Vilém Mrštík: Pohádka máje


Jak vzdušno a jasno bylo v pokoji!

Bílobílé jeho zdi rozestupovaly se stále do větší šířky, strop se pozvedal, podlaha se vznesla a
oknem dovnitř od východní strany přes květiny na celé její tělo se kladl ohnivý sloup – – Na tisíce
drobných tělísek válelo se v kosém tom hranolu světla, i mušky přeletovaly jeho prachem a všechno
kolem, i ponuré obrysy nábytků, jiskřivé hrany skla, zrcadla, přeslička i líštva plná
starosvětských talířů, květiny, vázané knihy, bílé záclony i šaty, obrazy svatých a světic božích i
hodiny staré a zašlé s černým závažím a kukačkou, která otvírala právě svoje okýnko a rozvírajíc
zobák odkukala pátou – všechno plavalo v povznášející nádheře rána. A čím výše vystupovalo slunce,
čím mohutněji chrlil svoje ohně plamenný jeho sloup, tím jasněji a vzdušněji bylo v tichém tom
pokoji, jehož stěny svítily jak vzňaté –

Za chvíli nahrnulo se do pokoje tolik světla, že bílé jeho stěny nesnesly ani všechen jeho jas,
přesyceny odrážely jeho vlny a světnička hořela zrovna v křížovém tom ohni paprsků, které se lámaly
a tříštily, šíříce kolem sebe oslnivou zář. Když vstala, lekla se skoro tolikeré záře najednou.
Sestupujíc z lůžka, jako by ze zlata vstávala a sejíti měla v oheň: zastavila se na chvíli,
zachytila se pelesti, a mnouc si ještě rozespalá víčka, krčila se k lůžku.