Důležité historické události 

15. století 

• 1409 (vydán dekret Kutnohorský (vliv Václava IV.)
• 1415 (upálení mistra Jana Husa v Kostnici –> počátky husitského hnutí)
• 1419 (1. pražská defenestrace – Václav IV. umírá – za jeho vlády se však nejmocnější feudální složkou stala církev – ta vykořisťovala lid, hromadila světský majetek apod. (kritika Janem Husem)
• 1420 (4 pražské artikuly, svoboda kázání, náprava církve, husitský článek)
• 1420–1434 (husitské války)
• 30. 5. 1434 (bitva u Lipan)  

16. století 

• 1526 (nástup Habsburků na trůn)
• 1547 (Stavovské povstání)
• Humanismus – čeština začíná nahrazovat latinu v úřadech, česky se rokovalo na sněmech, vyučovalo se v rodném jazyce (nejvyšší úroveň – Morava – školy Jednoty bratrské).
  • Rozvoj větné skladby – vliv latiny – složitá, dlouhá souvětí (tzv. humanistická perioda) – dvě části, oddělené dvojtečkou nebo středníkem
  • komplikovaná syntax – latinské texty → zdokonalení interpunkce
  • čárka – podle pauz ve výslovnosti, ne podle syntaxe
  • tečka, dvojtečka, otazník, vykřičník
  • výskyt přechodníků, pasiva
  • obliba v obrazných pojmenováních, využití slov a rčení
  • standard spisovného jazyka – Bible kralická 

Fonologické změny

V 15. století byl vokalický systém zbaven většiny měkkostních opozic, což vedlo k jeho zjednodušení a postupnému zániku výslovnosti y jako samostatného fonému. Vokalický systém disponoval stoupavým diftongem i̯e, který vznikl posílením i-ové složky u dlouhého jať. Nastává začátek procesu, který vedl k odlišnému vývoji systému krátkých a dlouhých vokálů. 

Čeština také obsahovala slabikotvorné likvidy l̥, r̥ a slabikotvorné m̥ , n̥, která byla lexikalizovaná ve slovech sedm, osm. 

Od 15. století má čeština pouze čtyři měkké vokály: ť, ň, ď, j.  

Krátké vokály

Dlouhé vokály

Konsonantický systém

V tomto období předpokládáme existenci /w/. Dále v tabulce vidíme foném /f/, který se začal ustalovat ve 14. století na základě česko-německého jazykového kontaktu. V 15. století vzniká foném /g/, který sloužil jako znělostní protějšek /k/ a také posiloval česko-německý jazykový kontakt.  

Diftongizace ó > u̯o 

• Tato změna probíhá v souvislosti s rozvinutím jotace u dlouhého ě > i̯e.
• Realizuje se pouze u dlouhého ó. (V některých staročeských textech se sice objevují doklady diftongizace krátkého o, ale v dalším vývoji jsou úplně odstraněny)
• např.: bóh > bu̯oh; dóm > du̯om 
  

Diftongizace ý > ei 

• Tato změna se týká pouze dlouhého ý
• Diftongizace ý v klesavý diftong proběhla ve dvou fázích:
1. nejprve vznikl diftong ei̯ obsahující neurčitý střední a středový vokál blízký fonému e. Mnohdy se zapisuje jako aj: <nebayway> nebei̯vei̯, <maydlo>, <mlayn> (kromě toho se psalo také jako <ai>, <ey>, <ei>, později také jako <ag>, <eg>
2. Později se prosadila změna tohoto neurčitého vokálu v é: mlýn > mlei̯n > mlén 
• Diftongizace se prosazuje také na místě í v té části českých a moravských dialektů, v nichž í po c, z, s ztvrdlo í > ý: (sítko > sýtko >) sejtko, (vozík > vozýk >) vozejk, (cítit > cýtit >) cejtit.  

Diftongizace ú > ou

• Tato změna se realizovala v souvislosti s diftongizací ý > ei̯ (tyto dvě změny jsou nejdůležitějšími v souvislosti s dialekty) 
• Také proběhla ve dvou fázích
  1. Na konci 14. století se ú diftongizovalo na klesavý diftong ou̯, jehož první komponent byl neurčitý, otevřený a blízký fonému /a/, který se zapisoval jako au: <aw>, <av>, <au>, <au>
  2. V průběhu 15. století se samohláskový komponent ztotožnil s fonémem /o/
• Tato změna proběhla na celém českém jazykovém území s výjimkou dialektů východomoravských, moravskoslezských a okrajově i jihomoravských – ty si ú ponechaly.
• V části středomoravských dialektů nastala následně monoftongizace ou > ó: mou̯ka > móka.
• Nakonec se v 16. století ustálila podoba au, která vydržela až do poloviny 19. století.

