Vratislav I. (t 921) knize český Václav I. (t 935) kníže český N (t cca 970) t» 1. cca 960 Boleslav I. (t 972) kníže český Boleslav II. (+999) kníže český 2. oo N cca 972 - zapuzena 989 (t po 1003) Lothar (t 950) král italský oo i. Rudolf n. (+937) král burgundský Adelheida (t 999) 2.00 Ota I. »i (t 973) císař římský 3.002. cca 989 Emma regina (»±948/50-1 1005/6) l.oo 965/6 Lothar (+ 986) král zapadofrancký Václav Boleslav ID. Jaromír Oldřich (t před 999) (+1034?) (+ 1035) (+1034) kníže český kníže český kníže český Rod Přemyslovců v 10. století Ludvík V. (+ 987) král zapadofrancký Ota Buď jak buď, Boleslav II. ztracené území roku 990 zpět nedobyl. Prameny poté dále mlčí o tom, jak tento spor pokračoval. Zdá se spíše, že se Boleslav II. se ztrátou smířil. Nepokusil se o jeho dobytí ani v době tak příhodné, jako bylo úmrtí Měška roku 992. Celková „normalizace" vztahů je patrná i z toho, že Boleslav II. stál roku 992 již na straně Říše. Snad k tomu přispěla i smrt Theofano, jíž v regentské úloze vystřídala Adelheida, matka Emmy Francké.165 Tato hypotéza není v zásadním rozporu se žádným písemným pramenem.166 Nemožnost sňatku Emmy Francké s Boleslavem stavěná na dvou základních faktech, a to, že se Emma nemohla stát matkou Jaromíra a Oldřicha z hlediska biologického a že, zemřela-li až roku 1006, musela být totožná s matkou knížecích synů zmiňovanou u Dětmara, je tak překonána. Emma Francká se na počátku roku 989 stala manželkou Boleslava II. Jako součást svého hmotného zabezpečení dostala Mělník, kde použila své - franckým králem jí udělené a českým panovníkem akceptované - právo razit mince.167 V Čechách také dala zhotovit a uuminacemi bohatě vyzdobit opis Gumpoldovy svatováclavské legendy, kterou dal sepsat její bratr z matčiny strany císař Ota II.168 Po smrti svého manžela se uchýlila na Mělník, kde patrně roku 1006 zemřela.1® Mezitím Boleslav ID. vyhnal z Čech své nevlastní bratry Jarormra a Oldřicha s jejich skutečnou biologickou matkou, neznámého jména a původu.170 Spojením pramenů týkajících se Emmy Francké a Emmy České překvapivě nevzniká žádný neřešitelný problém. Ba právě naopak, dostáváme tím odpověď na otázky, které si po dlouhá léta kladli jak francouzští, tak čeští historikové. Emma, původem italská princezna a posléze francká královna-vdova, se poté, co odešla z Francie, provdala za českého vévodu Boleslava II. „Veliké město Slovanů jménem Praha". Státy a otroci ve střední Evropě v 10. století Dušan Třeštík Zavraždění knížete Václava 28. září 9351 rozhodlo dilema, v němž se nejméně od roku 921 ocitl pražský „státeček" středočeských Přemyslovců2 ve prospěch riskantního, avšak velkorysého řešení, prosazovaného jeho bratrem a vrahem Boleslavem I. V zásadě šlo o to, zda přistoupit na „spojenectví v podřízeném postavení" s tehdy velice úspěšným saským králem Jindřichem I., budujícím na troskách východofrancké říše své království postupným získáváním si jednotlivých vévodství, či spíše šlechty, která je reprezentovala.3 Pro Přemyslovce tu bylo rozhodující spojenectví, které Jindřich uzavřel roku 921 s bavorským „vévodou v královském postavení" Arnulfem.4 Zbavilo je totiž tradiční bavorské opory a vydalo je fakticky na milost Jindřichovi. Ten se však očividně o nějaké podmanění Čech nesnažil, měl v úmyslu Václava a jeho panství získat stejně jako nejrůznějšími způsoby získal „přátelství" (amicitiae) říšských vévodství a franckých či italských králů a šlechty.5 Roku 929 ho k přijetí tohoto řešení Jindřich spolu s Arnulfem donutili, Václav se musel podřídit, i když zřejmě získal od Jindřicha ne nevýznamné záruky.6 Pro budoucnost to ale nevěštilo nic dobrého, znamenalo by to, že Čechy by čekal nejspíše podobný osud jako Korutany: začlenění do vznikající říše pod říšskou správou a pravděpodobně s obdobnou „autonomií" (moderně řečeno) jako v případě Korutan.7 Vzepřít se Jindřichovi bylo obtížné, proto, že česká knížata sice uznávala vrchní vládu Přemyslovců, to jim však nijak nebránilo, aby se nebouřila, bylo-li to pro ně výhodné,8 nebo aby se nespojovala se zaliraničními silami. Jednou možností bylo tedy tato knížectví násilím zlikvidovat, sjednotit vládu v celé zemi v rukou jednoho přemyslovského knížete, postavit jednotné vojsko a s ním se vzepřít Jindřichovi. Přemyslovci mohli k odstranění knížat mít dostatečnou vojenskou sílu, rozpoutání „občanské" války uvnitř země by ji však nebezpečně oslabilo a ubránit se pak bezprostředně následující saské intervenci, s níž bylo třeba počítat téměř s jistotou,9 by bylo možno jen velmi obtížně. Toto dilema rozhodla staroboleslavská vražda. Boleslav I. začal okamžitě uskutečňovat svůj riskantní plán likvidace nepřemyslovských knížat, měl ale neobyčejné štěstí v tom, že Jindřich I. 48 49 právě tehdy zemřel a první saská reakce byla jen slabá, takže se s ní mohl snadno vy- i pořádat.10 Těžké nástupnické boje v Jindřichově království mu pak ruce uvolnily definitivně. Dokončil zdárně dílo podmanění českých knížat.11 To, že se mu - s notnou dávkou štěstí - podařilo uskutečnit tuto první část jeho plánu, rozhodlo v zásadě o osudu Čech na celé příští tisíciletí a založilo jejich samostatnou existenci. Tím byly ale pouze vytvořeny předpoklady. Vznikající stát bylo třeba upevnit, vybudovat jeho pevnou správu a zajistit existenci vojska a správního aparátu. Boleslav se o to jistě snažil od samotného počátku, co však vidíme v pramenech především, byla rychlá a překvapivě rozsáhlá expanze, která se zastavila teprve daleko na východě, na hranicích Kyjevské Rusi. Její průběh, chronologie a především hnací síly nejsou bohužel příliš jasné. Povšimneme si jich proto úvodem poněkud podrobněji. Konečný rozsah Boleslavem dobytých území je zachycen v tzv. zakládací listině pražského biskupství, obsažené v listině Jindřicha IV z roku 1086.12 Popis hranic diecéze, zde citovaný, je jistě autentický (tj. není účelově zfalšovaný),13 otázka je však, ze které doby pochází. Obyčejně se přijímá, že jde vlastně o popisy dva, z nichž