G. Lipovetsky: Paradoxní štěstí. Esej o hyperkonzumní společnosti.  Prostor, 2007. 443 s. ISBN 978-80-7260-184-4.

1. Lze kulturu komerčního štěstí považovat za vzor dobrého života? S. 404

2. …lidé hledají vůči konzumentským přeludům a jejich ústřední roli nějaké silné útočiště. Nepropadneme naivní domněnce,  že samo toto disidentství by mohlo stačit ke změně kurzu…Nadejde den, když štěstí hledané v konzumu již nebude působit tak lákavě a jasně jako dřív a snaha o seberealizaci se odpoutá od nekonečné spotřeby konzumentských slastí. “ 403

3. „Konzumentská a mediální hypertrofie v sobě v posledku obnáší méně rizik než nedostatky vzdělávacího systému.“ S. 401

4. Pravda je taková, že namísto znehodnocovaní všech hodnot dnes spíše přihlížíme renesanci mravního tázání v souvislosti s pádem politického projektu a velkých systémů smyslu. Zároveň s tím, jak sílí vliv techniky a trhu, se také dostává nového náboje  a důstojnosti i etické doméně, jak o tom svědčí diskuse kolem biotechnologií, potratů a eutanazie, sňatků u dvojic téhož pohlaví, homosexuálních adopcí, nošení islámského závoje a sexuálního obtěžování. Nejde tu o katastrofické zmizení hodnot, nýbrž o rozkvět obtížně slučitelných mravních náhledů, pluralizaci hodnotových soustav a rozmanitost chápání dobra. 393

 5. Důvody k nadějím jsou tím nepostradatelnější, že naši dobu ovládl pocit neschopnosti řídit běh světa. Úkolem hypertrofované mytologie blaha je vyvážit tento pocit ztráty kontroly a posílit představu, že žádné neštěstí není osudové a vždy existují způsoby jak dosáhnout štěstí, anebo alespoň zmírnit své neštěstí. Celé magma euforických hodnot  a obrazů  funguje nikoliv jako kolektivní droga, nýbrž jako stimul k rámcové i detailní obměně života, jako podnět, který nás přiměje soustředit pozornost jinam. Spíše než dogma nebo donucovací mašinerii tu jde o existenciální mobilizaci a o nástroj, jak se subjektivně znovu cítit pánem vlastního života. 371-2 

6. Jakmile se jedinec vyvázal z mezí stanovených komunitou, musí jeho vytrvalé putování za štěstím nutně vést k problematizaci vlastní existence a k neuspokojení. Takový je prostě osud společensky nezávislého jedince, který bez jakékoli kolektivní a náboženské opory sám a bezbranný čelí životním zkouškám. 370

7. Lidé se prohlašují  za šťastné, neboť přiznat si opak „podkopává morálku“. V hyperkonzumní společnosti se již lidé nechrání před uhrančivým pohledem druhého, nýbrž před vlastními negativními úsudky, ze kterých by mohl vzejít trýznivý obrázek vlastní existence. V zásadě tu jde o snahu zabránit skleslosti a zachovat si sebedůvěru. S. 351

8. Nóvum: i uspokojení ženy! (namísto výkonnostního sexu, sex citový, konec domény výkonnosti – mužského sexu)

…triumf neprožívá monadická sexualita, nýbrž model založený na intersubjektivní dimenzi, do něhož je začleněna i toužebná jinakost druhého. …ideálem je vzájemná směna slasti, naslouchání touze druhého, vnímavost k jeho rytmům a preferencím. …Spíše než o povel k výkonnosti se v hypermoderní kultuře erotické sféry jedná o ideál hédonistické vzájemnosti, jenž se prostupuje s ideálem mezilidské komunikace. 328

9. Psychologizace partn. života

…údajná smrt citů je pouhé klišé hyperindividualistické epochy: spíše než ochabování sentimentu přihlížíme k tomu, jak se mezilidské vztahy stále zřetelněji prosycují emocemi.  325

10. Vláda citu: romantismus po celý život

Stále více mužů a žen si uvědomuje, že nejsou schopni milovat dlouho a vyjadřují se skepticky k možnosti, že by milovali jednoho člověka celý život….nárůst milostných historií…cílem není čisté sexuální dobrodružství, nýbrž čistě milostný příběh… citový život se prolíná s efemérností a rychlým střídáním hyperkonzumního času. Afektivní dimenze se nijak nehroutí, avšak milostný život je stále více strukturován  jako turbokonzumentství: rozpadá se mýtus o věčné lásce, ochabuje ideál oběti, rozvíjejí se dočasné vztahy, stoupá labilita  a ujímá se citový zapping. …je provázeno pocitem prázdnoty, zranitelnosti a nedostatku.s. 326

 11. Konzumenství emocí – náhrada vztahu? 

Čím křehčí  a méně uspokojivé jsou naše společenské a mezilidské vazby, tím zřetelněji sílí znechucení životem a tím zuřivější je konzumentství coby útočiště, cesta ven, útěk, který zmírňuje osamělost a pocit nezavršenosti. Konzumenství třetí vývojové fáze, jehož účelem je „posílit morálku“ a „mít se rád“, se … definuje prostřednictvím emocí. Otcem zástupu konzumentského je homo psychologicus. 320

12. Štěstí ve dvou; chaos – řád, cit→ rozum, povinnost!