Monoftongizace i̯e > í

• V 15. století začala převažovat první i-ová složka stoupavého diftongu i̯e. Nastala tedy změna na í. 
• Změna byla definitivně přijata v 2. pol. 16. století a proběhla na téměř celém území českých dialektů. 
• např.: bi̯eda > bída; mi̯era > míra   

Monoftongizace u̯o > ú (<ů>)

• Za symptom tohoto procesu by mohla být chápána grafika: diftong se zapisoval jako u s indexovým °, tj. <ů> 
• např.: bu̯oh> búh

Úžení é > í

• Nejstarší doklady této změny pocházejí ze 14. století. Více dokladů přibývá v 16. století.
• Původně se jednalo o akustickou změnu (dlouhé vokály se artikulují úžeji)
• Uvádí se, že proběhla v 16. století v pozici po l. 
• např.: postélka > postílka; zelé > zelí  

Změna aj > ej

• V průběhu 15. a 16. století se tautosylabická skupina aj změnila na ej.
• Pro provedení této změny je relevantní pozice ve slabice. Pokud se aj vyskytuje v heterosylabické pozici, změna aj > ej neproběhne. 

Změna w > v

• Staročeské /w/ mělo původně bilabiální výslovnost. Značí o tom tato grafika <pravda>, <prawuda> nebo <prauwda> anebo jako předložka w v pozici před labiálami: w Prahu > u Prahu.
• V 15. století přišla tedy změna z w na v a zbytky původní bilabiálnosti zůstaly pouze v severovýchodočeských dialektech, kde se v v pozici na konci slabiky vyslovuje jako prau̯da, kreu̯.
• Tato změna je interpretována jako výsledek korelace znělosti. 
• Foném /f/ je znělostní protějšek.
• Po změně w > v se v a f lišily jen rysem znělosti. 

Vývoj dialektů

• vznik v 14.-16. stol. - štěpení jazyka v důsledku nerovnoměrně probíhajících jazykových změn
• dovršení diferenciace v 17.-18. stol.
• stírání nářečních rozdílů v 19.-20. stol.
• 4 skupiny českých nářečí: 
  
  •  nářeční skupina česká (dlouhej)
  • nářeční skupina středomoravská (dlóhé)  
    
  • nářeční skupina východomoravská (dlúhí/dłúhý)
  • nářeční skupina moravskoslezská (dłuhy)  
    

Nářečí českého národního jazyka

Česká nářeční skupina 
Území Čech a přilehlé části Moravy

1. diftongizace ý => ej, např. bejt, dobrej
2. diftongizace ú => ou, např. ženou, mouka
3. změna tautosylabického aj => ej, např. dej, nejvyšší
4. změna šč => šť / št, např. ještě, štípat
5. úžení é => í, např. dobrýho, lítat
6. protetické v­, např. vokno
7. progresivní asimilace sh => sch, např. na schledanou, schánět
8.  samohlásková délka typu mák, bláto 
9. pekl, vedl => pek, ved
10. setření rodových rozdílů, např. ty dobrý auta 

Středočeská podskupina

1. krácení í, ú, např. nesmim, nosim, po dobrim
2. diftongizace í => ej, např. cejtit, vozejk
3. tvrdé deklinace koncovek, např. dobreho, dobremu
4. skloňování koncovek typu uhlího, uhlímu
5. 1. a 4. pád typu viděl dva vojáci 6. formy koncovek vo čom, po ňom 
   

Jihozápadočeská podskupina 

1. nadměrná délka typu rejba, zíma
2. depalatizace 'e => a, např. kačar, jahla
3. k => g u přejatých slov, např. špakát
4. ou => ú, např. súd
5. průvodní vokály, např. herdlička
6. redukce i => ǝ, např. sǝlnice
7. změny neznělých souhlásek na znělé, např. pez a kočka
8. dlouhé koncovky, např. sedlácí
9. měkké formy koncovek, např. vo čom 
   

