http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?lang=en&art=6793, 17.03.2020.
Sto let od narození Františka Trávníčka
Miroslav Grepl
Letos uplyne sto let od narození akademika Fr. Trávníčka, jedné z nejvýznamnějších osobností
v historii československé jazykovědy. Vzpomínáme ho proto, že svým obsáhlým a rozsáhlým dílem
podstatně obohatil poznání českého jazyka, ale také pro jeho velkou autoritu a popularitu v oblasti
jazykové kultury. Byl i dlouholetým členem redakce Naší řeči.
Narodil se 17. srpna 1888 ve Spešově u Blanska v rolnickém prostředí. Po předčasné smrti matky byl
vychováván prarodiči ve Svinošovicích u Vranova. Zaujaly ho výrazné rozdíly v mluvě obou obcí
a jejich příčiny. Cestu k jejich zkoumání mu pootevřelo už studium na brněnském slovanském
gymnáziu. Rád vzpomínal, jak ho zaujaly práce Bartošovy a Gebauerovy, s jakým zájmem četl
Praktickou rukojeť srovnávacích slovanských jazyků V. Hrubého nebo obecně jazykovědný spis
Č. Šercla, pozdějšího profesora na ruských univerzitách. Na Univerzitu Karlovu přišel s jasnou
orientací na slavistiku v roce úmrtí J. Gebauera (1907). Jeho učiteli tu byli zejména indoevropeista
J. Zubatý, bohemista E. Smetánka, slavista Fr. Pastrnek, ale také folklorista J. Polívka a literární
komparatista J. Máchal. Gebauerovy přednášky už navštěvovat nemohl, tím horlivěji a do hloubky
studoval jeho dílo, stal se jeho důvěrným znalcem a vždy se ke Gebauerovi hlásil jako k svému
velkému vzoru. Vydával v přepracování jeho Příruční mluvnici, hlavně však se zasloužil o vydání jeho
historické Skladby (1929). Zpřístupnil tak monumentální Gebauerovo historické dílo mluvnické
vědecké veřejnosti v jeho úplnosti.
Trávníčkovy vědecké začátky přerušila válka: v r. 1915 byl povolán na frontu a dostal se do ruského
zajetí. Pobytu v Rusku využil k poznání ruské slavistiky a slavistů. Zvlášť hluboce na něho zapůsobil
osobní styk s A. A. Šachmatovem, kterému také z vděčnosti věnoval druhý díl (Skladbu) své velké
Mluvnice češtiny (1949). Po válce se v r. 1920 habilitoval v Praze, avšak už v r. 1921 byl povolán na
nově založenou univerzitu v Brně jako mimořádný profesor pro obor českého jazyka se zvláštním
zřetelem k dialektologii. Brzy se tu stává výraznou vědeckou osobností. V r. 1927 byl jmenován
řádným profesorem a na rok 1932/33 zvolen děkanem filozofické fakulty. V té době je už také znám
široké veřejnosti z pravidelných příspěvků v Lidových novinách (LN).
Zkušenosti z okupace a osvobození vlasti Sovětskou armádou hluboce zapůsobily na Trávníčkovo
myšlení politické. Hned v r. 1945 stává se členem komunistické strany a horlivě se zúčastňuje
politického a kulturního života. Jsou mu ukládány úkoly stále náročnější. Z nich vzpomenout je třeba
aspoň toho, že se po válce při nedostatku specialistů ujal před[217]nášek z ruštiny. Konal je
i semináře rusky a zasloužil se o výchovu první poválečné generace učitelů ruského jazyka.
