A když tak řečený sacer ignis vrhl se mu na palec u nohy, nepřátelé mnozí plesali nad tím jako nad boží pomstou, která ho zastihla. Ačkoli podle rady lékařské dal sobě palec ten uříznouti, myslí hrdinskou bolest snášeje, vida však, že zdraví se mu nenavrací, počal mysliti na lepší ubezpečení osoby a dvora svého. 

Nemocný Zikmund opouští Prahu. — Císař ve Znojmě.
a tam nocoval; v Telči, městě moravském, byl dne 18. listopadu,
jak listiny od něho tam vydané svědčí; Znojma pak dojev
u večer téhož dne 21. a byv tam od Albrechta i Elišky, též od
pánů uherských naň čekajících přivítán, dal hned první noci zatknouti
manželku svou a pod stráží držeti; kníže celský měv výstrahu,
rychlým útěkem zniknul téhož osudu. Psaní císařovo
k nejvyšším úředníkům a soudcům zemským i všem stavům českým
vůbec dne 30. listopadu ze Znojma dané poučuje nás
0 skutcích té doby odjinud neznámých v tato slova:
„Urození, statečná, slovutní a opatrní, věrní naši milí! Jakož
ste nám nedávno jménem vší země naší české psali, řád a způsob,
v němžto ste se ty časy ustanovili, široce oznamujíc a žádajíc
i prosíce, abychom my dále s vůli, úmyslem i rozkázáním
naším vysiati ráčili k vám ke sněmu o suchých dinech nejprv
příštích (18. pros.) vámi složenému, dotekše také, že v jiném
nechcete shledáni býti, než jako věrni a upřímní poddaní ku
pánu svému: to my s vděčností a s nemalým utěšením přijavše,
odepsal sme vám, že tak učimiti míníme, jakož sami to již z listu
našeho lépe víte. I nezdát se nám toho potřeba, bychom šíře vypisovaili
vám vůli a žádost svou o vyzdvižení a zvelebení toho
království i vás všech, kterážto žádost z přirozené té země příchylnosti
nám v srdci z mlladosti naší až do této doby vždy lpěla
jest a lpí; neb ste nás, když sme s vámi bylá, ve všem skutečně
lépe shledali, nežli vypsáno mohlo býti a v tomť s boží pomocí
1 setrváme. Protož ukracujíc řeči, posílámeť k vám urozené Kašpara
Šlika kancléře nejvyššího a Hartunka z Kluks, radu naši
a věrné milé" atd.
Předmět a účel, jak toho poselství, tak i všech jiných péčí
a starostí Zikmundových, pokud ještě byl na živě, bylo povýšení
Albrechtovo a s ním rodu habsburského na všecky ty trůny,
jichž slavný někdy dům lucemburský s ním odumříti měl.
Svolav proto k sobě všecky ve Znojmě přítomné pány uherské
i české, poroučel jim slovy tklivým: syna i dceru co dědice své,
a prosil, aby přijmouce je za pány, šetřili netoliko přirozených
a úmluvami stvrzených práv jejich, ale i prospěchů velikých,
jež by jedné každé zemi jiti měly ze spojení všech pod jedním
panovníkem; vychvaloval také vysoce ctnosti Albrechtovy a
ujišťoval, že jim bude pánem, nad nějž hodnějšího a lepšího sobě
ani žádati nemohou. O Uhřích nebylo téměř ani pochyby, že dostojí
žádosti umírajícího pána svého; tím více pečováno tedy
o Čechy a o země náležité ke koruně české; ještě poslední známé