Severovýchodočeská podskupina 

1. tautosylabické v se mění na u̯, např. prau̯da
2. změna koncovky -ovi => -oj, např. k Petroj
3. diftongizace í => ej, např. s růžej, s radostěj
4. koncovky sloves 4. a 5. třídy -ej, aj: prosej, sázej, dělaj
5. krácení ů, í, např. rohlik, staveni
6.  diftongizace í => ej po ostrých sykavkách, např. cejtit, vozejk
7. disimilace nn => dn, např. dřevědnej
8. zánik předložek, např. chleba máslem
9. 1. a 4. pád typu viděl dva vojáci  

Jihovýchodočeská podskupina 

1. samohlásková krátkost typu mak, blato
2. zachování skupiny šč
3. substantiva končící na s, -z, -l se skloňují podle měkké deklinace, např. na vozi, v lesi, ve stodoli
4. 1. a 4. pád substantiv typu na vojáci
5. těch => tejch, těm => tejm, těma => tejma
6. imperativ typu pošlime, pošlite  

Středomoravská nářeční skupina

1. monoftongizace ou => ó, ej => é, např. dobré, hlópé
2. změny tautosylabického ej => é, např. nejlepší => nélepší, dej => dé
3. diftongizace í => ej po ostrých sykavkách: cétit, vozék 
4. úžení é => í, např. dobrýho, dobrýmu, lítat
5. moravská krátkost typu mak, blato
6. zachování skupiny šč, např. (j)eščě, ščípat 
7. nerovnoměrné rozložení změny neznělé souhlásky na znělou před sonorami, např. z okna, my zme, tag jindy
8. podoba mužského l-ového příčestí sloves 1. a 2. třídy s -l: pekl, vedl 
9. lexikální sloveso býti v 1. os. jedn. č. podobu su/so/so̬ 
10. substantiva končící na -s, -z, -l se skloňují podle měkké deklinace: na vozi, v lesi, ve stodoli 
11. imperativ typu pošlime, pošlite 
    
12. příslovce kde v dynamickém významu: gde deš? 
    

Centrální podskupina  

1. změna y => e̬, u > o, např. ryby => re̬be̬, budu => bo̬do̬
2. také i => y, např. silný => sylnej => se̬lné
3. zkrácení dlouhých vokálů í => i, ú => u
4. změna neznělých souhlásek na znělé před samohláskou, např. tag jindy
5. adjektiva bez koncového -v, např. bratru kamarád 
   

Jižní podskupina

1. změna y => e, u => o, např. ryby => rebe
2. zachování neznělých souhlásek před samohláskou, např. tak jinde
3. adjektiva končí na -j, např. bratruj/bratrúj kamarád 
   

Západní podskupina 

• Úsek zábřežský: 
  1. původní y a u 
  2. progresivní asimilace sh > sch (schoda) 
  3. vedl, nesl => ved, nes 
  4. zbytky bilabiálního w: prau̯da 
• Úsek kunštátsko-budějovický
  1. provedena změna y > e̬ 
  2. zachováno původní u 

Východní podskupina 

1.  úzká výslovnost é => e ̣́ => í, ó => o ̣́ => ú, např. mlýn => mlejn => mlén => mle ̣́n => mlín
2. změna neznělých souhlásek na znělé před samohláskou: už mám, tag jindy
3. dloužení o před j, ň, např. dójí, hóní 
   

Východomoravská nářeční skupina 

1. zachování starého ú, ý, avšak splynutí ý => í), např. dobrý/dobrí, hłúpý/hlúpí 
2. zachování skupiny aj, např. najlepší, daj; 
3. zachování é: dobrého, dobrému, létat 
4. moravská krátkost typu mak, blato 
5. změna neznělých souhlásek na znělé před samohláskou, např. z okna, my zme, tag jindy 
6. zachování skupiny šč, např. eščě, ščípat 
7. infinitivní kmenotvorné přípony s nepřehlasovanou formou: začal-a => začata => začieti 
8. provedení přehlásky á => ie uprostřed slova: smíť sa 
9. dloužení o před j, ň, např. dójí, hóní 
10. substantiva končící na s, -z, -l skloňována podle měkké deklinace, např. na vozi, v lesi 
11. lexikální sloveso být má v 1. os. sg. podobu su 
12. jedna forma přítomného přechodníku, např. iďa dom chtělo se mně spat 
13. příslovce kde v dynamickém významu, např. gde deš?  