S nadšením přijal školskou reformu a ve funkci děkana (1946/47) obětavě budoval novou
pedagogickou fakultu. V r. 1948 byl zvolen rektorem univerzity a také poslancem Národního
shromáždění. V čele univerzity stál do r. 1959, poslancem byl do r. 1960. Po zřízení Československé
akademie věd (1952) se stal předsedou sekce jazyka a literatury. Za předsedu své sekce si ho vybrali
i brněnští spisovatelé. Jako ředitel brněnské pobočky Ústavu pro jazyk český ČSAV (od r. 1953) se
zasloužil o její dobudování, zvl. po stránce personální. Nadále psal jazykové a kulturní glosy do LN,
Rovnosti a později i do Hosta do domu. K tomu všemu přibyly — po zavedení hodnosti CSc. — starosti
o výchovu aspirantů. V jeho speciálním semináři a pod jeho vedením vyrůstali např. J. Bauer,
2
A. Lamprecht, J. Chloupek, M. Jelínek, R. Mrázek, St. Žaža, M. Grepl, J. Balhar aj. Je s podivem, jak se
mohl Trávníček po osvobození při vzpomenutých funkcích a činnostech věnovat ještě soustavné práci
badatelské. A přece i v této době stačil napsat díla závažná, zúčastňovat se vědeckých konferencí
a vést četné polemické diskuse k odborným otázkám.
Trávníček měl velké nadání a znalosti, ale vynikal také pevnou vůlí a neobyčejnou pracovitostí
a houževnatostí. Byl typem vědce temperamentního a zaníceného, s velkou láskou k mateřštině.
Tu dovedl šířit nejen v posluchárnách, ale i v širokých kruzích společenských. Zemřel uprostřed pilné
práce 6. června 1961. Je příznačné, že ještě dlouho po jeho odchodu přicházely na jeho adresu dopisy
s prosbou o radu nebo o nápravu nedostatků při užívání češtiny. A tak se Trávníčkovi dostalo —
kromě mnoha poct, uznání a vyznamenání oficiálních — uznání největšího: v povědomí lidu se stal
uznávanou autoritou v otázkách národního jazyka.
Trávníčkovo životní dílo o češtině může být v tomto medailonu nastíněno jen v základních obrysech,
a to nejen pro velké množství prací a pro jejich tematické rozpětí, ale i pro rozmanitost cílů a potřeb
společenských, jimž autor chtěl a uměl vyhovět.
Zhruba do poloviny 30. let převládají u Trávníčka práce zaměřené na poznání historie jazyka a na
objasnění jeho nářeční rozrůzněnosti. V četných článcích o hláskových změnách navázal na Gebauera,
snažil se však jeho výklady doplňovat nebo korigovat. Vyvrcholením je monografie Příspěvky
k českému hláskosloví (1926). Zajímají ho tu zejména dvojice rot, lot / rat, lat na našem území,
podstata a rozsah přehlásky a v ě, labiovelarizace, příčiny znělostní asimilace a její rozsah, střídnice za
jery na celém československém území, změna g v h, proteze a hiát. V několika článcích věnuje
pozornost také historickému objasnění kvantity v češtině.
Hluboce se zajímal o hláskové a tvarové rozdíly v dialektech a o jejich příčiny. Znal dobře nářečí na
Moravě a v Čechách, studoval však i dialekty na Slovensku. Rád o nářečích přednášel a podněcoval
k jejich výzku[218]mu účastníky dialektologických seminářů (J. Běliče, A. Kellnera, Fr. Svěráka,
Fr. Kopečného, A. Lamprechta aj.). V spisku Moravská nářečí (1926) podal výstižnou charakteristiku
jejich základních skupin. Širší veřejnosti se dostalo poučení o dialektech na našem území
v popularizační práci O českém jazyce (1924). Psal rovněž o nářečích a nářečních jevech slovenských.
V dialektech viděl nejen předmět zkoumání, ale důležitý pramen poznání jazykové minulosti a vývoje.
Plně se to projevilo v jeho syntetickém díle Historická mluvnice československá (1935). Opíraje se
i o bohatý materiál nářeční, mohl Trávníček podat v této práci obraz hláskového vývoje v širším
územním záběru a místy i nověji než Gebauer a osvětlit tak zároveň historický proces vzniku nynějších
dialektů. Pokoušel se vysvětlovat i příčiny některých hláskových změn: vidí je hlavně ve fonetických
(artikulačních) vlastnostech hlásek a jejich seskupení. V názvu práce i v její koncepci se promítají
tehdejší Trávníčkovy názory na poměr češtiny a slovenštiny. Diference mezi nimi chápal jako důsledek
historického nářečního štěpení původně jednotné „pračeskoslovenštiny“. Tak se snažil vyložit i jevy
v slovenštině starobylé a prvky shodné s jazyky jihoslovanskými (např. v Příspěvcích k dějinám
českého jazyka, 1927). Názory o jednotném, vnitřně diferencovaném jazyce československém po
osvobození korigoval.
