sebuii vmis kláfitcrú a začata prosazovat 3Vou metodiku právě <!o týdního světského života. přetvářet jej ('.. v racionální konání na tomto světí, a přece ne z tohn-to světa a ní pro tento íwäjs jakým výsledkem, to se pokuřímc uká/at v dalším pojednání.
Askme a kapitalistický dmek
(G. A. R., str. 164)
.Christian Diroctory" Richarda Raxtera je nejob-sáhlojsi kompendium puritánske teorie mravnosti, pritom veskrze vychází z autorovy praxe duchovního ..
(G.A.X..fitr. 174-178)
„Když člověk n«ma pevné povoláni, teka v příležitostně práci, utrácí víc času v lenošení než v dilu," píše Baxter v této knize a uzavírá: „...zatímco on (pracovník v povolání) splní Wi dúo porádnč ten druhy věži ve věčnem zmatku a jeho konáni nezná místo oni řas proto jc pro každého nejlopái. když má pevné povolání („certam calliug". na jiných místech tomu říká „stated calling"'. Práce nestála, k jaké je často nucen obyčejný nádeník, je často nezbytná, aleje to jnpoiáá jenom polovičatý 8 tav .životu „bez povolaní" 7Tchybi systematičnost, motodicnóšl, to, co žádn, jak vínin.svčtská askeze]Také podle kvakerskí. etiky má hýl praví povoláiuTTuslednym metodickým cvičením v etničtí, osvědčením spásy skrze stcdomi/tMt. jez 60 té D_éči, v té metodě, s níž vykonáváme své
racionální práci ji povolaní vždycky zdůrazňují metodicnost. a ne jako Luther jen ra-
» iiiii«íu, uavuuitlIUll spásyhKrzC SlCa
projevuje v to péči, v tí metodě, s n íž vy 43 povolání. VNe jakoukoli práci ale ra v povoláni žádá Rúh. Puritáni v ideji p
:  VjraoHtAwJ Mux Weber.
dostne přijeti losu, který Bůh člověku udělili Proto prisvŕdŕují i na otázku, zdali může nikdo kombino-vat vícero povolání, vícero „calling": „Může, je-li t<i pro obecné dobro anebo prodobro jeho a nikomu ke skcxlě, a nevcde-li to k tomu, žp je v některém povolání ne-.?veďjnt:tý(uníáitliľul>." Ani zrnem povoláni se nevylučuje, ncdcjc-li se lehkomyslně, ale vok-Ji st povolání bohulibější, to jest podle oliecního principu užiteč-
»-*
|Airo je hlavni: Užitečnost, a tím i Ixduilibost povo- \ laní se sice moří v první řadě mířítkom mravním a pohnu měřítkem důležitosti produkovaných statků | pro „cidbk'. následuje vsak ještô třetí, v praxi mSem 4 ňcjdůležitíjší mífítko - soukromohospodářská uý-*ť>3fiosŕ-.iNehoť pakliže Bůh, jehož prst tuši puritán v každém momentu života, ukázal jednomu ze svých vířných možnost zisku, mét přkom jisto nčjaký/jl úmysl. Venci křesťan má jeho pokynu následovat
i možnosti využit, „Jestližp váni Bůh ukáže cestu, na ni? můžete beze škody pro svou duši a beze Škody pro jiné r.;íkonnýmzpÚ800om evdcVač víc nežna jiné cestí, a vy to odmítnete a dáte so cestou méně výnosnou, pak mafitf. jvden z účelů sicho povoláni (callingi. zdráháte se h\t boiimi sptťvci (stownrd) a přejímat jeho dary, jichž jste míli uiít pro něho, až o to požádá. Ke zajisté k rozkoši a k hříchu, ale pro Boha sniítc prut ovit a bohatnout." Bohatství je nepravost práve jen teluly, když svádi k línému povalování a k hří§-ným požitkům; usilovat o ně jc nepravost praví jen% tehdy, když se tím připravuje bazďtnroatnýa rozmarný život Ale je-li to z povinnosti k povoláni, je to mravně prípustné, ba přikázaní. Podobenství o slv Žebníkovi, který byl zatracen, protože svoženou hřív nu nezúrcčil, zrovna napovídalo. Když nikdo chce byt chudý, argumentovalo se často, je to jako hy chtěl být nemocný. To jf Spatná svatost, špatné „vysloužená-, a jc na újmu boží sláve. A aby človek schopný práce
264
255
notu. Konstatujme jednou provždy: program mravní reformy není u zádního z reformátoru (počítaje v uď i takové imite jako Menno. George Fox a VVesley) středem zájmu. Nebyli zakladateli spolků pro „mravní kulturu*, ani reprezentanty humanitárských *o-i!iáluč rctuľuímch snah či kulturních idcrthV Uzlem jejich života byla jen n jen spásn duěe. V ní byly za kotveny jejich atická cíle A prakticko účinky jejich učeni byly dťishdky ryze náboženských motivů .^Budeme museí počítat h t inu 2e kultúrni účinky refor-4 mace jsou z nemalé části - a v nasetu speciálním" aspektu pi•'•\-:ú<iv    nepředvídám  ba nechthté ná-
dky díla reformátorů často odlehle, až i protiklad n« všemu lomu, čim se cbfWtCT
Naše studie může proto,~Syť skromným podílem, přispět I: objasnení, jakou cestou vůbec působí „ideje -•• dejinách Av.-nk abv;hom rozptýlili nedorozuměni, v jakém smyslu tvrdíme, že mohou v dejinách působit čisto ideové motivy, budiž nám dovoleno připojit no závěr úvodního rozboru několik poznámek.