Jižní podskupina

1.  tvrdé ł, a to v podobě u̯, např. hu̯ava (hlava), někdy u̯ splyne se sousedním u, např. húpí, chaupa 
2. slabikotvorné ł se nezměnilo v lu, např. žł̥tý, tł̥stý 
3. zachováno dlouhé slabikotvorné ł̥, r ̣̥́, např: žł̥tek 
4. koncovka -ma v 7. p., např. chlapama, ženama
5. infinitiv končí na -t, např. dělat, chtět 
   

Severní podskupina

1.  zachováno tvrdé y/ý, tvrdé y/ý na místě i/í po sykavkách c, z, s, č, ž, š, ř, např. žyvý, křyvý 
2. zachováno ł, často realizované jako u̯ : bíu̯ý (bílý) 
3. v centrální části měkké retnice b ̣́, p ̣́, m ̣́, v ̣́, např. m ̣́esíc;
4. v 7. p. koncovka -mi: chłapy => chłapami/chłapmi  
   

Západní okrajové úseky

1. změna tautosylabického aj => ej: nejlepší, dej 
2. zachování přehlasované formy infinitivní kmenotvorné typu ležet, ležel (proti ležat, ležal/ležál)  
   
3. Typ hranický:
   • existence y/ý ve stejném rozsahu jako v severní podskupině
   • výslovnost mě jako mje 
   • absence měkkých labiál 
   • unifikace koncovky -ech v 6. p., např. o chlapech, krávech, městech  
4.  Typ kelečský: 
   • diftongizace ý => ej, ú > ou, např.: košejk (košík), křejž (kříž), klouč (klíč), rouža (růže)  
5.  Typ dolský: 
   • diftongizace ý > ej, ú > ou, např.: motejl (motýl), malejček (malíček), moura (můra), plouca (plíce)
   • výslovnost skupiny mě jako mňe. 

Východní okrajová skupina

1.  absence ř, např. prišli, tri 
2. místy ztráta jotace ve skupinách bě, mě, vě, fě => be, me, ve, fe, např. bežať, mesto, veža 
3. diftongy ie, uo, např. chlieb, viem, kuoň, ruoža 
4. koncovka 1. os. m: chcem, umrem 

Moravskoslezská nářeční skupina 

1.  zkrácení dlouhých samohlásek
2. ustálení přízvuku na předposlední slabice
3. změna ó => u: nebuj (neboj), pozur (pozor) 
4. zachování dvojího y‒i, zachování u, např. dobry, hłupy, muka 
5. zachování dvojího l, ł 
6. zachování skupiny aj, např. najlepši/najlepšy, daj 
7. zachování e, např. dobreho, dobremu 
8. průvodní vokály u slabikotvorného r, l, např. pylny, hryneček/hyrneček 
9. změna neznělých souhlásek na znělé: pez a kočka, g Aničce, košig hub 
10. zachování d ̣́, t ̣́, n ̣́změkčených ̣́e nebo měkkým jerem, např. ňebuďeťe/ňebudźeće/ňebudžeče
11. zachování s ̣́, z ̣́palatalizovaných jotací, např. źima/źyma/žyma 
12. zachování skupiny šč: ešče, ščípat 
13. progresivní asimilace skupin sv => sf, kv => kf, tv => tf, např. sfuj (svůj), kfět (květ), tfuj (tvůj) 
14. sekundární ztvrdnutí i => y po c, z, s, č, ž, š, ř, např. řyzek, zyma/žyma, žyvot 
15. výskyt dz u jistého typu sloves: pokludzeny, zasadzeny 
16. 1. os. pl. má koncovku -my, např. my robimy, my vołámy
17. gen. pl. m. končí na -uv: suseduv, synkuv 
18. příslovce kaj v dynamickém významu: kaj id ̣́eš? 
19. tázací částice či 
20. užívání předložky do ve směrovém významu: idu do doktora 
21. příčinná spojka bo  
    

Jižní podskupina 

1.  u reflexivního zájmena se zůstal zachován dativ si (=> sy), např. vem si/sy 
2. feminina zakončená na -sa, -za se skloňují podle měkkých vzorů: z mise, na kozy
3. příslovce kde/kdě/hdě v dynamickém významu: gde ideš? 
4. užívání předložky k ve směrovém významu, např. idu k doktorovi

