Indoevropský prajazyk 

• Vznikl z něj slovanský hláskoslovný i tvaroslovný systém. 
• Není dochován, tvary odvozujeme z různých jazyků evropských, zvláště z jejich starších období.
• Tvary nedoložené označujeme *. 

Balto-slovanská jednota 

• Slovanské a baltské jazyky se oddělily z indoevropského prajazyka jako jedna celistvá větev.
• Baltoslovanské období – od konce 2. tisíciletí př. n. l. až do rozdělení této větve na slovanskou a baltskou část (1500–1300 př. n. l.).
• Slovanské jazyky mají mnoho shod s rodinou íránskou, germánskou, a především baltskou, jelikož se vyvinuly ze společného indoevropského prajazyka. 
• Shody s balto-slovanskou jednotou
• 1. Infinitiv s koncovkou -ti 
• 2. Zánik přídechu (aspirace) 
• 3. Složená deklinace adjektiv 
• 4. Společný vývoj slabičných sonant r, l, m, n
• 5. Vyvinul se genitiv záporový 
• 6. dt, tt > st 
• 7. Společná slova 

Hláskosloví 

V indoevropském prajazyce byly tyto skupiny hlásek:

• samohlásky
  •  Indoevropský prajazyk 
  • 5 krátkých: a, e, i, o, u
  • 5 dlouhých: ā, ē, ō, ī, ū 
    
  • Vývoj do praslovanštiny 
  • a – o           ā – a 
  • e – e           ē – ä/ě 
  • o – o           ō – a 
  • i – ь             ī – i 
  • u – ъ           ū – y  
    
  • Praslovanština 
    • některé samohlásky jen krátké: e, o, ъ [u], ь [i] (tvrdý a měkký jer)
    • některé samohlásky jen dlouhé: a, ě (jať), i, y
    • až pozdějším vývojem se u všech samohlásek paralelně vyvinula krátkost a délka
    • vznikly nové samohlásky (viz výše): ъ, ь, ě, y + redukované samohlásky, označené jako ɘ1 > o a ɘ2 > ъ/ ь (šva) 
      
• sonanty 
  • sonanta: hláska sonantní, slabikotvorná (např. r, l) 
  • x likvida: hláska plynná (l, r) 
  • x sonora: hláska sonorní, zvučná, plně znějící
• dvojhlásky
• souhlásky  
  
• Raně praslovanský systém souhlásek byl velmi jednoduchý a z velké části byl převzat do praslovanštiny. 
• V prasl. ale vznikaly i souhlásky nové:
• zadopatrová spiranta ch – vzniklá z IE po samohl. i, u a po r, k
• souhl. z – vznik až ve slovanštině znělostní asimilací ze souhl. s 
• zvláštnost velár k, g: 
• palatalizované k´, g´dále na sykavky s, z (popř. š, ž)
• veláry čisté
• veláry labializované kw, gw – ve slovanských jazycích splynuly
• V IE měly všechny znělé souhl. také samostatné formy aspirované, tj. s přídechem: bh, dh, gh, g´h, gwh – do slovanštiny splynuly.

Fonologický systém praslovanštiny (6.–9. století)

Palatalizace velár a přehlásky

Palatalizace velár 

V praslovanštině se velmi silně projevovala tendence k asimilaci hlásek (tj. k unifikaci), nebo alespoň snaha o přiblížení místa artikulace jednotlivých hlásek v rámci slabiky. Připodobňování probíhalo v případě, kdy se v rámci jedné slabiky potkala palatální (hláska artikulovaná na tvrdém předním patře, měkká hláska) a nepalatální hláska (tvrdá hláska). Pro praslovanštinu je charakteristické připodobňování k hlásce měkké, tedy palatalizace (měkčení). Této změně podléhají veláry k, g a ch.  

Celkem jsou rozlišovány tři typy palatalizací: 

1. palatalizace velár 

První palatalizace je regresivní, tedy ovlivňována je hláska stojící před původním (předslovanským) dlouhým nebo krátkým e nebo i (tj. slovanské i, ь, e, ę, a < ē). 

k > č	lit. keturi > psl. četyre (čtyři); *kelověkь > *čelověkь (člověk)
g > dž > ž	*givǻs > *živǻs (živ); *mogešь > možešь (můžeš)
ch > š	germ. hētaz > *šetås (šat); *måṷchikǻ > *måṷšikǻ (muška)

Pokud se před velárou nacházela ostrá sykavka s nebo z, byla také zasažena palatalizačním procesem a stala se sykavkou tupou: sk > šč > šť; zg > žďž > žď.