jeden se týkal hranic diecéze pražské a druhý moravské z doby jejich vzniku v letech 973-976. Kosmův komentář k listině Jindřicha IV ale tvrdí, že její předlohou bylo jakési „privilegium od sv. Vojtěcha".14 Tomu bylo ochotno věřit jen málo badatelů, vyloučeno to však není. Máme totiž v rukopisu kláštera v Heiligenkreuzu zachován jakýsi konvolut Vojtěchových písemností1' obsahující mj. kusy papežské korespondence, týkající se moravského arcibiskupství,16 a známý „dekret" Boleslava II., zápis o podmínkách, za nichž se Vojtěch roku 992 vracel do Čech.17 Jakási písemnost popisující hranice pražské a moravské diecéze, obou tehdy pod Vojtěchovou správou, se mohla v takovém souboru písemností dobře zachovat. V tom případě by se nej- j spíše jednalo o projekt budoucího arcibiskupství. Taková písemnost (ne nutně privi- ; legium, ale třeba list nebo jakákoliv písemnost neliterární povahy18) mohla vzniknout nejspíše v době Vojtěchova prvního biskupování, v letech 983-989- ' Popis hranic zde zahrnuje Čechy spolu se Slezskem, „přidána" (additd) je Morava \ a pak další jednotka s centrem v Krakově a „provincií Váh", přičemž jižní hranicí tohoto útvaru jsou Tatry a hranice Uhrů a východní hranicí jsou řeky Bug a Styr.1' Za ne- I jasné zde bylo považováno především spojení „provincie Váh" s Krakovem, když jde zřejmě o Pováží tendující (přes Olšavskou bránu) mnohem spíše k Moravě než ke Krakovu. To je však evidentně jen určitá neobratnost autora popisu, v jejímž důsledku se zdá - ale jen zdá - jako by spojoval Pováží s Krakovem.20 Krakov se svým „pří- í slušenstvím" je nepochybně samostatnou jednotkou. Jde o staré teritorium „kmene" Vislanů,21 to ale v žádném případě nemohlo sahat až po Bug a Styr (přítok Připjati), j na Volyň. Dlouhé spory o etnickou charakteristiku tohoto území rozřešil Gerard Labuda, který je připsal Lqdzianům-Ljachům.22 Tato atribuce vysvětluje údaj ruských letopisů, že kyjevský kníže Vladimír se roku 981 vypravil na Ljachy a obsadil Červeň, Przemyšl a jiné hrady, „které jsou až podnes pod Rusí".2' Pro badatele to bylo záhadou,24 protože by to znamenalo, že přinejmenším toto území, ne-li také Malopolsko s Krakovem, odebral Měšek Boleslavovi již před rokem 981, což je samozřejmě sotva možné. Jestliže však roku 981 útočil Vladimír na území Lachů-L^dzianů,25 musel by bojovat s Čechy a ne s Poláky. Pokud bychom popis hranic kladli do Vojtěchovy doby, do let 983-989 a ne k letům 973-976, vznikal by tu rozpor. Hranice na Bugu s Styru by v této době, po roce 981, byla již neplatná. To však nemusí být rozhodují- Rozsah „říše" Boleslava I. cí, znamenalo by to jedině, že tato ztráta nebyla v Praze považována ani za definitivní, ani za závažnou, rozhodně ne z církevního hlediska. Nárok příslušného biskupa na toto území přece trval i poté, bylo-li obsazeno jinou světskou mocí, nadto tehdy ještě pohanskou, protože Vladimír přijal křest až roku 988. Ledziany uvádí Konstantin Porfyrogenetos26 ve svém spise De administrando im-perio, vzniklém okolo roku 950, jako daníky (či spojence)27 Rusi, v každém případě jako samostatnou etnicko-politickou jednotku. K datování výboje Boleslava I. na jejich území nám to ale příliš nepomůže, protože dost dobře nevíme, z které doby pocházely Konstantinovy informace.28 Podobně nejasná byla situace ve Slezsku. Nevíme především, kam máme umístit dvojí Charváty, kteří podle spolehlivého údaje anglosaského Orosia seděli severovýchodně od Čech.29 Do Čech je tedy rozhodně lokalizovat nelze, podle pořadí výčtu by tedy náleželi nejspíše někam do Horního Slezska,30 za jisté to však mít nelze. Na území Dolního Slezska je také zřejmě třeba opravit tradiční lokalizace Bobřanů a Třebovanů a přijmout návrh SI. Moždziocha položit „Pobarany" na Obru a „Trebouany" do okolí Trzebnice. Hranice Boleslavova panství se tím posunuje značně na sever do přímého sousedství velkopolského jádra pia-stovského mocenského útvaru, tak jak ho vymezila S. Kurnatowska.31 Pro datování nám to ale také mnoho nepomůže. Prvním a vlastně jediným výslovným svědectvím je pražská listina, dokonce ani dobytí Slezska Měškem I. není také nikde výslovně konstatováno.52' Složitá je otázka ovládnutí Moravy Boleslavem I. Bádání to, zejména pod vlivem prací B. Bretholze a J. Pekaře, vehementně popíralo.33 Schůdné řešení ale navrhl Pekař sám, když poznamenal: „Kladl bych důraz zejména na to, abychom nepředstavovali si při tom nutně Moravu celou nebo Moravu v známých nám pozdějších hranicích."3'' Byli to zejména archeologové, kteří se dali touto cestou. Archeologické prameny, rozmnožené zejména hojnými výzkumy v poválečné době, k řešení naší otázky dlouho 50 51 příliš nepomáhaly.35 Poukazovaly sice na jakési přetrvávání, dokonce i hlavních moravských hradů, nyní se však stále jasněji ukazuje, že tu v mnoha případech spíše šlo o nějakou chybu v archeologickém datování velkomoravských památek, zejména šperků jakožto chronologicky snad nejcitlivějšího materiálu.36 Od osmdesátých let se ale začala rýsovat poněkud jasnější situace. Zejména pod vlivem překvapujících výsledků výzkumů v historickém jádru Olomouce37 dospívali archeologové k názoru, že je třeba odlišit situaci na chráněné severní Moravě od situace na Moravě jižní, vystavené přímo nájezdům Maďarů, a přikládat v 10. století rozhodující význam právě Olomouci.38 Ukázalo se tak, že Přemyslovci zřejmé opanovali severní Moravu, na níž měli zájem především kvůli obchodní cestě na Krakov, dříve než jižní.59 Určité pochybnosti panovaly okolo datování. Průnik Boleslava II. na jižní Moravu je datován zánikem hradiště Staré Zámky u Líšně (snad) někdy v devadesátých letech 10. století * méně jasná je chronologie ovládnutí severní Moravy. Vázat je na oslabení Maďarů či jejich porážku, jak to činili již F. Palacký a po něm i Václav Novotný,41 kteří spojují dobytí Moravy s válkou, kterou vedl roku 955 Boleslav I. s Maďary,42 není nutné, protože právě severní Morava, byla jistě vždy mimo jejich zájmovou sféru. Vcelku vzato, máme