• ZVUK A HUDBA JAKO PROSTŘEDEK
MUZIKOTERAPEUTICKÉHO PŮSOBENÍ
NA LIDSKÝ ORGANISMUS
Matěj Lipský
Zvuk a hudba provází život člověka již
odnepaměti Působí na jeho psychickou
i somatickou stránku, a to pozitivním i negativním
způsobem Již ve starověké Čině,
Izraeli, Egyptě a Řecku se lidé zabývali
otázkami působení hudby na lidský organismus.
Např. Aristoteles doporučoval využiti
dórské stupnice, které připisoval duchovní
sílu, a stupnice lydické, které naopak
připisoval velký vliv na děti Zabýval
se tzv. „hudební katarzi", kterou měl na
mysli určité uvolnění a následné odstraněni
zátěžových stavů za doprovodu emocí
(Šimanovský 1998). Rovněž však upozorňoval
na škodlivost stupnice frýgické,
kterou označoval jako znepokojující
a vyčerpávající. Doporučoval se vyhnout
dionýsovské hudbě, jež je opojná a pro
člověka nebezpečná (Mátejová 1992).
Pokud pochopíme, jak zvuk a hudba
ovlivňuji život člověka, a zaměříme svou
pozornost na nosný terapeutický účinek,
který se zde skrývá, otevírají se nám nové
možnosti, kterých můžeme využít nejen ve
vlastním životě, ale i v oblasti pomáhajících
profesí.
Jak jsem se výše pokusil naznačit, léčebný
efekt zvuku a hudby je znám již od
počátku lidstva. Nejdříve měla hudba elementární
význam. Používalo se jí jako
magického prostředku k ovládání přírodních
sil, ale také jako způsobu boje proti
nemocem a úzkosti ze smrti (Mátejová
1992).
Postupem času se z primitivního léčení
magickým způsobem vyvinula celá řada
cílených rituálů. Přírodní národy věřily, že
hudba (spojeni rytmu, zpěvu a tance), kterou
provozuje šaman, vyhání z těla nemoci
a zlé síly. Tyto rituály měly preventivní
i léčebnou funkci. S vývojem civilizací se
hudba začala používat ve spojení se svými
léčebnými účinky. Například v Egyptě již
tři tisíce let před naším letopočtem plavili
na loďkách své nemocné po Nilu za doprovodu
uklidňující hudby, která byla hrána
na jednoduché nástroje (Šimanovský
1998).
Ze Starého zákona (první Kniha Králů)
se dovídáme o králi Davidovi, který zpěvem
a hrou na harfu vyléčil krále Saula
z depresivních stavů. V Judei používali
hudbu i při léčení stavů transu, extáze či
epilepsie.
V 17. a 18. století se léčba hudbou nazývala
„iatromusica", kde se věnovala
,170
pozornost i biochemickým a fyziologickým
procesům provázejícím hudební percepci.
Po druhé světové válce se využití
zvuku a hudby silně rozvíjí. V roce 1948
zakládá A. Pontvik tzv. švédskou školu
zaměřenou na muzikoterapii (z řeckého
moisika - hudba, therapeineio - léčit). Paralelně
s ni vzniká i jedna z prvních škol
amerických Poté následuje zráni mnoha
hudebně terapeutických teorií a rozvoj
škol v dalších zemích.
Z výše napsaného vyplývá, že již po tisíciletí
si lidé uvědomovali, že správně
volená hudba či působení tónů má pro člověka
ozdravující charakter, který může být
využit k terapeutickým účelům S vývojem
jednotlivých vědních disciplín se obraz
o působeni zvuku a hudby na lidský
organismus postupně dotvářel a stále dotváří.
Jednotlivé poznatky, např. z neurofýziologie,
chemie, biologie a psychologie,
se tak využívají v muzikoterapeutických
studiích. Poznatky z muzikoterapie
se pak dále vnášejí do dalších oblastí
psychoterapie (např. arteterapie, dramaterapie),
jakož i do obecně pedagogické
i speciálně-pedagogické praxe, kde
kromě terapeutického efektu vstupuje prvek
výchovný. Samozřejmé zde působí
zpětná vazba a poznatky z jiných oblastí
psychoterapie a pedagogiky jsou následně
využity v muzikoterapii. Pokusím se
nyní vysvětlit, jakým způsobem zvuk
ovlivňuje organismus zdravého člověka,
ale i člověka, který je určitým způsobem
znevýhodněný.