Relativní poklid hypermoderních sexuálních mravů nepředstavuje pozůstatek puritánství, nýbrž čerpá sílu z odvěkého ideálu citu a štěstí , chápaného jako „štěstí ve dvou“. 271…stabilní, exkluzivní vztah nadále představuje vytoužený cíl. Hodnota přiznávaná lásce a citům, úsilí o důvěrný a blízky vztah ke druhému tak bez ohledu na jakékoli mravní zásady nadále privilegují stále svazky oproti sexuální hýřivosti a promiskuitě. Centrifugalita touhy je obsažená ve struktuře citů a důvěrného sdílení. Na jedné straně se láska jeví jako destabilizační ideál, který vyhrocuje touhu, na straně druhé působí jako zdroj sebekontroly  a dohledu nad instinkty. Zákon lásky, „chaos, který plodí řád“, toulavost Eróta současně vybuzuje i omezuje. S. 272

13. Hédonistická civilizace s sebou nepřinesla kult extrémní erotiky, nýbrž vyhrocení požadavků ve sféře úcty, individuálního uznání a osobní pozornosti. 273

 14. Výchova

Za každú cenu nepovedať nie…nechceme deťom spůsobiť frustráciu, tak ako my nechceme byť frustrovaní, o tom je blahobyt a konzum, príjemnosť...vyhýbanie sa konfliktom…výchova, kde namiesto trestu psychológia, zameraná na sebarealizácciu dieťaťa a jeho spokojnost, tu a teraz, okamžité šťastie…223

15. Ztráta smyslu života

Konzumní revoluce rozbila poslední tradiční zvyklosti a řády a zanechala lidi sobě samým napospas; nyní se musí vyrovnat s obtížemi existence bez pomoci kolektivních pravidel a vztahů. 222…civilizace blahobytu, která jedince vede k tomu, aby vlastní prožitky poměřovali obrazy stále nového a pronikavého euforického štěstí, hromadně podněcuje k frustracím a existenciální trýzni. Individualistický  a konzumní řád společenského styku  coby instrument negativně laděné reflexivity vyvolává v člověku pocit, že se neustále míjí s tím, co je na životě podstatného. 222-223

16. Promarněný život

Exploze depresí a úzkosti i symptomy upadající sebeúcty svědčí o nové zranitelnosti jedince, kterou s sebou civilizace štěstí neodlučně nese. Záporný pohled na sebe, zpochybňování hodnoty vlastní existence a pocit, že jsme promarnili život, představují stále významnější tendenci reflexivního individualismu, a právě zde tkví kámen úrazu paradoxního štěstí.

17. Ironie doby tkví v tom, že hyperkomerční civilizace nenastolila odcizenost vůči věcem , nýbrž posílila touhu být sám sebou, prohloubila propast  mezi já a mezi druhým a ztížila schopnost žít jako subjekt. 188

18. Jakmile se jediným základem společné existence stane cit,  dopadá na všechny úděl rozchodů, partnerských krizí a deziluzí. Právě tak vypadá paradoxní štěstí: čím zřetelnějšího výrazu docházejí požadavky citové blízkosti a niterné komunikace, tím více zklamání proniká do individuální existence. 187 Spoliehanie sa na len cit má i tienisté stránky…

19. Právě nerovnováha mezi soukromými slastmi a veřejným nepohodlím je stále častějším zážitkem spotřebitele…183 (slovom, vo verejnej sfére sa nám takých slastí nedostáva, služby tam sú nekvalitné)

20. Láska - nejvyšší hodnota

Konzum lásky v masmédiích nám nestačí, v lásku dnes věříme, přisuzujeme jí svrchovanou hodnotu a měníme půdorys celých vrstev naší existence v závislosti na hnutích srdce. 163

21. Kontraktuální vztahy

Manželský pár odhazuje institucionální zaštítění a stahuje se do soukromí, stává se z něj kontraktuální  a obecně labilnější vztah; každý si chce udržet autonomii a ve vypověditelném svazku si chce zachovat otevřenost k jiným možnostem…149