2. palatalizace velár
Druhá palatalizace je také regresivní a změny nastávají před i a e diftongického původu *oi nebo *ai.

k > c	germ. kai̭sar > *cěsarь (císař, césar); vĭlki > vĭlci (vlci)
g > dz > z	*vårgi > *vårdzi (vrazi)
ch > š	måuchě > *måušě (mouše)

3. palatalizace velár
Výsledky této palatalizace jsou stejné jako výsledky palatalizace druhé. Třetí palatalizace je však progresivní a změny nastávají po ę, i a ь, pokud za velárou nenásledovala samohláska, která by této změně bránila (y, ъ). Tato palatalizace však probíhala nepravidelně a řada slavistů její existenci odmítá. 

k > c	lit. vainikas > *věnьcь (věnec)
g > dz > z	*jingǻ > *jędzǻ (ježibaba, jezinka)
ch > ś	*vĭchěchŭ > *vĭšěchŭ (všech)

 Jotace
Touto změnou byl konsonantický systém staroslověnštiny velmi zasažen. Jednalo se o změnu souhlásek před neslabičným i̭(j), přičemž tato jota sama zanikala. 

*kj > č	*plǻkj > *plǻčǫ (pláču)
*gj > dž > ž	*lŭgjǫ > lǻžǫ (lžu)
*chj > š	*dūchjǫ > *dūšǫ (dýchám)
*sj > š	*sjīti > * šīti (šít)
*zj > ž	*vǻzjǫ > *vǻžǫ (vozím)
*rj > r´	*ǻrjǫ > ǻŕǫ (orám) ; *morjo > moŕe (moře)
*lj > l´	*pǻlje > *pǻĺe; poljo > poĺe (pole)
*nj > n´	*kǻnjå > *kǻńå (kůň); vonja > vońa (vůně)

 *dj a *tj se pravděpodobně nejdříve změnily v ď a ť, ale ty se vyvíjely dále, a to v každém slovanském dialektu jinak. V západním dialektu vzniklo c´, dz´ (později z) – *medza, ve východním dialektu č, ž – *meža a v jihoslovanském dialektu se výsledky jotace značně liší. U retnic b, p, v, m se vytvořilo jako přechodová souhláska epentetické l např.: *ljubiti, *ljubiǫ > *ljubi̯ǫ > stsl. l’ubl’ǫ. 

Přehlásky *å > e, u > i
Touto změnou (probíhala pravděpodobně kvůli tendenci k připodobnění výslovnosti v rámci slabiky) byly zasaženy zadní samohlásky o a u (s výjimkou dlouhého ā a ō) po palatálních souhláskách j a i̯ a jejím výsledkem jsou samohlásky přední e a i.  

*sjūti > *sjīti (šíti)

*jŭgǻ > *jīgǻ (jho)

*mårjå > *mårje (moře)

*jågå > *jěgo (jeho)

Tato hlásková změna vyvolala v morfologii rozštěpení některých původně jednotných deklinačních typů na měkké a tvrdé. 

Tendence k progresivní sonoritě slabik

V období mezi 6. a 8. stoletím působil v praslovanštině zákon, který způsobil důraznou přestavbu slabik. Jeho principem bylo poskládat slabiku tak, aby končila fonémem s nejvyšší mírou tónové složky (vokálem, nebo slabikotvornou likvidou). Proces se nazývá také zákon otevřených slabik.  

Monoftongizace klesavých diftongů 
 Jedná se o změnu, která proběhla v 6. století a odstranila všechny klesavé diftongy. Ty se měnily v samohlásky prosté. Všechny vokály vzniklé monoftongizací byly dlouhé. 

ei > i
Tato změna probíhala nezávisle na slovní pozici či předchozím konsonantu, vždy se shodným výsledkem 

*ei > *i

*zei̯må > zima (zima)   *vei̯dås > *vidъ (vid)  *ei̯ti > *iti (jíti)    *kon´åi̯chŭ >*kon´eichŭ > *konichъ (koních)

eu > ´u
Vytvoření měkčeného u. 

*eu̯ > *u/*´u

*pleu̯tei̯> pluti (plíti)   *leu̯bås > *l´ubъ (láska)   *pleu̯tja > *pl´uca (plíce)   *leu̯dĭje > *l´udьje (lidé)

ai > ě/i
V závislosti na slovní pozici a slabičné intonaci se při monoftongizaci diftongu ai vytváří ě nebo i. 

Uprostřed slovy vždy vzniká ě: 

*ai > *ě

germ. kai̯sar > *cěsarь (císař, césar) *kåi̯nå > *cěna (cena) *våi̯deti > *věděti (věděti)

 Na konci slova může vzniknout oboje v závislosti na intonaci. 

*ai > *ě	*råbåi̯> rabě (lok. sg.) (otrok, poddaný) lit. rankai̯> *rǫcě (ruce)
*ai > *i	*råbåi̯> *rabi (nom. pl.) (otroci, poddaní) *nesåi̯> *nesi (imperativ nes)

au > u
Výsledky této změny jsou vždy stejné. 