tedy rozsah Boleslavova panství dosvědčen „zakládací listinou" pražského biskupství k létům 973-976 (nebo 983-989, zde ovšem zřejmě blíže datu prvnímu) a předtím Ibrahimem ibn Jakubem, který dosvědčuje k letům 961 nebo 965 Boleslavovo panování v Krakovskú45 a tím také zprostředkovaně na severní Moravě, protože si lze sotva představit, že by Boleslav vládl v Krakovskú, aniž by držel cestu k němu přes Olomouc. Jestliže nejsme nuceni klást obsazení severní Moravy až do doby po oslabení Madarů po porážce na Lechu, můžeme vznik této Boleslavovy říše klást do let 935/936-961/966. Od roku 936 byl Boleslav ve vleklé a nepříliš důrazné válce s Otou I. a když se mu roku 950 poddal, byly jeho výboje již očividně dokončeny. Proběhly tedy velmi rychle, v letech 935-950. Takto vzniklý nový stáť4 se stal v Evropě rychle známým. Ne však jako stát český, nýbrž jako stát pražský, území krále jakýchsi Slovanů majících „veliké město jménem Proada" - Prahu, jak to napsal okolo roku 950 v Remeši kronikář Flodoard.45 Pro Ibrahima ibn Jakuba to bylo území tří „měst":46 Prahy,47 Krakova a „Bohemie".48 To znamená, že jeho páteř tvořila osa Praha - Krakov, což není nic jiného než úsek veliké evropské obchodní cesty z cordóbského kalifátu přes Kyjev na chazarské trhy na dolní Volze a přes Chorézm dále do východoarabského světa a do Číny. Expanze tohoto pražského státu na sever a východ měla jistě za účel co možná nejúplněji kontrolovat co nejdelší úsek této obchodní cesty. Praha se tak stala branou k obrovskému, mocensky dosud sotva strukturovanému slovanskému světu na okraji Evropy. Tak to přinejmenším chápal ještě ve 12. století Benjamin z Tudely,49 který tu ovšem narážel na poměry 10. století. „Slovanská země se prostírá od bran Prahy k branám Kyjeva," napsal.50 Tento obchod nebyl zde ve střední Evropě ničím novým. Přinejmenším od konce 8. a zejména v 9. století fungovala tato cesta jako jedna z tras stále ještě záhadných židovských „RadanitůíJ1 Naučili se slovanské řeči, což znamená, že slovanské země pro ně nebyly pouhým průchozím územím, nýbrž že byly i jejich obchodním partnerem.52 Trasa jejich cesty je známá. Vedla z jihofrancouzských přístavů podél Rhôny přes Verdun53 a dále do Mohuče,54 oblíbeného sídla Ludvíka Němce, a odtud do Řezná, sídla jeho nástupců. Zde nacházíme radanitské židovské kupce v raffelstetten- ském celním statutu z roku 903 na Dunaji,55 na cestě do Karpatské kotliny, odkud pokračovali dále přes Verecký průsmyk do Kyjeva. Ještě předtím však navštěvovali jeden významný trh - „trh Moravanů"56 v centrální oblasti velkomoravské říše na řece Moravě.57 Konal se každý měsíc po tři dny v sídelním městě Mojmírovců.5" Jeho jméno neznáme,59 nejpravděpodobněji však bylo totožné s dnešními Valy u Mikulčic.60 Zde se setkávali radanitští kupci s kupci z Benátek, kteří používali staré jantarové cesty, aby došli na Moravu, ne však již - jako dříve - dále na sever, k Baltu.61 Benátky měly již nejméně od počátku 9. století čilé obchodní styky nejenom s Konstantinopolí, ale také s Araby v Africe.62 Ve všech smlouvách s franckými a pak i „německými" panovníky se Benátčané zavazují mimo jiné, že zamezí „výrobě" eunuchů, ale právě skutečnost, že se tento závazek neustále obnovoval, svědčí o tom, jak málo byl dodržován.63 Benátky se zřejmě na tomto nesmírně výnosném podnikání podílely nemalou měrou. Pro benátské otrokáře musela být Velká Morava v 9. století jedním z nejdůležitějších zdrojů. Víme sice jen o jednom takovém případě, o prodeji 200 Metodějových žáků roku 886 židovským kupcům, kteří je pak prodali v Benátkách,64 ale i oněch 900 zajatců, které si roku 867 vyžádal v Blatnohradě Konstantin od Kocela, bylo jistě určeno k prodeji do Benátek.65 Čísla jsou jistě nadsazená, i tak však Svědčí o nemalém objemu tohoto obchodu. „Trh Moravanů" hrál tedy v 9. století zřejmě stejnou nebo podobnou roli jako Praha v 10. století. Byl také branou do slovanského světa. Zmizel ale doslova z povrchu země66 v roce 90667 - roce, který vůbec vyznačuje zásadní proměny v této části Evropy. Staré, karlovskou říší formované struktury se rozpadly, nejenom pod tlakem Madkrů, kteří se tehdy usídlili v Karpatské kotíině, ale v důsledku vnitřních sil rozkladu. Ze staré východofrancké říše zůstalo sotva co trvalého. To, co zde nakonec vzniklo, říše sas-kých císařů, bylo něco zcela nového. Nebyl to především už stát - přinejmenším pokud státem rozumíme úřednický stát typu pozdněantického Impéria Romana Christiana. Na druhé straně to však byly právě nové středoevropské státy Přemyslovců, Piastovců a Arpádovců, které si tento charakter státu zachovaly. Byly evidentně vybudovány podle jednoho vzoru, protože celé jejich ustrojení je si podobno jako vejce vejci, nemohly se však řídit vzorem otonské říše. Tímto chybějícím článkem, společným vzorem musela nutně být již neexistující velkomoravská říše.68 Konec konců to ovšem byl Mojrnírovci adaptovaný a uzpůsobený model karlovské říše z 9- století, která ovšem zase byla jen pokračováním pozdněantického impéria. Přemyslovci mohli tento vzor přejmout z Velké Moravy přímo, Maďaři se alespoň na části svého území jistě setkali se živým státním zřízením Mojmírovců. Polsko přejalo tento model především prostřednictvím Čech. V tomto smyslu tedy Velká Morava nezanikla, neměla sice přímé následníčke státy, z právě naznačeného pohledu byla je- Počátky české mince - denáry Jindřicha II. Bavorského (vlevo) a Boleslava L (vpravo). Podle Z Petráně 52 53 jím následnickým státem celá střední Evropa. Váhu všech těchto proměn vyznačuje přesun těžiště, které dosud leželo někde u starého Carnunta u Bratislavské brány, na sever, do trojúhelníku Magdeburk-Hnězdno-Praha. Pro obchod nemusely mít tyto změny samy o sobě nutně zlé následky. Jistě, cesty se staly v důsledku maďarských nájezdů nejistými, velcí odběratelé ne dvorech mocných panovníků zmizeli, zboží by ale mělo zůstat. Co to bylo za zboží, co mohla střední Evropa arabskému světu nabídnout? Ve skutečnosti nebyl tento