Poslech hudby vyvolává v člověku určité
psychické i somatické procesy. Člověk
vnitřně pociťuje a prožívá působení
hudby. Hudba a jednotlivé zvuky v něm
vyvolávají jisté nálady, pocity, afekty, jakož
i změny chování a současně jsou
ovlivněny i nejdůležitější vegetativní
funkce, ale i tvorba hlasu, řeči i vlasmi
hudební aktivity (Mašura 1992).
Základem pro vznik zvuku je vibrace
těles. Jde o kmitající molekuly tvořící zvukovou
vlnu, která následně prochází prostředím.
Změny nižšího a vyššího tlaku při
průchodu této vlny prostředím rozkmitají
ušní bubínek, který příchozí zvuk několikanásobné
zesílí. Přes vnitřní ucho a tamní
nervová vlákna se zvuk dostává do
mozku, čímž je způsobeno, že člověk slyší
(Procházka 2001). Jinými slovy: akustická
informace se dostává od zdroje vzniku
do ucha boltcem a zevním zvukovodem,
který působí jako rezonátor pro frekvenci
3000-4000 Hz. Bubínek, jenž je
předělem mezi zevním zvukovodem
a dutinou středoušní, má vlastní rezonanci
asi 1200 Hz. Převodní systém ve středouší
přenese zvukovou vlnu rozkmitaného
bubínku na membránu oválného okénka
hlemýždě a zprostředkuje přenos mezi
plynným prostředím, z kterého vchází
vzniklá energie do prostředí kapalného
(nitroušní tekutina), do penlymfý (Trojan
1991). Vlnění perilymfy následné rozkmitá
endolymfú, která rozechvěje bazálni
membránu, uloženou na spodní straně hlemýždě.
Tato membrána se skládá z příčně
napjatých vláken nestejné délky, která se
rozkmitají podle různých kmitočtů. Na
začátku jsou nejkratší vlákna, která přijímají
tóny vysoké. Hluboké tóny jsou
zachycovány až ve vrcholu hlemýždí. Od
vrcholu až k bázi hlemýždě se rozprostírají
vláskové buňky Cortiho orgánu, které
vlivem chvění bazálni membrány narážejí
na kryci membránu, a tím se podráždí.
Elektrické vzruchy, které pn tom vzniknou,
jsou vedeny vlákny sluchového nervu
do jader v prodloužené míše a odtud
pokračuje sluchová dráha přes thalamus
do centrálního korového analyzátoru (Machová
1993).
Akustická informace tedy postupuje
z penfemí části sluchového orgánu do centrální
nervové soustavy specifickou sluchovou
dráhou a v mozku je zpracována.
Avšak kromě této specifické sluchové dráhy
prochází část zvukové informace přes
mozkový kmen ke čtverohrboli a k retikulámi
formaci. Tato „nespecifická dráha"
modifikuje akustickou informaci, která se
dostala do mozkové kůry specifickou dráhou
sluchovou (Caspers 1973; Keidel
1977. In Mašura 1992).
Při poslechu hudby postupuje zvuková
informace do mozkové kůry tedy přes obé
dráhy, přičemž v retikulámi formaci jsou
vyvolány budivé reakce, které se v somatické
sféře projevují změnou svalového
napětí a zvýšenou svalovou činností. Ph
dynamické hudbě pak můžeme pozorovat
kýváni hlavou, někdy i celým tělem, „bubnování"
prsty dle taktu či rytmické pohyby
nohou (Mašura 1992).
Na člověka však nepůsobí jen jeden akustický
podmět. Člověk se nachází v moři
vibrací, a ne vše je jeho mozek prostřednictvím
sluchu schopen registrovat. Zvuk
slyšíme v rozmezí zhruba od 16 000 Hz do
20 000 Hz, což je poměrně malá část našeho
zvukového vnímáni. Zvukové vlny ale
působí na celý organismus. Vibrace tak
dopadají na buňky celého lidského těla
a následně jsou zpracovávány mnoha dalšími
kanály. Veškeré lidské vnímání je
multisenzoriální (Procházka 2001).
