Středověké hornictví se nemohlo pochlubit mnoha technologiemi, proto postup skalním masivem byl velmi pomalý a rozšiřování chodeb probíhalo maximálně v deitkách centimetrů za den. Horníci se museli potýkat i s problémem vytěžených materiálů, s odvodněním a odvětráním chodeb. Horníci měli k dispozici pouze louče, případně primitivní olejové lampy. Nezřídkakdy probíhala práce v naprosté tmě. Ani při samotném odtěžování skály, nebyla situace lepší. Horníci se museli spolehnout na kladivo, majzlík, sekáč, mlátek a lopatu. Vyrubanou suť dávali do kožených vaků, ve kterých ji odnášeli do lépe přístupných částí, kde byla vynášena nebo vytahována vrátkem nahoru. Kam se suť vyvážela, není dodnes spolehlivě vysvtleno, patrně posloužila jako materiál pro opravu hradeb.
Obrázek převzat z:
AGRICOLA, Georgius. Jiřího Agricoly Dvanáct knih o hornictví a hutnictví. Ostrava: Montanex, 2001. ISBN 80-7225-057-4
Jediná pokročilejší technologie, která alespoň mírně pomáhala při rozrušování skály byla ta, že horníci obložili skálu dřevem, zapálili oheň a rozžhavili skálu, kterou následně polévali studenou vodou, čímž skála popraskala. Druhým pomocníkem se staly dřevěné kolíky namočené ve vodě, které se vpáčily do prasklin ve skále. Nasáknuté dřevo nabobtnalo a tím, podobně jako v přírodě kořenové systém stromů, došlo k popraskání skalního masivu. V podstatě můžeme hovořit v obou případech o systému řízené eroze. Protože se v podzemí pracovalo s otevřeným ohněm, bylo nezbytné zajistit odvětrání prostor. Tento problém horníci vyřešili napojením podzemních větracích šachet na komíny v jednotlivých domech. Součástí podzemí byly i odvdňovací šachty, především tzv. jezuitský vodovod. V průběhu staletí péče o podzemí ochabla, odvodňovací šachty se zanesly a tím došlo ke stoupání podzemních vod. To mělo za následek řadu problémů, které vyvrcholily v 60. letech 20. století porušením statiky některých domů. Sanační práce, které byly okamžitě započaty, pak vyústily k otevření znojemského podzemí pro turisty.
Georgius Agricola (1494-1555)
"Mnozí myslí, že jest hornictví něco náhodného a nečistá práce, a vůbec
zaměstnání toho druhu, které si vyžaduje více tělesné námahy než umění.
Mně však, uvažuji-li dobře jeho části, zdá se, že věc se má zcela jinak.
Neboť horník musí být svého umění dokonale znalý tak, aby ihned věděl,
která hora, který kopec nebo která údolní nebo rovinná poloha výhodněji
by mohla býti kopána, nebo má-li se zříci kopání. Pak musí znáti žíly,
žilky a vrstvy skal. Dále musí důkladně poznati mnoho různých druhů
zemin, roztoků, drahokamů, kamenů, mramorů, hornin, kovů a sloučenin;
konečně má rozuměti každému způsobu prací podzemních. Posléze by měl
znáti umění, jak různé látky zkoušeti a připravovati k tavení, kteréž
samo jest nad míru různotvaré"
AGRICOLA, Georgius. Jiřího Agricoly Dvanáct knih o hornictví a hutnictví. Ostrava: Montanex, 2001. ISBN 80-7225-057-4
FILIP, Aleš, KREJČÍ, Jiří, ed. Znojmo od středověku po moderní dobu. Brno: K-Public, 2012. ISBN 978-80-87028-10-0.
JANGL, Ladislav. České horní právo a baňská historie: metodika báňsko-historického výzkumu. 2., dopl. vyd. Praha: Národní technické muzeum, 2010. Práce z dějin techniky a přírodních věd. ISBN 978-80-7037-200-5.
ZELENKA, Jaromír a Roman ŽIVOR. Hornické památky České republiky. Praha: Academia, 2019. Průvodce. ISBN 978-80-200-2858-7.
AGRICOLA, Georgius. Bermannus, aneb, Rozmluva o hornictví. Praha: Československá akademie věd, 1957.
AGRICOLA, Georgius. Jiřího Agricoly Dvanáct knih o hornictví a hutnictví. Ostrava: Montanex, 2001. ISBN 80-7225-057-4.