*au > *u

au̯sō > *ucho (ucho) *sau̯sas > *suchъ (such > suchý) *tåu̯rås > *turъ (tur) *sūnåu̯ > synu (synu)

Vývoj skupin TårT, TålT, TerT, TelT (metateze likvid, východoslovanské plnohlasí)
U slabik, které nebyly otevřené, se uzavřenost odstraňovala metatezí likvid neboli přesmykem (TråT) (grafém T označuje jakoukoliv souhlásku) nebo zkopírováním souhlásky za likvidu (TålåT). Tento jev je nazýván východoslovanské plnohlasí a uplatňuje se ve východním dialektu praslovanštiny. Proces probíhal jak uprostřed slov, ve skupinách TårT; TålT; TerT; TelT, tak na začátku slov ve skupinách orT a olT a nastával v případě, že za l nebo r následovala samohláska, která uzavírala slabiku.

 Metateze likvid v západním a jižním dialektu praslovanštiny
V jižním dialektu a v československé větvi dochází také ke dloužení vokálů a jejich následné změně (*o > *ǻ > a, *e > ē > ě).  

TǻrT > TrǻT	*bărdǻ > *brǻdǻ (brada)
TălT > TlāT	*kălda > *klǻdǻ (kláda)
TěrT > TrěT	*běrgăs > *brěgăs (břeh)
TělT > TlěT	*pělvǻ > *plěvǻ (pleva)

Východoslovanské plnohlasí
Kopíruje se samohláska za likvidu

TårT > TǻrǻT	*bărdǻ > *bărădǻ (boroda)
TălT > TălăT	*kăldǻ > *kălădǻ (koloda)
TěrT > TěrěT	*běrgăs > *běregăs (bereg)
TělT > TălăT	*mělkă > *mălăkă (moloko)

Změny ve skupinách orT a olT na počátku slova
V případě, že měla slabika orT a olT intonaci taženou, vznikala z ní slabika roT a loT. V případě, že byla intonace slabiky ražená, proběhl vývoj v raT a laT 

orT > roT	*orbiti > *robiti (robiti) *orsti > *rósti (růsti) *órdlo > *rádlo (rádlo)
olT > loT	*ólčenъ > *lačenъ (lačen = lačný) *oldьji > *lodí (lodí) *olni > *loni (loni)
or > ra	órdlo > rádlo (rádlo) órtaьj > rataj (rataj)
ol > la	ólkati > lákati (lákati) ólnь > lanь > lań > laň (laň)

 Vývoj ide. slabikotvorných likvid *r̥ a *l̥  
 V protobaltském období slabikotvorné likvidy zanikly, avšak následná podoba slov byla v rozporu se zákonem otevřených slabik (na konci slabiky se objevila neslabičná likvida s nižší mírou sonority, než měl předchozí vokál). Následkem toho došlo k obnovení slabikotvorných likvid. V jednotlivých slovanských jazycích tento proces probíhal odlišně, avšak změny vedoucí ke vzniku slabikotvorných likvid proběhly vždy ve skupinách TъrT, TъlT, TьrT, TьlT, kdy se skupiny TъrT a TьrT vyvíjely v Tr̥T a skupiny TъlT a TьlT v TluT, avšak po retnicích (m, p, b) se skupina PьlP vyvíjela v Pl̥P a PъlP v PluP (grafém P označuje jakoukoli retnici). Jak již bylo zmíněno výše, vývoj se liší v jednotlivých jazycích, přičemž v některých k vývoji slabikotvorných likvid nedošlo. 

TъrT > Tr̥T	gъrdlo > gr̥dlo (hrdlo)
TьrT > Tr̥T	pьrstъ > pr̥stъ (prst)
TьlT > TluT	čьlnъ > člunъ (člun)
PъlP > PluP	mъlviti > mluviti (mluviti)
PьlP > Pl̥P	pьlnъ > pl̥nъ (plný)

Vznik nosovek
Dvojice vokál n a m prošla v průběhu 8. a 9. století nazalizací. Vznikají tak nosovky, při jejichž výslovnosti se zapojuje také nosní dutina. K plné realizaci této změny docházelo jen uprostřed slova před samohláskou. V koncovkách vznikala nosovka pouze v některých případech, v těch ostatních poté vznikalo například y. Kosek předpokládá vznik dvou nosovek: přední nosovku *ę a zadní nosovku *ǫ, přičemž přední nosovka *ę měla vzniknout spojením předních vokálů s nosovými souhláskami a zadní nosovka *ǫ vznikala spojením zadních samohlásek s m nebo n. Denazalizace pak probíhá od 2. pol. 10. stol.
  