Zvukovou vlnu mohou tedy vnímat
i lidé, kteří jsou znevýhodněni nedoslýchavostí,
hluchotou i hluchoslepotou. Jelikož
jsou u těchto lidí velmi rozvinuty ostatní
smysly (v tomto případě jde především
o hmat), vnímají dopad zvukové vlny na
celý povrch těla daleko intenzivněji. Proto
je zcela mylná představa, že s těmito
lidmi nelze pracovat v oblasti terapie hudbou
či tancem. Je známo, že neslyšící lidé
při terapii tancem improvizovaně tančí
v rytmu hudby. Rozkmitané molekuly zvukové
vlny proudící vzduchem dopadají na
jejich kožní systém. Následné zpracování
v centrálním nervovém systému má za
následek uvědomění si vibrací spojených
s rytmem hudby. Rytmus pak mohou vnímat
i skrze podlahu bosými chodidly nebo
dlaněmi opřenými o dřevěné obleženi stěn
sálu (Šimanovský 1998).
Jak jsem v úvodu naznačil, ne všechny
zvuky jsou pro člověka přínosem. Zvuk
je charaktenzován intenzitou a kmitočtem,
přičemž zvuky s nepravidelným kmitočtem
se nazývají hluky a s pravidelným
kmitočtem tóny. Právě ony zmíněné hluky,
šumy - zvuky nehudební - představují pro
organismus jisté nebezpečí. S postupující
industrializací společnosti dochází ke
zmnoženi jednotlivých zvuků. To může
působit na člověka velmi negativně.
Mozek vědomé škodlivé zvuky (šumy,
hluky) nevnímá, ale tento „akustický
smog" na organismus negativně působí.
Takto vzniká pro organismus zátěž, která
může vést ke stresům, vnitřnímu napětí
apod. Ve výzkumu negativních účinků hluku
na organismus se došlo k závěrům, že
je postižena nejen nervová soustava, ale
celý organismus (Procházka 2001). Problémem
je, že je člověk schopen přijímat
mnoho hluku jako samozřejmost, ignorovat
jej, aniž by si uvědomil, že na něj působí
destruktivním způsobem. Jednou
z možností sníženi „akustického smogu"
je právě využití hudby, která například
v obchodních domech ambientním způsobem
zklidňuje tenzi nakupujících, jež je
způsobena tímto nadměrně hlučným prostředím.
Celková rozladěnost však může
být následně harmonizována působením
hudebních postupů určených primárně
k terapeutickým účelům.
Ona disharmonie člověka však nemusí
být dána pouze vlivem nadměrného hluku.
Často může být způsobena vlivem psychických
onemocnění, ale i dalšími příčinami.
I v těchto případech se o slovo hlásí
využití muzikoterapie, a to v rámci psychoterapeutických
programů. Je známo, že
léčba hudbou je aplikována u neuróz, ale
i psychóz (Hartl 2000), jakož i u osob závislých
na návykových látkách. Programy
muzikoterapie lze rozdělit na skupinové
a individuální. Využívá se zde jednak formy
aktivní, kdy vnímatelé, v tomto případě
pacienti, zpěv a hudbu sami provozují,
a dále formy receptivní (ambientní), nejčastěji
vycházející z reprodukované hudby,
která je poslouchána (Kratochvil
1978). V muzikoterapii má mimojmé prožíváni
hudby podnítit emociálni aktivaci.
Ukazuje se, že hudba je schopna specifickým
způsobem komunikovat a vyústit
ve významové a obsahové sdělení, které
vyvolává u posluchače psychickou odezvu.
Hudba proniká do hlubších sfér lidské
psychiky než kupříkladu mluvené slovo,
a tím překračuje hloubku odpovídajících
jevů ve verbálních přístupech. Akustické
podněty ovlivňují biogenní vrstvu
osobnosti. Rozhodujícím okamžikem ve
vnímání hudby je interakce mezi sociogenní
vrstvou vnímatele a obsahovou vrstvou
hudebního díla. Takto vzniklý dialog
podněcuje psychické změny, evokuje bytostné
síly, přispívá k tvůrčímu rozvoji
osobnosti vnímatele a aktivuje pozitivní
emoce (Sedlák 1990). Využití tohoto zjištění
je patrné i na terapeutické práci v etopedické
oblasti např. u osob závislých na
alkoholu, pervitinu a jiných návykových
látkách. Zvuk a hudba působí jako vynikající
nonverbální prostředek komunikace
s vnějším prostředím. Závislý člověk
má často problémy v komunikaci, ale
i problémy s vlastními emocemi. Nereálně
hodnotí minulost a budoucnost, má
značně oslabenou vůli. Prostřednictvím
rytmu, melodie a harmonie se aktivují
emociálni pochody, upevňuje se schopnost
soustředění a rozvijí se komunikace.
