appeared showing a surprising variability of some fairy tale types and bringing also interesting information about the past and the life of our ancestors. It is so because in the stream of the narrative Hulpach uncovers layers of fantasy on a probably historical core of legends or fairy tales without hiding his own updating part respecting the special character of the folk tradition.
Ihematically unique and literarily exceptional is an anthology called Jak chodil Kristuspán se svatým Petrem po světě [How Christ the Lord and Saint Peter wandered about the world] (2005) where Vladislav Stanovský collected representative folk narratives about the earthly wanderings of Jesus Christ and Saint Peter.
Adaptation efforts of Czech writers began to focus more systematically not only on national fairy tale topics (e.g. Milada Motlová, Zuzana Nováková, Helena Lisická, Marta
milená Šubrtová   Pohádkové příběhy včeské literatuře pro děti a mládež (1990-2010)
17
s ilustracemi českých výtvarníků (například Africké pohádky s ilustracemi Miloše Koptáka, 2006; Čínské pohádky, 2007; Keltské pohádky s ilustracemi Renáty Fučíkové, 2009). Edice Pohádkový kolotoč akcentuje hledisko tematické a skýtá větší prostor k uplatnění různých autorských přístupů jednotlivých adaptátorů (Miloš Malý: Pohádky ledového větru, 2004; Martina Drijverová: Pohádky z hor, 2003; Magdalena Wagnerová: Pohádky z moře, 2004; Pohádky z vodních hlubin, 2004).
Ukázkou směřování k vlastnímu autorskému uchopení pohádkových a pověsťových syžetů folklórního původu jsou dva reprezentativní soubory Vladimíra Hulpacha Pohádkové vandrování po Čechách (1992) a Pohádkové vandrování Moravou (1998), které vznikly na základě úctyhodného množství pramenů i vlastního sběru. Hulpach v nich rozvrhl Čechy a Moravu se Slezskem do několika územních celků a úspěšně tak sugeroval toulky českou a moravskou krajinou. Všiml si rovněž látek německé a židovské provenience, které byly zakotveny ve vypravěčské tradici, ačkoli se do knižních vydání v minulých desetiletích často nedostávaly. Na své pouti za pověsťovou a pohádkovou tradicí sledoval nejenom historicky doložené osobnosti, ale také kouzelné postavy jako bílé a černé paní, polednice, rarachy či vodníky. Vznikl tak pozoruhodný celek, který ukazuje překvapivou variabilitu některých bájných typů a přináší rovněž zajímavé informace o minulosti a životních zvyklostech našich předků. Hulpach totiž v toku vyprávění odhaluje nánosy fantazie na pravděpodobném historickém jádru pověsti či pohádky a nezastírá ani vlastní aktualizační vklad, respektující svéráz folklórní tradice.
Tematicky ojedinělou a literárními kvalitami výjimečnou pohádkovou sbírkou je kniha Jak chodil Kristuspán se svatým Petrem po světě (2005), v níž Vladislav Stanovský shromáždil reprezentativní lidová vyprávění o pozemském putování Ježíše Krista a svatého Petra.
Adaptační úsilí českých literátů se začalo systematičtěji upírat nejenom k domácím pohádkovým látkám, ztvárňovaným například Miladou Motlovou, Zuzanou Novákovou, Helenou Lisickou, Martou Šrámkovou nebo Oldřichem Šuleřem, ale i k látkám zahraničním, jak ukazují práce Jana Vladislava, Vladislava Stanovského či Pavla Šrůta. Ve zpřístupňování orientálních pohádkových látek,
18
milená Šubrtová   Fairy tales in the Czech literature for children and youth (1990-2010)
Šrámková, Oldřich Šuleř) but also on foreign ones (Zuzana Nováková, Jan Vladislav, Vladislav Stanovský, Pavel Šrůt). The tradition of retelling Oriental fairy stories, Old Egyptian myths and legends has been taken over by Jiří Tomek (Dary krále džinů [Gifts ofthekingofdjinns], 1995; Bohové a faraóni [Gods andpharaohs], 2000; Perlová zahrada [The garden of pearls], 2007).
Besides experienced writers of children's literature these works were also sporadically written by authors appearing in the literature for children and youth only exceptionally. In a fairy tale collection written by Karel Křepelka and called Tančící hvězdy [Dancing stars] (1995), including fifteen fairy tales "from all parts of the world", the earthiness of folk narrative is balanced by fragility of poetic metaphors.
In the early 1990s prominence was given especially to adaptations of Jewish and Roma fairy tale topics that had not had enough space in the previous decades. A fairy tale anthology by Leo Pavlát called Osm světel [Eight lights] (1992), whose Czech edition was preceded by French, English, German and Dutch editions, is characterized by a respectable representation of Jewish stories with a wide time-space view. In the context of Czech literature for children and youth Pavláťs narratives were not only an informed insight into Jewish sacred texts and mysticism but also a generally valid narrative about the necessity of tolerance. The final part of the book, the composition of which skillfully reflects the Jewish feast of Hanukkah, brings funny stories about residents of Chelm. The characterization of blinded Chelm wiseacres evokes associations with the Basket Case townspeople confirming the international character of fairy tale topics.
A description of the Roma culture and mentality is given in the fairy tale book O Mamě Rome a romském pámbíčkovi (2001) [About Mother Roma and the Roma good Lord] by Hana Doskočilová. The book has another, more precise, title Twelve Roma commandments as they are told by Roma mothers to their children and describes the legendary origin and formation of the characteristic features of the Roma people. Mother Roma is the highest authority for Romanies creating their moral code and watching over its observation. She is linked with God whom, a little old man wizened because of sadness for human pride, she carries as one of her children in her canvas on the long way from slavery to freedom in a new home. Doskočilová offers a view of the Roma identity being formed in her fairy tale stories and parables that result in apt "commandments".
milená Šubrtová   Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež (1990-2010)
19
staroegyptských mýtů a legend pokračoval Jiří Tomek (Dary krále džinů, 1995; Bohové a faraóni, 2000; Perlová zahrada, 2007).
Vedle osvědčených tvůrců dětské literatury zpestřovaly tento prostor rovněž ojedinělé počiny autorů, kteří do literatury pro děti a mládež vstupovali jen výjimečně. V pohádkovém souboru Karla Křepelky Tančící hvězdy (1995), který čítá patnáct pohádek „ze všech světových stran", zemitost lidového vypravěčství vyvažují křehké básnické metafory.
Na začátku devadesátých let 20. století nabyly na aktuálnosti zejména adaptace židovských a romských pohádkových látek, jimž se v předchozích desetiletích nedostávalo adekvátního prostoru. Pohádkový soubor Lea Pavláta Osm světel (1992), jehož českému vydání předcházela francouzská, anglická, německá a holandská edice, se vyznačuje reprezentativním zastoupením židovských příběhů s širokým časoprostorovým záběrem. V kontextu české literatury pro děti a mládež Pavlátova vyprávění představovala nejen zasvěcený vhled do židovských posvátných textů a mystiky, ale rovněž obecně platnou výpověď o nutnosti tolerance. Závěrečný oddíl knížky, jejíž kompozice důmyslně odráží židovský svátek chanuka, přináší úsměvné historky o obyvatelích Chelmu. Charakteristika zaslepených chelmských mudrlantů vyvolává asociace s kocour-kovskýrni rozumbrady a stvrzuje nadnárodní povahu pohádkových látek.
Obraz romské kultury a mentality podává v pohádkové knize O Mamě Romě a romském pámbíčkovi (2001) Hana Doskočilová. Publikace se zpřesňujícím podtitulem Dvanáct romských přikázání, jak je svým dětem vypravují romské maminky líčí legendární vznik a formování charakteristických rysů romského národa. Mama Roma je pro Romy nej vyšší autorita, to ona vytváří jejich mravní kodex a bdí nad jeho dodržováním. Je propojena s Bohem, kterého v podobě staříka scvrklého smutkem plynoucím z lidské pýchy nese v loktuši na dlouhé cestě od otroctví k svobodnému životu v novém domově. Doskočilová nabízí pohled na utváření romské identity v autorských pohádkových příbězích a podobenstvích, která ústí v trefná „přikázání".
Nezanedbatelnou roli v kontextu současné pohádkové literatury sehrávají i některé reedice. Dokládají tak univerzální hodnoty pohádkového žánru, zprostředkovaného z inovovaných vypravěčských pozic, ovšem s respektem
20
milena Šubrtová   Fairy tales in the Czech literature for children and youth (1990-2010)
milená Šubrtová   Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež (1990-2010)
21
Also some re-editions play a significant role in the context of the contemporary fairy tale literature thus evidencing universal values of the fairy tale genre with innovated narrative points respecting the tradition. In this context we may mention Oldřich Sirovatka's Plný pytel pohádek [A full bag of fairy tales] (1978, re-edition in 2007) or the retelling of Beneš Metod Kuldas fairy tales Pohádky z Valašského království [Fairy tales from the Vallachian kingdom] by Jan Skácel, originally published under the title Jak se bubnuje na princezny [Drumming to call princesses] (1984) and under the name of Blanka Stárková (1984). Among noticeable artistic works is undoubtedly the retelling of world fairy tale topics by Vladislav Stanovský and Jan Vladislav Strom pohádek z celého světa [A tree of fairy tales from all over the world] (2 volumes, 1958,1959) that provoked, because of Stanislav Kolíbals illustrations, a wild discussion about the function and possibilities of experiments in the literature for child recipients. Publishing these fairy tales in re-editions (in 1999 an anthology Strom pohádek [A tree of fairy tales] arranged by Vladimir Hulpach; in 2008 and 2009 the second edition of both volumes in Knižní klub publishing house) only confirmed their timelessness and literary and illustration qualities.
New publishing houses on the Czech literary scene
Albatros, one time the exclusive publisher of children's literature as the successor of The State Publishing House of Children's Literature, is still closely associated with literature for children and youth but new impulses come nowadays from other places. New publishing houses that do not see only a quick commercial effect in the book production for children but form their strategy on the basis of a perfect book product (from text, illustrations, typography to bookbinding) brought about a welcome revival of the Czech literary scene in the second half of the 1990s and transparency by clearly profiled edition and culture activities.
In 1995 Ivana Pechackova founded the publishing house Meander which became renowned especially for the edition Modry Slon [Blue elephant] where great attention is also paid to illustrations and a part of the printing takes place in the bibliophile form. Meander also published books by authors with the dissident past for whom writing for children was only occasional (Vaclav Havel, Ludvik Vaculik, Vratislav Brabenec) or
k tradici. V této souvislosti lze zmínit například sbírku Oldřicha Sirovátky Plný pytel pohádek (1978, reedice 2007) či převyprávění pohádek Beneše Metoda Kuldy Pohádky z Valašského království (2006) od Jana Skácela, původně vydané pod názvem Jak se bubnuje na princezny (1984) a zaštítěné jménem Blanky Stárkové. K výrazným uměleckým počinům patří bezesporu dvoudílné převyprávění světových pohádkových látek od Vladislava Stanovského a Jana Vladislava Strom pohádek z celého svéta, vydané v letech 1958 a 1959; jeho ilustrační doprovod, který byl dílem Stanislava Kolíbala, tehdy vyvolal bouřlivou diskusi o funkci a možnostech experimentu v tvorbě pro dětské recipienty. Zpřístupnění těchto pohádek v reedicích (v roce 1999 výbor Strom pohádek uspořádaný Vladimírem Hulpachem; v letech 2008 a 2009 druhé vydání obou dílů v nakladatelství Knižní klub) pouze potvrdilo nadčasovost a slovesné i výtvarné kvality jejich zpracování.
Vstup nových nakladatelských domů na českou literární scénu
Albatros, druhdy jako nástupce Státního nakladatelství dětské knihy monopolní vydavatel dětské literatury, je stále nedílně spojován s literaturou pro děti a mládež, nové vývojové impulzy však dnes přicházejí odjinud. Nástup nových nakladatelských domů, které nespatřují v knižní produkci pro děti jenom rychlý komerční efekt, ale zakládají svoji strategii na dokonale propracovaném knižním tvaru (od textu, ilustrace, typografie až po knižní vazbu) přinesl ve druhé polovině 90. let vítané oživení české literární scény a její zpřehlednění jasně profilovanými edičními a kulturními aktivitami.
Roku 1995 založila Ivana Pecháčková nakladatelství Meander, které proslulo zejména ediční řadou Modrý Slon, v níž se pozornost upíná vysokou měrou i k volbě výtvarného doprovodu a část nákladu je vydávána v bibliofilském provedení. V Meandru publikovali autoři s disidentskou minulostí, jejichž tvorba pro děti byla spíše příležitostná (Václav Havel, Ludvík Vaculík, Vratislav Brabenec) či ryze soukromá (viz soubory pohádek Povídačky pro KMrku, Povídačky pro moje slunce a román Perlorodky, které Jiří Stránský psal
22 milená Šubrtová   Fairy tales in the Czech literature for children and youth (1990-2010)
milená Šubrtová   Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež (1990-2010)
23
purely private activities (anthologies of fairy tales Povídačky pro Klárku [Tales for Klárka] and Povídačky pro moje slunce [Tales for my sun] and the novel Perlorodky [Pearl oysters] originally written for his own children by Jiří Stránský in prison). However, for some authors the first contact with children's literature meant the beginning of a more permanent relationship (Viola Fischerová, Pavel Brycz) in which the publisher's initiative played an important role. Books written by the universal artist Petr Nikl, who himself declares uncertainty about the target category of his readers, are classified only with difficulties as to the genre and the recipients, but they were ranked in the children's literature thanks to Ivana Pecháčková.
