Historické souvislosti 

• Gotický sloh
  • Architektura: katedrály, vertikalismus, vysoké střechy, lomený oblouk, fiály...
  • Móda: henniny (vysoké klobouky), špičaté a vysoké boty, dlouhé rukávy 
    
• Hudba: význam křižáckých výprav 
• České země
  • Konec Přemyslovců (po meči), nástup Lucemburků
  • Jan Lucemburský a syn Karel IV.
  • Nové stavby: Karlův most, Karlova univerzita, Katedrála sv. Víta, Karlštejn... 
    

Doklady hláskových jevů

• První výskyt jazykových jevů se v různých textech liší → trvá až do prvních doložených památek literární povahy (13. stol.).
• Díky těmto prostředkům můžeme určovat stáří změn (Groznata → Hroznata (změna g > h; 13. stol.).
• Jako doklady mohou sloužit i mince.

Bohemismy – fonologický, morfologický, lexikální, sémantický či syntaktický prvek češtiny v cizojazyčném textu, vzniklý pod vlivem jazykového kontaktu. Prostředek do jiného jazyka převzatý, nebo podle českého jazyka utvořený.  

• Kyjevské listy (10. stol.)
• Pražské zlomky hlaholské (11. stol.)

Přípisky – poznámka vepsaná do cizojazyčného textu, nemá vnitřní souvislost 

• nejstarší česká věta – v zakládací listině litoměřické kapituly (13. stol.)
• nejčastěji v latinských textech  
  

Glosy – poznámky, jejichž cílem je blíže objasnit nebo upřesnit význam nesnadno pochopitelné pasáže či slova. 

• Glosy svatořeholské (Pražské, Paterovy)
• Glosy vídeňské (poč. 12. stol.)  
  

Bohemika – česká slova (antroponyma nebo toponyma, též apelativa) v cizojazyčném textu. Slova nepřeložitelná, nebo nepřekládaná (jména, termíny).  

Mezi nejstarší památky řadíme: 

• Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae
• Kosmova Chronica Boemorum – 1119–1125
• nekrology – záznamy o členech či dobrodincích
• kláštera v kalendáři ke dni jejich úmrtí: Nekrolog podlažický – antroponyma až do počátku 13. stol., několik set jmen 

Glosy

• Glosy Jagićovy (poč. 12. stol.) – nejstarší svědectví o podobě pračeštiny
• Glosy Paterovy (1. pol. 12. stol.) – nejstarší svědectví o podobě pračeštiny
• Homiliář opatovický (2. pol. 13. stol.) – překlady celých vět a souvětí 
  
• Túlec svatého Buonaventury (konec 13. stol.) – překlady celých vět a souvětí
• Celistvý překlad např.: Žaltář glosovaný muzejní (poč. 14. stol.)  
  

 Staroslověnské a latinské písemnictví

• Proglas (60. léta 9. st.) – první stsl. liter. památka, veršovaný předzpěv k překladu evangelií do staroslověnštiny
• Život Konstantinův (60.–80. léta 9. st.) – jedna z nejstarších stsl. památek
• Život Metodějův (80. léta 9. st.) – stsl. památka
• Kristiánova legenda (datuje se do 10. st.) – v latině, Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily
• Kosmova kronika (1119–1125) – v latině, nejstarší česká kronika = nejstarší kronika věnující se dějinám Čechů
• Zbraslavská kronika (1305–1339) – pův. latinsky, nejrozsáhlejší básnická skladba do 14. st.

Počátky česky psaných památek

• nejstarší české písně: Hospodine, pomiluj ny (10./11. st.), Svatý Václave (12. st.)
• Alexandreida (13./14. st.) – česky psaná epická skladba o životě Alexandra Velikého  
• Dalimilova kronika (poč. 14. st.) – nejstarší česky psaná veršovaná kronika 
  

První česká věta

• původní zápis: primitivním prvopisem 
• Pauel dal geòt ploscoucih zemu. Wlah dal geòt dolaò zemu bogu i òuiatemu òcepanu òe duema duònicoma bogucea a òedlatu.
• neoznačení kvantity 
• 1 grafém mohl označovat více fonémů C = Č, C, K 
  • òcepanu / Ščepánu
  • Ploscoucih / Ploškovicích
  • duònicoma / dušníkoma
    

Hláskové jevy 13. stol. (Pračeské období) 