Využití hudby jako komunikačního prostředku
zahrnuje nejen nonverbální formy
typicky hudební, ale i nehudebni formy,
mezi které patři mimo jiné i mimika
a gestikulace. Tyto formy je možno pova-
,173
žovat za převážně emocionálni výrazové
projevy, které mnohdy bývají diagnosticky
cennější než výpovědi verbálni (Pokorná
1982). Muzikoterapieje často cenným
diagnostickým prostředkem. Člověk se
stává v průběhu terapie lépe „čitelný"
a mnoho vazeb, reakcí a nosných momentů
se projeví transparentněji (Procházka
2001). Navíc využiti muzikoterapeutických
technik často zpřístupní i nevědomý
materiál, který může být klíčovým nejen
v léčbě neuróz, ale i u lidi s poruchami
chováni.
Efekt vlivu hudby a jejího prožitku je
samozřejmě dán i individuálními rozdíly
mezi lidmi. Neexistuje pouze jediný
a u všech lidí stejný hudební prožitek.
Avšak obecně platí, že postupným průnikem
vnímatelovy psychiky do obsahové
vrstvy hudby se u něho dostavuje umělecký
zážitek. Ten následně ovlivňuje jeho
hudební vědomí, jeho citový a myšlenkový
svět. Procesy, které se při poslechu
hudby odehrávají v psychogenni a předně
biogenní vrstvě, zasahují do vývojově nejstaršich
oblastí mozkové kůry, tj. thalamus,
hypothalamus, limbický systém
a retikulámí formace mozkového kmene
(Sedlák 1990).
Při vytváření emocionálních reakci má
důležitý význam především limbický systém.
Limbický systém ovlivňuje lidské
chováni, výstavbu paměti, osvojování nových
poznatků a emoční aktivitu. Čím je
emoční pozadí výraznější, tím je trvalejší
a intenzivnější ukládání senzorických informací
do vědomostních sfér člověka.
Prostřednictvím tohoto poznatku se dá
předpokládat, že využití hudebního díla
s vysokým emocionálním nábojem napomáhá
aktivaci limbického systému a jeho
propojení s důležitými části mozku, což má
za následek podporu osvojování nových
poznatků, činností a vzorů chování v motorické
i psychické sféře zdravého i postiženého
člověka (Mašura 1992). Z toho
vyplývá, že působení hudby je vhodné i pro
znevýhodněné jedince s mentální retardací,
ale i jinými typy postiženi.
Muzikoterapie v práci s dětmi i dospělými
mentálně retardovanými zaznamenává
velmi kladné výsledky. V psychopedn
je tedy zařazeni muzikoterapie zcela na
místě. U osob stižených například mentálni
retardací vycházíme z daného faktu,
kterým je postižení všech rozumových
funkcí, dále je porušena i schopnost koncentrace
a ve sféře citů převládají afekty
nad emocemi. Velmi často bývá mentální
retardace ve spojení s některými tělesnými
anomáliemi nebo s menší pohybovou
obratností (Pokorná 1982). Muzikoterapie
v těchto případech rozviji sluchové
schopnosti vnímatelů, využívá jejich zájmu
o jednotlivé zvuky a tóny a prohlubuje
citové prožitky. Také lze trénovat
rozvoj motoriky a v některých případech
i koncentrace. Navíc je zvuk a hudba ideálním
prostředkem abreakce k uvolnění
zátěžových stavů a nastřádané tenze (Procházka
2001). Intenzivní hudební prožitek
je spojen rovněž s katarzi, očistným
momentem, který má velký terapeutický
vliv nejen u osob s mentální retardací, ale
u všech zdravých i postižených lidí. Využití
muzikoterapeutických zkušeností
,174
a postupů má velký význam i v oblasti
somatopedie. Důležitáje spolupráce mezi
muzikoterapeutem, fyzioterapeutem
a lékařem. Hudba, a zejména pak rytmus
ovlivňuje, jak bylo výše uvedeno, retikulámi
formaci, což následně vede k budivým
reakcím v somatické sféře a podporuje
pohyb, který je významnou součástí
v muzikoterapeutické praxi. Možnost pohybovat
se podle rytmické hudby vede
k prohloubeni vnímání dynamiky a rytmu
(Pokorná 1982). Hudba sama se stává silnou
motivaci a usměrňuje a podněcuje
pohyby celého těla.