The publishing house Baobab, which presents itself as an alternative one, is celebrating this year the first decade of its existence having gathered a clearly defined circle of authors, especially from among young visual artists, often students or graduates of VSUP (Academy of Arts, Architecture and Design in Prague). The book Tucet aneb 12 nejmenších pohádek [A dozen or the 12 smallest fairy tales], announced in the 2011 edition plan, is a synecdochic snapshot in this respect presenting various artistic approaches of authors pubhshing in Baobab (there can be found Markéta Šimková, Dar ja Čančíková, Michaela Kukovičová, Alžběta Skálová, Chrudoš Valoušek, Eva Volfová, Radan "'řenosilová, Dagmar Urbánková, Juraj Horváth, Tereza Říčanová, Dora Dufková and Pel   malec).
Apart from publishing books both Meander and Baobab develop oth activities connected with children's literature (an irregularly published j ournal of Baobal Literary Café organized by Meander together with Švanda Theatre) thus strengthening e entity of their literary production which then creates a sub-context in the existing a "ext of literature for children and youth (Knihy z Baohemie [Books from Baohemia] is b; 'd on promotion materials of Baobab).
In a number of publishing houses there appeared separate editions focuse on good books for children and youth: the Raketa edition of the Labyrint publishing ho e or the respectable edition Myths, fairy tales and legends of the Argo publishing house. L Brio publishing house was among the first with its edition 366 narrations for every da_, starting to publish a specific format of a fairy tale bilderbuch with a calendar composition of texts for every day of the year. It published, among others, the fairy tale book Červený panáček [A red little man] (2002) by Anna Neborová, Jablečňák [An apple man] (2003) and Žabina a spot [A frog man and comp.] (2005) by Magdalena Wagnerová and
původně ve vězení pro vlastní děti). U některých autorů - třeba u Violy Fischerové nebo Pavla Brycze - však první kontakt s dětskou literaturou přerostl v trvalejší pouto, při jehož navazování hrála důležitou roli právě nakladatelská iniciativa. Žánrově i adresátsky obtížně zařaditelné knížky všestranně orientovaného umělce Petra Nikla, který sám deklaruje jistou bezradnost nad cílovou čtenářskou kategorií, se do kontextu dětské literatury vřadily rovněž díky Ivaně Pecháčkové.
Nakladatelství Baobab, jež se prezentuje jako alternativní nakladatelství, v roce 2010 oslavilo první desetiletí své existence. Za tu dobu kolem sebe shromáždilo jasně vyhraněný okruh autorů, zejména z řad výtvarníků mladší generace, často studentů či absolventů VŠUP v Praze. Publikace Tucet aneb 12 nejmenších pohádek, avizovaná v edičním plánu na rok 2011, je v tomto směru synekdochickou zkratkou, prezentující různé tvůrčí přístupy autorů publikujících v Baobabu. Zastoupeni jsou v ní Markéta Šimková, Darja Čančíková, Dora Dutková, Juraj Horváth, Michaela Kukovičová, Radana Přenosilová, Tereza Říčanová, Alžběta Skálová, Petr Šmalec, Dagmar Urbánková, Chrudoš Valoušek a Eva Volfová.
Meander i Baobab v návaznosti na publikační činnost rozvíjejí i další aktivity spjaté s dětskou knihou (občasník Baoplan vydávaný v nakladatelství Baobab, organizace Literární kavárny ve spolupráci nakladatelství Meander se Švandovým divadlem) a posilují tak významovou i tvarovou entitu vlastní literární produkce, která pak vytváří subkontext ve stávajícím kontextu literatury pro děti a mládež („Knihy z Baohemie" stojí na propagačním materiálu nakladatelství Baobab).
V řadě nakladatelství vznikly samostatné ediční řady, věnované hodnotné knižní produkci adresované dětem a mládeži: edice Raketa nakladatelství Labyrint, reprezentativní edice Mýty, pohádky a legendy v nakladatelství Argo. Nakladatelství Brio se jako jedno z prvních v edici 366 vyprávění na každý den pustilo do vydávání specifického formátu pohádkového bilderbu-chu s kalendářovou kompozicí textů na každý den v roce. Vydalo například pohádkovou knížku Červený panáček (2002) od Anny Neborové, Jablečňák (2003) a Žabina a spol. (2005) autorek Magdaleny Wagnerové a Martiny
milena Šubrtová   Fairy tales in the Clech literature for children and youth (1990-2010)
milená Šubrtová   Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládei (1990-2010)
Martin Skala, and Verunka a kokosový dedek [Verunka and a coconut greybeard] (2004) by Pavel Šrůt and Galina Miklínová. Regarding the quantitative overproduction of children's books from Librex (notorious for kitsch illustrations by Adolf Dudek) or Fragment, the significance of such non-commercial books increases and their way to child recipients is at least partially made easier by grant projects of the Czech Ministry of Culture and by national and international awards.
The question is whether some of these works do not become publications rather for adults attracted by their interpretative openness and multiple layers, non-ostentatious ret-ro-stylization of illustrations (often corresponding with generation experience) and attention paid to typography due to which such publications gain an air of individualized bibliophile works. It is actually the publishing houses themselves and their practice that define the boundaries between children and adults both in the Czech and foreign literatures.
The contemporary literature for children and youth - a literature of blurred boundaries
Since the 1990s one may have witnessed the loosening of the traditionally perceived boundaries by which the literature for children separated itself as a subsystem as well as the boundaries by which it was internally stratified according to genres and values and categorized according to readers. This "collapse of the category of time"4 is a phenomenon linked with the acceleration of the social development in the past two decades and it appeared in fairy tales, too, where the traditional duel between the good and the bad has shifted to the current allegory gaining a philosophical multi-layer nature and value ambiguity.5
In the Czech literature the type of fairy tales referring to the contemporary social-political situation appeared as early as the!960s (e.g. some fairy tales from Ivan
4 Cf. ŽILKOVÁ, M. Kolaps kategorie vekovosti [The collapse of the category of time]. In Tvořivá dramatika, 7, 1996, č. 3, pp. 31-33.
5 In this context Luisa Nováková also points out an affinity between fairy tale and the genre of fantasy which may be defined only with difficulty. Cf. NOVÁKOVÁ, L., Proměny české pohádky [Transformations of Czech fairy tale]. Brno: Masarykova univerzita, p. 172.
Skaly nebo Verunku a kokosového dědka (2004) od Pavla Šrůta a Galiny Miklinové. V kontextu kvantitativní nadprodukce dětských knížek z Libreu, nechvalně proslulých kýčovitým doprovodem ilustrátora Adolfa Dudka, či Fragmentu pak význam takovéto nekomerčně orientované tvorby stoupá a na cestě k dětskému recipientovi jí alespoň částečně pomáhají grantové projekty Ministerstva kultury ČR a získaná ocenění tuzemská i zahraniční.
Otázkou zůstává, zda se některé z těchto edičních počinů nestávají spíše publikacemi pro dospělé, které přitahuje jejich interpretační otevřenost a mnohovrstevnatost, neokázalá retrostylizace výtvarného plánu (nezřídka korespondující s generační zkušeností) a péče věnovaná typografické úpravě, díky níž tyto publikace získávají ráz individualizovaných bibliofilií. Jsou to totiž především sama nakladatelství a jejich praxe, kdo dnes v českém i světovém písemnictví určují hranice mezi literaturou pro děti a pro dospělé.
Současná literatura pro děti a mládež - literatura rozostřených hranic
Od devadesátých let minulého století se začínají rozvolňovat tradičně vnímané hranice, jimiž se literatura určená dětem vydělovala jako subsystém navenek, ale i hranice, které ji vnitřně žánrově a hodnotově stratifikovaly a čtenářsky kategorizovaly. Tento „kolaps kategorie věkovosti"4 je fenomén, který souvisí i s akcelerací společenského vývoje v uplynulém dvacetiletí. Nevyhnul se ani pohádce, jež tradiční pohádkový souboj dobra se zlem posouvá k aktuální alegorii či filozofické mnohovrstevnatosti a významové nejednoznačnosti5.
4 Srov. ŽILKOVÁ, M. Kolaps kategorie vekovosti. In Tvořivá dramatika, 7, 1996, č. 3, s. 31-33.
5 Luisa Nováková v této souvislosti upozorňuje rovněž na spřízněnost pohádky s obtížné vymezitelným žánrem fantasy. Srov. NOVÁKOVÁ, L. Proměny česképohádky. Brno: Masarykova univerzita, 2009, s. 172.
26
milená Šubrtová   Fairy tales in the Czech literature for children and youth (1990-2010)
milená Šubrtová   Pohádkové příběhy v české literatuře pro dětí a mládež (1990-2010)
27
Klima's anthology Kokrhací hodiny a jiné příběhy z Vlašských Klobúk a podobných Tramtárií [The cock-a-doodle-doo clock and other stories from Valašské Klobúky and similar backwoods], 1965). In the first half of the 1990s, works of the previously banned authors were profusely published. The anthology Uzel pohádek [A knot of fairy tales] which was first published in 1978 in Munich got to Czech readers in 1991 with an introduction by Ivan Klíma who was also an editor of it. Under the title, which is an allusion to Nůše pohádek [A basket of fairy tales] by Karel Čapek, the reader finds an anthology of fairy tales by the contemporary authors persecuted by the Communist regime (Ivan Klíma, Václav Havel, Jan Trefulka, Karel Sidon, Alexandr Kliment, Pavel Kohout, Zdeněk Pochop, Ludvík Vaculík, Jan Vladislav, Jan Werich and Jan Skácel) some of whom got in touch with children's literature only once due to the circumstances rather than due to their poetics or a unifying genre and topic. Some of the fairy tales refer to absurdity of the totalitarian regime (Pitďuchové [The Pizhduks] by Václav Havel, O třech pachatelích [About three culprits] by Ludvík Vaculík). However, an interpretation of these fairytales in conformity with the genre conventions is not necessarily linked with a certain historical-geographical context but the adult reader may find the information about the context helpful.
A peculiar update of the fairy tale genre with a shift to travesty appealing to adult readers can be found in works by Magdalena Wagnerová whose fairy tale travesties Pavouk na šalvěji [A spider on a sage] (2003) and Strom s granátovými jablky [A tree with pomegranates] (2004) may speak not only to children but also to adults. The pomegranate kingdom represents the Czech lands and the national mentality depicted with the help of self-ironic detachment which is fully appreciated especially by adult readers who are able to decode all humorous allusions.
Many authors intentionally count on the effect of ambiguity. In Krátké pohádky pro unavené rodiče [Short fairy tales for tired parents] (2007) Michal Viewegh depicts the introductory narrative situation with regard to the adult recipient whom he gives receptive as well as interpretative instructions because only in the hands of the adult mediator the book may broaden its communicative potential and appeal to the child recipient. However, regarding the child recipient a reading reduction is the result, which casts doubt upon the conception of the double-recipient.
The convergence of the worlds of adult and child recipients in the fairy tale genre is not only a consequence of the quicker maturing of the young generation but also
V českém literárním kontextu se typ pohádkových textů s odkazy k dobové společensko-politické situaci objevoval již v šedesátých letech 20. století (kupříkladu některé pohádky ze souboru Ivana Klímy Kokrhací hodiny a jiné příběhy z Vlašských Klobúk a podobných Tramtárií, 1965), v první polovině devadesátých let pak jde spíše o ediční dluhy k dříve ineditním autorům. Soubor Uzel pohádek, jehož první vydání bylo pořízeno roku 1978 v Mnichově, se k českým čtenářům dostal v roce 1991 s předmluvou Ivana Klímy, jenž soubor redigoval. Pod názvem, který je aluzí na Nůši pohádek Karla Čapka, se skrývá antologie pohádkových textů soudobých autorů perzekvovaných normalizačním režimem. Autory těchto textů jsou Ivan Klíma, Václav Havel, Jan Trefulka, Karel Sidon, Alexandr Kliment, Pavel Kohout, Zdeněk Pochop, Ludvík Vaculík, Jan Vladislav, Jan Werich a Jan Skácel. Mnozí z nich vstoupili na půdu dětské literatury pouze jednorázově, spojeni spíše vnějšími okolnostmi než svojí poetikou či jednotícím žánrem a tématem. Některé pohádky odkazují k absurditě totalitního režimu (Pižduchové Václava Havla, O třech pachatelích Ludvíka Vaculíka), jejich interpretace v souladu s pohádkovým žánrem však není vázána na určitý historicko-geografický kontext; nicméně dospělému čtenáři může tuto konkretizaci nabídnout.
Svébytnou aktualizaci pohádkového žánru s posunem do travestijní polohy, blízké rovněž dospělému čtenáři, vytvořila Magdalena Wagnerová, jejíž pohádkové travestie Pavouk na šalvěji (2003) a Strom s granátovými jablky (2004) mohou oslovit nejen dětské, ale i dospělé adresáty. Granátové království představuje obraz Cech a národní mentality, vykreslený za pomoci sebe-ironizujícího odstupu, který plně docení především dospělý čtenář, schopný rozluštit veškeré vtipné aluze.
Mnozí autoři s efektem věkové dvojdomosti díla záměrně kalkulují. Michal Viewegh v Krátkých pohádkách pro unavené rodiče (2007) modeluje vstupní narační situaci s ohledem na dospělého adresáta, jemuž svěřuje recepční a zároveň interpretační instrukci, neboť teprve v rukou dospělého zprostředkovatele může kniha rozšířit svůj komunikační potenciál a oslovit i příjemce dětského. Ve vztahu k dětskému recipientovi je ovšem výsledkem předčitatelská redukce, která koncepci adresátské zdvojenosti zpochybňuje.