Při takovýchto studiích - to by sq molo míl na zřeteli především nejde. VÚbec o pokus myálenky reformátori) v jakémkoli emjru hodnotil, al todainč Kpe-liticky rt nábofce tisky .flPro svůj cíl se zabývame jen jistými stránkami reformace, které jsou pro náboženské v G domí okrajové, ba vnější. Pokoušíme se pouze .a poněkud osvetlil jaké mislo mely nribti/on^ki' motivy vi- tkanív i vývoje n a,*f rmyodobó kultu* >. zaměřené vysloveně nn ..tento av^t^Jyy rostlé z mnoha různých historických motivů. Ptáme se pouze, co z charakte-ristických obsahu této kultury by se snad mohlo připsat vlivu reformace jako historičke prrině. Přitom se musíme uptostitod názoru, Seje anud možno reformací vyvodit i ekonomických přemtin jako „historicky nutnou'. Aby se mohla nová církev vůbec udržet, *po-iupÚflbU nrcčclno historické konstelace - nepodléhajíc] , ■ koiiutiiickomu zákonu' . ále ani ekonomickým
:: J *íj[llc tohrjl.o dogmatu Rň li přw.tern utťCL] \ - pradceli nc\£ l>. U i!-1 js v^-v4ileii V;*: i-py.se a ]cdi> bi.rclo satracraJ. Spásy l?dj FfcjvĚk nú<li>-í^hnc- íirJuýni aT^tj priíiiiĚrtíjn. Mi jť.- důtífaL ía Enad ťičůknvat niAmeni), Sť. ti ni VjrVirlÉDjtra LKikladnójš i rozbor podiva rifata-diliirí leit.
I
y.řetelúm -: /-ejmé n 3 procesy Čistg politické. Na druhé ät-ránč^u bec necJicemť! prosakovat tukovou blahové doktriuářskoii tezi Jako áe^kapitflJisíickrduch'1 (atá-
SJíh v našetři provisorně vymeseném smysl u slova) -.^anaďmohl v/.n\k\ii.\uLpouze z jakýchsi vlivů reformací-., anebo íľ snad dokonce cely kosgodársttý systém kapitalismu byl vytvořen reforj^cDVžd^L1 jisté vií-acamné formy kapitolifltickťho obchodovaní jsou no-j boricky o hodně ttarší než- reformace, a to samo vy Jurky e podobné náaory. Chceme pouse. ÄtannviL. zda a do jaké míry při kvalitativním utráféníš kvantitativní expjuiĽÍ tohoto ducha vě světe byly spoluúčaatny nábožensko vlivy a lcteté konkrétní stránky kultury apo-Sívající 11a kapitalistických základech z nich vycházejí. Vzhledem k tomu, že je ade celá spleť vzájemných působeni mrv/i materiální aňklatínou, formami politicko a sociální organiiace a duchovni naplní re* formocnfch kulturních epoch, budeme postupovat tak, í>.e nejprve ohJedfime, zdali se dá zjistit nejakě „příbuzenství volbou" mezi jistými formami náboženské víry a etiky povolínf. Tím se snad i ozřejmíf jak a v jakém čísi obecném srnčru diky tomuto příhiiKen-gfcyí působí náboienské hnutí na vývoj materiální kul* tury, Teprve áí to skutečnu jqdí.oínaíSriĚ ^JAtíme, mů-eemp ;uiknsÍL u odhad, důjakě míry moderní kuU Inrní obsah vdUíí za svůj vznik oněm. náboženským motivům a do jaké míry sa nčj vděčí motiv tím jiným,