Je-li zvolena hudební aktivita podněcující
pohybové aktivity, dochází ke spontánnímu
rehabilitačnímu účinku. Takto
můžeme použit hudebně-terapeutické programy
i při nejrůznějšich chorobách, jako
je například Parkinsonova nemoc. Při nich
pacienti ztrácejí kontrolu nad psychickou
a fyzickou pohyblivostí (Grún; Dill-Schmólders;
Greulich 1998). I zde se
uplatňuje působení hudby - melodie, harmonie
a rytmu. Dochází k probuzení pohyblivosti,
postupnému získání zkušeností
s pohybem, orientací, sebedůvěrou, jakož
i k zlepšení kvality života (Grůn 1998).
V oblasti logopedie jsou hudební aktivity
již dlouhou dobu rozvíjeny. Týká se
to především koktavosti - poruchy fluence,
ale i dalších vad řeči. Mimořádná pozornost
je věnována zpěvu, protože především
pravidelné dýcháni, rytmická složka
písni a také spontánní motivace daná
radostí z hudby má blahodárný vliv a pomáhá
při zlepšení řeči (Pokorná 1982).
Muzikoterapeut však svůj program musí
konzultovat s logopedem, který určí vhodnost
metody po důkladném vyšetření. Vidíme,
že terapeutické účinky zvuku a hudby
mají své oprávněné místo i v oblasti
speciální pedagogiky.
Zvuk a hudbajsou nedílnou součástí nás
všech. Jsou lidé, kteří tvrdí, že si již život
bez hudby nedokáži představit. Žijeme
v moři zvuků, které přijímá náš organismus.
Sami jsme však také zdrojem, od kterého
se zvuk prostřednictvím molekul šíři
do našeho prostředí. Hudba je ideálním
prostředkem pro navození stavu relaxace
a účinným prostředkem na uvolnění tenze.
Je prevencí stresu a uvolňuje zátěžové
stavy organismu. Například v Anglii se
připravují do nemocnic častá vystoupeni
hudebních umělců, jelikož hudba je účinným
prostředkem při působeni na psychickou
i somatickou sféru člověka. Ovlivňuje
fyziologické procesy v lidském organismu
a působí jako lék. Využití hudby v terapeutických
programech pomáhá mnoha
znevýhodněným lidem, ale také nabízí
možnost zlepšeni života těch, kdo se těší
zdraví nebo lépe řečeno nejsou nějakým
způsobem znevýhodněni. Úkolem muzikoterapie
i nadále zůstává poznávat
a zkoumat vliv zvuku a hudby na lidský
organismus a sestavováni vhodných programů,
které budou účinně pomáhat při
nejrůznějšich potížích a problémech, které
přináší každodenní život.
Nesmíme však opominout důležitou
skutečnost, že efektivnost jakékoliv terapeutické
práce je předevšim záležitostí lidského
vztahu (Procházka 2001). Jde
o vztah mezi klientem a terapeutem,
,175
o umění naslouchat a též nabídnutí opory.
Práce muzikoterapeuta tak získává další
rozměr, který klade nároky nejen na jeho
odbornou erudicí, ale i na jeho osobnost
a na problematiku profesní etiky. Předpokladem
pro kvalitní muzikoterapeutickou
práci není tedy jen využití zvuku a hudby,
ale i celkový laskavý a zodpovědný přístup
ke klientovi.
Literatura:
GRÚŇ, M; DILL-SCHMÔLDERS, C.;
GREULICH, W Tvorivá muzikoterapia
a Parkinsonova choroba. Rehabilitácia.
1998, Vol. 31, No. 4.
HARTL, P.; HARTLOVÁ, H. Psychologický
slovnik. Praha : Portál, 2000.
KRATOCHVÍL, S. Skupinová psychoterapie
neuros. Praha : Avicenum,
1978.
MACHOVÁ, J. Biologie člověka pro špeciálni
pedagogy Praha: SPN, 1993.
MÁTEJOVÁ, Z.; MAŠURA, S. Muzikoterapia
v špeciálnej a liečebnej pedagogike
Bratislava : SPN, 1992.
MÁTEJOVÁ, Z.; MAŠURA, S. Muzikoterapia
pri zajakavosti. Bratislava :
SPN, 1980.
POKORNÁ, P. Úvod do muzikoterapie.
Praha : SPN, 1982.
SEDLÁK, F. Základy hudební psychologie.
Praha : SPN, 1990.
ŠIMANOVSKÝ, Z. Hry s hudbou a techniky
muzikoterapie Praha : Portál,
1998.
TROJAN, S. Nárys fyziologie člověka V
Praha : Karolinum, 1991.
Zápisy z přednášek kurzu PROCHÁZKA, T.
Muzikoterapie Praha : Pedagogická
fakulta UK, 2001.
,176