region v mnohém ohledu žádným důležitějším obchodním partnerem pro náročné arabské odběratele.69 Střední Evropa neměla žádné tak drahocenné kožešiny, jaké poskytovaly tajgy východoevropského severu,70 nenacházel se tu žádný jantar,71 nevyráběly se tu žádné tak drahocenné meče jako ve francké říši, zejména v Porýní v Eifelu. Střední Evropa, jejíž smíšené lesy se dokonale hodily pro včelařství, mohla nabízet cenný vosk,72 Čechy byly proslulé svými koňmi,73 pocházejícími nepochybně z dobře organizovaného chovu přemyslovských knížat z 10. století.74 To vše mohlo ale sotva přilákat velký obchod obsluhující náročné arabské trhy.75 To, co přivedlo židovské kupce do střední Evropy, bylo zvláštní zboží: zotročení lidé, protože ti zde byli „vyráběni" ve velikém množství. K tomu bylo ovšem třeba splnit dvě podmínky: za prvé bylo třeba, aby se v regionu vedly rozsáhlé války, které by hromadily lidskou kořist, a zároveň ji bylo třeba nabízet pokud možná na jednom místě, aby byla kupcům pohodlně přístupná. Za druhé museli tito lidé být - přinejmenším formálně - pohany. Obě podmínky byly navzájem těsně propojeny, protože dostatečně intenzivní, na expanzi a podmanění celých rozsáhlých území zaměřené války, mohl vést prakticky jen stát, sotva delší dobu usazený kmen, který se už vzhledem ke své demokratické struktuře omezoval v zásadě jen na obranu. Stát musel navíc být - přinejmenším v dobách, které nás tu zajímají, být tak řečeno ex definitione křesťanský. To ale znamenalo, že vzhledem k existujícím a také v zásadě dodržovaným církevním zákazům prodávat křesťanské otroky pohanům, Židům a Arabům,76 vznikala zvláštní situace. Odbyt pro otroky byl ve slovanských zemích, kde neexistovaly velkostatky,77 omezen na velmožskou aristokracii, která si jediná mohla dovolit vydržovat větší množství domácích nevolníků. Domácí trh byl tedy omezený. Stejně tak už od 9. století neexistoval masový odbyt pro otroky ve francké říši. Jejich potřeba na velkostatcích byla tehdy již zřejmě v zásadě kryta přirozeným přírůstkem.78 Bylo se tedy třeba snažit o odbyt u Židů, a to vyžadovalo zboží v příslušné, pohanské kvalitě. Bylo třeba bojovat s pohany a zotročovat je. Ti se ale již tehdy stali spolu s pokračující christianizací Evropy nedostatkovým zbožím. Není jasné, co se stalo s bohatou lidskou kořistí Karla Velikého z válek s Avary, zdá se ale, že nevedla k žádnému zřetelnějšímu oživení obchodu s otroky.79 Jinak tomu ale bylo s Velkou Moravou, „trh Moravanů" se stal opravdu důležitým otrokárskym trhem. Skutečná konjunktura ale začala teprve v 10. století spolu s válkami se Slovany, které vedli Otóni a pak s expanzí přemyslovského a nakonec piastovského státu. Pražský trh byl tehdy zásoben ltvaUtními pohanskými otroky více než dostatečně.80 Vznikl tedy trh a čekal na odběratele. Ti přišli brzy, byli k tomu totiž také donuceni - v prvních desetiletích 10. století došlo k závažnému přesunu v trasách obchodu, zejména starého židovsko-radanitského obchodu. Již na přelomu 9- a 10. století se stalo západní Středomoří pro obchod značně nejistým. Saracéni dobyli Sicílii (876-902) a vybudovali své základny na pobřeží Provence (ve Fraxinetu-Freinet se Saint Tropez jako přístavem). To vedlo k úpadku jihofrancouzských přístavů,81 který těžce postihl námořní cesty židovských kupců. Ještě tížeji byli vzápětí postiženi pronásledováním Židů v Byzanci. Císař Roman I. Lakapenos totiž v roce 932 nařídil násilné pokřtění všech Židů, což vedlo k jejich velké následné emigraci, zejména do židovské Chazarie a také k úpadku židovských obcí v Itálii.32 Toho využili Benátčané k tomu, aby se zbavili svých židovských konkurentů, zakázali jim používání svých lodí a benátský dóže Petr II. se dokonce pokusil přemluvit Jindřicha I., aby nařídil ve svém království podobné pronásledování Židů jako byzantský císař. Záležitostí se dokonce zabývala synoda v Erfurtu, zřejmě ale benátskou žádost odmítla.83 Bylo to ostatně pochopitelné, vždyť Jindřich financoval svůj mocenský vzestup ze značné míry právě prodejem slovanských otroků Židům. Suchozemská cesta radanitů přes střední Evropu tedy zůstala otevřená. Usazení Madam v Karpatské kotlině ovšem učinilo její dunajský úsek nebezpečným, kupci tedy odbočili z Mohuče a Řezná na Prahu a odtud přes severní Moravu, kde se stala důležitou stanicí Olomouc, na Krakov a Kyjev a dále k Chazarům -možná s oklikou přes Bolgár, velké emporium Bulharů na střední Volze. Velmi rychle se tehdy také objevují zprávy o prvních židovských obcích v Magdeburku, Mohuči, Řezně a jinde. Kupci šli prostě blíže ke svým trhům. Někdy ve dvacátých letech 10. století se tak setkaly dva důležité faktory, vznikající trh a kupci, a setkaly se právě v Praze.84 Věděli bychom o pražském trhu jen málo, kdyby sem v roce 966 nebo - méně pravděpodobně - 961 nezavítal Ibrahim ibn Jakub a nesepsal o tom pro cordóbské-ho kalifa zprávu.85 Mluví se o něm obyčejně jako o kupci, jednom z těch mnoha a mnoha židovských otrokářů, kteří sem přicházeli za obchodem. Tím ale jistě nebyl, už proto ne, že o své cestě sepsal zprávu. Pro to, že náležel k této profesní skupině, ovšem skutečně mluví mnohé, pozornost, kterou věnoval cestám, trhům a zboží na nich nabízenému a také nápadná skutečnost, že nejspíše nešel po obvyklých cestách poutníků a kupců, ale vyhledával druhořadé vedlejší cesty, zřejmě proto, aby tu hledal příležitost k obchodování.86 Nebyl ale ani obvyklým vyslancem. Ch. Warnke87 upozorňuje právem na fakt, že oficiální politická poselstva vždy chodila ke svému cíli nejkratší a obvyklou cestou, Ibrahim naproti tomu cestoval velkými oklikami. Považuje proto Ibrahima za váženého kupce, který přijal nějaké úkoly od svého vládce nebo od vládce hostitelské země a vyřizoval je vedle svého zaměstnání. To ale nedává odpověď na otázku, proč sepsal svůj cestopis či relaci. Na obyčejného kupce byl také příliš vzdělaný, což ukazují jeho rozmluvy s Otou I., které se týkaly zázračného stromu v Lorce a země Amazonek někde při