28
milená Šubrtová   Fairy tales in the Czech literature for children and youth (1990-2010)
milená Šubrtová   Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež (1990-2010)
29
a consequence of certain "infantilization" of the world of the adults who escape to the fairy tale world from the dull life.
Play and playfulness as the main compositional principle in the contemporary literature for children and youth
Following the eruption of fairy tale texts in connection with child's play in the 1960s the play has been confirming its function of a constitutive genre element. A number of fairy tale texts directly use the play as the basis or the point of their topic plan.
A nice tribute to child's play is Tomáš Pěknýs book Coktka a pes [Coletka and the dog] (2000) in which a girl with plaits named Coletka dreams up a pet. The dog of a bizarre appearance resembling salami is on formal terms with Coletka and is an inspirer as well as a participant in their common play activities. An important element in those activities is Coletkas child immediacy and the dog's metamorphoses evoking the legendary series Pane pojďte si hrát [Sir, let's come and play] by Břetislav Pojar. Transformations and individual roles alternate in quick sequences being based on visual as well as verbal associations out of which other characters with absurd features get born (e.g. the personified expression Of Course). The dog is able to transform itself in a bench, an angular ball, binoculars or even darkness. The whirl of mad ideas and improvisations ends up in a folklore rhyme whose limitless composition replicates the story itself bringing the child recipient, eager for a sequel, back to the beginning.
The very act of reading changes in a play with the reader which is played by the narrator offering various readings into the text. In the fairy tale about Sníček [The Dreamer], included in the poetry book Záhádky [Littie Secrets], Petr Nikl has the pages cut in three strips thus providing not only plentiful possibilities of visual metamorphoses of a fanciful animal but also playful variations of the text. Similarly, Marka Mikova in her narrative about the girl Hredka in the book Knihafoss [Bookfoss] (2007) suggests an alternative way of reading with skipping passages, which resembles arbitrary moves of game pieces in a playing field. Direct participation of the recipient in playful reading into texts is counted on by Zdeněk K. Slabý in his collection Nedokončené pohádky [Unfinished fairy tales] (2007) offering a chance to compare children's ideas with the endings of the author and other readers.
Sbližování dospělých a dětských adresátů na půdě pohádkového žánru není pouze důsledkem rychlejšího dospívání mladé generace, ale podílí se na něm i jistá infantilizace světa dospělých, kteří do prostoru pohádkově uchopeného světa unikají z šedivé životní reality.
Hra a hravost jako ústřední kompoziční princip v současné tvorbě pro děti a mládež
V návaznosti na erupci pohádkových textů odvíjejících se od dětské hry v šedesátých letech 20. století potvrzuje hra svoji funkci konstitutivního žánrového prvku. Řada pohádkových textů hru přímo tematizuje jako východisko či pointu ideovětematického plánu.
Půvabným holdem dětské hře je pohádka Tomáše Pěkného Coletka apes (2000), v níž si copatá Coletka vysní zvířecího kamaráda. Pes bizarní podoby, připomínající salám, si s Coletkou uctivě vyká a je inspirátorem i aktérem společných herních aktivit. Důležitou roh v nich sehrává Coletčina dětská bezprostřednost i psovy metamorfózy, evokující legendární seriál Břetislava Pojara Pane, pojďte si hrát. Proměny a jednotlivé role se střídají v rychlém sledu a jsou podmíněny obrazovými i verbálními asociacemi, z nichž se rodí i další postavy absurdních charakteristik (například personifikované Zajisté). Pes se dokáže proměnit v lavičku, hranatý míč, dalekohled, ale dokáže zahrát i tmu. Vír ztřeštěných nápadů a improvizací vyústí až ve folklórní říkanku, jejíž alimitní kompozici replikuje i samotný příběh, který dětského recipienta, dychtícího po dalším pokračování, vrací na počátek.
Sám akt četby se mění v hru, již se čtenářem hraje vypravěč, nabízející různé cesty a průniky textem. Petr Nikl v pohádkovém příběhu o Sníčkovi, vloženém do básnické knihy Záhádky (2007), skýtá prostřižením stránky do tří pruhů nepřeberné možnosti vizuálních metamorfóz fantaskního živočicha, ale i hravé variování textové podoby. Obdobně Marka Mikova ve vyprávění o holčičce Hredce nazvaném Knihafoss (2007) navrhuje čtenáři alternativní průchod textem s přeskakováním pasáží, připomínajícím arbitrárnost
milena Subbtova   Fairy tales in the Czech literature for children and youth (1990-2010)
It is not only a play at the intra-text level which has been peculiar to children's literature since it broke free from didacticism. Play and playfulness now consist in the deepening and extending of the work by other inter-textual and contextual bonds and frequently also by non-literary activities. Play is then not a product derived from the book as we know it from the commercial literary production (card games, T-shirts, stationary with pictures of literary characters, etc.) but it is an ideational shift reflecting the efforts to make the child recipient as active as possible. To a certain extent the book itself becomes an object of play and the very first contact with an unusual book form disrupts stereotypical reading attitudes provoking curiosity (e.g. the typographical arrangement of Nikl's Pohádka o Rybitince [The fairy tale of Rybitinka]). Kouzelná baterka [A magical torch], the book written by Olga Černá and illustrated by Michaela Kukovičová, includes a miniature book based on the principle of the child game "projector" so the readers may make one of the characters of the story move. Also various CDs appear offering new possibilities of reception: Jan Hlaváčs book Krtci výlety [The mole's trips] (2006) illustrated by Jitka Petrová is enriched by a computer game freely developing the story; Marka Mikovás book Knihafoss, illustrated by Darja Čančiková, includes a CD with songs the lyrics of which are part of the story.
Fairy tale characters, or from water sprites, fairies, pucks, sorceresses and ghosts to animals and Kdybychove [ifs]
In artificial fairy tales of the past two decades there are a certain circle of timeless characters drawing on folk fairy tales but it is being broadened and made up-to-date by playful as well as parodical shifts. Regarding that Svatava Urbanova notes: A fictional world of the Czech original fairy tales does not create myths but it rather overlaps with the real world, the inventory of motifs from both fantasy and real world being relatively stable.6
6 URBANOVÁ, S. O skřítcích, vodnících, vílách a čarodějnicích. [About pucks, water sprites, fairies and sorceresses] In URBANOVÁ, S. a kol. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež W.letXX. století. Olomouc: Votobia, 2004, p. 74.
milená Šubrtová   Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež (1990-2010)
postupu herní figurky na hracím poli Se spoluúčastí recipienta při hravém dotváření textů přímo počítá Zdeněk K. Slabý v souboru Nedokončené pohádky (2007), v němž nabízí možnost konfrontovat dětské nápady s autorským rozuzlením i s nápady jiných čtenářů.
Nejde přitom pouze o hru na vnitrotextové úrovni, která charakterizovala literaturu pro děti od chvíle, kdy se vymanila z osidel didaktismu. Hra a hravost nyní spočívá v prohlubování a extenzi díla dalšími intertextovými' i kontextovými vazbami a nezřídka rovněž aktivitami mimoliterárními. Hra již nepředstavuje produkty derivované od knižního tvaru tak, jak je známe z komerčně orientované literární produkce (karetní hry, trička, psací potřeby s obrázky literárních postav apod.), ale jde o koncepční posun, který je projevem snahy co nejvíce dětského recipienta aktivizovat Knížka se tak do určité míry stává sama o sobě herním objektem a již první kontakt s nezvyklou knižní podobou rozrušuje stereotypitu čtenářského přístupu a probouzí zvědavost (viz třeba typografická úprava u Niklový Pohádky o Rybitince). Například ke knížce Olgy Černé a výtvarnice Michaely Kukovičové Kouzelná baterka (2003) je přiložena miniaturní knížečka založená na principu dětské hry „promítačky", takže čtenář může sám rozpohybovat jednoho z protagonistů příběhu. Objevují se i CD, která nabízejí nové možnosti recepce: knihu Jana Hlaváče Krta výlety (2006) s ilustračním doprovodem Jitky Petrové obohacuje o další rozměr počítačová hra, jež volně rozvíjí příběh. Kpohádce Marky Mikové Knihafoss, kterou ilustrovala Darja Čančiková, lze z CD poslouchat písně, jejichž texty jsou součástí příběhu.
Pohádkové postavy aneb Od vodníků, vil, skřítků, čarodějnic a strašidel až ke zvířatům a Kdybychům
V autorské pohádce uplynulého dvacetiletí je frekventován určitý okruh nadčasových postav, vycházející z lidových pohádek, ovšem hravými i parodi-začními posuny je dále rozšiřován a aktualizován. V této souvislosti Svatava Urbanová konstatuje: Fiktivní svět českých autorských pohádek není mýtotvorný,
32
milena Šubrtová   Fairy tales in the Czech literature for children and youth (1990-2010)
milena Šubrtová   Pohádkové příběhy v íeské literatuře pro děti a mládež (1990-2010)
33
The Czech artificial fairy tale already underwent in the inter-war period a process of fairy tale characters being made plainer. Water sprites and fairies, sorceresses and sorcerers of Karel Čapek or Josef Lada drew on the folk tradition but remained firmly rooted in the Czech countryside. Rather than being dark demons in the original tradition of folk fantasy, they reflected a typology of earthy village figures depicted with caricature exaggeration: water sprites as surly or prudent keepers of their waters, or a sorceress as an old woman collecting herbs who may be contacted anytime for advice. Authors writing since the 1960s brought those figures even closer to the children's mentality depicting them deeply rooted in the surrounding natural world. In fairy tales by Václav Čtvrtek or František Nepil water sprites, fairies and other anthropomorphized creatures come literally from the womb of Nature being an inseparable and common part of the local countryside. This conception of fairy tale characters closely connected with Nature and its events is followed by other authors in the 1990s: Emil Šaloun, Jaromír Kind or Irena Galova. Galova originally wrote fairy tales in Slovak about a little girl born out of a nut (Lískulka, 1996; Lískulka se toulá [Lískulka rambling], 1999; Lískulka v pohádkovém světě [Lískulka in a fairy tale world], 1999; Lískulka na ostrově Žbiribiri [Lískulka on the island of Žbiribiri], 2001); presently, she has settled in the Czech lands and her works evidence the continuing permeability of Czech and Slovak literary contexts in the area of children's literature. In the character of Lískulka, who gradually discovers the world on her fairy tale journey, one may find a clear model of the socializing process of a little child. That may also be found in works of other contemporary authors, e.g. in Magdalena Wagnerova's fairy tale Vodníčkova dobrodružství [A little water sprites adventures] (1985).
The approach of making fairy tale characters plainer has been adopted by Ilona Borská in the fairy tale novel Mokrejšové, vodníci z Louže [The Mokrejšs, water sprites from Louže] (1994) in which she tells the history of a water sprite family in a chroniclelike manner, while Marie Kubátová emphasizes an ecological aspect in the book Pohádky vodnického dědečka [Fairy tales of a water sprite grandfather] (1990).
A swift and wide development of nonsense poetics in fairy tale literature since the 1930s and especially from the 1960 has also brought transformations of traditional fairy tale characters towards humorous updates and parodical shifts. This process continued in the past decade, too. Alois Mikulka has returned, through grotesque, to a humorous play with characters and motifs of classic fairy tales (Karkulka v maskáčích [Karkulka in battle
spíše se vyznačuje přesahy do významů reálného světa, přitom inventář motivů zfantazijního a reálného světa je poměrně stabilní.6
Českou autorskou pohádku již v meziválečném období poznamenala silná vlna zcivilňování pohádkových postav. Vodníci a víly, čarodějnice a čarodějové Karla Čapka či Josefa Lady vycházeli z lidové tradice, ovšem zůstávali pevně zakořeněni v prostoru českého venkova. Více než temnou dé-moničnost, vycházející původně z lidové obrazotvornosti, odráželi typologii vesnických rázovitých figurek, ztvárňovaných s karikaturní nadsázkou: představovali je například vodníci v podobě mrzoutských či rozšafných strážců svého povodí nebo čarodějnice jako stará babka korenárka, k níž lze kdykoli přijít pro radu. Autoři tvořící od šedesátých let 20. století je pak ještě více přiblížili dětské mentalitě a zasadili do pohádkového prostoru se samozřejmostí prvotní nevyčleněnosti těchto postav z okolního přírodního světa. V pohádkách Václava Čtvrtka či Františka Nepila jsou vodníci, víly a další antropo-morfizované bytosti vycházející z lůna přírody neodmyslitelnou a navýsost přirozenou součástí domácího krajinného prostoru.
Na tuto koncepci pohádkových postav úzce propojených s přírodou a jejím děním plynule navazují i další autoři v devadesátých letech 20. století: Emil Saloun, Jaromír Kincl či Irena Gálová. Gálová původně psala pohádky o děvčátku, které se narodilo z lískového oříšku, slovensky (Lískulka, 1996; Lískulka se toulá, 1999; Lískulka v pohádkovém světě, 1999; Lískulka na ostrově Žbiribiri, 2001). V současnosti však zakotvila v českém prostředí a její tvorba je dokladem přetrvávající částečné prostupnosti českého a slovenského literárního kontextu v oblasti tvorby pro děti. V postavě Lískulky, která na své pohádkové cestě postupně objevuje svět kolem sebe, je zřetelný předobraz socializačního procesu malého dítěte. Ten je přítomen i v tvorbě dalších současných autorů, například v pohádce Magdaleny Wagnerové Vodníčkova dobrodružství (1995).