K pracím trvalé hodnoty patří Trávníčkova Studie o českém vidu slovesném (1923), inspirovaná
Smetánkou. Na materiále staročeském, novočeském i nářečním podal zde názorný a poutavý výklad
o vzniku vidové kategorie, o vztahu prefixů k předložkám, o vzniku a vývoji iterativ a frekventativ,
o sémantických důsledcích prefixace aj. Je tu naznačena i odpověď na starý spor aspektologů
o existenci/neexistenci prostě vidových předpon, a to v původních trojicích typu vítěziti × zvítěziti —
zvítězívati a v pozdějším zániku posledního členu. Práce je cenná rovněž pro zkoumání historického
tvoření slov.
3
Z podnětu J. Zubatého vznikly známé Neslovesné věty v češtině (Věty interjekční, 1930 a Věty
nominální, 1931). Podávají názorný obraz o způsobech ztvárňování promluvy v starším období.
Podstata práce je však v rámcové charakteristice historického vývoje nominálních vět. Na jedné
straně dochází podle autora k jejich „verbalizaci“, na druhé straně mnohé ztrácejí „větnou platnost“
a začleňují se syntakticky do vět jiných. Škoda, že tu Trávníček nemohl uplatnit i hlediska funkční,
opřená např. o teorii větné modality. Bohatě však využil poznatků o neslovesných větách ve své
vrcholné historické práci syntaktické. Tou je podle mého názoru Historická mluvnice česká III. Skladba
(1956). Pomineme-li mnohé, musíme zdůraznit aspoň to, že Trávníček v ní narýsoval čtivý, plastický
a ucelený obraz vzniku a vývoje hypotaktických souvětných typů, vyložil původ mnoha spojek i jejich
vývojovou specifikaci. Cenné jsou také výklady o vývojových vztazích mezi strukturami s všeobecně
pojatým konatelem, o konstrukcích [219]infinitivních typu jakož jest ječný chléb tvrd jésti,
doplňkových, přechodníkových a o slovosledných schématech v atributivních spojeních.
Třicet roků se Trávníček připravoval k napsání velké souborné práce o mluvnické soustavě češtiny
současné. Vydal ji po druhé světové válce s názvem Mluvnice spisovné češtiny. První svazek
s podtitulem Hláskosloví — Tvoření slov — Tvarosloví vyšel v r. 1948, druhý s podtitulem Syntax
v r. 1949.
Cesta k tomuto dílu je vyznačena mnoha speciálními studiemi a články. Na začátku stojí patrně
Příspěvky k nauce o českém přízvuku (1924), inspirované přednáškami Pastrnkovými. Kromě
historického úvodu pokouší se tu autor odhalit pravidla přízvukování v slovních spojeních. Přízvukem,
a to i z hlediska funkčního, se zabýval i v dalších studiích. Své poznatky shrnul v obsáhlé kapitole
(80 stran) v Mluvnici. Přes mnohé postřehy a v celku správné výklady o příklonkách nepodařilo se
však vyložit úlohu přízvuku a přízvukování s plným zdarem. Příčina je v tom, že Trávníček ne dost
jasně rozlišoval mezi přízvukem taktovým (slovním), „úsekovým“ a „větným“. Není pak vždy zřejmé,
v jakém smyslu se užívá termínu hlavní přízvuk; důsledkem toho je i příliš široké pojetí předklonnosti.