Východní podskupina

1.  asimilovaná podoba ť, ď, např. něbudz ̣́ec ̣́e (nebudete)
2. měkké i po tupých sykavkách, např. učitel, šidło, živy 
3. změna aj > ej, např. nejdelši, dej 
4. úžení é => (í =>) i po měkkých souhláskách, např. mliko 
5. analytické formy lexikálního slovesa býti, např. ja sem je (‚já jsem‘), my zmy su (‚my jsme‘) 
6. 7. p. pl. zakončen na -mi: pekařami, kravami, polami 
   

Západní podskupina

1. změna palatalizovaných sykavek v tupé c ̣́=> č, dz ̣́=> dž, s ̣́=> š, z ̣́=> ž, např. ňebudžeče (nebu-dete), šeno (seno), žyma (zima) 
2. á => ě- => ie => í => i v dlouhých slabikách, např. smič se (smát se)  
3. Západoopavské nářečí: 
   • změna v => j mezi vokály: pijovar (pivovar) 
4. Branické nářečí: 
   • zachovalo diftongy ie, uo, např. břieh, kazanie, kuoň
   • protetické u̯ před o, např. u̯okno (okno), u̯on (on) 
   • změna e => o po č, ž, š, ř, s ̣́, z ̣́, c ̣́, dz ̣́, např. joden (jeden), ňovesta (nevěsta)  
5. Baborowské nářečí: 
   • prakticky zaniklé
   • změna é => í (někdy ej), např. talejš (<= talíř <= taléř)
   • protetické h-, např. hulica, huzda 
   • pochýlení á => ou, např. kabout (kabát), roud (rád) 

Slezskopolská nářečí 

1. zkrácení dlouhých samohlásek
2. ustálení přízvuku na předposlední slabice
3. zachování skupiny šč, např. ešče, ščípat
4. výskyt dz, např. pokludzeny, zasadzeny 
5. změna ó > u, např. nebuj (neboj), pozur (pozor) 
6. 1. os. pl. má koncovku -my, např. my robimy 
7. 2. p. pl. m. končí na -uv, např. suseduv, synkuv 
8. infinitivní koncovka má podobu -ť/-c ̣́/-č, např. robiť, robić, robič 
9. příslovce kaj ve významu: kaj id ̣́eš? 
10. tázací částice či 
11. příčinná spojka bo 
12. dispalatalizace ě > a, ̣́e > o, např. s ̣́ostra (sestra) 
13. relikty nosovek: piňundze (peníze), m ̣́ynso (maso) 
14. zachování g, např. noga 
15. změna e > i, o > u před nosovými konsonanty m, n, např. nimocny (nemocný) 
16. změna á > o, např. ptok (‚pták‘), jo (‚já‘) 
17. změna aj > ej, např. dej, nejlepšy
18. úžení é > í po měkkých souhláskách, např. nis (nés <= nésl <= nesl) 

Diakritický pravopis

• De orthographia Bohemica (O pravopisu českém) 
• vzniká na počátku 15. století
• traktát navrhující reformu českého pravopisu, psaný latinsky 
  
• rozbor zvukové, artikulační a kombinatorní stránky hlásek
• navrhuje přejít z pravopisu spřežkového na pravopis diakritický
• dílo se nedochovalo, víme o něm díky opisu mnich Oldřicha Kříže z Třeboně 
• návrh by snížením počtu grafémů značně zjednodušil psaní a zrychlil čtení
• zároveň by pravopis získal řád, neboť předtím existovalo obrovské množství možností při zápisu spřežek
• spřežkový a diakritický systém přesto fungovaly spíše paralelně, mnohdy se kombinovaly
• vznikla široká škála možností, jak napsat jedno slovo
• zachována byla spřežka ch a grafém w

Diakritika 

Punctus rotundus

• tečka nad písmenem
• značila měkkost souhlásek
• ž, š, č, ř, ď, ť, ň, ľ
• jediná výjimka bylo tvrdé l 
• následně se z ní vyvinul háček
• v 16. století se používala pro odlišení hlásek g a j u grafému g 

Gracilis virgula

• čárka nad písmenem
• značila kvantitu vokálů
• á, é, í, ó, ú, ý
• užívá se dodnes 

Miloſrdny ſpaſſitel / pan wẛemohucy / ſyn bożi Geżiṡ Kriſtus / prawy boh a prawy ċlouiek …
Milosrdný spasitel, pán všemohúcí, syn boží Ježíš Kristus, pravý bóh a pravý člověk …