Xás zajímá   jak lidé anááelt t n kovo u nauku v di>bé, pro ktorou bylo nebe diiležiréjči a namn«/p i jistějéf MTÍož vsnchtiy zájmy života na zemifTTk-liny zájmy toriv musely jít stranou a vrtící se pčľTTJsem vyvoleny? A jak se mohu o své vyvolenasti ujistit? - Pro samotného Kalvína to problém nebyl. On se cítil byt boží ..zbroji"   by) si jist, že boří milost má. A tak na L otázku, jak 86 rnúfce jedinec dovědět, zda je vyvolen, T rad kn nrc konců jedinou ndpověrí: Spokojmu gc lim. žo vune. jak Bůh uirluxluje, a že mánie pevnou duvéru v Kristu, opiVmm o pravr>u víru. Zásadně nepřipustil, - • lychom n;i nékora jiném podlQ jeho chovám mohli pnznat. /x\c\ je vyvolen, nebo zavezen... A také i všechny subjektivní dojmy, S>e jsi vyvolon, můžeš mít, i když jsi zavržen, mohou byt „ludibria spiritus sanc-li" 'přeludy ducha svatého). S jedinou výjimkou: s vyji inkini finiilťfcr, Vytrvalé důvěřivé víry. Vyvolení J30U t a zoslanou neviditelnou církvi božLJ
důležitá nade vfie.&tak všude, kde Hevyaévá ué&íl o pro ílť sil nad. neutuchají otázky, zdali existují neja^ kč listé eiuáinky, [jadle niehi by se po m ti la příslušnost Jí v^olen^t^Jrato gliíiíka mela trvale ústrední místn
různých obtiži.ťPokud dogma neponechávala hez vy^ světlení, pokud dogma nezmĺrnuvs-ila anebo vTilwi i v-opouštěla, nnbízoly sc zejména dva spolu nuvfcejíčí typy pasiyŕakl rady. Jodnak *>e rovnou ukládala povinnosť považovat sc za vyvoleného a zaplašovat/] vMsľliny pochyby jako pokuécní ďáblovo, proton ite^ jistota by přece znamenala nedostatečnou víru. a te-d\ i nedostatek milosti. Z apoštolovu napomenuli „upevňovať svou povolanost tak byla učiněna povinnost vvbojovat si každodenním 2äpascru-jujbjektivní jistolu o xvé vyvnlcnostt a oprúvnÓnostiJ Namísto^ zkroušených hříšníků, kterým Luthcr přislíbil milost, budou-li v kajícné vire důvěřovat Bohu, vychuvžívají se sebavedomí „snratf4, jaké ztělesňuji puritánští k upri v heroické díuY- kapitalismu a jací se v jednotli-
vých exemplriŕich objevují dodnoÄ.Qjúdruhré se pak fťká nej lepší pnwtředek, jak dosáhnout žádoucího vě-£L Horní, (lojxiniéilo ntúaovni pracovat v povolání. Jediná t^k se /.HfíHnějí uíboženřkc pochyby a dodává so
To. Si St svŕtské prác] přižnutá schopnost, byt takříkajíc prostředkem k odreagování afektu nábožensko úzkosti, má příčinu ve významných zvláštnostech nnbožonskych představ pěstovaných v kalvinismu. Nejxřeiolnóji to vidíme na tom, rún se liší knlvinis-mus od luterství, na nauce u považ* ospravedlňující víry.