6  URBANOVA, S. O skřítcích, vodnících, vílách a čarodějnicích. In URBANOVÁ, S. a kol. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století. Olomouc: Votobia, 2004, s.74.
mileka Subrtova   Fairy tales in the Czech literature for children and youth (1990-2010)
milena Šubrtová   Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež (1990-2010)
dress], 2001; Lupiči a policajti [Robbers and cops], 2003). Hermína Frankova's fairy tale Čarodějnice bez koštěte [A sorceress without a broom] (2006) actually became a crazy comedy in which the authoress followed her own theme used in the 1971 film Dívka na koštěti [A girl on a broom]. The sorceress who at one time decided to remain in the human world is the mother of a curious teenage daughter and makes use of her knowledge of witchcraft producing cosmetics. In the book Ustrašená strašidla [Fearful ghosts] the title of which signals a transformation in the conception of characters by using oxymoron Jiří Kahoun places personified animals and fairy tale creatures in a wood and their friendship is strengthened by shared fear of the unknown. The fairy Vivi, introduced by Markéta Pilátová in her fairy tales Víla Vivivíla a stíny zvířat [The fairy Vivivila and shadows of animals] (2009) and Víla Vivivíla a piráti Jižního moře [Víla Vivivíla and pirates of the Southern Sea] (2006), is conceived in an original way as a rebellious punk: dressed in trousers and a sweater, her hair stiffened with mud and a rusty fishhook in her nose, she comes from the marshland that is her home. She does good deeds she is supposed to do in order to return to the realm of fairies with pragmatic thinking and with the help of her life-giving power "vivi" which she is able to lend.
In the 1990s a noticeable, even if not quite new, phenomenon appeared, i.e. works extending the parody attitude from fairy tale characters to their representation in the manner taken over from conventions of educational literature. As early as 1961 Radovan Krátký published the book Bubáci aneb malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel [Bogies, or a short encyclopedia of ghosts, phantoms and bugaboos] which he wrote as a parody of dictionary. He does not present a pure fantasy play in the disguise of a lexicon but he reconstructs fantasy creatures on the basis of their appearance in folk fairy tales and legends revealing at the same time the superstitious motivation of the development of these creatures. Mystification has been adopted by Vítězslava Klimtová in her Lexikon ohrožených druhů strašidel - lesních, lučních a domácích (1992) [Alexicon of endangered species of bogies - forest, meadow and domestic ones] but the authoress unfortunately overused her idea in further follow-ups and variations (e.g. seven volumes of Malý lexikon strašidel: Skřítci domácí, 1997; Skřítci lesní, 1998; Rusalky a víly, 1998; Vodníci, 1998; Čarodějnice, 1998; Bludičky a hejkalové, 1998; Domácí diblíci, 1999 [A small lexicon of bogies: Domestic goblins, 1997; Forest goblins, 1998; Water nymphs and fairies, 1998; Water sprites, 1998; Sorceresses, 1998; Faeries and wailing spirits, 1998; Domestic elves,
Cestou zcivilňování pohádkových postav se ubírá Ilona Borská v pohádkovém románu Mokrejšové, vodníci z Louže (1994), kde dává vyprávění o vodníčkem rodu téměř kronikársky rozměr, zatímco Marie Kubátová v knize Pohádky vodnického dědečka (1990) akcentuje spíše ekologický aspekt.
S prudkým a variačně širokým rozmachem nonsensové poetiky v pohádkové literatuře od třicátých let a zejména od šedesátých let 20. století souvisely i proměny tradičních pohádkových postav směrem k humorným aktualizacím a parodizačním posunům. Tento proces pokračuje i v posledním dvacetiletí. Alois Mikulka opisuje ve své pohádkové tvorbě oblouk, jímž se přes groteskní polohu vrací k humorné hře s postavami a motivikou klasických pohádek (Karkulka v maskáčích, 2001; Zlatí slavíci a jiné pohádky, 2001; Lupiči a policajti, 2003). Do poloh crazy komedie se dostává pohádka Hermíny Frankové Čarodějnice bez koštěte (2006), jíž autorka volně navázala na svůj námět k filmu Dívka na koštěti z roku 1971. Čarodějnice, která kdysi uvízla v lidském světě, je maminkou zvídavé dospívající dcery a využívá svých znalostí magie k výrobě zázračné kosmetiky Jiří Kahoun v knize, jejíž název Ustrašená strašidla (1999) signalizuje proměnu v koncepci postav užitím oxymóra, zabydluje les personifikovanými zvířaty a pohádkovými bytostmi, jejichž přátelství posiluje vzájemně živený strach z neznámého. Víla Vivi, kterou představuje Markéta Pilátová v pohádce Víla Vivivíla a stíny zvířat (2009) a v pokračování Víla Vivivíla a piráti Jižního moře (2010), je originálně pojata coby rebelující punkerka: v kalhotách a svetru, s vlasy nataženými bahnem a se zrezivělým rybářským háčkem v nose přichází přímo z hnědých bažin, jež jsou jejím domovem. Dobré skutky, jimiž musí vykoupit svůj návrat do vílí říše, koná s nepohádkově pragmatickým smýšlením a za pomoci své životadárné síly „vivi", kterou dokáže propůjčovat ostatním.
Výrazným, nikoli však zcela novým fenoménem se v autorské pohádce od devadesátých let 20. století stala díla, rozšiřující parodizační přístup od koncepce kouzelných pohádkových postav i na způsob jejich zobrazení v prostoru žánrové kontaminace pohádkového příběhu konvencemi literatury naučné. Radovan Krátký vydal knížku Bubáci aneb malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel, kterou pojednal jako parodii na odbornou slovníkovou
36
Milena šubrtová   Fairy tales in the Czech literature for children and youth (1990-2010)
milená Šubrtová   Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež (1990-2010)
37
1999]). This deviation from mere parody to boundless mystification is undoubtedly connected with the spread and frequency of demonic characters in the literature of the early 1990s7 but it also evidences an increasing tendency to make use of an attribute linked with fairy tales as a shield, which is most often fantasy creatures, without respecting the internal ideational-thematic and compositional order characteristic of the given genre and giving a loose to one's own fantasies.
Another level of shifting imaginary creatures from the demonological repertoire and anthropomorphization of animals or things in the contemporary fairy tales is original creations consisting in personified concretization of abstracts, emotional states and character features. Even if this phenomenon is not quite new (it suffices to mention Vladislav Vančura and his bogie Barbucha born out of fear in the fairy tale Kubula a Kuba Kubikula [Kubula and Kuba Kubikula], 1931, Daisy Mrázkovás fairytale Chlapeček a dálka [A little boy and the distance], 1969, or František Nepil's story Naschválníčci [Little on purpose doers] ,1981) but what is surprising is its frequency and variability.
Boredom in Viola Fischerovás fairy tale book Co vyprávěla Dlouhá chvíle [What Boredom told] (2005) comes and leaves according to how it manages to hold the child's attention. In the fairy tale jak František vyzrál na Papejše [How František won over Papejš] from the above mentioned book the goblins Papejšes are embodiment of temptation which children easily yield to. In the book Modrý Pot'ouch [The blue Pot'ouch] (2010) Miloš Kratochvíl presents a whole range of "trouble-makers" maliciously attacking both children and adults. Quarrelers, Enviers, Offence-takers, Greedies, Peace-takers and other creatures have their characteristic explicitly put down in their expressive names. In his mystifying presentations and classifications of fabricated creatures Kratochvíl - similarly as Pavel Šrůt in his books Líchožrouti [Odd-eaters] (2008) and Lichožrouti se vracejí [Odd-eaters return] (2010) -makes use of the character of an informed professor who has dedicated his life to their research. Unlike Šrůt who deepens the psychological dimension of his characters Kratochvíl unfortunately remains stuck in a certain characterization flatness peculiar to fairy tale conventions. Šrůt in his books about Odd-eaters, imaginary
7 Cf. URBANOVÁ, S. O skřítcích, vodnících, vílách a čarodějnicích [About goblins, water sprites, fairies and sorceresses]. In URBANOVÁ, S. a kol. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století. Olomouc: Votobia, 2004.
literaturu, již v roce 1961. Krátký ovšem nenaplňuje lexikografický kadlub čirou fantazijní hrou, ale rekonstruuje obraz fantastických bytostí na základě jejich ztvárnění v lidových pohádkách a pověstech a zároveň tak odkrývá pověrečnou motivaci geneze těchto postav. Do mystifikační polohy posouvá svůj Lexikon ohrožených druhů strašidel - lesních, lučních a domácích (1992) Vítězslava Klimtová, která ovšem svůj nápad rozmělnila v dalších pokračováních a variacích (například sedmidílný Malý lexikon strašidel: Skřítci domácí, 1997; Skřítci lesní, 1998; Rusalky a víly, 1998; Vodníci, 1998; Čarodějnice, 1998; Bludičky a hejkalové, 1998; Domácí diblíci, 1999). Tento odklon od pouhého parodování k bezbřehé mystifikaci souvisí nepochybně s frekvencí a rozšířením rejstříku démonických postav v literatuře na začátku devadesátých let 20. století,7 svědčí však rovněž o sílící tendenci zaštítit se atributem spojovaným s pohádkou, jímž je nejčastěji právě užití fantastických bytostí, a bez respektu k vnitřnímu ideovětematickému i kompozičnímu řádu, vlastnímu danému žánru, dát volný průchod fantazijním představám.
Další rovinou posunu imaginárních bytostí od tradičního démonolo-gického repertoáru a antropomorfizace zvířat či objektů jsou v současných pohádkových příbězích originální autorské kreace, spočívající v personifikač-ním konkretizování abstrakt, emočních stavů a povahových rysů. Ani tento jev není v současné pohádkové literatuře inovativní: stačí připomenout kupříkladu Vladislava Vančuru a jeho strašidlo Barbuchu, které se rodí ze strachu, v pohádce Kubula a Kuba Kubikula (1931), pohádku Daisy Mrázkové Chlapeček a dálka (1969) či příběh Františka Nepila Naschválníčci (l98l); překvapuje však četnost a variabilita tohoto jevu.
Dlouhá chvíle v pohádkové knížce Violy Fischerové Co vyprávěla Dlouhá chvíle (2005) se vynořuje a ztrácí v závislosti na tom, jak dokáže udržet pozornost dítěte. V pohádce Jak František vyzrál na Papejše z výše zmíněné knížky jsou skřítci Papejšové ztělesněním pokušení, jemuž děti snadno podlehnou. Miloš
7  Srov. URBANOVÁ, S. O skřítcích, vodnících, vílách a čarodějnicích. In URBANOVÁ, S. akol. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. letXX. století. Olomouc: Votobia, 2004.
milena šubrtová   Fairy tales in the Czech literature for children and youth (1990-2010)
milena Šubrtová   Pohádkové příběhy v česká literatuře pro děti a mládež (1990-2010)
creatures feeding on odd socks, created a metaphor referring to feelings of loneliness and natural inclination to a larger community. Another Šrůt s novel Pan Kdybych hledá kamaráda [Mr Were-I looks for a friend] (2010) verbalizes the main thematic line by the very title. The conditional in the name of the main character evokes his life attitude based on conservatism, passivity, indecisiveness and unfulfilled expectations. A "linguistic" approach was also taken by Šrůt in his earlier fairy tale book Dva lelci ve skříni, o Karlíkovi nemluvě [Two leleks in the cupboard, not to mention Charlie], (1990), in which he materialized "leleks" appearing in a frequently used Czech idiom.
The fairy tale character is often devised in accord with mythological thinking as a creature in the state of initial integrity with the surrounding natural world; it is not necessary to explain its origin or role. The creature is then usually defined, as Tove Janssons moomins, by a species name or a playful name with an arbitrary relation to its characterization (e.g. Martina Drijverovás Robinové [Robins], 1995, or Duto, Tupo, Wosan Gosan and other creatures from Marek Šolmes Srazil's book Pohádky do postýlky [Fairy tales for the bedtime], 2005).
A counterweight to rich fantasy creations in the conception of fairy tale characters is heroes or narrators of fairy tales coming directly from the reality of children's lives, i.e. from their relationship micro-space (see the wave of "daddy's" literature8 in which the principle role is taken over by fathers: Zdeněk Svěrák Tatínku, ta se ti povedla! [Daddy, well done!], 1991; Jiří Stránský Povídačky pro Klárku [Stories for Klárka], 1996; Ludvík Středa Tatínkovy pohádky [Daddy's fairy tales], 1997; Arnošt Goldflam Tatínek není k zahození [Daddy's quite all right], 2004; Tatínek 002 [Daddy 002], 2006).
Domination of pictures over verbal art
One of the most dynamically developing areas of the contemporary literature for children is undoubtedly picture books which were not so numerous in the past Czech literature. A significant impulse for their boom was the inspiring influence of the foreign production
8 Towards transformations of the traditional authoritative role of father in these fairy tales see Sieglová, N. Role tatínka v pohádkových knihách na přelomu 20. a 21. století. In Cesty současné literatury pro děti a mládež. Slavkov: BM Typo, 2005.
