V tomto okénku se vrátíme trochu zpět v čase.
Po říjnové revoluci a občanské válce, tj. porážce bílých, se rozhodlo/bylo nuceno mnoho lidí emigrovat z Ruska, vznikajícího Sovětského svazu. Velký počet ruských emigrantů tvořili mladí muži a chlapci, kteří prošli první světovou a občanskou válkou. Bílá armáda byla postupně vytlačována na jih, na pobřeží Černého moře, kde se stahovala do přístavních měst, třeba Jalty či Sevastopolu. Odtud bylo během několika dnů v listopadu 1920 odvezeno na 150 000 osob. Před bolševickým terorem prchali nejen vojáci, ale také např. duchovní, učitelé, spisovatelé, členové prozatímních vlád a opozičních politických uskupení.
Vlády jednotlivých států dle svých ekonomických možností nabídly uprchlíkům azyl. Hodně jich odešlo do jihoslovanských zemí (Bulharsko; Království Srbů, Chorvatů a Slovinců), přičemž roli hrála ve velké míře jazyková příbuznost (vč. používání azbuky) a víra (pravoslaví). Většina spisovatelů a šlechty zvolila Francii, Paříž. Další velkou emigrantskou kolonii bychom našli v Německu, Berlíně.
Československá republika nabídla (jako jedna z mála zemí) pomoc organizovanou na státní úrovni a financovanou v rámci státního rozpočtu. V r. 1921 byla zejména z iniciativy K. Kramáře či T. G. Masaryka zorganizována tzv. Ruská pomocná akce/Ruská akce pomoci (RAP), v rámci které se počítalo s přijetím 10 000–15 000 osob. Vstřícnost byla založena na rusofilských a slavjanofilských tendencích ve společnosti, ale také na představě, že se podaří vychovat další generace pro nové, liberální a demokratické Rusko, či na myšlence, že zde vychovaní odborníci nezapomenou a později se ČSR "odvděčí".
Naše mladá republika velice štědře podporovala studenty SŠ a VŠ, kterým nabízela ukončení započatého vzdělání. Studentům bylo poskytováno bezplatné ubytování a strava (později stipendium) za podmínky, že budou úspěšně plnit studijní povinnosti.
Uchytilo se zde také mnoho ruských odborníků světové úrovně, technici, novináři, umělci i vysokoškolští profesoři, řada z nichž přednášela na čs. vysokých školách. Získání renomovaných odborníků byl jeden z cílů RAP. Vznikaly různé vědecké a kulturní organizace, jmenujme třeba velkou strukturalistickou školu, tzv. Pražský lingvistický kroužek, jehož zakládajícím členem se stal Roman Jakobson. V Praze bychom našli třeba ruské či ukrajinské gymnázium.
V letech 1921–1937 bylo na RAP ze státního rozpočtu uvolněno přes 500 000 000 Kč.
Na konci 2. sv. války projížděly Prahou transporty civilistů prchajících před postupující frontou: obyvatelé Východního Pruska, Pobaltí, Němci z okupovaných oblastí Běloruska a Ukrajiny. Od nich se emigrantská komunita dozvídala o reálném životě v SSSR a možném blížícím se nebezpečí, kvůli čemuž se velký počet emigrantů rozhodl dostat z dosahu sovětské moci.
S překročením východní hranice ČSR sovětských vojsk započala vlna zatýkání, věznění a deportací emigrantů. Pokud se zatčení dožili konce lhůty svého věznění v lágrech, vraceli se ke svým rodinám v letech 1955–1957. Existuje tzv. Částečný soupis s 215 jmény odvlečených, není však úplný a je stále doplňován.
Zatčení části příslušníků ruské emigrace bylo začátkem rozkladu a likvidace emigrantské komunity jako svébytného celku.
Po r. 1945 a zejména po r. 1948 pod vlivem ideologického tlaku postupně zanikaly nejen ruské, ale i československé tradiční spolky a organizace (Sokol, Junák, sportovní kluby, některé politické strany, náboženské a dobročinné organizace apod.). Měnil se i oficiální pohled na význam československých legií, na období první republiky a její čelní představitele. RAP a ruská emigrace jako celek se staly tabu.
