Nová edice Březinovy poezie Česká knižnice je prestižní edice, vydávaná od roku 1997. První dva svazky vyšly v nakladatelství Český spisovatel, další vycházely v Nakladatelství Lidové noviny a od roku 2009 je vydává nakladatelství Host ve spolupráci s Nadačním fondem České knižnice a Ústavem pro českou literaturu AV ČR. Z díla Otokara Březiny v uvedené edici – na rozdíl od děl jeho vrstevníků Antonína Sovy, J. S. Machara či F. X. Šaldy – až do roku 2021 nevyšlo nic. Na jeho konci se však na knižním trhu jako její 114. svazek objevil soubor Básnické spisy, který zahrnuje všech pět Březinových sbírek a nádavkem třináct básní coby torzo zamýšlené šesté sbírky s možným názvem Země. Edičně tento svazek připravili Tereza Nováková, Jiří Flaišman a Michal Kosák, komentář napsal Josef Vojvodík a vědeckou redaktorkou byla Daniela Iwashita. Ilustraci na obálku, kterou je kresba Františka Bílka Vedra z roku 1901, vybrala a text na předsádku napsala Stanislava Fedrová. Je třeba říci, že v jádře jde o zrevidovanou a doplněnou edici Miroslava Červenky a Břetislava Štorka, vydanou v rámci Národní knihovny nakladatelstvím Československý spisovatel roku 1975 (první editor nesměl být z politických důvodů uveden). Jak už bylo řečeno, Básnické spisy obsahují celou pětici Březinových sbírek (Tajemné dálky, 1895; Svítání na západě, 1896; Větry od pólů, 1897; Stavitelé chrámu, 1899; Ruce, 1901) spolu s třinácti básněmi publikovanými původně jen časopisecky. Po nich následuje cenný komentář, v němž Josef Vojvodík jednotlivé sbírky interpretuje v náležitém kontextu, s aplikací relevantní odborné literatury a s využitím citátů z Březinových básní, esejů a korespondence. Na začátku svého komentáře upozorňuje na pozoruhodnou spojitost Březinovy poezie a práce Maxe Schelera Místo člověka v kosmu (česky vyšla v roce 1968) a na reflexi Březinovy tvorby v publikaci Čtení o Otokaru Březinovi (2020). Při výkladu Tajemných dálek si všímá vlivů básníkovy četby a pojetí umění jako svébytné uzavřené sféry a analyzuje roli fenoménů extáze, vzpomínky a snu. V interpretaci Svítání na západě zdůrazňuje posun v autorově poetice, který byl spojen s jeho sebereflexí a mimo jiné znamenal příklon k volnému verši. Zaměřuje se na postavy „silných“ a „vladařů snů“, jakož i na funkci básnické modlitby. Sbírku Větry od pólů právem chápe jako „vrchol tvarové a myšlenkové abstrakce“, jako jistý zlom (o něm hovořil ve své recenzi už F. X. Šalda), znamenající „teologizaci a spiritualizaci básnického modelu světa“. Zmiňuje básně, v nichž figurují „svatí“ nebo „Nejvyšší“, vyzvedává básníkův důraz na „bratrství věřících“, ústup motivů noci a temnoty a příliv mystického světla. Sleduje zde též četné polarity a kontrasty, ale i vize odlidštěné civilizace. Ve sbírce Stavitelé chrámu akcentuje autorův větší zřetel ke konkrétnosti, v tematické různorodosti spatřuje manifestaci bezpočtu cest vedoucích k jednotě života, k integraci všech jeho forem. Současně neopomíjí ani vize mimočasové věčnosti. Ve sbírce Ruce zdůrazňuje centrální pozici života v její motivické výstavbě, a to s odvoláním na Březinův esej Zasvěcení života z roku 1902 (básník v něm praví, že nemůže „býti umění proti životu“). Shledává tu vůli k harmonii, kladu a jednotě (viz „magický řetěz rukou“), nepřehlíží však ani reflexe negativ a depresí patrné třeba v básni Stráž nad mrtvými. Velice přínosné jsou pasáže, v nichž interpretuje Březinovy poslední básně z let 1901 až 1907, přičemž osvětluje příčiny jeho básnického odmlčení: vedle únavy (v roce 1901 básník napsal Františku Bílkovi, že je „znaven svou prací až k mlčení“) uvádí soudobé „vědomí devalvace a vyprázdněnosti slova“, nevíru v možnost zduchovnění pozemského života a světa. Tuto skepsi vyjadřují právě poslední básně, které Vojvodík nazývá „elegiemi loučení“, a zároveň připomíná Březinovy úvahy o prostém básnickém jazyce, blízkém jazyku dětí či lidové písni. Případnou proměnu jeho básnického výrazu signalizuje báseň z pozůstalosti nazvaná Návrat, jež však v recenzované edici není. Josef Vojvodík se dále zamýšlí nad vztahem Březinova tvůrčího odkazu k dnešku. Podtrhuje jeho jedinečnost, básníkovu nevšední imaginaci a myšlení v obrazech i jeho dnes aktuální obavy z ohrožení člověka, vyrovnávané vírou v lásku, obsahující naději v trvání života a světa. Důležitou složkou edice Básnické spisy je ediční zpráva, v níž se čtenář dozví mnoho informací o edici Miroslava Červenky a Břetislava Štorka, o jejich jiných edičních aktivitách a samozřejmě zde nechybí standardní textologické poznámky a vysvětlivky. Za zmínku stojí také sdělení, že o vydání Březinových básní v České knižnici dlouho usiloval již Petr Holman a že jejich edice z roku 2021 je už svého druhu čtrnáctá. Jiří Poláček