1
ku, a to rozhodovalo o jeho hodnoto.^Skutek -£» ý či Spatný - W původci připočítal n ovlivnil juhu-'
.skutku, dobry
časný i véoný osud"Církev počítala zcela realisticky 5 tím. že člověk není absolut ně jednoznačne určitelná a ?.hodnotitclnajednotka, ale že jeho mravní život je pro.ste chovaní ovlivněné navzájem se střetávajícími motivy, chovaní namnoze velice rozpornč.fľ středově ká cirkev zajisté jako ideál žádabi, aby Človek prmci pidtně /.měnil snuj Život. Ale tento požadavek hnedtL jiKi průměrné křesťany) mírnila svým velevý/nnm-«3 nyní mocenským ft výchovným prostředkem: svátostí pokání, jeí fungnje.a^e hlubocQ zakořeněným rysem katolícke- religiozita^/
".-j---
I > tom, v čem je rozhodující podstata omilostněni člověka, existují dvě rozhodná pojetí Podle nich můžeme tata vyznání klasifikovat z hlediska jejich praxe. [ol dařený mú£e .svůj stav milosti prožívat buď tak. žo se cílí být nádobou božské síly, anebo tak, Že se cítí '-'.V1 j^jmi nástrojem V prvním případe se vo své zbožnosti kloní ke kultivaci citu, v druhům případe k as-keiickému/ťr//ní/i/ Luthcr mň bji£c_jv prvnímu typu,
kalvinismus náleží typu drnhému,.T/
u K j^odCarmáni světa", K vyjoucein hihjj^ ^"mj ua-sTrójó spásv nedošlo v katolické víře nikdy l>ik dôsledné jako vp víře puritónskó (a především /ulovy kc . Katolík inrl náhradou za 3v0u lidskou slabost k disposici šohianwnrnini milosti své církve: knéz byl máff, konal zázrak prom^nôni a račí v rukou klíc'» k milosti. Bylo možné lítostně a kajícné se na noho obrátit, on udelil pokání, nariéii, rozhřešení, a tím člověku ulevil od téžkélio nap^n v němž žít bylo neií-
prosným a nk'-ím ne/iníniitelným osuacm.Kaivinisiy. Pro toho takovéto přátelské a lidské útčehy nobylo. Nr-nmhl ani doufat, Že hodiny slabosti n lehkomyslnosti vynahradí zvýšenou dobrou vňlf v jiných hodinařil f ok jako katolík i luterán Hjoh kalvinistu nech-' t€l nu svých včrnVch jcdiiotiive~č1ohré skutky", alo ::t i v íli vysluhovanou svätosť', vystupňovanou v sys- . t i> Nebylo ani tci\ o nějakém Úhrnném saldu života, je J se odpyká časnými tresty a vylepší církevními fcv/ilosliiými pomůckami. Etická praxe obyčejného ClovOka byla zbavena bozplánov Kostí S nesoustavni isti a upravena v důslednou metodu veSkerého životního kmi mí Ne n anodou nositelům poslední velké raaesance puriténatařeh myálenok v 18. století /ťistn-1» jmtfno meiodidiZjjtek jako jejich duchovní pfed-
sonu-i vycvičila, tneai no icuy vjmw%^v. v „vo^y^— v obeciu' psychologickém smyslu slova.[Ž!f bd&Je, vh-domé. jiisnŕ. to byl - na rozdíl ad fDopuTariiíeU piV.I-stav - její cíl. Potlačit volné pudově užívání životu, to byl prvořadý úkol. Zavést si do životního režimu řád - to byl nc]d\ú&lit&}§(prost fcd.ek nskeze. Vsochny tyta hlavni aspekty obsahují řehole katolického středověku, aJc rovnot Uik Životni zásady kalvinismu Pravé v tom, že takto totálné zmetodičtily člověka, spočíva volka moc středověkého ninišstvi i kalvinismu. A zc-jména kalvinismu (v porovnání s luterstvím) umožni la nhi'.jit jako „ecclosia militHii.^' existenci protestatt*
t ISITUI.