Zikmundovo psaní dáno bylo dne 7. prosince k šesti městům lužickým
k tomu cílli, aby vypravíce znamenité poselství ke sněmu
nejprve příštímu do Prahy, pomohli tam hájiti dědičných práv
Albrechtových i Eliščiných.
Přemáhav již dávno myslí hrdinnou množící se bolesti tělesné,
když ucítil blízký konec života, dal se obléci v roucho císařské
a pod korunou slyšel mši svatou, chtěje prý umříti co císař :
ale když to déle trvalo, kázal, aby jej hned přeoděli v roucho
umrlčí, v němž pochován býti měl. To když se stalo podle jeho
vůle, na trůně sedě usnul na věky v pondělí dne 9. prosince
u večer. Nato hned nazítří Kašpar Šlik, svolav přední pány
všech říší Zikmundových do kostela znojemského, dal tam před
nimi a před knížaty Albrechtem Rakouským i Krištofem Bavorským
skrze zlatníka k tomu povolaného zničiti všecky Zikmundovy
císařské i královské pečeti podle obyčeje, aby jich dále od
niiífeoho užíváno býti nemohlo. Tělo pak mrtvé vystaveno byvši
tři dni k veřejnému podívání, odvezeno jest do Uher k pohrebu.
„Žalostivé divadlo (dí Aeneas Sylvius) a nestálosti věcí lidsikýeh
obzvláštní důvod: císařovna jatá a císařovo mrtvé tělo
spollu vezeny jsou. Vyjeli proti nim ve smutku páni uherští, aniž
v takové neobyčejné proměně od slzí zdržeti se mohli." Hrob
Zikmundův připraven byl ve Varadíně (dnešni Oradea v Rumunsku) u nohou sv. Ladislava
krále, jehož zvláštním býval ctitelem. Panování jeho počítalo
se v Uhřích 51 let, v Němcích neplně 28, v Čechách podíle jména
18 a skutkem arci méně, císařování pak půl páta léta. V Praze
jako i v jiných drahně místech konány slavné služby boží za
duši jeho; biskup FiMbert sloužil sám na to mši v kostele sv.
Víta, a k ofěře šli páni, rytíři, zemane, prelátové, kanovníci,
konšelé a obce měst pražských i paní atd.
Jakkoli pak celá povaha panovníka toho ze skutků a řečí jeho
již dostatečně a nejlépe známa jest, nebude však zbytečný k doplnění
a k závěrce podati obraz osobnosti jeho, jak jej často
jmenovaný Aeneas Sylvius podle přírody a zkušenosti neméně
uměle nežli věrně vylíčil. „Bylť Zikmund (dí) postavy výtečné,
měl oči jasné, čelo prostranné, líce jemně se rdící, bradu dlouhou
a hojnou, chtěl duchem velikým všelicos, ale nestále, liboval
si v žertech, rád víno pil, po ženách jen hořel, cizoložství tisícera
se dopouštěl; kvapný ke hněvu, snadno dal se udobřiti; nedržemný
pokladů a dlárce rukotržný, více sliboval nežli plnil a
Mamal častokrát. Když byl v Římě u Eugénia papeže: tři jsou
věci, nejsvětější otče! (řekl), ve kterýchž.s tři, kde se shodujeme: 

ty ráno spáváš, já přede dnem vstávám;
ty vodu piješ, já víno; ty žen se štítíš, já po nich se sháním.
Ale v tom se snášíme, že ty štědře rozdáváš poklady církevní,
a já ničeho sobě nenechávám; ty máš špatné ruce, já špatné
nohy; ty kazíš církev a já říši svatou."
Přední jeho milostníci byli Kašpar Šliik, Brunodus děla Scala,
Michal Orság a Matik, bán slavomský; jejích radou řídil se mnoho,
ale více ještě svým úmyslem vlastním. Kašpar Šlik, syn
chebského měšťana Jindřicha z Lažan, vstoupiv r. 1416 co písař
u Zikmunda do služby, získal sobě rychle jeho lásku a důvěru
zvláštní a povýšen r. 1433 za nejvyššího kancléře, 1437 do stavu
hraběcího; Zikmund zapsal jemu nejprve Holič v TJhřích, potom
hrad a město Bassano v Itálii, pak r. 1434 úřad chebský a panství
loketské, Andělskou horu, Ostrov, Hroznětín a j. v. Jeho
zásluhy o císaře byly znamenité a vůbec uznané. Brunorius,
z rodu Scaligerů, slul u Čechů také knížetem berounským (t. j.
veronským). Michal Orság a Matik (Matěj) z Tálovec byli rodem
Uhři. O Pipovi Španovi z Ozora, Florentinčanu, a Poláku
Stiborovi ze Stibořic byla také řeč již v dějinách těchto.