Adjektiva 

• vlastnosti nebo vztahy podstatných jmen 
• v dnešní podobě – rody přídavných jmen se zpravidla shodují s rody podstatných jmen, které rozvijí 
• ve větě mají nejčastěji funkci (shodného) přívlastku nebo doplňku 
  

Původně se adjektiva skloňovala jako podstatná jména, ale baltské a slovanské jazyky si vyvinuly vlastní (specifickou) deklinaci a její pádové formy byly tvořeny formami jmenné deklinace a postponovanými tvary ukazovacího zájmena (jь, ja, je) → proto se také nazývá jako deklinace složená. 

Avšak oba způsoby deklinace adjektiv existovaly zároveň a předpokládá se, že v praslovanštině byly složené formy představiteli pro kategorii určenosti. 

Pozůstatky této původní formy můžeme najít také ve staročeštině, kde se adjektiva mohou skloňovat jak podle jmenné deklinace, tak i podle deklinace složené. 

Jmenná deklinace: skloňování jako podstatná jména (podle kmenového principu)

Složená deklinace: svébytná deklinace adjektiv

Postupem času jsou formy jmenné deklinace nahrazovány a přechází k složené formě deklinace.

Podle historie je složená deklinace neúplná a jmenná deklinace se nevyvíjí, což dosvědčuje fakt, že ne všechna adjektiva tvoří jmenné formy a také chybí některé pády plurálové a duálové, nebo také schází deklinace u u-kmenů (v dativu) maskulinní koncovka -ovi (k stáru → k stárovi – pánu → pánovi) nebo také u-kmenová koncovka -ove (v nominativu plurálu) maskulin. 

Od 15. století mají jen některé adjektiva formy jmenné.

V novočeštině měkká adjektiva nemají jmenné formy (jarní → járň; pěší → píš; boží → bóž).

Jmenné formy mají zpravidla neodvozená adjektiva (bosý → bos; mladý → mlád; zdravý → zdráv).

Jmenné formy se užívají jen v predikativní funkci (tedy v přísudku nebo doplňku): Petr je zdravý → Petr je zdráv).

V novočeštině mají jmenné formy příznak stylově vyššího dubletu na rozdíl od složených forem a někdy slouží k významnému odlišení, např. Petr je hodný × Petr je hoden odměny. 

Jmenná deklinace adjektiv

Tvrdá deklinace

o-kmeny a a-kmeny (adjektiva typu dobr - a, -o)

Zde v tabulce je jako vzor adjektivum dobr-, avšak ve staročeštině není ve všech pádových formách doloženo

• v gen. sg. koncovka -a (+-u → původem z u-kmenů)
• ve vok. sg. m. ojediněle se objevuje koncovka -e, nebo je tvar stejný jako v nominativu
• v lok. sg. koncovka -ě, ale může být i forma z dat., tedy koncovka -u 
• formy instr. nejsou doloženy, někdy se uvádí v sg. koncovka -em  

Měkká deklinace 

jo-kmeny a ja-kmeny

Pouze některé pádové formy měkkých adjektiv. V současné češtině jen některé pozůstatky měkké deklinace adjektiv.

ijo-kmeny a ija-kmeny

• podle této deklinace adjektiva posesivní (boží, pastuší, holubí, ovčí, psí, …)
• adjektiva diví a velí (později rozšířena o sufix) → přechýleno k deklinaci tvrdé složené: z diví → div-ok—ý, vel-ik-ý 
• + číslovka řadová třetí
• tyto formy deklinace ustupovaly formám měkké deklinace složené  

Kontrakce

• tato změna spadá do úplného konce praslovanského období
• kontrakce – má jádro na našem území, šířila se na sever do polštiny, luž. srb., slovenštiny, polabštiny, směrem na východ ubývá, na jihu neprobíhá podle týchž pravidel jako u nás
• podstatou je V + j + V > V´, kde V je vokál a V´ je dlouhý vokál = tedy výsledkem kontrakce dvou vokálů proložených j je dlouhý vokál 
• dlouhá složená adjektiva – jmenné adjektivum + zájmeno, kontrakcí toto mizí a fúzí tak vzniká samostatné skloňování složených adjektiv, původní zájmeno už teď hraje roli koncovky
• výsledkem je 2. vokál, ale 1. vokál říká, bude-li měkký nebo tvrdý 
  
• př. dobr-aja>dobrá; tajati>táti; sv-ojimi>svými; vojevoda>vévoda; moja>má i moje; dobrъjь>dobryje>dobrý – jery v poloze napjaté nepodléhaly zániku, ale kontrakci
• na V neproběhla kontrakce, dlouho se tam drží jery (12. st.) 
  