TerciUfsk? řád sv. r runiiáku byl nupř. roztáhlým po-kiiHem rn?íiiŕii askezi do všedního života, a nehyl to ( peku? |i.>diny. Značný ohlas takových akcí. jako bylo -NúsJciluvatii Krista", ukazuje, 2o /.pú«:>b života, jnky hlásni). ŕ-i- považuje r.ň i-yísV. ncJ.jp pouhé plnéní po-stač' ují tibo mravního minima. Toho minima, ktoré neda*ttiStíjě měřítkům, jež k Inde puritanismus. Když se pak /ir-oktikwaly jistě církevní instituce, jmenovité odpustky ktoré. M práve proto při reformaci neposuzovaly jako okrajový nešvar, ale jakn nejvážnýjsi zlořád -, narážela taková praxe opětovné na snahu o systematickou svetskou askezi. [CovSak bylo hlav-ní když člověk vedl život v naboiemTkém duchu um-tudicky par excelence, byl stajnčpořád mnich. A ŕim vjť ho přiklání1! k n-dcozi. tůn víc joj to pudtío mm . pryč z obyčejného života, protože žit svatů znauionnlo právo zanvcluit svetské morálky. To putom ndslrartnv.il Luther nr jnkn wkonavac néjaki? .vývojové ttmden-CÉ* ale pu «vycb osobních zkuáeuostoch) Zpočátku ostatne, h praktickými krolcv nespěchal, dokud ho ne-pobíjela polittckú sUy_aco. Kalvinismus to po nein prosté převzal. Ji£ tjfhaťt ian K ranek vystihl jádro pridoBtiinske vfřjTj když shlédni její smysl v zásadé, že kaédx křesťan musí být po celý život mnichem. Askezi liyla postavena hráz. aby nt-unikala ze světského AL z:votn Zanícené introvertní vazné půvaby, které du-sud dodávaly nojlepčí reprezentanty mniAskym řádům, byly rcrf odkaznny pěstovat nsketické ideály ve *vétskvch povoláních. Kalvinismus k tomu vsak časem dodal cosi pozitivního: že víru máme osvearomt •buatavjloa ivAtakoa prncl Tím dal pohnutku k asketu i širší vrstvě véřících. A když se k ní připojila etika založená nu nauce o predcHtinaci, mi puk po mnis.ske duchovni aristokracii mimo svet a nad svélein zaujala místo duchovní ai istokracie Bohem od voku předurčených svatých ve svétél
I když *e ríizné nábuženské op^teťDOBtJ odvozené od askotkkelio protestanství v lecčem* liSÍ a kladou na uvedene stnnoviidui různí velký důraz, přijímají je všechny a pňsohi vp všech Rozhodující pro vířícího je ,.byi v milosti", to jest ve stavu, v němž je vyňat ze zatraceni vs«ho stvořeného a vydělen ze „svatu". Taková koncepce ae. opakuje téměř ve vsech denomina cích 0 podlé dogmatiky víech denominací si tciito^jr-. .-.tav nelze zajistit nejakými magickými n sakramrn- 'O liilnimi ptwtfodkg nobo ulevující zpovědi nebo jednotlivými nábožnými Činy. nýbrž jediní tím, že ae mvědčujei v žití zvláštne utvářeném, naprosto rozdílném od Htylu člověka „nuluj úJního". Jedince tu pobízí, aby metodicky konlrniova!. řdfili jeho rpůpob životn *vdddf o boží milosti, aby tedy živci prodchl ttikttí, •Ink jsme videli, byla to taková askoze, při níž človftk colou svou existenci orientoval na vůli boží a rarit-uaínŕ ji k tomu fnmiovnLi
Askeze již nebýía opus supererogneionis', nýhrž byl to vy koti doporučeny každému, kdo se chce ujistit o své apáse. Náboženství vyžadovalo nu člověku život svatého, zvláštní a jiný než život „přirozený" Ale ten HvétoťkV Život ť?c neodohrával - tuje důležité - straním od svčin v rnntárikych kolegiích, ale uvnitř svita a jeho řádů. S ohledem na onen svét se racionalizoval život nn tomto svétfi. K tomu vedla koncepcepuvulá-ni, kterou formuloval pravé nsketicky protestantismus.
