Historická mluvnice českého jazyka

Vývoj pravopisu

Etapy vývoje pravopisu

Spřežkový pravopis
- první český pravopisný systém používaný na počátku 14. až konec 15. století
- je rozdělen na dva systémy – starší a mladší
Diakritický pravopis
- užívání diakritiky
- začátek 15. století společně s pravopisem spřežkovým
Bratrský pravopis
- upravená podoba pravopisu diakritického
- 16. století až poslední čtvrtiny 18. století
Novočeský pravopis
- poslední čtvrtina 18. až konec 19. století
- nejdůležitějšími úpravami bratrského pravopisu jsou:
  - a) tzv. reforma analogická
  - b) tzv. reforma skladná
  - c) třetí reforma proběhla v letech 1849-1850

ovlivnil vývoj českého pravopisu od konce 15. století do poslední čtvrtiny 18. století
bratrský pravopis se nejvíce prosadil v 16. století
na počátku 15. století kombinace diakritického + spřežkového pravopisu (výhoda: menší počet písmen, ušetření času)
problémem je zápis 1 slova několika způsoby (např. slovo odepříti se v 16. století mohlo zapsat více jak 20 způsoby – odeprzieti, odeprzijeti, odepržieti, odepřieti, odepřijeti.)
pravopisná nejednotnost problémem v éře vynalezení knihtisku (kolem r. 1450) - pokus o sjednocení pravopisného úzu publikován v 1. gramatice češtiny z r. 1533 v Náměšti nad Oslavou (tzv. „náměšťská mluvnice“)
bratrský pravopis nebyl striktní – kombinoval prvky diakritického (označení kvantity vokálů pomocí čárky) a spřežkového (hláska š se označovala jako <ſſ>) pravopisu.

Charakteristické rysy bratrského pravopisu:

neexistuje grafém ě → háček se objevuje mezi konsonantem a e → bˇe, pˇe, mˇe, vˇe, dˇe, tˇe, nˇe; až v průběhu 30. let 16. stol. se háček píše nad e
ů pro záznam dlouhého ú vzniklého monoftongizací z diftongu uo
j pro dlouhé í, které se vyvinulo monoftongizací z diftongu ie → magj – mají; ostatní dlouhé hlásky se vyznačovaly čárkou
grafém ġ pro označení fonému g
j bylo obvykle zaznamenáváno jako g nebo jako y → gako – jako, gegj – její
vyslovované ej se píše ey → Hebreyská
rozlišuje se měkké l a tvrdé ł (tzv. l zavřené) X ve výslovnosti se měkké a tvrdé l už nerozlišovalo
rozlišení i–y se řídila podobnými pravidly jako v nové češtině X jediná odlišnost → pojetí grafémů označujících ostré sykavky c, z, s = pravopisně tvrdé souhlásky → cyzý - cizí, sýto – síto; spojka i se píše y → gá y ty – já i ty -
hláska v se označuje literou w → woda – voda, wdala – vdala
literou v se označuje začáteční u/ú → vdala – udala -
u písmen č, ř, ž – háček; u hlásky š se používala spřežka ss → nasse – naše

další změny proběhly v období národního obrození, tj. od r. 1770 do pol. 19. století
pravopis podroben celé řadě změn a reforem, na jejichž základě se vyvinul pravopis moderní spisovné češtiny (takový, jaký známe dnes)
k nejvýznamnějším změnám se řadí:
- analogická reforma
  - autorem Josef Dobrovský, v platnosti od r. 1819
  - po <s>, <z> psát <y>/<i> dle analogie (tedy nom. pl. kosi = páni, ak. a instr. pl. kosy = pány)
  - po <c> vždy měkké <i>
  - zrušení tvrdého <l> a středového <ł>
  - zrušení psaní <u> na začátku slova jako <v>
  - spojka <i> se psala tak, jak ji známe dnes (již ne jako <y>)
- skladná reforma
  - autorem Pavel Josef Šafařík, v platnosti od r. 1842
  - pro označení <j> se místo starého záznamu <g> , případně <j> začalo používat <j>
  - <g> = <g> (žádné jiné označení)
  - pro označení měkkého dlouhého i se začalo používat <í>
- třetí reforma
  - autory Václav Hanka a Josef Franta Šumavský, proběhla mezi léty 1849-1850
  - nahrazení <w> jednoduchým <v>
  - nahrazení diftongu <au> výslovností bližnímu našemu <ou>