Baltu. To byly rozmluvy vzdělance a ne kupce snažícího se prodat své zboží. Jistě, je možné si v tehdejším Španělsku představit i vzdělaného kupce, spíše je ale třeba myslet na jiné povolání. Na základě skutečnosti, že Ibrahim se zajímal zejména o nemoci (především u Slovanů), se předpokládalo, že by mohl být lékařem.88 I to je však jen domněnka. Rozhodující je, že vzdělaný Arab nebo Žid arabského vzdělání, kterým byl Ibrahim, by se jistě pokoušel psát literaturu. Ibrahimův spis je však, přestože ho známe jen ve výtazích, sotva literární, je v rámci arabské cestopisné literatury výjimkou. Jedná se totiž o prostou zprávu, která měla jistě původně úřední nebo poloúřední charakter.89 Nejpravděpodobněji je proto třeba Ibrahima považovat za neoficiálního vyslance cordóbského kalifa k Otovi I. Na takovém úkolu by nebylo nic neobvyklého, víme, že oficiální poselství chodila mezi Córdobou a Magdeburkem téměř každého roku sem i tam.90 54 55 Proč ale šel Ibrahim do Prahy? Jeho itinerář, tak jak ho s určitou pravděpodobností můžeme rekonstruovat, k tomu nedává žádné vysvětlení. Jestliže jeho cílem byl Magdeburk, sídlo Oty I., a když se pak vracel přes Fuldu a Mohuč, byla cesta do Prahy zbytečnou oklikou.5' Lze se tedy domnívat, že zde měl podobné poslání jako v Magdeburku, že nešel vlastně do Prahy, ale k jejímu králi, k Boleslavovi I. Bádání si toho vlastně až dosud téměř nepovšimlo, faktem ale je, že Boleslav byl v Cordóbě znám stejně dobře jako Ota nebo byzantský císař. Mezi ním a kalifem existoval stejně čilý diplomatický styk, jaký měl kalif s Otou. Vyplývá to ze slavné (i když v naší literatuře prakticky neznámé) korespondence Chazdaje ben Šaprúta s chazar-ským králem Josefem.92 Chazdaj, vysoce vzdělaný Žid, zastával vysoké postavení na dvoře cordóbských kalifů a jako dobrý Žid se vedle svých úředních povinností staral i o své souvěrce na celém světě. Intervenoval kupříkladu u byzantského císaře ve věci právě zmíněného pronásledování Židů ve třicátých letech. Měl při tom úspěch, těžké následky pronásledování ovšem napravit nemohl. Při tom se ale dozvěděl o království Židů, chazarském kaganátu, který přijal již v 9. století judaismus. Chtěl se s tímto královstvím spojit a zkusil to tedy nejprve přes Konstantinopol. Byzantský dvůr ale jeho poslovi tento úkol sice zdvořile, ale rozhodně znemožnil. Chazdaj to tedy chtěl zkusit přes Jerusalem, kde prý mělo existovat nějaké spojení do Chazarie, když v tom zrovna přišlo do Cordóby poselství krále Gebalimů a s ním dva Židé, Mar Saul a Mar Josef. To jsou i jinak známé osoby, pocházeli z království Gebalimů a sloužili svému králi i jiným jako zkušení emisaři na cestách mezi západní a středovýchod-ní Evropou.'5 Ti nabídli Chazdajovi, že mu spojení do Chazarie zprostředkují. Dopis chazarskému králi prý jejich král pošle Židům bydlícím v Uhrách a ti ho pošlou dále na Rus'4 a odtud se dostane k Bulharům (nepochybně na Volze, tedy do Bolgáru).95 Odtud dojde list k Chazarům.96 Z (ne nepodezřelé) odpovědi chána Josefa pak vyplývá, že král Gebalimů nakonec zvolil méně komplikovanou cestu, protože Chazdajův list donesl do chazarského hlavního města Itilu rabi Jakob ben Elizer „ze země Nemec",97 tedy z Bavorska (ne Německa).98 Král Gebalim se tedy obrátil na sousední židovskou obec, která měla s Itilem přímé styky, zřejmě na Řezno. Sám je měl sice také, Mar Saul a Mar Josef si pamatovali na to, že k nim přišel jakýsi slepý, velice učený rabín z Chazarie,99 zřejmě však tyto styky nebyly dále pěstovány. Král Gebalimů tedy sídlel v sousedství Maďarů a Bavorska. S Otou I. nebyl rozhodně identický.1™ Chazdaj líčí ve svém dopise slávu svého kalifa a vychvaluje jej tím, že k němu „králové světa" posílají pravidelně svá poselství. Jmenovitě uvádí krále Aškenázů, tj. Němců, krále Gebalimů, „kteří jsou al-Sekelab (Slované)" a krále Konstantinopole.101 A. Kaplony sice správně upozorňuje na to, že jméno al-Sakaliba se v arabské literární tradici nemusí vždy vztahovat na Slovany,102 zde to ale není možné. Pokud by totiž král Gebalimů („král národů severu", podle Kaplonyho výkladu) byl totožný s Otou, kdo by pak byl oním králem Aškenázů, který také posílal do Cordóby poselství? Jméno Gebalimů se nejčastěji odvozovalo od arabského džebel - „hora". Král Gebalimů by pak byl „král lidí z hor, horalů", tj. nejspíše král nejvýznamnějších hor Slovanů, Karpat. Země Gebalimů by pak byla totožná s Malopolskem, kam se tradičně kladlo Bílé Charvátsko Konstantina Porfyrogeneta.103 Gebalim by tak bylo hebrejské jméno těchto Bílých Charvátů. Doklad pro to se hledal v etymologii jména Charvátů: mělo znamenat „lidé bydlící v horách".104 To vše je ale jen hromada ne- možných domněnek. Záhadný gens severních Charvátů, který se objevuje na konci 9. století a mizí po polovině 10. století,105 nemohl sídlit v Malopolsku, ani v Čechách. Z pramenů plyne pouze to, že seděl ve Slezsku nebo severně od něj.106 Také etymologie nejasného jména nemohla mít nic společného s horami. Dnes se nejčastěji přijímá íránská etymologie.107 A především: Gebal nemá nic společného nejenom s Charváty, ale ani s horami. Vycházet musíme z faktu, že Židé používali pro cizí národy vždy buď jejich vlastní jména nebo biblická, nikdy je netvořili z apelativ.108 Protože pak Gebalim nemůže být v žádném případě vlastním slovanským jménem,109 je třeba je hledat v bibli. O to se pokusil T. Lewicki, který poukázal na slavné obchodní emporium Féničanů, Byblos. V bibli je pojmenován jako Gebal (Ezechiel 27,9), Gebalim (im je nominativ pluralis) by pak znamenalo „lidé z Byblosu", jméno by bylo odvozeno ode jména města. (V bibli jsou to Giblím, „lidé z Byblosu" -1. král. 5, 32.) Nejznámějším obchodním empo-riem Slovanů byla v 10. století nepochybně Praha a Praha by tedy byla pro Židy Byblos-Gebal.110 Pro A. Kaplonyho to ale není dostatečně přesvědčující, pokouší se proto navázat Gebal na biblického Tubala tak, že přijímá konjekturu: GBL TBL. Tubal(im) by pak znamenalo zcela obecně „severní