Historická mluvnice českého jazyka

Staročeská konjugace, řazení sloves do tříd

Konjugace je část morfologie pojednávající o slovesných tvarech.

Určité slovesné tvary mohou kromě lexikálního významu vyjadřovat také gramatické významy. Těmi jsou osoba, číslo, čas, způsob, rod a vid. Všechny tyto kategorie nemá sloveso od začátku a také způsob jejich vyjádření se v některých případech měnil.

Tvoření slovesných tvarů

tvořily se od kmene prézentního i infinitivního
pro staroslověnštinu je výhodné dělení podle kmene prézentního na dvě skupiny:

bez kmenotvorné přípony – slovesa atematická (5 sloves): jesmь, věmь, damь, jamь, imamь
s kmenotvornou příponou – slovesa tematická (všechna ostatní)

Slovesné tvary:

určité – rozeznávají všechny slovesné kategorie; plní funkci přísudku
neurčité – jména tvořená od slovesných kořenů; nevyjadřují všechny ml. kategorie; plní funkci, kterou ve větě zastávají jména (Po, Př, PřU)

Osoba

v praslovanštině, staré češtině a nové češtině se vyskytovaly tři osoby:
- na jedné straně 1. a 2. os. referující k účastníkům komunikačního aktu (1. os. = mluvčí, 2. os. = adresát)
- na straně druhé 3. os., koreferenční s předmětem řeči.

Číslo

singulár, plurál, duál
staročeština zdědila z praslovanštiny také duál neboli dvojné číslo
ve 14. století byl duál běžný, začal ustupovat v 15. století, nejdříve u sloves a adjektiv

Čas

soustava časů byla ve staré češtině bohatší
vedle dnešního prézentu, složených tvarů préterita (volal jsem) a futura u sloves nedokonavých (budu volat) existovaly ještě jednoduché minulé časy (aorist a imperfektum) a tvary složené plusqamperfektum a futurum exaktum.
Čas minulý (aorist a imperfektum)

ve staroslověnštině označoval aorist prostý děj minulý
imperfektum vyjadřovalo minulý děj, který probíhal zároveň s jiným dějem.
ve staré češtině bylo ale už užití těchto dvou časů diferencováno z velké části vidově:

aorist se tvořil ze sloves nedokonavých a vyjadřoval minulý děj ukončený
imperfektum utvořené od sloves nedokonavých vyjadřovalo děj trvající v minulosti, a naopak imperfektum vytvořené od sloves dokonavých vyjadřuje opakování nebo má odstín modální;

oběma časům konkuroval minulý čas složený z l-ového participia a prézentních tvarů slovesa býti (volal jsem)
aorist a imperfektum zanikly mezi 14. a 15. stoletím

Čas minulý (plusquamperfektum)
- tvořilo se z l-ového participia a minulých tvarů slovesa býti.

Budoucí čas (futurum)
- nověji vzniklý čas
- vznikl z potřeby vyjádřit záměr nebo potřebu
- trvalo dlouho, než se gramaticky ustálilo – o skutečné gramatikalizaci futura se můžeme bavit až ve chvíli, kdy došlo ke sjednocení jeho vyjadřování u všech sloves nedokonavých
- zpočátku pomocí různých opisů:
- u nás se ustálila forma budu/ budeš + infinitiv (budu volati)
Budoucí čas (futurum exaktum)
- vyjadřovalo předčasnost v budoucnosti

Způsob

vyjadřuje vztah mluvčího k průběhu děje: mluvčí děj jen konstatuje, nebo usiluje o jeho realizaci
rozlišujeme tři způsoby:
- indikativ – vznikl z takzvaného optativu
- imperativ
- kondicionál – je nejmladší, ve staré češtině se tvořil pomocí kondicionálových tvarů (později aoristu) slovesa býti

Rod

indoevropština měla dva slovesné rody:
- aktivum
- medium (medium vyjadřovalo, že původce děje je dějem zároveň zasahován)
ve slovanštině se začal vytvářet nový rod – pasivum

to se ve slovanštině tvořilo připojením zvratného sę k tvarům aktivním
tento způsob zdědila z praslovanštiny i stará čeština (sǫditь sę -->súdí sě)

později vznikl pod vlivem latiny i další způsob vyjadřování pasiva, a to spojením n-ového nebo t-ového participia s prézentními tvary slovesa být.

Vid

videm vyjadřujeme dokonavost a nedokonavost sloves, popřípadě i jeho násobenost nebo nenásobenost
ačkoli je proces vzniku dokonavých a nedokonavých sloves pro slavistiku v jistém smyslu stále hádankou, jako nejpravděpodobnější se jeví, že rozlišení dokonavá x nedokonavá slovesa se ustálilo v následujících kontextech: vznik sloves nedokonavých přehodnocením vztahu determinovaných a indeterminovaných sloves
prostorové ohraničení děje, později časové ohraničení děje: nesti (d) – nositi (i), běžěti (d) – běgati (i)
nedokonavá slovesa vznikla z indeterminovaných; dokonavý vid jako výsledek přehodnocení vztahu terminativních a neterminativních sloves
fáze děje: svititi (n) – svitnǫti (t), jít (n) – vьniti ‚vejít‘ (i)
gramatikalizace se dovršila v 15. století
formálním prostředkem manifestace vidu se staly slovesné sufixy a prefixy
pro češtinu specifickým způsobem tvoření vidových dvojic se stala deprefixace dokonavých sloves, jíž se tvořila slovesa nedokonavá (obohatiti→ bohatiti, uschnúti → schnúti, utonúti → tonúti)
v 16. století se ustálil sufix -va-, který oproti ostatním nemaže slovesnou příponu motivujícího slovesa: dělati – dělávati.

Třídy a přechody mezi nimi

Slovesa tematická

4 slovesné třídy -e,-ne, -je, -i
rozděleny podle kmenotvorných sufixů (prézentní kmen)
rozlišujeme třídy, podtřídy a typy

Podtřídy (rozčleněno na základě hlubší specifikace)

I. třída

neproduktivní
např. plúti/plovu, řúti/řevu, hrýzti/hryzu
kmenotvorná přípona –e/o-
starodávná
flexe ovlivněna hláskovými změnami
asimilace (*vez-ti > vesti), disimilace (*ved-ti > vesti), palatalizace (*pek-ti > *pec´i, *pekešь > pečešь), metateze likvid, nazalizace