Někteří špatní vědci a někteří dobří vypravěči, v případě, že je skutečná událost nudná, příběh postupně vylepšují. Výsledkem je, že se ze špatného vědce či z dobrého vypravěče stane sedmilhář, který už nerozezná pravdu od upravené historky. Jakkoliv je lhaní v mezilidském kontaktu nepřijatelné, my tuto didaktickou metodu nezatracujme. Je dobrá pro práci s chybou, jako budoucí pedagogové mějme na paměti,  že dobrá lež musí obsahovat alespoň 95 % pravdy, o tu nám jde. Podstata metody tkví v tom, že poté, co se žáci seznámí se základními informacemi začnou do příběhu dostávat různé chyby. Většinou se podaří to, že po snadných chybách začnou do textu dostávat rafinované chyby, pro jejichž odhalení je třeba hodně vědět a dohledávat. Druhou variantu tvoří tzv. vetřelci, slova, která v textu nedávají při čtení smysl. Jejich sestavení pak dává vzkaz. A kdo že první použil metodu Sedmilháři? Vzor skautské ctnosti a čestnosti Jaroslav Foglar, jako hru v knize Hoši od Bobří řeky.

A jak to může vypadat v praxi, to nám nejlépe popíše sám Foglar:

Přijdete na pěšinku. Poběžíte po ní kupředu a cestou budete dá vat pozor na vše, co se vám na pěšince nebo v jejím nejbližším okolí bude zdát podivné a neobvyklé. Tam, kde jsou na pěšince vyryty dvě rýhy, se obrátíte a poběžíte zpět sem, ale dáváte opět pozor, abyste ještě něco postřehli. Každý musíte mít s sebou notýsek a tužku, abyste si zpozorované neobvyklosti zapsali. Ale pozor: nepoběžíte všichni pohromadě, nýbrž každý zvlášť. Teprve když se jeden z vás vrátí, smí na pěšinku vyběhnout druhý. A cesta tam i zpět vám nesmí trvat déle než tři minuty.“ Hoši si začali ihned prohledá vat kapsy a lovili tužky i nějaký papír na psaní. Rikitan dal těm, kteří neměli. Jirka měl běžet tento pozorovací běh první. Na Rikitanů v povel vyběhl. Nechá pal sice zrovna dobře, co asi podivného může najít na obyčejné lesní pěšince, ale jakmile na ni dorazil a běžel dále, porozuměl dokonale. Téměř u kraje pěšinky byl v trávě zabodnut Rikitanů v nůž . Ejhle, jedna pozoruhodnost byla tady! Ale Jiřík už běž í dále. A copak je to tamhle na tom keři za podivný modrý květ? Je to jen kus papíru, který tam nabodl Rikitan. Tady zase v letu zákmitem oka Jirka zahlédl krásnou smrkovou šišku z loňského roku, jak visí na větvičce modřínu. Podivná hříčka přírody? Nikoliv! Jen Rikitanova zkouška všímavosti hochů . Kmen borovice je obvázán hnědou tkanicí. Tady zase u pěšiny jsou stébla trávy svázána vždy do několika uzlíčků . Jirka už skoro ani nepíše, co v běhu nalézá . Nesmí být na cestě déle než tři minuty. Jen v rychlosti kreslí si na papír své objevy. A už je u dvou rýh. Prudce se obrací a letí zpět. Při zpáteční cestě do ležení nalezl ještě dvě věci. „Správně jsi přiběhl,“ pravil Rikitan, „neopozdil ses. Dej mi svůj lístek s objevy, jdi trochu stranou a neříkej hochům, cos na cestě viděl.“ Tak hoši vybíhali na pěšinku jeden za druhým. Když se všichni vystřídali, Rikitan začal sčítat objevy jednotlivých chlapců . Pouze hoch, jemuž říkali Stopař, nalezl vše, co Rikitan na pěšince nastražil. Většina chlapců si nepovšimla uzlů v trávě. – Drobeček přiběhl o několik vteřin později, než měl určeno. Teď ' se všichni hoši vydali na pěšinku společně a prohlíželi, co předtím přehlédli. Mnohý z nich se divil, kde měl při běhu oči… 

FOGLAR, Jaroslav. Hoši od Bobří řeky: kniha pro chlapce, kteří se chtějí přesvědčiti o svých vlastnostech. 20. vydání, v Albatrosu 2. V Praze: Albatros, 2019. ISBN 978-80-00-04914-4.