Teze k přednášce – Lyrika a její žánrové varianty


1.      Óda (Horatius), hymnus, homérské hymny, paján, dithyramb, Davidovy hymny.

2.      Elegie (Kallínos z Efesu, Ovidius), elegické distichon.

3.      Epigram (Marcus Valerius Martialis), epigraf, epitaf.

4.      Gnóma (Horatius, Vergilius). Sonet.


Klasická znělka


Blaze, kdo si jeden čistý, smělý

účel místo mnohých představí,

v němž by jako v centru měňaví

pableskové všech dnů žití tleli,


a v něm myslí, cítí, žije celý,

v slasti, v slzách, v přízni, v bezpráví,

až se šťastně k němu doplaví,

byť i přes bouř, plamen, hrom i střely.


Pevné vůli, tužbě ušlechtilé,

nerozdílné srdce žádosti,

rádo dává nebe dojít cíle.


Ač pak i mně slova tato lhala,

z vítězství-li není radosti,

mužně padnout není menší chvála.

(J. Kollár)








Shakespearovská znělka (anglický sonet)

Je lepší špatným být nežli se špatným zdát,

má-li být nevinný obžalován z viny

a ztrácet radost z cti, kterou mu může dát

ne to, co cítí sám, ale co soudí jiný.

Proč má mi druhý v svých necudných pohledech

naznačovat, že ví o mojí vášnivosti,

a nad mou křehkostí bdít ještě křehčí špeh,

který má za špatnost i to, co já zvu ctností?

Ne, ne, já jsem, co jsem, a ti, kdo viní mne

ze všech těch přestupků, jmenují jen své viny:

já se smím napřímit, zatímco oni ne,

jejich duch nemůže odsuzovat mé činy!

     Leda by tvrdili o světě veškerém,

     že každý v něm je zlý a triumfuje zlem.

(W. Shakespeare)


Oněginská strofa

Ať kdekoli jen osud chystá

si pro mne bezejmenný kout,

ať kamkoli dlaň jeho jistá

můj tichý člunek nechá plout,

tam, pozdní mír kde souzen je mi,

i tam, kde spočinu kdy v zemi,

všude a všude, citem jat,

svým druhům budu děkovat.

Ne, ne! Jak moh bych zapuditi

srdečnost jejich milých slov!

Sám v davu, i jda na hřbitov,

já věčně budu v lučním kvítí

vás vidět, stíny Tříhoří,

v němž klid váš, sen mi zahoří.

(A.  S Puškin)