Ale teď je ve škole — v nové madrissah — a
ty budeš jeho učitelem. Hraj proti němu hru na drahokamy. Já budu dělat vruby.“
Dítě, malý Ind, usušilo pojednou slzy a běželo do pozadí krámu, odkud
se vrátilo s měděným táckem.
„Dávej mi!“ řeklo k Lurganu sahibovi. „Nechť přicházejí z tvé ruky,
jinak by mohl říci, že jsem je znal dříve.“
„Zvolna — zvolna,“ odvětil muž, a rozdělil ze zásuvky pod stolem po půl
hrstce chřestících drobností na tácek.
„Nuže,“ pravilo dítě, mávajíc kusem starých novin. „Hleď na ně, jak
dlouho chceš, cizinče. Počítej a je-li třeba, i ber do rukou. Mně stačí jediný
pohled.“ Obrátil se pyšně zády.
„Ale jaká je to hra?“
„Když jsi spočetl a měl v rukou, a jsi jist, že si je všechny dovedeš
pamatovat, přikryji je tímto papírem, a musíš pak skládati počet z nich Lurganu
sahibovi. Já si budu psát svůj.“
„Oah!“ Pud závodění probudil se v Kimovi. Sklonil se nad táckem. Bylo
na něm jen patnáct kamenů. „To je lehké,“ řekl po chvíli. Dítě pošouplo papír
přes jiskřící drahokamy a čmáralo do domácí účetní knihy.
„Pod tímto papírem je pět modrých kamenů — jeden velký, jeden menší a
tři maličké,“ řekl Kim spěšně. „Jsou tam čtyři zelené kameny, a jeden je
děravý; pak je jeden žlutý kámen, který vidím i papírem, a jeden jako stonek
píšťaly. Pak jsou dva červené kameny, a — a — napočítal jsem patnáct, ale dva
jsem zapomněl. Ne! Dopřej mi času. Jeden byl slonoviny, malý, zahnědlý; a —
dopřej mi času..
„Jedna — dvě —“ Lurgan sahib počítal až do desíti. Kim zavrtěl hlavou.
„Slyš můj počet!“ vybuchlo dítě, třesouc se smíchem. „Za prvé jsou dva
poškrabané safíry— jeden asi dvě ruttee těžký a druhý čtyři, pokud mohu
soudit. Čtyřruttový safír je na kraji olámaný. Je tam jeden
turkestanský tyrkys, s černými žilkami, a dva jsou s nápisy — jeden je se
jménem Boha ve zlatě, a druhý nápis nemohu přečíst, ježto kámen byl vylomen ze
starého prstenu a má napříč trhlinu. Máme tedy všech pět modrých kamenů. Dále
jsou tam čtyři kazovité smaragdy, ale jeden je na dvou místech provrtán, a
jeden se poněkud drobí — —“
„Jejich váha?“ ptal se Lurgan sahib netečně.
„Tři — pět — pět — a čtyři ruttee, pokud mohu souditi. Je tam kus
starého zelenavého jantaru z dýmky, a řezaný topas z Evropy. Je tam jeden rubín
z Barmy, dvouruttový, bez kazu, a jeden dvouruttový rubín, bledý, s kazem. Je
tam vyřezávaná slonovina z Číny, představující myš, jak vysává vejce; a konečně
je tam — aha! — křišťálová kulička, velká jako bob, zasazená v zlatém listě.“
Skončiv, zatleskal rukama.
„Je tvým mistrem!“ pravil Lurgan sahib s úsměvem.
„Huh! Znal jména kamenů,“ pravil Kim, zardívaje se. „Zkus to znovu! S
obyčejnými věcmi, které oba známe.“
Položili na tácek různé věci, sebrané v krámě, ba i v kuchyni, a po
každé dítě vyhrálo, až se Kim divil.
„Zavaž mi oči — a nech mne jednou věci ohmatat prsty, a i tu zůstaneš s
otevřenýma očima za mnou,“ vyzýval ho.
Kim dupal hněvivě nohama, když hoch dostál své chloubě
„Kdyby to byli lidé — nebo koně,“ pravil, „šlo by mi to lépe. Toto
hraní s klíštkami, noži a nůžkami je příliš malicherné.“
„Dřív uč sebe — a pak jiné,“ pravil Lurgan sahib. „Je mistrem nad
tebou?“
„Ovšem. Ale čím to je?“
„Tím, že věc koná kolikráte
za sebou, až je vykonána dokonale — neboť stojí za to.“