Po léta se zabýval také slovosledem. V Mluvnici je mu věnováno 140 stran. Trávníček teoreticky
rozlišuje mezi slovosledem fonetickým a významovým. V jádru správně postihl úlohu slovosledu při
rozčlenění věty na část „představově nejdůležitější“ (psychologický přísudek) a na „představové
východisko“ (psychologický podmět) a odlišil tak stavbu mluvnickou od této, psychologicky pojímané,
výstavby „představové“. Bohužel však Trávníček výklady o funkci slovosledu nezaložil na těchto
správných premisách, zvolil jako základní dichotomii „slovosled mimo důraz“ a „slovosled při důrazu“,
a to mu znemožnilo jednotně interpretovat mnoho cenných postřehů a pozorování. Mimoto zvolené
východisko vyvolává představu, jako by slovosled byl podmíněn důrazem, ač je tomu spíše naopak.
V závěru svého života se přikláněl k názorům Mathesiovým.
Mnoho přípravných prací se týká syntaxe. Uveřejňoval je hlavně v SaS. Zabýval se v nich např.
vedlejšími větami s aniž a větami s netázacím -li, jestli, jestliže, funkcí opakování slov, rozsahem
a využíváním záporového genitivu, pasívních tvarů, problematikou negace aj. V Mluvnici také uplatnil
mnohé ze svých příspěvků v LN.
Trávníčkova Mluvnice patří nesporně k základním dílům bohemistickým, přinesla mnoho nových
poznatků a impulsů vědě, ale také uživatelům. V hláskosloví se už např. rozlišuje mezi fonetickou
a funkční (významotvornou) stránkou hlásek. Přehledně a obsáhle je popsána soustava slovotvorná.
Novum je kapitola o tvoření sloves a o pojmenováních vzniklých zkracováním. Nejsou tu na škodu ani
četné glosy historické, činí tuto část zajímavější a jsou užitečné i vzhledem k absenci morfematiky.
Ostřeji měly být odděleny typy produktivní od neproduktivních (srov. např. typ mořiti [220]z mříti)
a uplatněna stejnorodá kritéria při klasifikaci derivačních typů. Zbytečné bylo zavádět jery jako
slovotvorné formanty.
4
Potěšením byla a je dosud pro syntaktiky četba Trávníčkovy spisovné Skladby. Postrádá sice
Šmilauerovu systematičnost, ale je v ní mnoho nových témat a nových interpretací jevů už popsaných
s výklady o jejich původu a s charakteristikami z hlediska jejich správnosti, slohové povahy aj. Za
jeden z podstatných rysů Skladby považuji zřetel k větné sémantice a k funkční ekvivalenci
prostředků. Trávníček dobře cítil rozdíl mezi gramatickou (větněčlenskou) rovinou a tím, co je
větněčlenskými výrazy specifikováno, tj. (řečeno moderně) participantskými rolemi. Doslova se trápil
úsilím tyto vztahy terminologicky postihnout: Petr slyší štěkat psa (podmět přísudkový
a nepřísudkový); spalo se mi dobře (podmět psychologický); stavba domu (předmět) aj. Také v jeho
pokusu o sémantickou klasifikaci předmětu jsou vlastně předznamenány skutečnosti označované
dnes jako participanty. Stejně závažné jsou — zvl. v oddíle Významosloví — jeho výklady o ekvivalenci
prostředků. Je s podivem, jaké funkční vztahy a zákonitosti dovedl např. odhalit mezi spojeními
s adjektivy v širokém smyslu posesívními a ekvivalentními konstrukcemi s adnominálními pády.
Přitom je tu mnoho poznámek k distributivním podmínkám, k stylové povaze, k spisovnosti
a nespisovnosti spojení, k jejich vzniku, vývoji, k stavu v starším jazyce a v jazyce lidovém. Taková
upozornění, zvláště pak na stav starší a na situaci v lidovém jazyce, byla Trávníčkovi nejednou
vytýkána. Ukazuje se však, jak jsou aktuální, např. vzhledem k vzrůstajícímu zájmu o živý mluvený
jazyk.
