Rozpad praslovanské jednoty 

1. II. palatalizace ch; zsl. ch > š 
2. II. palatalizace k a g skrze v; zsl. kv, gv (květъ), g(h)vězda
3. Jotace dentál d a t (kt) = dj, tj; zsl. dj > dz > z, tj > c, kt > c 
4. Jotace skupin st a zd = stj, zdj (stejně jako sk, zg)
5. Zjednodušení skupin dl, tl; zsl. zůstaly zachovány 
6. Zánik epentetického l; zsl. epentetické l chybí (buď se nevyvinulo/zaniklo)
7. Metateze likvid; zsl. TorT, Tolt, TerT, TelT > TroT, TloT, TreT, TleT (pouze přesmyk x čj. TraT, TlaT, TrěT, Tlět (přesmyk a dloužení)
8. Vývoj skupin ir, il, ur, ul – tvrdé a měkké slabikotvorné r, l; čj. slabikotvornost
9. Vývoj nosovek; čj. ę > a / ě, í, ǫ > u / ou
10. Vývoj jerů; zsl. Havlíkovo pravidlo: sudý jer se vokalizuje v čj. ъ > e, lichý od konce zaniká 

 Změny provedené na prahu vývoje češtiny (10. stol.) 

Kontrakce 

Skupina sousedících vokálů, které byly odděleny neslabičným j v 10. století, proběhla kontrakcí neboli stahováním. Proces započal zánikem j, po němž následovalo splynutí dvou zbylých samohlásek. Výsledná samohláska byla vždy dlouhá (většinou se jí stal ten vokál, který byl původně na druhém místě) a byla ovlivněna tvrdostí či měkkostí konsonantu, který stál před vokálem prvním. Vznikly tak ve výsledku měkčící a neměkčící  varianty vokálů, s tím, že měkčící se používaly po měkkých souhláskách a neměkčící po tvrdých. 

Tato změna probíhala v každé oblasti jinak. Nejčastější je stahování v západoslovanské větvi, oproti tomu například v Rusku bylo velice omezené. Jelikož tato změna proběhla v době, kdy ještě existovaly jery, tak bylo potřeba jejich střídnice něčím nahradit. Pro nahrazování se používalo vokálů í jako měkčící varianta a ý jako varianta tvrdá.

Jistou výjimkou byla slovesa typu dělati a *sádzati, jejichž valná část prézentních forem kontrakcí prošla, avšak s neočekávaným výsledkem. Tím se totiž stal vokál první, což bylo pravděpodobně způsobeno vlivem infinitivního kmene, který byl tvořen sufixem a.  

             *dělajeme > děláme 

             *sádzajeme >*sádzáme  

Kontrakci zdaleka nepodléhaly všechny skupiny, které měly tvar dvou sousedících vokálů oddělených j. Zachována v češtině zůstala například slova s oji (dojiti, napojiti), či skupiny hlásek, které se nacházely ve slovech na morfologickém švu (jedná se třeba o substantivum *stája, které by získalo podobu *stá a nemohlo by být skloňováno). Zachovány zůstaly také prézentní formy sloves typu kupovati a krýti. Objevují se i případy, kdy vedle sebe fungují stažené i nestažené tvary (dvé/dvoje; mé/moje).  

Zánik a vokalizace jerů

Přibližně v polovině 10. století se postavení redukovaných samohlásek, tedy jerů, stalo velmi labilní a započal tak jejich zánik. V některých polohách jery zanikly úplně, zatímco v jiných se vokalizovaly (změnily se v jinou samohlásku). Zákonitosti tohoto jevu pro češtinu poprvé popsal český filozof A. Havlík (1855–1925), a proto jej nazýváme Havlíkovým pravidlem. Pozdější badatelé zjistili, že princip je platný i pro ostatní slovanské jazyky.

Proces se považuje za poslední obecně slovanský, a dle některých tak uzavírá praslovanskou epochu. V jednotlivých jazycích se však jery vokalizují odlišně (v češtině z obou vzniká e; ve slovenštině z měkkého většinou měkčené e, ale někdy i, o a a, z tvrdého někdy e, častěji o a a; v ruštině za měkký jer e a za tvrdý o). 