*un > *ǫ	*bundǻm > *bǫdǫ (budu)
*ån > *ǫ	*rånkǻ > *rǫkǻ (ruka)
*um > *ǫ	*dumti > *dǫti (dout)
*åm > *ǫ	*zǻmbǻs > *zǫbǻs (zub)
*in > *ę	*pǻmintĭs > *pamętĭs (paměť)
*en > *ę	*pentĭs > *pętĭs (pět)
*im > *ę	*děsimtĭs > *děsętĭs (deset)
*em > *ę	*tremsteĭ > *tręstei (třásti)

Proteze a hiát
Proteze a hiát je velmi složitý proces, který se nerealizoval na všech územích ve stejnou dobu a také měl odlišné výsledky. Protetické souhlásky se vyvíjely na počátku slov, která začínala na samohlásku (proteze), případně mezi samohláskami uvnitř slova (hiát).

Proteze
Tato změna se zprvu se vyvíjela ve větné souvislosti u slov v případech, kdy jedno končilo a druhé začínalo samohláskou, a byla používána pro usnadnění výslovnosti věty. Protetické j se vyvinulo pravidelně, a to u slov, které začínaly na *e; *ę a *ь. Protetické v se pak pravidelně vyvinulo u slov, které začínaly na *y; *ū a *ъ.   

*ū > *vy-	*ūdrǻ > *vūdrǻ (vydra)
*ĭ > *jĭ-	*ĭtei > *jĭtei (jíti)
*ě > *jě	*ěstĭ > *jěstĭ (jest)
*ǻ > *jǻ-	*ǻgnę > *jǻgnę (jehně)

Hiát
V se vytvořilo před předními vokály *ę, *ē, *ь. J poté po zadních vokálech *y, *ъ 

*-v-	*ruko-ętь > *ruko-v-ętь (rukověť)
	*medŭ-ēdŭs > *medŭ-v-ēdŭs (medvěd)
*-j-	*ruko-ętь > *ruko-j-ętь (rukojeť)

Vznik a vývoj jerů 
Do prasl. se zdědil z IE vyvážený systém krátkých a dlouhých samohlásek. Při monoftongizaci diftongů a dalších změnách souvisejících s progresivní sonoritou slabik došlo k rozkolísání systému a ke vzniku řady nových samohlásek: při zániku samohlásek na konci slov/slabik, vznikaly jery, tj. ultrakrátké vokály: i > ь, u > ъ.

Později jery ztrácí svou stabilitu a zanikají podle Havlíkova pravidla (viz. později)  

 Defonologizace kvantity 
Slabičnou kvantitou, tedy délkou, se označují rozdíly v trvání výslovnosti jednotlivých slabik slova, „přesněji jejich nositelů (samohlásek).“ Samohlásky se rozlišují na dlouhé a krátké.

V období předslovanském existovaly páry samohlásek, které se lišily pouze přítomností či nepřítomností délky, kdy krátkost se označovala obloučkem a délka čárkou nad danou samohláskou (5 krátkých: ă, ě, ĭ, ǒ, ŭ; 5 dlouhých: ā, ī, ē, ō, ū). V procesu se vyvinuly ze samohlásek dlouhých kvalitativně odlišné hlásky od samohlásek krátkých. Výsledkem tedy oproti předchozím kvantitativně rozlišeným párům samohlásek byly samohlásky kvalitativně rozdílné. 

Vývoj krátkých samohlásek

*ă > o; *ǒ > o	*lētă > *lěto (léto)
*ě > e	*žěnā > *žena (žena)
*ĭ > ь	*dĭnĭs > *dĭnĭ > *dьnь (den)
*ŭ > ъ	*sūnŭs> *synъ (syn)

Vývoj dlouhých samohlásek 

*ā > o; *ō > o	*žěnā > *žena (žena)
*ē > a (po palatálních souhl.); *ē > ě; *ē > i (na konci slova s intonací taženou)	*bēgēti > *běžati (běžeti) *lētă > *lěto (léto) *māter > *mātēr > *mati (máti)
*ī > i (zůstává jako dlouhé i)	*rābūnī > *rabyni (otrokyni)
*ū > y	*būti > *byti (být)

Tímto způsobem tedy vznikají samohlásky jen krátké (o, e, ь, ъ) a pouze dlouhé (a, y, ě, i) a dále již neexistují dvojice samohlásek rozlišených délkou. Do souboru pouze dlouhých se řadily také střídnice za staré diftongy (ě, i, u) a obě nosovky (ę, ǫ).

Na konci praslovanského období se začaly některé původní délky krátit (podle Šachmatových zákonů), tedy k pouze dlouhým samohláskám se začaly vytvářet i krátké protějšky a došlo tak k vytvoření nové kvantitativní opozice. Délka i krátkost se stala důležitou složkou praslovanského jazyka. V důsledku toho se stávají „ultrakrátké“ jery nestabilními a některé tak později jery (dle Havlíkova pravidla) zanikají úplně, zatímco jiné se vokalizují.