j^Kfesťanaká nskezjä zpočátku prchající ze sveta do samntv, posléze světu vzdorující, t klášterů svrt cír- -kevuě ovládala. Přitom celkem ponechávala vSední-^J mu svetskému iivotu jeho přirozený* nenuceny rá/ A t.ak ny nevykročila na tržiště ivttá, zahonehla 7n
sebou vrata kltttorO a začalo pn«a/ovHt svou n» „> diku pravé do «M dětského živote jE&m ti I   V racionální konaní na tomto světe, a gSéSStSČ to .věta a ,u;Pro tento «©8 jak* , JRSůŠZ t pokusíme ukáíatvdnláiim^i^I'.aní '
,Kdyfc člověk nemá pevno povolání, téká v príležitostne práci, utrácí vře času v Ion ožení než v dílu,*' píse Baxter v tčlu kufre a uzavírá: „...zatímcoon (pracovník v povolání) splní své dílopoft$dn$y ton druhý vězí vc věčném /.matku a jeho knnání nes no mísťo ani ai.--. pruio je pro každého nejlepší, když má pevné povoláni („cer-tain callmg", na jiných místech tomu říká *sUtad alJinfí"). J'ráce nestála, k jakci je často nucen obyčejný" nádeník, ji rasu aczbvtnn «1h ju tu ^pořád jenom polovičatý stav/Zlvotu „bez povoláni" Mchybí sy*temaiitiiost. nietodicnost, to, co žádá, jak víme, sviUká aEkrzeľTaké podle kvnkerské etiky má být pravé povolán!OTJalednjta metodickým cvičením v ctnosti, osvedčením spásy skrze 6Včdowiftist,jei se projevuj*' v te péči. v tŕ tnetudé, s níž vykonáváme sve povolání. INo jakoukoli ptáci, ale racionální proci v jKivoláni záda Bůh Puritáni v ideji povolání vždvc k> /iluraznujť metoriičnu&t, a ne jako Lutlierjen ra-
dostné přijeti íusu, který Bůh člověku udSj
fXcojc hlavni: lľ7 i tučnost, a tím i bohulibost povn- ' lánj g£ sice míní v pnAÍ řade měřítkem mravním a potom merítkem důležitosti produkovaných statku | pro ^uink", následuje váak jcštó tretí, v praxi nýtem . nejdúležitejáí měřítko    soukrornohospodárská uy-• /w im. Neboť pakliže Bůh, jehož prst tuší puritán \ I. !/.)<■ n ;:i mentu života, ukázal jednomu im wvych věrných možnost zisku, mél přitom jisté nějakými úmysl. Véřící křesťan má jeho pokynu následovat a možnosti využit. „Je3tliř.e vám Bňh ukáže cestu, na níž můžete boze škody pro svou ilu$i a beze škody pro Jiné zákonným způsobem vydiiat vícix&í najine cesté, a vy to odmítnete a dáte se cestou mónč výnosnou, pak maríte jeden t účelu svého povoláni (calling). zdráháte ?c být božími správci (stewarti) a přejímnt jeho dary, jichž jsle mři i užít pro něho, až o to požádá No ztgi: u k ro/.kosi a k hříchu, ale pro Boha antik pracovat a bohatnout." Bohatství je nepravost právě ( jen tehdy, když svádí k línému povalováni a k hříS-nyiíi požitkům; usilovat o n& je nepravost pravé jen. tehdy, kdy* se lim připravujebGzsturostny a ro/iuai-
mravně pf ípustné, ba přikázáno. Podobenství o sly^ žebnikovi, který byl zatracen, protože svařenou hřivnu nezúročil, zrovna napovídalo. Když nékdo chce být churiý, argumentovalo se Často.jc to jako by chtěl být ni mocny. To je špatná svatost, spatné „vysloužená", a je na újmu boží slávé. A oby člověk schopny1 práce
n v žiVQt. Ale je-li to z povinnosti
Askoticky priostreným 2dúra2ňováním povnolu povolaní doptalo etický punc novodobé odbornici v jj Vztahem k boží prozřetelnosti nabyly ctickcho smyslu i kalkulace obchodníka na zisk. Noblesní unv-loat sci^ncurú i procovskou okázalost parvenuú ne-n-i vi i askeze stejnou měrou. Znto se dostává vřelé eticko pochvaly mr\*ťrtckérnu selfmademanovi. „Gin] blesscth htó trade" (Požehnej Bůh jeho obchodům), řeklo se béžně o takovém svat/'m k t • r v s úspěchem následoval pokyny bolí...
Muliné shrnout: (svšiskn prolestansk* askeze bránila váí silou prošlému ušívfaií majetku, podvfizo-
vala konaum, zvlňte luiusnj famzum, Napioti tomu víflk fivým psychologickém účinkem zbavila vfdítefr ;v, ncii čintyist zábran tradiční etiky, vyprcatila z pout i   ziábiosi^ jii-linť ji nejen legalizovala, ale i dokrmce
■j — r......^'uui n n JJHJULLLKJ<íJL]m „(KHíré ll fl
díln''|_bphAt4tvi jako/JÍn^ pni.cE v povinní mĚli všnY
za boži požahi til A « • hvlo jcälé důlržiUgtf: když ftábtíteroky tolik oceňovali netinavium, neustálou, sys-tematickou práci ve svóLskCm povolání jnko vtibec-.") ncyvyäSi prosifiKlok n^koľe a zároveň jnlco nejjistájM n A^jzfcjroťJjÄ známku omilostntftŕlto človeka a praví-vfťýt nulíiť to v ijvotř })ú.^)l»il<i jflkó mocná pákn k ex-I  i / t<iľn ťi^jímo nazvali ji uchem kapitalismech