Jery se vždy počítají od konce, kdy sudé se vokalizují a liché zanikají: 

           *sъnъ > sen 
                2 1
                e ∅

Toto pravidlo platí i pro předložky:

           *sъ sъnъmь > se snem
               4 3 2 1
               e ∅ e ∅

Havlíkovo pravidlo platí však pouze v případě, že se přímo střídá jer se souhláskou (pro nepřetržitou jerovou řadu). Pokud je mezi nimi další samohláska, počítá se od začátku:

           *zъvanъ > zván
                1 X 1
                ∅    ∅

Opět platí i pro předložky:

           *sъ sъborъmь > se sborem
                2 1 X 2 1
                e ∅    e ∅

„Jak je z citovaného dokladu zřejmé, tímto způsobem se v češtině vytvořily rozličné alternace e ~ ∅.“ 

„Zánik a vokalizace jerů zasáhly hluboce do celého dalšího vývoje slovanských jazyků; nově tak vznikly zavřené slabiky, ve skupinách souhlásek docházelo k různým asimilačním a desimilačním procesům a k zánikům…“

Denazalizace 

K této změně došlo na přelomu 10. a 11. století a v žádném slovanském jazyce se nosovky nedochovaly v původní podobě. Samohlásky nosové se zachovaly pouze v polštině a lužické srbštině. V ostatních jazycích došlo ke změně v hlásky orální (tvořené pouze ústy). Za nosovku ę byla užívána otevřená nízká přední samohláska, která je dnes zapisována jako ä [specifický původní znak (litera) pro ni není, jelikož pračeština a stará čeština nebyly psanými jazyky]. Kosek výslovnost připodobňuje k anglickému [æ]. Tato samohláska se  samozřejmě dále vyvíjela, a tak za ni v češtině mámě většinou samohlásku e nebo a a v některých případech i. Do nové češtiny se nezachovala ve všech případech ani samohláska u, která se měnila buď na i, nebo na ou.

Některé následky kontrakce, zániku jerů a denazalizace

Došlo k obnovení krátkosti a délky samohlásek (tentokrát jsou délky velmi pevné); vznikly uzavřené slabiky; vznikly početné souhláskové skupiny, které obsahovaly neslabičné l, r, m, nebo n (sedm, jsem, rty); dochází k alternaci e ~ ∅; definitivní přeměna složené deklinace v adjektivní; vznikly nové kmenotvorné přípony (slovesa páté třídy); dochází k odlišení prézentního a infinitivního kmene (takzvaných nosovkových sloves) první slovesné třídy. 

Díky těmto změnám se ze západního dialektu praslovanštiny vyčleňuje pračeština a dále se vyvíjí samostatně. 

Čeština

•  střídnice za oba jery jsou stejné: samohláska „e“ (jery: každý lichý jer zanikl, sudý se změnil – v čj na „e“)
• změna skupiny: aj > ej (vyskytovala v 1. slabice: dají - dej)
• „a“ se změnilo na „ě“
  „u“ se změnilo na „i“
            → podmínka pro změnu: musela předcházet měkká souhláska 
             - oddělení tvrdých a měkkých typů u substantiv (žena, duše → ženu, duši)
• změna ve skupině „ie“ na dlouhé „í“ (hriech – hřích, siet- sít, viera – víra)
• každé dlouhé „ó“ se změnilo na „ú“ (kón – kůn, mój- můj)
• zanikly nosovky → střídnice za nosovky:
            ę „en“ → „a“ (menso – maso)
            ǫ „on“ → „ u“ (ronka – ruka) 
• metateze likvid - skupiny TerT, TelT, TorT, TolT se změnily na TrěT, TlěT, TlaT, TraT, (melko – mlěko, gord – hrad, golva – hlava)
• změna „g“ → „h“ (gora – hora), tato změna se dodržovala důsledně 
  
• r, l: slabikotvorné se zachovalo - mohlo tvořit vrchol slabiky (krk, vlk)
• zachovala se fonologická délka vokálů (když prodloužíme nebo zkrátíme délku samohlásky → změna významu, tvaru slova nebo slovního druhu: dráha →drahá, psi → psí)  
  

Slovenština 

•  3 střídnice za praslovanské jery 
• → v krátkých slabikách: e, o, a 
• → v dlouhých: ie, o, á (oves – ovos, kotel – kotál)
• nebyla provedena přehláska: 
  • a → ě 
  • u →i
  • ai → ej
• nezměnily se (v porovnání s čj) 
  • ú → ou
  • y → ej 
  • (mouka x múka, dobrej x dobrý)
• nosovky: 
  • ę → ë → ä → „široké e“ (menso → meso) 
  • ǫ → u
• zachování dvojhlásek: ie, uo (hriech, kuoň) 
       X změna o → uo v čj pokračovala: uo → ú (psáno většinou jako ů; ve slovenštině se vývoj zastavil (kuoň → kůň)
• vedle krátkého r a l se rozvinuly jejich dlouhé protějšky (zrno – zrn, vlna – vln, „prodloužíme r a l“)
• zachovaná fonologická délka samohlásek, ale ve slovech omezena rytmickým zákonem (vedle sebe nemůžou být 2 dlouhé slabiky, pokud by to tak bylo, jedna ze slabik se zkrátí: nový – ý, protože „o“ je krátké)
       X krásný – á, ý, ...ve slovenštině se zkrátí – jen 1 dlouhé = krásny, dávam, za dlouhou slabiku se považuje i slabika, kde je dvojhláska.