Mnoho Trávníčkových prací vzniklo z praktických potřeb a směřují většinou do oblasti jazykové
kultury. Není snad jediného aspektu, jemuž by z ní nevěnoval pozornost. Zabýval se výslovností
(Správná česká výslovnost, 1935; Spisovná česká výslovnost, 1942), napsal praktickou Stručnou
mluvnici českou (1941), která vyšla do r. 1945 ještě dvakrát. Zpracoval (spolu s P. Vášou) Slovník
jazyka českého. V rozmezí 1947–1952 byl vydán (v přepracovaných verzích) čtyřikrát. Vykládají se
v něm nejen slova spisovná, ale hojně i hovorová a výrazy z uměleckých textů. Významové
charakteristiky jsou doprovázeny poznámkami pravopisnými, tvaroslovnými a syntaktickými. Slovník
byl ve své době nepostradatelnou příručkou každého vzdělaného člověka, základním zdrojem
poučení v otázkách jazykové správnosti. Otázkám jazykové kultury a správnosti se však Trávníček
věnoval především v LN. V nesčetných sloupcích, glosách a příspěvcích vykládal významy, původ,
funkce, stylovou příslušnost slov, spojení a vět. Mnoho sloupků je zaměřeno na úkoly jazykovědy, na
úlohu jazyka v životě společnosti, v uměleckých dílech a v publicistice. Výbor z nich vyšel pod názvem
Nástroj myšlení a dorozumění v r. 1940 dvakrát. Z četných podnětů a dotazů čtenářů vzniká v r. 1942
v LN známá rubrika Jazykové zákampí. Trávníček v ní osvětloval původ a život slov [221]čtenářům
záhadných nebo málo srozumitelných, stojících na samém pomezí zániku a zapomenutí. Také výbor
z těchto statí vyšel knižně v r. 1961. Ohlas Trávníčkových článků v LN byl veliký a za okupace byly
přijímány jako posila a naděje. Názory na problematiku jazykové správnosti vyložil Trávníček
v obsáhlé stati O jazykové správnosti ve sb. Čtení o jazyce a poezii (1942). Při posuzování jazykových
prostředků zdůrazňuje jako základní hledisko funkční, odmítá purismus, kritéria historizující, usilující
o zachování tzv. ryzosti (čistoty) jazyka. Uznával specifičnost (autonomnost) jazyka uměleckých děl,
měl pochopení pro zvláštnosti a potřeby umělecké mluvy, všímá si jejích rysů v dílech oblíbených
autorů (P. Bezruč, K. J. Erben, J. Mahen, V. Vančura aj.). Podstatu estetické působivosti jazyka
v uměleckých textech se snažil vyložit v studii Umělecká mluva (1947).
Z poválečných Trávníčkových prací je třeba ještě připomenout jeho Úvod do českého jazyka (1948).
S jasností jemu vlastní podal v něm hutně a názorně základní poučení o jazyce obecně, o češtině
a o jejích vztazích k jiným slovanským jazykům, o jejím rozrůznění nářečním, funkčním i stylovém,
o otázkách jazykové kultury a správnosti. S nemnohými opravami a doplňky mohla by být tato práce
ještě dnes vydána jako dobrá vysokoškolská příručka.
5
Trávníčkovy semináře byly i neocenitelnou školou přemýšlení o jazyce a o metodách jeho zkoumání.
Ještě po letech na ně vzpomínají učitelé češtiny s hlubokým uznáním. K Trávníčkovým vášnivým, až
výbušným reakcím, které někdy provázely jeho polemická vystoupení, chceme dodat, že nad jeho
hněvem slunce nezapadalo, že si hluboce vážil názorů talentovaných pracovníků, zvl. mladších, a že
jim ve skutečnosti nejednou vnitřně dával za pravdu, i když, jak u bylo naznačeno, se s ní těžko
smiřoval.
Trávníček nebyl vědec teoretických modelů, deduktivních přístupů, ostrého systémové vidění. Byl
mistrným vykladačem jevů dílčích, vyzbrojeným hlubokými znalostmi faktografickými. V jeho díle
o minulosti i současnosti češtiny se najde mnoho dosud nevyužitých poznatků a podnětů.
Nedocenitelné je pak to, co vykonal pro probuzení a upevnění zájmu o mateřský jazyk v širokých
kruzích veřejných.
Naše řeč, volume 71 (1988), issue 4, pp. 216–221