Deklinace zájmen
Většina zájmen má deklinaci zájmennou – sem patří také číslovky jeden, dva a oba. U zájmen
rozlišujeme dvě skupiny – a to zájmena bezrodá a rodová.
Zájmena
- Bezrodá
- Rodová
- Tvrdá
- Měkká
Zájmena bezrodá
Zájmena bezrodá tvoří starší vrstvu zájmen. Patřila k nim zájmena osobní jáz, ty, my, vy a reflexivní zájmeno.
Pračeská deklinace:
| 1. p | jáz | ty | my | vy | - |
| 2. p | mne | tebe | nás | vás | sebe |
| 3. p | mně, mi | tobě, ti | nám | vám | sobě, (si) |
| 4. p | mä > stč. mě | tä > stč. tě | ny | vy | sä > stč. sě > se |
| 6. p | o mně | o tobě | o nás | o vás | o sobě |
| 7. p | mnú | tobú | námi | vámi | sobú |
du:
| 1. p., 4. p. | 1. vě, va/4. na (ny) | va (vy) |
| 2. p., 6. p. | najú | vajú |
| 3. p., 7. p. | náma | váma |
Podoba osobního zájmena jáz se objevuje do konce 14. století, vedle této podoby se však také
objevuje i dnešní podoba já. Vedle instrumentálu tobú, sobú se objevují od 14. století podoby s
analogickým kmenem tebú, sebú, které od 15. století převládají. V akuzativu zájmen my, vy se vedle
původních tvarů objevují podoby vzniklé analogickým vyrovnáním genitivu a akuzativu nás, vás,
které od 14. století vítězí. Pro starou dobu také není přímo doložen kratší tvar dativu reflexivního
zájmena si.
Zájmena rodová
Starší vrstva zájmen rozlišuje rod osobní a věcný (např. kto – čso), u většiny zájmen rozeznáváme
trojí rod: mužský, ženský a střední. Rozlišujeme také tvrdý a měkký vzor.
Tvrdý vzor
| Mask. | Fem. | Neutr. | Pl. | Pl. | Pl. |
| 1. p. t(en) | ta | to | ti | ty | ta |
| 2. p. togo | té | togo | těch | ||
| 3. p. tomu | tej | tomu | těm | ||
| 4. p. -t, ten | tu | to | ty | ty | ta |
| 6. p. o tom | o tej | o tom | o těch | ||
| 7. p. tiem | tú | tiem | těmi |
| Du. | |||
| 1. p., 4. p. | ta | tě | těi |
| 2. p., 6. p. | tú | ||
| 3. p., 7. p. | těma |
Původní nominativ singuláru by zněl t (<
Podle tvrdého vzoru se také skloňovala zájmena on, ona, ono (dnešní onen). Ukazovací zájmeno ono
je původně citoslovce upozorňovací. K ukazovacím zájmenům patřilo také zájmeno sen (s významem
tento), které v 16. století zaniká. Podle této deklinace se skloňují rovněž číslovky jeden, dva, oba,
někdy zájmeno sám, sama, samo.
Měkký vzor
| Mask. | Fem. | Neutr. | Pl. |
| 1. p. j(en) | ja > stč. jě | je ji | ja > stč. jě je |
| 2. p. jego | jie | jego | jich |
| 3. p. jemu | ji | jemu | jim |
| 4. p. -ň, jej | ju | je | jě |
| 6. p. o ňěm | o ní | o ňěm | o nich |
| 7. p. jím | jú | jím | jimi |
| Du. | |||
| 1. p., 4. p. | ja * stč. jě | ji | ji |
| 2. p., 6. p. | jú | ||
| 3. p., 7. p. | jima |
V předložkových vazbách se objevuje u zájmena počáteční ň-. Tyto tvary se vyvinuly ze spojení psl. předložek sъn, vъn, kъn se zájmennými tvary začínajícími na j- (např. sъn + jim = sъňim, takto vzniklé ň bylo považováno spíše za součást zájmena než předložky, protože existovaly i varianty sъ, vъ apod.).
Podle tohoto vzoru se skloňovala přivlastňovací zájmena, např. náš, náša, náše. U zájmen můj, tvůj, svůj se uplatnila v plné míře kontrakce, např. gen. mojego > mého, mojeje > mé, dat. mojemu > mému, mojeji > mé(j), atd. K této deklinaci patřilo v sg. také vymezovací zájmeno veš, vša, vše, které je v současném jazyce rozšířeno o sufixy -chen, -kerý, -cek apod. Podobné bylo skloňování staročeských druhových číslovek dvój, obój, trój, přičemž v některých pádech docházelo ke kontrakci, např. dvojego > dvégo > dvého.
Zájmeno k(to), č(so)
V nominativu singuláru tázacího zájmena kto vystřídala rozšířená forma původní tvar kъ, který po zániku jeru nemohl dále existovat. V 15. století se pak mění nominativní podoba analogií podle tázacích příslovcí kdy, kde na dnešní podobu kdo. U zájmena čso došlo ke zjednodušení nominativu splynutím sykavek (čso > co). Původní tvar akuzativu však měl podobu -č (<čь), která je dodnes zachována v některých slovech, např. nač, proč, zač, več, vniveč, pročež, načež.