Kratochvíl v knize Modrý Poťouch (2010) představuje celou škálu „rozkmotři-del" zákeřně napadajících děti i dospělé. Hádáci, Záviďky, Urážové, Chamtíci, Kliduvzalové a další tvorové mají charakteristiku explicitně vepsanou do expresivního pojmenování. Kratochvíl - podobně jako Pavel Šrůt v prózách Lichožrouti (2008) a Lichožrouti se vracejí (2010) - si vypomáhá v mystifikační prezentaci a klasifikaci těchto smyšlených bytostí postavou poučeného profesora, který jejich výzkumu zasvětil svoji existenci. Na rozdíl od Šrůta, jenž prohlubuje psychologický rozměr svých postav, však Kratochvíl setrvává v určité charakterizační plochosti poplatné pohádkovým konvencím. Šrůt v knížkách o Lichožroutech vytvořil v postavách fantastických bytostí, živících se Uchými ponožkami, metaforu odkazující k pocitům osamění a přirozené inklinace k většímu společenství. Následující Šrutova novela Pan Kdybych hledá kamaráda (2010) verbalizuje ústřední tematickou linii samotným názvem. Kondicionál ve jméně postavy evokuje hrdinův životní postoj, založený na konzervativnosti, pasivitě, nerozhodnosti a nenaplněných očekáváních. „Lingvistické" východisko uplatnil Šrůt i ve své starší pohádkové knížce Dva lelci ve skříni, o Karlíkovi nemluvě (1990), v níž zhmotnil lelky, figurující ve frekventovaném frazeologismu.
Mnohdy je pohádková postava konstruována v souladu s mytologickým myšlením jako bytost ve stavu prvotní nevyčleněnosti z okolního přírodního světa; není zapotřebí vysvětlovat její genezi ani roli v něm. Definována pak bývá, podobně jako v příbězích o muminech Tove Janssonové, pouze druhovým označením či jménem hravé povahy s arbitrárním vztahem k charakteristice postavy (například Martina Drijverová Robinové, 1995; Duto, Tupo, Wosan Gosan a další bytosti z knihy Marka Šolmese Srazila Pohádky do postýlky, 2005).
Protiváhu bohatým fantazijním kreacím v koncepci pohádkových postav představují hrdinové či vypravěči pohádek, rekrutující se přímo z reality dětského žití, z jejich vztahového mikroprostoru: viz vlna „tatínkovské" literatury8, v níž hlavní roli přebírají otcové, jako je tomu v knížkách Zdeňka Svěráka
8  O proměnách tradiční autoritativní role otce v těchto pohádkách viz SIEGLOVÁ, N. Role tatínka v pohádkových knihách na přelomu 20. a 21. století. In Cesty současné literatury pro děti a mládež. Slavkov: BM Typo, 2005, s. 68-71.
MILENA ŠUBRTOVÁ   Fairy tales in the Czech literature for children and youth (1990-2010)
in which Czech artists often participated (Květa Pacovská, Jindřich Čapek, Štěpán Zavřel, Josef Paleček, Libuše Palečková, or Petr Sis). Picture books cease to be understood as a genre exclusively aimed at children in the pre-reading period presenting itself as a genre with reception permeability in which the visual and literary elements are connected in a peculiar artistic form. Contemporary picture books develop in several ways differing in authors' attitudes to illustration techniques and thematic areas, usefulness and oscillation between tradition and innovativeness. It is so because they address a generation growing up in the world overwhelmed by visual impulses. Communication through simplifying icons and pictograms, which is natural for today's children, on one hand creates pressure towards simplicity, universality and comprehensibility of the visual expression but on the other hand it forces artists to look for original expression and new ways to be different and more visible. A fairy tale continues to have an important place in a picture book.
Many artists look for new ways choosing artistic techniques and non-traditional materials which incite children's fantasy. Embroidery instead of drawing was used by Eva Volfová in the story about seeking a safe home Kočička z kávové pěny [A little cat made out of coffee foam] (2006), toys made by crocheting come to life in the book O Andělovi, Noční můře, statečném medvídkovi, hodném slonovi, opici a divoké huse [About Angel, Nightmare, brave little bear, nice elephant, monkey and wild goose] (2006) which was "made in crocheting and recorded" by Petra Kubáčková. Direct tactile perception has been counted on by Vendula Chalánková in her folding picture book Červená Karkulka [Riding-hood]. Dagmar Urbánková created in her book Adam a koleno [Adam and a knee] (2007) impressive corners of the family micro-space with the help of elaborately used cloths, products of nature and tiny things of all kinds. Her book Chlebová Lhota [Bread Village] (2010), stylized in the form of a village chronicle, was literally kneaded, twisted and baked out of dough and populated with figures and filled with furniture molded out of bread crumb and pieces of textile. She combined illustrations with the photographs of objects and comic sequences. Art installation in connection with photography is also characteristic of the work of František Skála whose "photographic comics" Skutečný příběh Cílka a Lídy [A real story of Cilek and Lída] (2007) is situated in a real outdoor setting where Skála put his own puppets made exclusively out of natural materials. Jiří Stach and Lenka Uhlířová in the parable Velká cesta Malého pána [The great journey of a Little Gentleman] (2008) also mix illustrations and photographs closely
milená Šubrtová   Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež (1990-2010)
(Tatínku, ta se ti povedla!, 1991), Jiřího Stránského (Povídačky pro Klárku, 1996), Ludvíka Středy (Tatínkovy pohádky, 1997) a Arnošta Goldflama (Tatínek není k zahození, 2004; Tatínek 002,2006).
Dominance obrazu nad slovesností
Jedním z nejdynamičtěji se rozvíjejících okruhů současné literární tvorby pro děti je bezesporu obrázková knížka, která v minulosti u nás neměla až na výjimky silné zastoupení. Významným impulzem pro její rozmach byl nepochybně inspirační vliv zahraniční produkce, na které se nezřídka podíleli rovněž čeští umělci (Květa Pacovská, Jindřich Čapek, Štěpán Zavřel, Josef Paleček a Libuše Palečková, Petr Sis). Obrázková knížka přestává být chápána jako žánr adresovaný výhradně dětem v předčtenářském období a prezentuje se coby útvar s recepční prostupností, v němž se výtvarná a literární složka pojí ve svébytný umělecký tvar. Současná obrázková knížka se ubírá několika směry, různícími se autorským přístupem k volbě výtvarných technik a tematických okruhů, k užitkovosti, k oscilaci mezi tradičností a inovativností. Obrací se totiž ke generaci, vyrůstající ve světě zahlceném vizuálními podněty. Komunikace prostřednictvím zjednodušujících ikon a piktogramů, která je pro dnešní děti přirozená, vytváří na jedné straně tlak na jednoduchost, univerzálnost a srozumitelnost výtvarného projevu, na druhou stranu však umělce nutí hledat osobitý projev a neotřelé cesty, jimiž by se odlišil a lépe zviditelnil. Pohádkový příběh má přitom v obrázkové knížce důležité místo.
Mnozí výtvarníci hledají nové cesty pro obrázkovou knížku již samotným výběrem výtvarné techniky a netradičního materiálu, jímž provokují dětskou fantazii. Výšivku namísto kresby použila Eva Volfová v příběhu o hledání bezpečného domova Kočička z kávové pěny (2006), háčkované hračky pak ožívají v publikaci O Andělovi, Noční můře, statečném medvídkovi, hodném slonovi, opici a divoké huse (2006), kterou „uháčkovala a zaznamenala" Petra Kubáčková. Na přímý taktilní vjem sází Vendula Chalánková v leporelu Červená karkulka (2009). Dagmar Urbánková vytvářela již v knize Adam
42
milená Šubrtová   Fairy tales in the Czech literature for children and youth (1990-2010)
milená Šubrtová   Pohádkové příběhy včeské literatuře pro děti a mládež (1990-2010)
43
connecting the visual element with the text and illustrations sometimes take over the narrating role. The question arises whether some of these works will not remain in the category of interesting experiments appreciated more by adult readers.
Thernatically, fairy tale picture books range from classic fairy tale topics, their innovations, poetic-like descriptions of children's world, to literature with educational aspects. Martin Skala's cycle Strado & Varius (2002-2005) is devoted to important figures of classical music. The first part dealing with a little violin born out of an egg found on the Paris pavement by an old violinist called Varius was stuck in the genre conventions of a fairy tale about inseparable friendship but further sequels moved rather to the educational pole and illustrations wittily dealing with music motifs gradually began to lose their exclusive position.
Also Lucie Lomová set out on the way of treating fairy tale topics in the form of comics creating a comic series about a personified mouse couple Anča a Pepík zasahují [Annie and Joe step in] (2006) and Anča a Pepík opět v akci [Annie and Joe again in action] (2007) and she even dared to adapt classic Czech fairy tales by Karel Jaromír Erben in Zlaté české pohádky [Golden Czech fairy tales] (2008)9.
Continuity with the fairytale output of previous generations and new directions
In the late 1990s Vera Vafejkova said that quality texts from the 1960s and the 1970s as well as classic original fairy tales from the 1920s and the 1930s had not found yet a stable continuation blaming it, among others, on strong extra-literary influences that the post-1989 period brought about.10 However, looking at it from the distance of two decades elapsing from 1989 one may say that continuity with the fairy tale output of previous generations has not been completely interrupted but that the following of their development tendencies takes place in the form of taking over certain text-creation methods and compositional principles.
a koleno (2007) působivá zákoutí rodinného mikroprostoru za pomoci důmyslně použitých hadříků, přírodnin a drobností všeho druhu. Svoji Chlebovou Lhotu (2010), stylizovanou do podoby vesnické kroniky, pak doslova uhnětla, spletla a upekla z těsta, zabydlela ji postavami a mobiliářem vymodelovanými z chlebové střídky a z útržků textilií. Ilustrace kombinovala s fotografiemi objektů a komiksovými sekvencemi. Výtvarné instalace ve spojeni s fotografií charakterizují i tvorbu Františka Skály, jehož „fotografický komiks" Skutečný příběh Cäka a Lídy (2007) je situován do reálného přírodního prostředí, kam Skála inscenoval vlastní loutky zhotovené výhradně z přírodnin. Jiří Stach a Lenka Uhlířová v podobenství Velká cesta Malého pána (2008) rovněž mísí ilustraci s fotografií a výtvarnou složku úzce propojují s textem, neboť ilustrace místy přebírají vypravěčskou roli. Je otázkou, zda některé z těchto prací nezůstanou převážně v kategorii zajímavých experimentů, které docení spíše čtenáři dospělí.
Tematicky se pohádková obrázková knížka pohybuje v rozpětí od syže-tů klasických pohádek, jejich autorských inovací až k poetizujícím obrazům dětského světa a literatuře s naučnými aspekty. Osobnostem světové hudby je věnován cyklus Martiny Skaly Strado & Varius (2002-2005). Vstupní díl
0 housličkách, které se vylíhly z vejce nalezeného starým houslistou Variem na pařížském chodníku, se pohyboval v žánrových intencích pohádky o nerozlučném přátelství. Další pokračování již směřovala spíše k naučnému pólu a ilustrace, vtipně pracující s hudební motivikou, postupně začaly ztrácet výlučnost své pozice.
Cestou komiksového ztvárnění pohádkových látek se vydala Lucie Lomová, která si kromě vlastní komiksové série o personifikované myší dvojici Anča a Pepík zasahují (2006) a Anča a Pepík opět v akci (2007) troufla
1 na adaptaci klasických českých pohádek Karla Jaromíra Erbena Zlaté české pohádky (2008)9.
9 See URBANOVÁ, S. Figury afigurace. Ostrava: Ostravská univerzita, 2010, s. 95-114.
10 See VAŘEJKOVÁ, V. Česká autorská pohádka. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 1998.
9 Tvorbě Lucie Lomové se věnuje Svatava Urbanová ve studii Grafická novela aneb Anna chce skočit. In URBANOVÁ, S. Figury a figurace. Ostrava: Ostravská univerzita, 2010, s. 95-114.
44
milena subrtovA   Fairy tales in the Czech literature for children and youth (1990-2010)
milená Šubrtová   Pohádkové příběhy v České literatuře pro děti a mládež (1990-2010)
45
For example, the thematization of narrative act in fairy tales by Jiří Stránský (Povídačky pro Klárku [Tales for Klárka], 1996; Povídačky pro moje slunce [Tales for my sun], 2003), by Ludvík Středa (Tatínkovy pohádky [Dads fairy tales], 1997) orby Zbyněk Malínský (Cyril a Teniska [Cyril and a tennis shoe],1994) consists in emphasizing the lively narrative (including the use of a general composition) as a constitutive fairy tale characteristic which was also accentuated by Karel Capek, Josef Čapek or Jiří Mahen in their fairy tale production. Jiří Stránský wrote his fairy tales as early as the 1970s when he was in prison and "tales" became part his letters sent to his eight-year-old daughter.
Affinity with Václav Ctvrtek's fairy tales situated in a typically Czech countryside (a wood, a meadow, a pond) can be found in the continuing literary output of František Nepil and since the 1990s also in the works of Jaromír Kind and Emil Saloun. Their fairy tales protagonists are closely connected with the natural space and its anthropomorphized inhabitants and with child's trustfulness they help to keep an ethical order in it.
Awareness of continuity is also strengthened by revealing re-editions of older books, findings in literary inheritances or comebacks of authors whose works were banned before 1989. This "comeback" wave was naturally very intensive in the 1990s but even in the past decade there appeared publications drawing attention of child recipients and critics due to their attractiveness and artistic value without being written by previously banned authors. We may mention the fairy tales by Ludvík Aškenazy (the re-edition ofPutování za švestkovou vůní [A journey to find plumb fragrance], 1992; the posthumous publication of the Czech translation of Pohádky čtyř větrů [Fairy tales of four winds]), by Václav Čtvrtek (the re-edition of the fairy tale book from 1948 illustrated by Ondřej Sekora Kolotoč v Africe [A merry-go-round in Africa], 1995), or by Jan Werich (the "painful stories" Deoduši [Deoghosts], 2010, appearing since the 1950s till the 1970s). Zdeněk Svěrák returned to his fairy tale book from 1971 Pan Buřtík a pan Špejlička [Mister Sausage and Mister Skewer] (2010) and wrote its continuation in the spirit of the original poetics based on a humorous contrast and a play with fantasies, meanings and the language itself.