• přehláska a > ě, á > ie: Přehláska nastala, pokud před samohláskami a, á předcházela souhláska měkká a za nimi nenásledovala souhláska tvrdá. např.: duša > dušě, oráča > oráčě, naša > našě;
• změna dz´> z´: (psl. medja > ) medz´a > mez´a > nč. mez, (psl. gordja > ) grádz´a > gráz´a > nč. hráz;
• vznik hlásky f: V počátečních stádiích nahrazovala čeština hlásku f v přejatých slovech hláskou jinou, např. biskup (lat. biscof). V pozdějších obdobích už hláska f v přejatých slovech zůstává (např. frejieř, fěrtuch). V té době se objevuje už i v domácích slovech, vzniká ze skupiny pv: upvati > upfati > úfati (zúfati, doufati);
• vznik hlásky ř: Vznik ř souvisí s vývojem palatalizace. Ř vzniklo z palatalizovaného r´: r´ěka > řeka, var´iti > vařiti, r´ekl > řekl, kur´ě > kuřě, tvár´ > tvář, mudr´ec > mudřec;
• změna g > h: Této změně podlehlo každé g, které v té době v češtině bylo, a to jak ve slovech domácích, tak ve slovech přejatých.

Vývoj českého pravopisu 

 Od počátků se užívalo latinky (avšak: méně písmen, než má čj hlásek).

1. Přípravné stadium českého pravopisu (pravopis primitivní/jednoduchý) (10.-13. stol.) 
   • jedno písmeno označovalo více hlásek („c“ = c, k, č) vede k nesrozumitelnost; kvantita vyjadřovaná zdvojením samohlásek 
   • jedno písmeno označoval
     
2. Spřežkový pravopis (14., 15. stol.)
   • Starší (složitější): délka samohlásek většinou neoznačená, popř. vyjádřená zdvojením, a to nad sebou
   • Mladší (jednodušší): nerozlišuje (na rozdíl od staršího) sykavkové dvojice s-š, z-ž, c-č, respektuje znělost hlásek (s-z, š-ž)
3. Diakritický pravopis (15. stol.-16. stol.) 
   • Čárky a tečky nad písmeny (Jan Hus: De ortographia bohemica), tj. nabodeníčko krátké (dnešní háčky) a nabodeníčko dlouhé (dnešní čárky), ponechal spřežku „ch“
4. Pravopis bratrský (od 16. stol.- NO)
   • Tj. upravený diakritický pravopis
   • Jeho tvůrci a první uživatelé: členové jednoty bratrské 
   • Tečka nad souhláskami nahrazena háčkem, délka samohlásek se zapisovala čárkou, vznik „ů“
5. Novočeský pravopis
   • Vznik v národním obrození
   • Analogická úprava: po „c“ vždy „i/í“ 
   • Dnešní způsob psaní spojky „i“ (dříve „y“)
   • „v“ místo „w“ a „ou“ místo „au“, označování délky nad počátečním „u“ (tj. „ú“: úřad)
   • Pravidla českého pravopisu 

Hlavní rysy primitivního pravopisu 

Primitivní pravopis

•  = jednoduchý pravopis
• Po zákazu slovanské liturgie Břetislavem II. se u nás začala používat latina.
• Do začátku 13. stol. čeština užívána ojediněle, zaznamenávána latinkou – nevhodná (má méně grafémů než čeština fonémů).
• Uplatňoval se v:
• pračeštině (konec 10. stol. – pol. 12. stol.)
• rané staré češtině (pol. 12. stol. – 13. stol.)
• Termín není v bohemistice obecně přijímán.
• Nesystémovost, nejednoznačnost, neustálenost.  

Úskalí primitivního pravopisu 

• Jedno písmeno často označovalo více hlásek; nejvíc se objevuje u sykavek a polosykavek
  • <c>→ c, k, č (např. <Miculcici> , tj. Mikulčici) 
  • <z> → z, ž, s, š, c, č
  • <r> → r, ř
• Několik písmen označovalo jednu hlásku
  • <c> → c, z, s 
  • <k> → c, k, g (např. <Janek>, <Petrec>, <Vneg>, tj. Janek, Petrek, Uněk)
• Neoznačení kvantity vokálů, ojediněle:
  • zdvojování samohlásek: <comaar> = komár 
  • čárkou 
  • obojím: <Noóstup> = Nóstup (Neostup)