Pranostiky:

Kam se první bouřka honí, všecky ostatní tam táhnou po ní. 

Za to neměl by být srpen v kalendáři ani trpen - bouřkami nám kazí sklizeň, špatným pivem dělá trýzeň. 

Bývá-li v listopadu bouřka, bude zima měnivá, je-li suchá z buku tříska, často v zimě pršívá. 

Každá mlha v březnu přináší za sto dni déšť nebo bouřku. 

Bouřky v dubnu zvěstují mokré léto. Sníh dubnový jako mrva pohnojí. 

Je-li po první bouřce pěkné počasí, bude krásně po každé bouři v tomto roce 

Když v červnu často větry vějí, tu se bouřky značně opoždějí. 

Je-li červenec mokrý, přináší bouřky a kroupy. Červenec muka, ale potom bude mouka. 

Na svatého Bartoloměje sedlák žito seje. Bouří-li v tento den, bouří po něm ještě více. 

Blesky a bouře v pověrách

„ V čas bouřky je Boží posel Anděli strážci nápomocen a bije ranou hromovou po zlém duchu, aby ho od člověka dále zahnal. Zlý duch kolem člověka obskakuje a ráně se vyhýbá. Jestli však hromová rána letí právě, když je zlý duch ve člověku schován, zabije jednou ranou oba dva. Protož při bouřce a blýskání zbožní lidé žehnají se svatým křížem a říkají: ‚Pánbůh s námi a zlé pryč!‘ Zlý duch se kříže bojí a utíká před ním, tudíž že do člověka křížem požehnaného nevnikne a tak že Boží posel člověka nezabije.“ 

Hrom se nazývá Boží posel a zabije jen toho, koho mu andělé okáže, neboť takový zabitý člověk je od Boha vyvolený a Božím poslem z toho hříšného světa vyrvaný a pak andělem zrovna do nebe uvedený, či jak jiní praví: že takový rovnýma nohama skočí do nebe. Jiní však vykládají, když hrom někoho zabije, že je to cosi zlého a ku potrestání člověka sesláno.“ 

„Kuželky prý mají z té nejlepší štýrské ocele zhotoveny, koule pak z těch nejtvrdších a nejostřejších křesavých kamenů obroušené. Když pak vhodí kouli po prknech ke kuželkám nebo zpět, hřmí to. Když pleskne ta koule do ocelových kuželek, zablýská se. A když koule do kuželek vrazí, až je porazí, toť je, jako když křísne křesákem do ocele, tuť jiskry neboli blesky rozlítnou se na vše strany, některé až na zem dolítnou a na zemi nějaký ten troud zapálí, nebo něco roztříští anebo někoho zabije.“ 

„Jedno je široké a roztáhlé, jakoby veliká část oblohy ohněm se znímala a zase uhasínala. O takovémto blýskání, říká lid, to že se otvírá nebe a Pánbůh okazuje, jaká je v nebi sláva a jasnost i velebnost, že to smrtelný člověk ani svým zrakem postihnouti nemůže a snadno by z té jasnosti oslepnul. Druhé blýskání je hadovité, neb jako ohnivý provaz vystřelené. Blesk se nahoře v oblaku zapálí a střelhbitě nahoru, na strany nebo dolů sletí. Je- li slabá rána, ještě na cestě uhasne.“ 

„Roku 1891 sbíral jsem hromové kameny na Horňácích, a tu zvláště lidé zaměstnaní při stavbě silnice z Blatničky na N. Lhotky donesli mi jich větší počet. Když p. naduč. Pecka asi za měsíc na to krajinu onu navštívil, nemohl hromové kameny získati za žádnou cenu; přestrašení lidé svěřovali mu, že v celém dalekém okolí asi čtyři léta už hrom neuhodil, až tehdy, ‚co ten myslivec‘ těch kamenů u nich nakoupil, že zase hrom tak strašně bil, že tomu nebylo pamětníka. Okolnost tu vykládali si tím, že hrom už patrně žádných kamenů neměl a musil si jich proto zase zásobu nakoupit. Dobří ti lidé litovali nejvíc, že si lépe nepovšimli, neměl-li ‚ten myslivec‘ kopyto koňské místo nohy – dojista bolo by se mu zle vedlo.“

Takové svíce můžou do zámkův, do domův, do dvorův a kam jeden chce rozděleny býti, a když bouřka přichází, mají se rozsvítit…když kroupy při těch obcích padly, které k té cti a chvále těch dvouch svatých takové svíce rozsvítili a mši svatou sloužit dali, žádnou škodu neučinily; v jinších místech ale, kde svatí ctěni nebyli, všechno potloukly a na mizinu přivedly.“ 

„Ač zvonek tento malý, přece jest užitečným. Bez něho by nám zhoubné krupobití zničilo naši polní úrodu několikráte. Proto bysme zvonek neradi sundali a odevzdali. Často rozežene mráku, která by zajisté zhoubně působila na polní úrodu.“

„Když při bouřce táhly těžké tmavé mraky, z nichž se ozývalo známé šumění, což bylo svědectvím, že nesou zkázonosné kroupy, vešel pastýř, aby je vedl nad lesy. Přes sebe přehodil bílé prostěradlo, kterým byl zakryt nebožtík, než jej dali do rakve. Prostěradlo převázal kolem boků lýkovým provazem (protože se věřilo, že do lípy blesk nebije). V ruce měl starou zaříkávací, švabachem psanou modlitební knihu po svém otci, také pastýři. Pokud byl v obci, mohl jít normálně, jak zašel za poslední stavení v obci, musel jít pozpátku, v pravé ruce měl modlitby a levou rukou se po každém zablýsknutí pokřižoval a při tom zažehnával.“

Soupis pověr převzat z: MALACH, Roman: Pověrečné představy o bouři a blesku (bakalářská práce), Brno: FF MU, 2007.