Among comebacks we may also rank publications arising as book adaptations of originally radio or television fairy tales. Passing the test of time they appear in anthologies from various publishing houses (Hajaja. Pohádky na dobrou noc [Hajaja. Fairy tales for the bedtime], 2001; To nejlepšíz večerníčků [The best of bedtime stories], 2005) and
Kontinuita s pohádkovou tvorbou předchozích generací a nová směřování
Na sklonku devadesátých let 20. století Věra Vařejková napsala, že hodnotné texty z šedesátých a sedmdesátých let ani klasické autorské pohádky z meziválečného období nenacházejí dosud vyhraněné pokračování, a tuto situaci připsala na vrub i tomu, jak silnými mimoliterárními vlivy bylo polistopadové období zasaženo.10 S odstupem uzavřeného dvacetiletí od roku 1989 však lze konstatovat, že nedošlo k úplnému zpřetrhání kontinuity s pohádkovou tvorbou předchozích generací, ale že navázání na jejich vývojové tendence se uskutečňuje přejímáním určitých textotvorných postupů a kompozičních principů.
Zdůrazněním živého vypravěčství (včetně užití rámcové kompozice) jako konstitutivního pohádkového znaku, který ve své pohádkové tvorbě akcentovali bratři Karel a Josef Čapkové či Jiří Mahen, je kupříkladu tematizace vypravěčského aktu v pohádkách Jiřího Stránského (Povídačky pro Klárku, 1996; Povídačky pro moje slunce, 2003), Ludvíka Středy (Tatínkovy pohádky, 1997), Zbyňka Malínského (Cyril a Teniska, 1994). Ostatně Jiří Stránský své pohádky koncipoval již v sedmdesátých letech 20. století, kdy byl vězněn a „povídačky" se staly součástí korespondence, adresované tehdy osmileté dceři.
Spřízněnost s pohádkami Václava Čtvrtka, situovanými do typicky české krajiny (les, louka, rybník), zaznamenáváme v pokračující tvorbě Františka Nepila, od devadesátých let nově rovněž v dílech Jaromíra Kincla a Emila Šalouna. Jejich pohádkoví protagonisté jsou úzce spjati s přírodním prostorem a jeho antropomorfizovanými obyvateli a s dětskou důvěřivostí v něm pomáhají přirozeně udržovat etický řád.
Povědomí kontinuity posilují také objevné reedice starších děl, nálezy z literární pozůstalosti či opětovné vstupy autorů, kteří byli do roku 1989 postiženi
10 Viz VAŘEJKOVÁ, V. Česká autorská pohádka. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 1998.
46
milená Šubrtová   Fairy tales in the Clech literature for children and youth (1990-2010)
milena šubrtová   Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež (1990-2010)
47
especially thanks to the Czech TV Edition which is a joint edition project of the Czech TV and the Albatros publishing house.
Nonsense, parody, travesty and humorous shifts
A quantitatively strong stream of original fairy tales includes texts based on nonsense, parody, travesty and humorous shifts affecting all or some of the structural elements of a literary work. Contemporary fairy tale texts are influenced by the development of the previous decades (from associative poetics typical of Anička Skřítek a Slaměný Hubert [Annie the Dwarf and Straw Hubert] by Vítězslav Nezval, grotesque comicality of Karel Poláček and his fairytale Edudant a Francimor [Edudant and Francimor], to various authors writing nonsense texts since the 1960s) which many authors smoothly develop in their works.
Miloš Macourek followed up the success of TV bedtime stories and of the book Mach a Šebestová [Mach and Šebestová] (1982) illustrated by Adolf Born. The everyday routines of two third-grade pupils are broken by series of unexpected adventures due to a magic prop - a tom off telephone receiver which is able to fulfill the strangest wishes. The narrative built with absurd logic and sense of humor as well as gentle irony has kept Macourek's typical syntactic structure with the use of polysyndeton. Macourek induced the image of child's perspective with which individual action sequences are paratacti-cally ordered in the gradating compositional principle to the point, frequently with an educational aim. In the 1990s the episodes about Mach and Šebestová were published as divided into smaller collections, and new ones also appeared (Mach a Šebestová ve škole [Mach and Šebestová at school], 1997; Macři a Šebestová za školou [Mach and Šebestová out of school], 1998; Mach a Šebestová na prázdninách [Mach and Šebestová on holidays], 1993; Mach a Šebestová na cestách [Mach and Šebestová on a trip], 2000; Mach a Šebestová v historii [Mach and Šebestová in history], 2002). In the 1980s, Macourek created, with a humorous personifying shift, the character of a clever monkey Žofka Orangutanová, the protagonist of a series of Bed Time Stories and a book published later (Žofka, the ZOO director, 1991; Žofka, 1992).
Alois Mikulka and Ivan Binar follow folklore topics but while Mikulka shifts his variations of folk fairy tales to grotesque levels Binar remains at updating and mixing it
pubukačnírn zákazem, do kontextu české literatury pro děti. Jakkoli byla tato „návratová" ediční vlna pochopitelně intenzivní zejména v devadesátých letech, i v posledním desetiletí se vynořují publikace, nárokující si pozornost dětských recipientů a odborné kritiky čtenářskou atraktivitou a uměleckou hodnotou, aniž by však ve všech případech šlo o autory dříve ineditní. V této souvislosti lze připomenout například pohádky Ludvíka Aškenazyho (reedice Putování za švestkovou vůní, 1992; posmrtné vydání českého překladu Pohádky čtyř větrů, 2007), Václava Čtvrtka (reedice pohádkové knížky z roku 1948 s ilustracemi Ondřeje Sekory Kolotoč v Africe, 1995) nebo Jana Wericha, jehož „bolestné báchorky" Deoduši (2010) vznikaly od padesátých let do sedmdesátých let 20. století. Zdeněk Svěrák se vrátil ke své pohádkové knížce z roku 1971 Pan Buřtík a pan Špejlička (2010) a dotvořil její pokračování v duchu původní poetiky, založené na humorném kontrastu, hře s představami, významy i jazykem.
K návratům lze přiřadit také publikace vznikající jako knižní adaptace původně rozhlasových či televizních pohádek. Prověřeny několika desetiletími se objevují v knižní podobě ve výborech z různých nakladatelství (Hajaja. Pohádky na dobrou noc, 2001; To nejlepší z večerníčků, 2005) a od roku 2009 zejména díky Edici Česká televize, která je společným edičním projektem České televize a nakladatelství Albatros.
Nonsens, parodie, humorné posuny
Kvantitativně silný proud autorské pohádky představují texty založené na nonsensu, parodii, travestii, humorných posunech zasahujících všechny či pouze některé ze strukturních složek výstavby literárního díla. Současné pohádkové texty jsou ovlivněny vývojovými souřadnicemi předchozích desetiletí (od asociativní básnivé poetiky, jíž se vyznačuje Anička Skřítek a Slaměný Hubert Vítězslava Nezvala, groteskního šibalství Karla Poláčka a jeho pohádky Edudant a Francimor až k pestré nonsensové škále autorů tvořících od šedesátých let 20. století), které mnozí autoři rozvíjeli od 90. let plynule pokračující tvorbou (Miloš Macourek, Alois Mikulka, Pavel Šrůt).
milena Šubrtová   Fairy tales in the Czech literatuře for children and youth (1990-2010)
milená Šubrtová   Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež (1990-2010)
with social prose (Bibiana whistles, 2009). Arnošt Goldflam's fairy are civil ones, too. They move on the axis of parody and self-irony with which the narrator - father - tells about his brave acts (Daddy is all right, 2004; Daddy 002, 2006).
Imaginative and philosophically modulated fairy tale
The tendency to philosophization" in children's literature which gradually emerged in the world literature for children in the second half of the 20th century was also clearly manifested in original fairy tales. Fantasy and magic elements play the central role in the initiation process of the child or adolescent character (or their anthropomorphized equivalents) and the time-space of fairy tale openly invites authors to use it for creating metaphorical pictures of human desires and actions and for wording ethically imperative parables. In connection with detabooization of literature for children and youth a number of essential topics get into the original fairytales (e.g. life values and beliefs, natural cycle of life and death) and they are treated in a multi-layer manner in order to speak to adult readers, too, or they are treated with respect to the child recipient so as to prepare space for further interpretations.
Archetypal models of human psyche are uncovered for example in Tomáš Pěkný s story Havran z kamene [A raven made out of stone], (1990). The sorceress Young saves life of a girl named Juliana thus sacrificing her chance to become part of the sorceresses' community. The scorching need of love and friendship brings Young to the world of humans where she has to put up with disappointment, though, before she understands what values the real friendship has. The story may be read not only in inter-text overlaps with folklore topics but also as a variation of fairy tales by Hans Christian Andersen (The Little Mermaid) or Oscar Wilde (The Fisherman and His Soul) in which motifs of identity, solidarity, love and ability to make sacrifice for it appear. Pavel Jirásek s fairy tale book
11 On philosophization cf. ŠUBRTOVÁ, M. Filozofizace literatury pro děti a mládež [Philosophization of literature for children and youth]. In URBANOVÁ, S. a kol. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století. Olomouc: Votobia, 2004, pp. 145-161.
Miloš Macourek navázal na úspěch televizních večerníčků a knížky Mach a Šebestová (1982), kterým dal výtvarnou podobu Adolf Born. Každodenní stereotypita dvojice spolužáků z 3- B je díky kouzelné rekvizitě v podobě utrženého telefonního sluchátka, schopného plnit i ta nejzvláštnější přání, rozbíjena sérií neočekávaných dobrodružství. Vyprávění konstruované s absurdní logikou a smyslem pro humor i jemnou ironii si v knižní podobě uchovalo Macourkovu typickou syntaktickou výstavbu s použitím polysyndeta. Macourek tak navozoval představu dětské perspektivy, s níž jsou jednotlivé dějové sekvence paratak-ticky řazeny v gradujícím kompozičním principu až k p ointě, nezřídka obsahující i výchovný záměr. V 90. letech vycházely epizody o Machovi a Šebestové rozdělené do menších souborů a přibyly i nové epizody (Mach a Šebestová ve škole, 1997; Mach a Šebestová za školou, 1998; Mach a Šebestová na prázdninách, 1993; Mach a Šebestová na cestách, 2000; Mach a Šebestová v historii, 2002). S humorným per-sonifikačriím posunem vytvořil Macourek v 80. letech 20. století postavu chytré opičky Zorky Orangutanové, hrdinky večerníčkového seriálu a pozdějšího knižního zpracování (Žojka ředitelkou ZOO, 1991; Žojka, 1992).
Alois Mikulka a Ivan Binar vycházejí z folklórních syžetů, ale zatímco Mikulka své variace na lidové pohádky posouvá s jazykovou vynalézavostí do groteskních poloh, Binar zůstává u aktualizace, kterou prolne i se společenskou prózou (Bibiana píská na prsty, 2009). Civilní východisko mají pohádky Arnošta Goldflama. Pohybují se na ose parodijního a sebeironického přístupu, s nímž vypravěč - tatínek - reflektuje své udatné kousky (Tatínek není k zahození, 2004; Tatínek 002, 2006).
Imaginatívni a filozoficky modulovaná pohádka
Tendence k filozofizaci11 dětské literatury, jež se ve druhé polovině 20. století
11 K problematice filozofizace srov. ŠUBRTOVÁ, M. Filozofizace literatury pro děti
a mládež. In URBANOVÁ, S. a kol. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století. Olomouc: Votobia, 2004, s. 145-161.
milená Šubrtová   Fairytales in the Czech literature for children and youth (1990-2010)
Kamenné rúže [Stone roses] (1988) depicts a journey to find Hope and Desire but the philosophical message in the form of a fairy tale metaphor is drowned in a complicated plot construction with inter-textual allusions.12
Also Eva Hudečkova overburdens her fairy tale texts in a similar way. She follows folklore fairy tales but does not respect their established compositional principles and methods. She develops the plot into epic dimensions with a number of secondary and episodic characters that are modifications of traditional fairy tale heroes as well as products of the authoress' imagination. A certain compositional imbalance is also reflected in the imbalance of the language plan (overabundant metaphors slipping to language cliches). The authoress often places her fairy tale allegories into concrete time-space coordinates. The Czech countryside with its traditional language appears in the fairy tale O ztracené lásce [About love lost] (1995) (in 2001 it was adapted into a nine-part TV series directed by Viktor Polesný) where the main character Honza manages to overcome her own outsider position and to win over the bad with the help of the personified Love. The atmosphere of the mysterious Prague retreats of the 19th century is evoked by Hudečkova in the book Bratřiček Golem [The little brother Golem] (1994). The updated legend about Golem carries fairy tale elements despite the time-space concretization (contrasts of the good and the bad, a humorous shift of Golem to a child's naive form). Concretization does not deprive the stories of their mythical nature, though; to the contrary - balancing between matter-of-factness and allegory provides them with an exciting flavor. The characters of Hudečková's fairy tales may grow up and get wise only at the cost of hardship and pain; only against the background of it they are able to appreciate the real life values. Love as a "gift from heaven" overcomes all difficulties and is an instrument as well as an aim of the life journey. In the mysterious parable Sedmihlásek [The Sevenvoice]
12 This type of fairy tale narrative appears more frequently in the past decade in the Slovak literature for youth, too, which is quite interesting for the Czech literature due to the common starting point of the literary development after 1989. This is evidenced for example by analyses of Viera Žemberová (see the papers on D. Pastirčák or K. Pém in ŽEMBE-ROVÁ, V. Autorská rozprávka v deväťdesiatych rokoch. Prešov: Náuka, 2000) or by Zuzana Stanislavová's calling this trend "fairy tale of serious life topics" (cf. STANISLAVOVA, Z. Moderna a postmoderna v autorskej rozprávke po roku 1989. In Bibiána, 2010, 17, n. 3, pp. 42-50).
milená Šubrtová   Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež (1990-2010)
postupně vynořovala ve světovém písemnictví pro děti, se zřetelně manifestovala i v prostoru autorské pohádky. Fantazijní a magické prvky sehrávají ústřední roli v iniciačním procesu dětské či dospívající postavy (případně jejich antropo-morfizovaného ekvivalentu) a pohádkový časoprostor přímo vybízí k situování metaforického obrazu lidských tužeb a směřování, k formulacím eticky naléhavého podobenství. V souvislosti s detabuizací literatury pro děti a mládež nově proniká do umělé pohádky řada esenciálních témat (například otázka životních hodnot a vyznání, přírodní cyklus života a smrti), která jsou mnohovrstevnatě traktována s ambicí oslovit i dospělého čtenáře či zpracovávána s ohledem na dětského recipienta tak, aby připravila prostor pro další interpretační dotváření12.