Přivlastňovací deklinace (otcův, matčin)

• v některých pádech nejsou některé formy dochovány
• jmenná deklinace je zachována v singuláru, avšak v instrumentálu singuláru se objevuje koncovka -ým patřící k deklinaci složené
• v ostatních pádech duálu a plurálu jsou formy složené tvrdé deklinace 
• u posesivních adjektiv formy jmenné vytrvávají dlouho, nejspíš protože mají blízko k substantivům, protože referují k živým bytostem a zvířatům 
• specifický vývoj pádových forem lze pozorovat i jinde, např. přivlastnění Pavlův se změnilo na Pavlů (→ nesklonná forma příjmení)  
  

Složená deklinace adjektiv

•  → tvrdý × měkký typ 
  
• jazyková morfologický inovace
• tvrdá složená deklinace vznikla složením jmenné formy adjektiva + postponovaným tvarem ukazovacího zájmena (jь, ja, je)
• složená deklinace se osamostatnila jako samostatná deklinace, které má svou novou morfologickou strukturu, je podobná měkkým a tvrdým rodovým zájmenům
• složená deklinace je vyznačena kmenovým principem – obsahuje kmenotvornou příponu a specifické pádové koncovky (v tvrdé d. sufixy -é-, -ý-; v měkké d. -ie-, -í-)  
  

 – nominativ a akuzativ izolovány           - dobrý (o+a kmeny)           - pěší (jo+ja kmeny) 

*žlutým poznačena praslovanština, → vývoj na pračeskou formu 

Tvrdá deklinace složená

•  - genitiv sg. m. a n. z tvaru dobréh (přidání koncového -o)
• dativ sg. m. a n. z tvaru lokálu dobř-iem 
• akuzativ sg. m. ovlivněn genitivem na základě odlišení kategorie životnosti 
• u některých pád. forem působení palatelizace → zánik obou forem (např. lokál sg. m. a n. dobřiem) 
• u lokálu sg. m. a n. došlo k unifikaci pád. forem instrumentálu a lokálu ve prospěch tvaru instrumentálu (dobrÉm → dobrÝm) - tato změna nemotivována úžením é → í 
• průběh mohla ovlivnit koncovka měkké deklinace jarn-ím 
• dativ + lokál sg. f. z tvaru dobrěji (přidání -i + zdloužení ě s následnou diftongizací) - dobr’ěji → dobr’ěj → dobřěj → dobřiej 
• v genitivu, dativu a lokálu sg. f. došlo k unifikaci pád. forem; ve spisovné č. ve prospěch genitivu → dobrÉ, poté se měnilo v dialektech ve prospěch dativu a lokálu → dobrÉJ 
• u některých pád. forem působení palatelizace → zánik obou forem (např. lokál sg. f. dobřiej) 
  

• v nominativu a akuzativu pl. - unifikační tendence - (stírání rodových rozdílů; sjednocenost); později v 16. st. další změny u neuter… 
• v instrumentálu pl. šíření duálové formy s koncovkou -ýma (dnes ustálená forma s koncovkou -ma) 
• nominativ pl. ovlivněn formou akuzativní (dobr-é ; dobr-á) 
  

Měkká deklinace složená

• hláskové změny při této deklinaci utvořily kmenotvornou příponu -í- 
  • v sg. f. vznikla pádová forma pěší v důsledku hláskových změn (↑)
• změny u měkké d. složené jsou podobné jako u tvrdé d. složené
  • gen.-akuz. v sg. m. (pěšieho), akuz.-nom. v pl. m. (pěšie)
• z tvrdé d. složené pronikaly k d. měkké složené dat. a lok. sg. f. (později odsud do gen.) (pěšiej)  

* žlutým poznačena tvrdá deklinace složená

 - změny u měkké d. složené jsou podobné jako u tvrdé d. složené 
         - akuz.-nom. v pl. m. (pěšie = pěš-í)