národy", tj. prakticky totéž co Saklab - Slované, ale také „severní národy". Králem těchto severních národů Gebalim/Tubalim, kteří jsou Saklab/severní národy by pak byl Ota I.111 Tp ale ztroskotává na jasné skutečnosti, že Chazdaj rozlišuje jasně mezi králi Aškenázů a Slovanů.112 Dále nám pomůže pečlivá studie A. Putika o jménu Gebal a podobných v bibli.115 Ukazuje se, že pokud jde o Tubala, není ho žádným způsobem možné spojit se zaalpskou Evropou, protože Tubal neměl nikdy nic společného se „severními národy".114 Gebel a Gebalim se vyskytuje v bibli častěji, jednak jako Gebal-Byblos a k tomu Gebalim jako lidé z Byblosu, jednak jako Gebal, země Edomitů. Onen první Gebal--Byblos byl vždy považován za součást zaslíbené země Kaananu.115 Jestliže tedy bylo možno Lewickému namítat, že standardním hebrejským jménem Čech bylo už v 10. století (dosvědčuje to Josippon116) Kaanan, „protože obyvatelé této země prodávají své syny a dcery všem národům"117 - rozumí se: tak jak to bylo údělem biblických Kaananitů (srv. Gen. 9,5 a Lev. 25,46), a že by tedy země měla dvě jména, vysvětlil to Putík poukazem na to, že Gebal-Byblos byl v biblické tradici vždy považován za součást Kaananu jakožto zaslíbené země.118 Obě jména nejsou v rozporu, Gebal se sice vztahuje primárně na nějaké město a teprve druhotně na zemi, patří ale zároveň do Kaananu. Obě jména poukazují na obchod, zejména na obchod s otroky, jsou tedy více než jasná. Nejasné je jenom, co vlastně pojmenovávala. Musíme si totiž uvědomit, že nové středoevropské státy 10. století vlastně neměly žádná jména. Jestliže pro ně používáme současná jména, Polsko či Čechy, je to nejenom nepřesné, ale hrubě matoucí. Tyto útvary se skládaly z územně i etnicky zcela odlišných jednotek, přesto pro ně ale bylo třeba mít nějaké jméno, které by tento celek identifikovalo. Sousedé to měli jednoduché, pro ně stačilo jméno panovníka, Boleslava nebo Mčška, co si s tím měl ale počít Arab nebo Žid? Výsledek vidíme u Ibrahima. O tom, co dnes nazýváme Polskem, mluví tak, jak to slyšel v Praze:119 jako o „zemi Měška".120 Území pod vládou Boleslava I. nedává žádné jméno - jednoduše proto, že žádné nemělo. Mluví o Boleslavovi jako o králi tří měst (či zemí, Arabovi to splývá) Prahy, Bohemie 56 57 a Krakova. To není žádné povrchní pozorování cizince, jde to na jádro věci. Když měl roku 990 Měšek popsat své území, které daroval sv. Petru, udělal to tak, že je popsal jako „civitas Scbinezghe (Hnězdno) cum omnibus suis pertinentiis"přičemž tím příslušenstvím byla ohromná území. Jméno Polsko pro tento konglomerát se objevuje teprve na počátku 11. století.122 Pro mnohé bude při tom šokující, že za to nemohl žádný „vývoj", nýbrž jednorázové arbitrárni rozhodnutí. Dokázal to nedávno naprosto přesvědčivě Johannes Pried: Polsko bylo pojmenováno na sjezdu ve Hnězdně, nadám jména zemi bylo součástí složitého rituálu, s nímž přišel císař Ota III.123 Pro nás z toho plyne asi toto. Když Mar Saul a Mař Josef přišli s poselstvím svého vládce do Cordóby, museli ho nějak představit. Identifikovali ho tedy jako krále velikého obchodního města Byblos-Gebal-Praha s příslušenstvím, zemí či zeměmi Kaanan neboli jako krále Gebalimů-Pražanů, „kteří jsou Slované" čili Kaananité, neboť žijí z prodeje otroků. Bylo to jistě poněkud komplikované, ale přesné. Boleslavova „říše" opravdu vypadala přesně takto. Král Gebalimů-Pražanů měl v každém případě to postavení, které mu připisuje Chazdajův list, řadil ho mezi krále vznikající německé říše a mezi byzantského císaře. Jak bylo jeho postavem ceněno v samotné německé říši, ukazuje kupříkladu argument, který roku 968 položil na stůl vyslanec Oty I., vyjednávající o sňatek s byzantskou princeznou. Když mu Byzantínci namítali, že by „bylo neslýchanou věcí, kdyby byla v purpuru narozená dcera v purpuru narozeného císaře vyvdána k cizím národům", namítl Otův vyslanec, že přece císařovu dceru dostal nedávno bulharský král a že jeho pán „má pod sebou mnohem mocnější krále Slovanů, než byl Petr, král Bulharů, který dostal za manželku dceru císaře Christofora".124 Onémi králi mínil nepochybně právě Boleslava I. a Měška,125 který nedávno přijal křesťanství. Čemu oba, a zejména Boleslav, vděčili za toto své postavení, naznačuje už to, že jejich říše byly chápány jako „příslušenství" jednoho města. Boleslav byl především králem obchodního města Prahy-Byblosu-Gebalu, o jeho slávě a vlivu rozhodoval trh na Malé Straně mnohem spíše než hrad nad ním. Nevíme dost dobře, kdy vlastně vznikl Pražský hrad126 a nevíme také, kdy pod ním vznikl velký mezinárodní trh. Rozhodujícím datem pro rozvoj trhu byl jistě rok 935, vyznačující počátek ovládnutí Čech a zároveň začátek vnější expanze. Teprve to vše zásobilo pražský trh opravdu velikým množstvím otroků, máme však důvody domnívat se, že tento boom začal již dříve. K onomu přesunu obchodních cest z Podunají na Prahu, o němž jsme mluvili výše, došlo nepochybně již v prvních desetiletích 10. století. Jestliže se na počátku třicátých let Benátky pokoušely poškodit zřejmě kvetoucí židovský obchod přes území Jindřicha L, týkalo se to jistě i nejdůležitějšfiio spojení přes Prahu. Archeologie nám tu k nějakému přesnějšímu datování sotva pomůže, víme sice například, že někdy v této době se v Čechách náhle objevuje množství jantaru, což svědčí o otevření nového obchodního spojení na Balt, datování je však příliš hrubé.127 V Kristiánově legendě nacházíme bližší údaje o bojovnících, kteří z rozkazu Drahomíry zavraždili roku 921 kněžnu Ludmilu. Jmenovali se Tunna a Gomon a měli vedoucí postavení v družině Drahomíry a jistě již i jejího manžela Vratislava I. Po zavraždění Ludmily vládli spolu s Drahomírou „jako velká knížata", až se Di^omíra začala jejich moci obávat a dala je s celým jejich příbuzenstvem povraždit a vyhnat ze země.'28 Jména nejsou v žádném případě slovanská, nýbrž germánská. Mnozí badate- - w-jU*. ferf^Wfla lé se domnívají, že jde o jména skandinávská, severogermánská.1291 kdyby to bylo