Archetypální modely lidské psychiky jsou odkrývány například v příběhu Tomáše Pěkného Havrane z kamene (1990). Čarodějnice Mladá zachrání život dívce Juliáně a obětuje tím možnost stát se součástí čarodejníckeho společenství. Palčivá potřeba lásky a přátelství přivádí Mladou do světa lidí, kde se však musí vyrovnávat i se zklamáním, než pochopí, jaké hodnoty opravdové přátelství má. Příběh lze číst nejen v intertextových přesazích k folklórním látkám, ale rovněž jako variaci na pohádky Hanse Christiana Andersena (Mořská ženka) či Oscara Wildea (Rybář a jeho duše), v nichž je rozvíjen motiv identity, sounáležitosti, lásky a schopnosti přinášet pro ni oběti. Pohádková kniha Pavla Jiráska Kamenní růže (1998) líčí pouť za Nadějí a Touhou, filozofické poselství přetavené do pohádkové metafory však tone v komplikované dějové výstavbě s intertextovými aluzemi.
Obdobně přetěžuje své pohádkové texty Eva Hudečkova. Vychází z folklórní pohádky, nerespektuje však její ustálené kompoziční principy
12 Tento typ pohádkového vyprávění zaznamenává v posledním desetiletí vzestup i ve slovenské literatuře pro mládež, což je pro nás vzhledem k obdobnému výchozímu kontextu literárního vývoje po roce 1989 zajímavé. Dokládají to například analýzy Viery Žemberové (viz studie o D. Pastirčákovi či K. Pémovi in ŽEMBEROVÁ, V. Autorská rozprávka v deväťdesiatych rokoch. Prešov: Náuka, 2000) či konstatování Zuzany Stanislavové, která nazývá toto směřování „pohádkou závažných životních obsahů" (srov. STANISLAVOVA, Z. Moderna a postmoderna v autorskej rozprávke po roku 1989. In Bibiána, 2010, roč. 17, č. 3, s. 42-50).
milená Šubrtová   Fairy tales in the Czech literature for children and youth (1990-2010)
milená Šubrtová   Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež (1990-2010)
(2002), love, symbolically represented by music from the lost paradise, is a reviving force for the world corrupted by human evil. Hudečkovás texts speak to both child and adult recipients (e.g. a variation on the Faustian theme Tajemství pražského šotka [A mystery of a Prague goblin] (2006) where she follows, and not only with partial motifs and characters, her previous fairy tales).
imaginative fairy tales speak ever more frequently to the smallest child readers, too, offering them metaphors of their own life situations in seemingly simple and often adventurous stories. In the fairytale O pastelce bez barvy [About a crayon without color] (2008) by Martina Komárkova the little Crayon faces an important decision choosing its own color. Its wandering through the Pencil Case in order to find its own color shade is not only a poetic trip to a colorful world in which epic miniatures are chained according to color associations but also a way to get to know oneself. More important than the choice of the color is the Crayon's decision to accept its function and to change in children's hands according to their needs and fantasies. Petra Braunova situates the plot of her fairy tale Ema a kouzelná kniha [Ema and a magical book] (2010) in an Orphanage full of kind but rigidly sterile atmosphere. The opposite pole of austerity and order, metaphorically supported by the brown color, is the Town full of exciting colors, sounds, scents and tastes. The ten-year-old Ema brings a book with growing pages from there. The book is a double symbol standing astride between childhood and adulthood. The purchase of the book in the second-book bookshop is a symbol of the heroines' maturity and longing for a real life and knowledge leading to adulthood. At the same time the book is able to fulfill the children's most secret wishes dominated by the desire of love in the family circle.
The fairy tale literature does not avoid existential topics, either. In the fairy tale František z kaštanu, Anežka ze slunečnic [Frank from the chestnut, Ann from the sunflowers] Radek Malý presents a narrative about the life cycle the participant of which is the whole nature depicted in catching synesthetic images and connected with plastic images of fading, ripening, withering and decaying. Iva Procházková has proved in her books for children and youth since the 1990s that she is also able to deal sensitively with gloomy topics. In the novel Myši patří do nebe... ale jenom na skok [Mice belong to heaven... but only for a while] (2006) she approaches death as an inevitable boundary of any existence and even chooses it as an untraditional starting point of the story. The little mouse Šupito
a postupy. Děj klene do epické šíře s množstvím vedlejších a epizodních postav, které jsou jak modifikacemi tradičních pohádkových hrdinů, tak produkty autorčiny fantazie. Určitou kompoziční nevyváženost odráží i nevyrovnanost jazykového plánu (přebujelá metaforičnost, sklouzávající však k jazykovým klišé). Autorka své pohádkové alegorie umisťuje mnohdy do konkrétních časoprostorových souřadnic. Český venkov s tradičním zvykoslovím ožívá v pohádkovém románu O ztracené lásce (1995; na námět pohádky byl v roce 2001 natočen stejnojmenný devítidílný televizní seriál v režii Viktora Polesného), kde hrdinka Honza dokáže překonat vlastní outsider-skou pozici a zvítězit nad zlem za pomoci personifikované Lásky. Atmosféru tajemných pražských zákoutí 19. století Hudečkova evokuje v knize Bratříček Golem (1994). Aktualizovaná legenda o Golemovi přes časoprostorovou konkretizaci nese spíše pohádkové prvky (opozice dobra a zla, humorný posun postavy Golema do dětsky naivní podoby). Konkretizace však nezbavuje příběhy jejich mytičnosti, naopak - balancování mezi realističností a alegorií jim dodává dráždivou příchuť. Hrdinové pohádkových próz Evy Hudečkové mohou dospět a zmoudřet jedině za cenu útrap a prožité bolesti; teprve na jejich pozadí dokáží ocenit skutečné životní hodnoty. Láska jako „dar nebes" překoná všechny překážky a je nástrojem i cílem životního směřování. V mysteriózním podobenství Sedmihlásek (2002) je láska, symbolicky představovaná hudbou ze ztraceného ráje, obrodnou silou pro svět zkažený lidskou zlobou. Texty Hudečkové se obracejí jak k dětským, tak i k dospělým recipientům: například ve variaci na faustovské téma Tajemství pražského šotka (2006), kde nejen dílčími motivy a postavami navazuje na svá předchozí pohádková díla.
Imaginativní pohádka stále častěji oslovuje i nejmenší dětské čtenáře a nabízí jim ve zdánlivě jednoduchém, mnohdy dobrodružně koncipovaném příběhu metafory jejich vlastních životních situací a směřování. V komorní pohádce O pastelce bez barvy (2008) Martiny Komárkové stojí malá Pastelka před důležitou volbou vlastni barvy. Její putování pohádkovým Penálem za vlastním odstínem není jen poetickým exkurzem do pestrého světa, v němž se epické miniatury řetězí podle barevných asociací, ale cestou sebepozná-ní. Důležitější než volba barvy je Pastelčino rozhodnutí přijmout své poslání
milená Šubrtová   Fairy tales in the Czech literature for children and youth (1990-2010)
milená Šubrtová   Pohádkové pHbáhy v české literatuře pro děti a mládež (1990-2010)
and its former chaser, the fox Bělobřich, meet after death in the animals' paradise. Their instincts and biological needs have disappeared so a real friendship may arise between the mouse and the fox. The posthumous life full of happy games and calm timelessness do not satisfy the main characters, though, so after a retrospective of their lives they prefer to undergo again the risky earthly wandering. Procházková mixes Christian and Eastern philosophical views of death but her message addressing children unequivocally emphasizes the values of life increased by its finality.
Inspiration by both Eastern and Christian philosophy as well as a deep respect for the natural order and its forces are clearly manifested in the work of Daniela Fischerová. In two collections of short stories (Duhová jiskra [A rainbow spark], 1998; jiskra ve sněhu [A spark in the snow], 1999) oscillating between a fairy tale, a fable, a parable and a developed spiritual anecdote she speaks to both child and adult readers. The re-edition of Duhové pohádky [Rainbow fairy tales] (2003), the first publication of which did not draw much attention in 1982, is shifted to another context due to the illustrations by Irena Šafránková. Fairy tales interspersed with poetry provides the child reader with a view of cyclicity of natural events. The Garden, given the colors and the order by the Sun in the stories on the boundary between fairy tale and myth, is a space symbolizing the children's world in a catching synecdoche.13
A return to the fairy tale narrative tradition may be seen in Karel Šiktanc s collections (Královsképohádky [King's fairy tales], 1994; O Dobré a Zlé moci [About the Good and the Bad Power], 2002; Hrad Svícen [The castle Candlestick], 2009), in which the author's original approach is reflected especially in the expressive poetic nature of his language, individualization of main characters and dynamic composition. Šiktanc s Královské pohádky was prepared to be published as early as 1971 but it finally turned out impossible. The belated publication did not make any harm to it, though, only confirming timelessness in both the content and the form. Similarly, Alexandr Kliment s allegoric Modré
13 The connection of Rainbow Fairy Tales with cosmogonic myths and legends has been mentioned by Svatava Urbanová. Cf. URBANOVÁ, S. Interpretační možnosti textů pro děti (Kulturologická sonda do pohádek Daniely Fischerové) [Interpretative possibilities of texts for children (A culturological probe into fairy tales by Daniela Fischerová]. Ln ŠUBRTOVÁ, M. (ed.) Cesty současné literatury pro děti a mládež. Slavkov u Brna: BM Typo, 200S, pp. 26-33. ISBN 80-903339-6-6.
a v dětské ruce se proměňovat podle potřeby a fantazie. Petra Braunova situuje děj pohádkové prózy Ema a kouzelná kniha (2010) do Sirotčince, prostoupeného sice vlídným, ale rigidně sterilním řádem. Protipólem ke strohosti a spořádanosti jeho prostoru, obrazně podporovaným hnědou barvou, je Město plné vzrušujících barev, zvuků, vůní a chutí. Odtud si desetiletá Ema odnáší knihu, jíž dorůstají stránky. Kniha je dvojakým symbolem, spojujícím dětství a dospělost. Nákup knihy v antikvariátu představuje hrdinčinu vyzrálost, prahnutí po opravdovém životě a po poznání, směřujícím k dospělosti. Kniha má zároveň schopnost plnit ta nejtajnější dětská přání, jimž vévodí touha po lásce v kruhu úplné rodiny.
Pohádková literatura se nevyhýbá ani existenciálním tématům. Radek Malý v pohádkové próze František z kaštanu, Anežka ze slunečnic (2006) přináší vyprávění o životním koloběhu, jehož aktérem je celá příroda zachycená v působivých synestéziích a propojená s plastickými obrazy odkvětání, dozrávání, uvadání a tlení. Iva Procházková svou prozaickou tvorbou pro děti a mládež již od devadesátých let 20. století prokazuje, že je schopna nejmen-ším čtenářům citlivě zprostředkovat i tíživá témata. V novele Myši patří do nebe ... ale jenom na skok (2006) reflektuje smrt jako nevyhnutelnou hranici jakékoliv existence a volí ji dokonce coby netradiční východisko příběhu. Malá myška Šupito a její někdejší pronásledovatel lišák Bělobřich se po tragické smrti potkávají v prostoru zvířecího ráje. Jejich pudy a biologické potřeby zmizely, takže nic nebrání tomu, aby mezi myškou a lišákem vzniklo opravdové přátelství. Posmrtný život naplněný šťastnými hrami a poklidným bezčasím však protagonisty neuspokojuje, takže po retrospektivě svých životů raději znovu zvolí podstoupit riskantní pozemskou pouť. Procházková zde mísí nazírání na smrt z pozic křesťanských i východních filozofií, její poselství adresované dětem však jednoznačně zdůrazňuje hodnoty života, násobené právě jeho konečností.
