Ve Znojmě se nacházela velká kasárna (dnes již zbořená). V těchto kasárnách se nacházel 24. zeměbranecký pěší pluk a 99. pěší pluk. Rozdíl mezi zeměbraneckým plukem a pěším plukem byl popsán v kapitole Branná povinnost od roku 1868 v Rakousku-Uhersku. Je ale pravdou, že 1. světová válka a velké ztráty přiměly rakouskou generalitu doplňovat na bojištích pěší pluky zeměbraneckými pluky, čímž se rozdíl v podstatě smyl.

Ve Znojmě se v kasárnách potkávali vojáci jak české, tak německé jazykové příslušnosti. Povely (podobně jako dnes v NATO v angličtině) byly pro všechny vojáky v němčině. Znojemské pluky měly hlavní štáb ve Vídni. Ve znojemských kasárnách bychom narazili na vojáky z okresů ležících na jihozápad od Brna, takže se jedná o vesnice z okresu Brno-venkov (např. Dolní Kounice, Bratčice, Pravlov, Miroslav, Hustopeče, Znojmo), nalezli bychom zde tedy i převážně česky mluvící brance z Mašovic a německy mluvící brance z Čížova. Zároveň v průběhu války byly ve Znojmě formovány maršbataliony (pochodové jednotky určené na frontu), Znojmo bylo strategické v tom, že leželo na železnici a bylo možné nově zformované jednotky posílat železnicí tam, kde bylo třeba.

24. zeměbranecký pěší pluk a 99. pěší klub se po válce roku 1920 transformovaly ve 24. československý pěší pluk. 

JUNG, Peter. Rakousko-uherská armáda za první světové války. Brno: Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1520-6.

WAGNER, Wilhelm J. Rakousko-Uhersko: monarchie a lidé slovem i obrazem. V Praze: Euromedia Group, 2019. Universum. ISBN 978-80-7617-585-3.

https://www.velkavalka.info/jednotky-MoravaSlezsko.php

A jak to bylo s národnostní otázkou v armádě?

Již bylo řečeno, že z komunikačních důvodů byla prvořadým jazykem němčina, ale u jednotek nacházejících se na česky mluvícím území byli i důstojníci většinou znalí češtiny. Patrně nejlépe ilustruje národní otázku Jaroslav Hašek:

"Lukáš byl typem aktivního důstojníka zchátralé rakouské monarchie. Kadetka vychovala z něho obojživelníka. Mluvil německy ve společnosti, psal německy, četl české knížky, a když vyučoval ve škole jednoročních dobrovolníků, samých Čechů, říkal jim důvěrně: „Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět. Já jsem taky Čech.” Považoval češství za jakousi tajnou organizaci, které je lépe zdaleka se vyhnout. Jinak byl hodný člověk a nebál se svých představených a pečoval o svou rotu na manévrech, jak se sluší a patří. Našel vždy pro ni pohodlné rozmístění po stodolách a často dal ze své skromné gáže svým vojákům vyvalit sud piva."

HAŠEK, Jaroslav a Josef LADA. Osudy dobrého vojáka Švejka. 1.-4. díl. V Ottově nakl. vyd. 2., (S barevnými ilustracemi vyd. 1.). Praha: Cesty, 2000. ISBN 80-7181-446-6.