přehnané, je přece jen nejpřirozenějším vysvětlením jejich přítomnosti v družině pražských Přemyslovců to, že jde o varjažské kupce, kteří přišli do Prahy z Kyjeva.13" Víme přece o těchto varjažských kupcích, že rádi zaměňovali obchod (a lup) za službu v družinách různých pánů, počítaje v to i byzantského císaře. Tunna a Gomon tedy nejspíše náleželi k těm Rusům, které viděl potom v Praze Ibrahim. Arabové totiž nazývali Varjagy Rusy a odlišovali je důsledně od Slovanů.151 Pro naši otázku to znamená, že spojení s Kyjevem bylo živé již někdy v době Vratislava I. (915-921) a že trh pod Hradem již tehdy existoval.132 Ibrahim říká (roku 961 nebo 966), že do Prahy přicházejí Slované a Rusové z Krakova.133 To se zřejmě týká varjažských Rusů z Kyjeva, kteří samozřejmě šli přes Krakov.134 V Ibrahimově textu lze totiž také překládat „od Krakova" a ne „z Krakova". Aktivitu Normanů na trase Kyjev - Praha dokládají také zřejmě i místní jména utvořená od „Varjag", na něž kdysi poukázal R. Ekblom.135 Viděl v jejich rozmístění doklad pronikání Skandinávců od Baltu směrem na černomořské stepi,136 ve skutečnosti však bez výjimky leží přímo na trase ky-jevsko-pražské cesty,137 takže by tu šlo o jakési etapní stanice cesty Varjagů z Kyjeva do Prahy. Nejasní jsou oni Slované - obchodní aktivitu domácích slovanských kupců totiž nemáme nikde dosvědčenu.138 Nejspíše se nejednalo o profesionální obchodníky, nýbrž o lidi přicházející do Prahy se zbožím, otroky a jiným. Velmi pravděpodobně k nim patřili i lidé ze „zemí Měška"; o spojem Prahy se severem a s Baltem nelze pochybovat. Někdy před rokem 961 máme konečně chazarskou korespondencí dosvědčeno spojení s Chazarií přes Kyjev a Bolgár. Dalším spojením, které Ibrahim jmenuje, jsou Uhry. Z Uher měli do Prahy přicházet Maďaři (jako dodavatelé zboží, analogicky ke Slovanům z Krakova, ne jako kupci) a Židé.139 To není příliš jasné, o situaci v Uhrách v 10. století víme jen velmi málo. Jisté ale je, že podle Konstantina Porfyrogeneta měly Čechy s Maďary čilé styky, dokonce tu měly být i manželské svazky.140 Jisté je, že později, od 11. století byly Uhry pro Čechy jakýmsi standardním trhem pro otroky.141 Od té doby máme také v Uhrách bezpečně dosvědčeno množství muslimských obchodníků z Chorézmu.142 Chazarská korespondence tu počítá již před rokem 961 se židovskými obcemi udržujícími pravidelné obchodní styky s Kyjevem, Bolgárem a Chazarií. Živé tu ale asi bylo i spojení s Byzancí. Z jednoho rabínského responzu vyplývá, že v Praze působili někdy po roce 1018 židovští kupci z Byzance, zásobující otroky trh v Konstantlnopoli.143 Poslední spojení pražského trhu, které jmenuje rbrariim, je spojení zprostředkované Židy „ze zemí islámu", tj. nepochybně z Ibraliimovy vlasti, z cordóbského kalifátu. Téměř jistě to nebyli kupci z Chorézmu a vůbec z východoarabského světa. Ibrahim se totiž podivoval východoarabským dirnhemům, které viděl na trhu v Mohuči;144 kdyby se tedy v Praze byl setkal přímo s kupci z těchto zemí, jistě by to zaznamenal. Chazarská korespondence začátek listu Chazdaja \ šaprút 58 59 Jak takové obchodní spojení fungovalo, osvětluje zajímavým způsobem jeden ze zázraků sv. Václava, zapsaný v legendě Crescente fide, vzniklé brzy po roce 974 v Praze. Říká se tu, že v jakémsi městě ve Frankách se jakémusi chromému muži zjevil ve spánku muž v bílém šatě a vyzval ho, aby šel do Prahy do kostela sv. Víta, kde spočívá tělo sv. Václava, a že zde bude uzdraven."" Chromý to vyřešil tak, že prostě šel ke kupcům, zaplatil jim, aby ho vzali na vůz, a dal se dovézt do Prahy, kde byl uzdraven. To tedy dokazuje, že mezi Franky (zřejmě Mohučí) a Prahou putovaly obchodní karavany tak často, že s nimi bylo možno počítat jako s pravidelným dopravním spojem. Jak pravidelně byl pražský trh zásobován vybraným otrockým zbožím, zase ukazuje Kristiánova historka. Kristián chce zdůraznit, že Václav dbal přepečlivě na správný průběh všech církevních obřadů a dokládá to historkou o tom, jak když bylo při skrutiniích před pravidelným velikonočním křtem málo chlapců-křtěnců, poslal Václav prostě na trh a dal tu za své vlastní peníze skoupit všechny chlapce nabízené k prodeji, a tak doplnil počet křtěnců."6 Smysl historky není v tom, že by Václav chlapce vykupoval, naopak, nakupoval si je pro sebe. Historka je o tom, že to byla velmi drahá koupě a že tedy Václav nešetřil žádnými penězi, aby zajistil řádný průběh křtu. Chlapci se totiž obyčejně nakupovali pro účely kastrace přinášející obrovské zisky"7 a byli tedy příslušně dražší než obyčejní otroci. Nejzajímavčjší na té historce je ale to, že Kristiána zřejmě vůbec nenapadlo, že by na pražském trhu mohl být někdy tohoto vybraného zboží nedostatek, počítá s Václavovým nákupem jako se samozřejmostí. Jako platidla na pražském trhu jmenuje Ibrahim mitkál-al-markatíja, s nimiž přicházejí cizí kupci, domácí minci kinšár a jako „drobný peníz" šátečky, jichž jde deset na jeden kinšár."8 „Obchodní mitkál" je stále ještě nejasný, téměř jisté však je, že muselo jít o dobrou těžkou minci zahraničního obchodu (jistě ne třeba o sekané stříbro), tedy nejspíše o arabský dirnhem, který v tomto obchodu tehdy dominoval."9 Takový „cizí peníz" znal také Kristián. Převzal ve své legendě jeden zázrak z Crescente fide, kde se vypráví o tom, jak Václav osvobodil jednoho muže z vězení. Světcovým zásahem z něj spadly okovy, ale strážci nevěřili zázraku, chytili ho znovu a prodali ho Jongiquis paganis". Když ho ale kupci odváděli, okovy z něj spadly znovu a kupci, „třebaže byli pohani", zázraku uvěřili a pustili muže na svobodu. Kristián k tomu dodává, že muž byl prodán „peregrino precio", „za cizí peníz".150 Tyto cizí peníze musely být něco jiného než domácí denáry, tedy právě ty „mitkály", o nichž mluví Ibrahim, nejspíše arabské dirnhemy nebo zlaté dináry. V nálezech mincí jsou zastoupeny jen výjimečně, to však nemusí nic znamenat. Víme přece, že poklady neodrážely skutečný oběh mincí.151 Situace mince byla v této