Inspirace východní i křesťanskou filozofií a náboženstvím stejně jako hluboká úcta k přírodnímu řádu a jeho silám se zřetelně projevují i v díle Daniely Fischerové. Ve dvou sbírkách krátkých příběhů (Duhová jiskra, 1998; Jiskra ve sněhu, 1999), oscilujících mezi pohádkou, báchorečnou historkou,
56
milená Šubrtová   Fairy tales in the Czech literature for children and youth (1990-2010)
milená Šubrtová   Pohádkové příběhy v České literatuře pro děti a mládež (1990-2010)
57
pohádky pro malé a velké děti [Blue fairy tales for little and big children] (1994), originally published in samizdat in 1976, got into readers' awareness only later.
The fairy tale in instructional literature
Besides the line which is more demanding for reception and interpretation there is a strong tendency in the contemporary children's literature towards undisguised orientation on usefulness when books provide recipients with clear instructions how to solve problem situations of ordinary life or how to achieve an educational or cognitive aim. This instructional or instrumental literature links aesthetic aspects with formative ones to make child readers active and emotionally engaged, which makes this literature different from the ordinary didactic production.14 Elements of instructional literature appear in original fairy tales in which they function in accordance with their ethical message as a genre constant.
In the past two decades a number of fairy tales for children appeared in which the activating, instructional or educational intention is openly presented as the principal ideological-thematic aim. Thematic circles are very broad: Ivona Březinová gave children a fairy-tale-like handbook of good manners Neotesánek (2005), Daniela Krolupperová formulated the cognitive aim in books with fairy-tale methods Proč mluvíme česky [Why we speak Czech] (2003), Viropis aneb jak bacit bacila [Book of viruses or How to beat a bacillus] (2004) and warned against poisonous plants in the fairy tale Zákeřné keře [Malicious shrubs] (2010).
Pavel Brycz thematizes educational problems in the booíDětský zvěřinec [The child menagerie] (2008). Metamorphoses of Brycz's disobedient children are clearly understandable metaphors but still above the average didactic production. In the book Zlobilky [Perishers], (2009,) Martina Drijverová depicts child mischief and bad habits with literal exaggeration which has been present in children's literature since the publication of the
14 On this type of literary trends cf. Šubrtová, M. Návodná literatura v tvorbě Ivony Březinové [Instructional literature in the works of Ivona Březinová]. Bohemica litteraria, Brno : Masarykova univerzita, 12, 2010,1-2, pp. 117-122.
bajkou, podobenstvím a rozvinutou duchovní anekdotou, se Fischerová obrací k dětským i dospělým čtenářům. Reedice Duhových pohádek (2003), které v prvním sešitovém vydání z roku 1982 nevzbudily veliký ohlas, se s ilustracemi Ireny Šafránkové dostává již do jiných kontextových souvislostí. Pohádky prokládané verši nabízejí dětskému čtenáři pohled na cykličnost přírodního dění. Zahrada, jíž Slunce v příbězích na pomezí pohádky a mýtu propůjčuje barvy a řád, je prostorem, který v působivé synekdoše zastupuje dětský svět.13
Návratem k pohádkové vypravěčské tradici jsou soubory Karla Siktance (Královské pohádky, 1994; O dobré a zlé moci, 2000; Hrad Svícen, 2009), v nichž se originální autorský přístup odráží zejména v expresivní básnivosti jazyka, individualizaci pohádkových protagonistů a dynamické kompozici. Šiktancovy Královské pohádky byly původně připraveny k vydání již v roce 1971, to však bylo znemožněno. Jejich opožděný vstup do kontextu české literatury pro děti a mládež jim však neublížil a jenom potvrdil jejich nadčaso-vost obsahovou i formální. Obdobně se po samizdatovém vydání z roku 1976 dostávají do širšího čtenářského povědomí i alegoriemi prosycené Modré pohádky pro malé a velké děti (1994) Alexandra Klimenta.
Pohádka v prostoru návodné literatury
Vedle recepčně a interpretačně náročnější linie se v současné dětské próze silně rozvíjí i tendence k neskrývané užitkovosti, kdy literatura skýtá recipientům jasnou instrukci k řešení problémových situací běžného života či k dosažení výchovného nebo poznávacího cíle. Tato návodná, pomocná literatura propojuje estetické aspekty s formativními tak, aby dětského čtenáře
13 Na souvislost Duhových pohádek s kosmogonickými mýty a legendami upozorňuje Svatava Urbanová. Viz URBANOVA, S. Interpretační možnosti textů pro děti (Kulturologická sonda do pohádek Daniely Fischerové). Ln Cesty současné literatury pro děti a mládež. Slavkovu Brna: BM Typo, 2005, s. 26-33.
58
milena Subrtova   Fairy tales in the Czech literature for children and youth (1990-2010)
milená Šubrtová   Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež (1990-2010)
59
legendary Struwwelpeter (1845) by Heinrich Hoffmann. Drijverovás thematic construction is similar to Dušan Taragels in his book Pohádky pro neposlušné děti a jejich starostlivé rodiče [Fairy tales for disobedient children and their caring parents] but her fairy tales lack Taragels black humor and sense of absurdity with which the Slovak author uncompromisingly ends the fates of child protagonists. Drijverovás girl characters are only individualized through their bad habits (the girl who keeps making excuses; the girl who does not want to wash herself; the girl who points her finger at people, etc.) that backfire on them in the end. Setting the "perishers" free from the trap of bad habits includes two phases. In the first one it is the punishment, often coming in the form of a fantastic element, which enables both fantasy and realistic interpretations. The second phase is a definitive liberation of mischievous children through kind parental acceptance and conciliation. With these texts Drijverová is closer to the poetics of Miloš Macourek's fairy tales to whom she refers with some motifs for that matter.
Instructiveness is often connected with child play. The play serves as a starting point for developing educational interactions or is depicted as the basic child activity which itself functions instructively (e.g. Olga Černá in the book Poklad starého brouka [The treasure of an old beetle], 2007). In Marek Šolmes Srazils bookPohádky do postýlky [Fairy tales for bedtime] (2005) the character called Frňk is born out of the child need for real friendship and as other fantastic protagonists he helps children face feelings of sadness and fear. The play is a therapy to which recipients are invited with appellative endings of the fairy tales (Ahoj děti a nebuďte smutné! [Bye bye, children and don't be sad!] Ahoj děti a nebojte se! [Bye bye, children and don't be afraid!] Ahoj děti a hrajte si! [Bye bye, chidren and go and play!] Ahoj děti a mějte se rádi! [Bye bye, children and love one another!]). They also include final instructions encouraging them to draw the fairy tale characters so that they may serve as a talisman.
Conclusion
aktivizovala a emočně angažovala, což ji odlišuje od běžné didaktizující produkce14. Prvky návodné literatury prostupují i autorskou pohádku, v níž se uplatňují v souladu s jejím etickým poselstvím coby žánrovou konstantou.
V posledních dvou desetiletích se objevila řada pohádkových textů pro děti, v nichž je aktivizační, instruktážní, výchovná či vzdělávací intence neskrývaně prezentována jako hlavní ideovětematický záměr. Námětové okruhy jsou přitom velmi široké: Ivona Březinová předkládá dětem pohádkově laděný breviář slušného chování Neotesánek (2005), zatímco Daniela Krolupperová formuluje poznávací cíl v knížkách s pohádkovými postupy Proč mluvíme česky (2003) a Viropis aneb Jak bacit bacila (2004), kdežto v pohádce Zákeřné keře (2010) varuje před jedovatými rostlinami.
Pavel Brycz tematizuje výchovné problémy v knize Dětský zvěřinec (2008). Metamorfózy jeho neposluchu jsou jasně čitelnými metaforami, nicméně stále stojí nad průměrem běžné didaktizující produkce. Martina Drijverová v pohádkové knížce Zlobilky (2009) líčí dětské nepravosti a zlozvyky s doslovnou nadsázkou, která je v dětské literatuře přítomna již od vydání legendárního Struwwelpetera (1845) Heinricha Hoffmanna. Drijverová tematikou i syžetovou výstavbou upomíná rovněž na Pohádky pro neposlušné děti a jejich starostlivé rodiče (1997, česky 2002) Dušana Taragela, její pohádky však postrádají Taragelův černý humor a smysl pro absurditu, s nímž slovenský autor nezvykle nekompromisně završuje osudy dětských protagonistů. Dívčí hrdinky Drijverové jsou individualizovány pouze prostřednictvím svých dětských nectností (holčička, která se neustále vymlouvá; holčička, jež se nechce umývat; holčička nevychovaně ukazující prstem atd.), které se dětem nakonec vymstí. Vysvobození „zlobilek" z pasti zlozvyků má dvě fáze. V první z nich je to trest, přicházející často v podobě fantastického prvku, jenž umožňuje jak fantazijní, tak realistickou interpretaci. Druhá fáze představuje definitivní vysvobození nezvedených
It is impossible to give a detailed account of the original fairy tales of the past two decades as a whole. The original fairy tale is a quantitatively rich and dynamically developing genre which defies simple typological labeling and categorizing. For all that we may
14 O tomto typu literárního směřování srov. ŠUBRTOVÁ, M. Návodná literatura v tvorbě Ivony Březinové. Bohemica litteraria, Brno : Masarykova univerzita, 12, 2010, 1-2, s. 117-122.
60
milená Šubrtová   Fairy tales in the Czech literature for children and youth (1990-2010)
milená Šubrtová   Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež (1990-2010)
61
formulate some generalizing conclusions. The continuity with the existing development of the fairy tale genre within the Czech literature for children and youth is ensured by the unflagging interest in local as well as foreign folklore topics that respect the local specificity of fairy tales in various authors' adaptations emphasizing their all-human and timeless ethical message. In the area of original fairy tales there is a perpetual tendency towards emotiveness, playfulness, nonsense, mystification and experiment. The source of poeti-zation of the fairy tale world is not only the meaning or polysemy of a word but also an image reacting to transformations of readers' expectations in the present world fed with visual stimuli. Authors' approaches vary: from semantic poly-stratification and compositional as well as language richness to re-discovery of the magic of simplicity, from genre contaminations to crystal-clear forms.
The fairy tale gains a potential to appeal to adult readers, too (not only in the role of mediators), as if it were returning to its roots when the narration of a fairy tale was shared across generations. The development of the contemporary original fairy tale confirms stability of its functions, though - despite the variety of the used means of expression. Whereas from the outside point of view fairy tale stories change in the postmodern contamination with other genres and their methods, the original entertaining but primarily magical and existential function of the fairy tale has been increasing. Modern fairy tale stories lead both child and adult readers through poetization from simple perception to empathic cognition.
dětí cestou vlídného rodičovského přijetí a smíření. Drijverová se tak těmito texty blíží spíše poetice pohádek Miloše Macourka, na něhož ostatně odkazuje i některými motivy.
Návodnost se často propojuje s dětskou hrou. Hra slouží jako východisko pro rozvíjení edukativní interakce nebo je zobrazována jako základní dětská činnost, jež sama o sobě působí instruktivně (například Olga Černá v knize Poklad starého brouka, 2007). V knize Marka Šolmese Srazila Pohádky do postýlky (2005) se postava Frňka rodí z dětské potřeby skutečného přátelství a - stejně jako další fantastičtí protagonisté - pomáhá dětem čelit pocitům smutku a strachu. Hra je zde přímo terapií, k níž recipienty vybízí apelatívni závěry pohádek (Ahoj dětí a nebuďte smutné! Ahoj děti a nebojte se! Ahoj děti a hrajte si! Ahoj děti a mějte se rádi!) včetně finální instrukce, nabádající k zhmotnění pohádkových hrdinů kresbou, jež může plnit funkci talismanu.
Závěrem
Přiblížit zevrubně autorskou pohádku uplynulého dvacetiletí jako celek je nemožné. Představuje kvantitativně bohatou a dynamicky se vyvíjející žánrovou oblast, která se vzpírá jednoduchým typologickým označením a škatulkování. Přesto však lze formulovat několik dílčích závěrů. Kontinuitu s dosavadním vývojem pohádkového žánru v kontextu české literatury pro děti a mládež zajišťuje neutuchající zájem o domácí i zahraniční folklórní syžety, které v autorsky variovaných adaptacích respektují lokální specifičnost pohádek, ale důraz kladou zejména na jejich nadnárodní a nadčasové etické poselství. V oblasti původní autorské tvorby se pohádka vyznačuje trvalým příklonem k emotivitě, hravosti, nonsensu, mystifikaci, experimentu. Zdrojem poetizace pohádkového světa není pouze významovost či mnohovýznamo-vost slova, ale také obraz, reagující na proměny čtenářských očekávání v současném světě, syceném vizuálními podněty. Autorské přístupy se různí: od sémantické polyvrstevnatosti a formální košatosti až k znovuobjevení kouzla
62
milená šubrtová   Fairy tales in the Czech literature for children and youth (1990-2010)
milena šubrtová   Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež (1990-2010)
jednoduchosti a úspornosti, od žánrových kontaminací až ke krystalicky čistému tvaru.
Pohádka získává potenciál oslovit i dospělé čtenáře (nikoli pouze v roh zprostředkovatelů), jako by se vracela ke svým kořenům, kdy její vyprávění bylo sdíleno transgeneračně. Vývoj současné autorské pohádky však potvrzuje - přes pestrost využívaných výrazových prostředků - stabilitu jejích funkcí. Zatímco z vnějšího pohledu se pohádkové příběhy proměňují v postmoděrní kontaminaci s jinými žánry a jejich postupy, původní zábavná, ale především magická a existenciální funkce pohádky sílí. Moderní pohádkové příběhy vedou dětské i dospělé čtenáře cestou poetizace od prostého vnímání až k em-patickému poznání.
63