O válce r. 1812 bylo napsáno mnoho. Proč se ujalo označení "vlastenecká", když pojmy jako "vlast" a "národ" v Rusku té doby nehrály velkou roli, nebyly na "pořadu dne"?

Národní legenda o vlastenecké válce je mimo jiné založena na románové epopeji L. N. Tolstého Vojna a mír, v níž je prostřednictvím příběhů pěti ruských aristokratických rodin popsáno Napoleonovo tažení do Ruska (a také ruská carská vláda). Dílo bylo vydáno v r. 1869.

Tolstoj vykreslil různé válečné hrdiny ze všech sociálních vrstev, ukázal občanskou uvědomělost ruského lidu, vlastenectví, která nezná hranic. 

Skutečnost však byla jiná. Většina vojáků byli negramotní rolníci, kteří bojovali z povinnosti, protože museli, a o "národu" se nejspíš moc nezamýšleli. Vlna nacionalismu se opravdu vzedmula – ale ve vyšších kruzích. Takové myšlenky se objevovaly u inteligence, aristokracie, a hlavně v důstojnických kruzích. Mladí vzdělaní důstojníci byli ti, kteří zažili válku r. 1812, bránili Rusko a táhli Evropou. Měli za to, že si vydobyli právo být svobodní. Právě tito důstojníci dali dohromady hnutí, které vešlo do dějin pod označením děkabristé.

Alexandr I. ještě v r. 1814 prohlásil, že nevolnictví bude "s pomocí boží" zrušeno ještě za jeho vlády. Ale jinak nacionalismus nepodporoval – liberální kroky jeho vlády byly určeny pro okrajové, neasimilované části impéria (Finsko, Polsko). 

Až Mikuláš I. začne cíleně podporovat budování nacionalistického pohledu na dějiny. Jeden příklad za všechny: moskevský chrám Krista Spasitele bude postaven jako památník boje s Napoleonem. Zesílený militarismus dalších století ovšem nelze chápat jako projev občanského, národního uvědomění; jde v první řadě o projev poslušnosti carské moci. 

Fotografie je převzata z https://tonkosti.ru.