Manifest národní svobody

JIŘÍ POLÁČEK

Před sto lety – konkrétně 17. května 1917 – vyšel slavný manifest českých spisovatelů, adresovaný
poslancům říšské rady s dominantním požadavkem národní svobody. Vzbudil velký ohlas a zřetelně
deklaroval rostoucí tužby po samostatném státě. Zároveň se stal inspirací pro pozdější
spisovatelská vystoupení.

V roce 1917 se konaly četné stávky, demonstrace a hladové bouře, přičemž narůstaly protirakouské
nálady. Po téměř tříleté odmlce byla obnovena činnost říšské rady, jejíž zasedání bylo svoláno do
Vídně na 30. květen. V této zjitřené době otiskl agrárnický list Večer zmíněný manifest nazvaný
Českému poselstvu na říšské radě! Záhy vyšel v Národní politice a řadě dalších periodik. Jeho text
zformuloval šéf činohry Národního divadla Jaroslav Kvapil. Celkem ho podepsalo 222 spisovatelů.

V tomto množství byli zastoupeni tvůrci zvučných jmen z různých generací, například Antal Stašek,
K. V. Rais, Alois Jirásek, F. X. Šalda, Otokar Březina, Antonín Sova, J. S. Machar, Jakub Deml nebo
K. M. Čapek Chod, jakož i Viktor Dyk, Karel Toman, Jiří Mahen, Ivan Olbracht, Arne Novák či bratři
Čapkové. Signatáři manifestu se ovšem stali též literáti již zapomenutí jako F. K. Hejda, Emanuel
Čenkov, Pavel Sula, Jan Patrný nebo Stanislav Kovanda.

Spisovatelé se obrátili na české poslance jako na osoby „veřejně činné a známé“, které mají „nejen
právo, nýbrž i povinnost mluviti za rozhodnou většinu českého světa kulturního a duchovního, ba i
za národ, jenž sám promluviti nemůže“. Signatáři si uvědomovali, že bude nutno učinit „předem
zadost všem konstitučním podmínkám, jež parlamentní život v každém případě samozřejmě předpokládá“,
tedy zajistit „skutečnou volnost shromažďovací“, odstranit „novinářskou cenzuru ve věcech
mimovojenských“ a „nastolit „naprostou svobodu a nedotknutelnost všech parlamentních řečí na říšské
radě i v tisku“.

Spisovatelé dále požadovali „všeobecnou amnestii“ pro vězněné politiky a zajištění „úplné občanské
svobody našeho života veřejného“. Poslancům připomínali, že jejich hlas na říšské radě bude slyšet
„nejen doma, nýbrž i v celé Evropě, ba v zámoří“. Nadto je vyzývali, aby program národní
samostatnosti „hájili do krajnosti“ a domáhali se „jeho splnění bez výhrad“. Tyto požadavky a výzvy
přispěly k formulaci poslaneckého prohlášení, předneseného 30. května Františkem Staňkem. Je však
třeba říci, že obsahovalo jen požadavek autonomie českých zemí a Slovenska v rámci habsburské
monarchie, z níž se měla stát federace.

Iniciátoři manifestu, namnoze členové Rady spisovatelů, prosazovali národní samostatnost i při
pozdějších příležitostech. Například Alois Jirásek byl hlavním řečníkem na slavnostním shromáždění
v pražském Obecním domě 13. dubna 1918 či na květnových oslavách padesátého výročí položení
základního kamene k Národnímu divadlu: hlavním organizátorem těchto oslav, na nichž zaznělo velmi
důrazné volání po samostatném státě, byl Jaroslav Kvapil.

Řečený manifest je hodnocen jako významná součást cesty vedoucí k národnímu osvobození, ale i jako
svědectví o důležité úloze spisovatelů v soudobém dění. Jaroslav Kvapil ve své vzpomínkové knize O
čem vím (1932) o něm napsal, že „přišel včas a že přišel vhod těm, kdož v lůně české politiky
cítili nesnesitelnost dosavadních taktických rozpaků“. V roce 1938 se k němu přihlásilo
spisovatelské provolání Věrni zůstaneme, a to svou koncepcí i některými formulacemi.


Karel Čapek a Jaroslav Kvapil. Kresba Hugo Boettinger