době, okolo let 961 či 965, zvláště komplikovaná. V domácím oběhu dominoval samozřejmě stříbrný denár, o němž J. Štěpková dokázala, že je totožný s Ibrahimovým kinšárem,152 otázka ale je, zda to byla domácí mince Boleslava I. nebo bavorský denár, který byl zřejmě v Čechách v oběhu před zavedením Otroci na pražském trhu (detail Hnězdenských dveří, 12. století) vlastní mince. Numismatikové počítali s tím, že se jednalo o denáry Boleslava I., nověji se však objevily pochybnosti. Někteří se totiž pokoušejí posunout počátky českého mincování do posledních let vlády Boleslava I. nebo dokonce do počátků vlády Boleslava D. po roce 972, v každém případě do doby po Ibrahimově pobytu v Praze.153 Z Ibrahimovy zprávy ale vyplývá, že k ražbě českých mincí došlo jistě již nějakou dobu před jeho pobytem na pražském trhu. Jestliže se totiž vytvořila pevná relace 1:10 mezi šátečky154 a denárem, nemohly by ji vyvolat nepočetné bavorské denáry, které v Čechách obíhaly. Předpokládá to jejich intenzivní a ustálený oběh, pravidelné zásobování trhu dostatečnými kvanty denárů, něco co mohlo zvládnout jen domácí min-covnictví. Nemuselo však jít jenom o stříbro, arabské nebo bavorské či domácí, ale také o zlato. Kanaparlova legenda říká, že Židé nakupovali v Praze křesťanské otroky Jnfelici auro".Ki To bylo vždy chápáno obrazně, M. Lombard je to však ochoten brát došlo- • va. Podle něho by se mělo jednat o arabské dináry, známé mancussi západních pramenů.156 V každém případě víme, že zlaté mince, buď byzantské solidy nebo arabské mancussi, měl ve své pokladnici Boleslav II. Když totiž někdy po roce 974/975 těžce onemocněl jeho nejmladší syn, vyprosil si jeho uzdravení u sv. Oldřicha v Augšpurku. Jako votum tehdy poslal ke hrobu sv. Oldřicha pět hřiven stříbra, množství „denarios aureos" a plný náklad vosku, co unesl soumar. Kněžna (TEmma) k tomu za sebe přidala další „denarii aureťP1 V Bavorsku nebyly takové platby až hluboko do 11. století ničím neobvyklým,158 stejně tak v Uhrách, jejichž stříbrné mincování bylo, jak prokázal již B. Hóman,159 založeno na zlatém standardu. Střední Podunají bylo prostě zónou zlata, kde se denárová reforma Karla Velikého prosadila jen s obtížemi, v návaznosti na tzv. dlouhý solid o 30 denárech, vycházející ze zlatého standardu. Zdá se, že k této zóně budeme muset přinejmenším v 10. století počítat i Čechy, tak jako k ní jistě patřila i Velká Morava. Nebudeme tedy moci také vylučovat, že Židé z cordób-ského kalifátu platili v Praze za otroky také svými zlatými mincemi. Kristiánova legenda dále dosvědčuje zvláštní početní jednotku: 300 denárů, které se dělily na 10 solidů po 30 denárech,160 jejím základem tedy byl bavorský dlouhý solid. Tato jednotka také stála na počátku českého mincování, kdy se razilo 300 denárů z karlovské libry o 408 gramech.161 Na tom ale není konec: 300 denárů je jakýsi standard českého peněžního hospodaření vůbec. Byla to standardní výše pokut za těžké zločiny a zároveň to byla cena člověka. Kdo si chtěl vykoupit svobodu, platil 300 denárů a za ženu se platil dvojnásobek, 600 denárů.162 Kdo se chtěl vykoupit na svobodu, platil tuto cenu. V této výši dostávaly různé církevní instituce výtěžek „z prodeje lidí".163 Také soudní pokuty za těžké zločiny obnášely 300 denárů jako standardní sazbu.164 Tento systém byl velmi brzy přejat do Polska,165 musel tedy být značně starý. Myslím, že nepochybíme, budeme-li v oněch 300 denárech vidět původní cenu otroka na pražském trhu 10. století. To nám umožňuje některá zajímavá srovnání. Především se ukazuje, že v Praze byly ceny vyšší než ve Skandinávii. Oněch 300 denárů odpovídalo 408 gramům stříbra, ve Skandinávii však cena muže činila 360 gramů a cena ženy byla dokonce (zcela nestandardně) ještě nižší, pouhých 240 gramů.166 Podobně tomu bylo i na Rusi. Podle Ruské pravdy činila cena nevolníka-cholopa pět hřiven, což odpovídalo v případě ji-horuské hřivny o váze 68 gramů 340 gramům stříbra, v případě severoruské (novgo-řodské) hřivny o váze 52 gramů 255 gramům stříbra.167 V Konstantinopoli však byla 60 61 standardní, obecně plamou cenou otroka částka 20 zlatých solidů.168 Počítáme-li, že českých 300 denárů o váze okolo 400 gramů stříbra dávalo při běžném poměru zlata ku stříbru jako 1: 12 33,4 gramů zlata a že se otrok prodával za 20 solidů, tj. 90 gramů zlata, znamenalo by to, že ceny otroka v Praze a v Konstantinopoli byly v poměru 1: 2,7, zisk by tedy činil 270 procent.165 To je však relativně velmi málo, vývoz slovanských otroků na západ, do Španělska, byl mnohem výnosnější. V Katalánii, tedy při vstupu do arabského světa, se cena otroka pohybovala v 10. století okolo 100 zlatých dinárů170 (odpovídajících byzantským solidům), ceny by byly v poměru 1:13,4 a zisk by tedy byl 1350 procent! To byl zisk kupců, co však tento příjem znamenal pro knížete a tedy pro stát? V Cordóbě stoupl počet slovanských otroků jen za vlády Abdarrahmána DL (912-961) z 3750 na 13 750,171 tedy o 10 000. To je, vyjádřeno v ceně na pražském trhu, tři miliony denárů. Tímto trhem při tom jistě prošla značná část těch otroků, kteří se pouze v první polovině 10. století dostali do Córdoby, jen jednoho z měst kalifátu. A to zase byla jen menší část pražského exportu. Nepochybíme tedy, budeme--li částku, kterou z prodeje otroků získal Boleslav I. za celou dobu své vlády, odhadovat řádově v milionech denárů, tj. v tunách stříbra, nejspíše okolo 10 milionů či tun. Znamenalo by to, že za tu dobu on a jeho lidé ulovili a prodali asi 30 000-35 000 otroků. O jeho jiných příjmech nevíme samozřejmě nic, něco ale víme o „rozpočtu" přemyslovského státu z pozdější doby. Hlavním peněžním příjmem přemyslovského státu byla daň z míru placená všemi svobodnými.172 Vyšehradské listiny ze třicátých a pak ze sedmdesátých let 12. století obsahují číselné údaje, které umožňují poměrně slušně odhadnout její výnos. Ten činil pro léta 1130-1140 asi 27 000 denárů.173 Poměříme-li to cenou otroka, ukáže se, že stejné výše příjmu bylo možno dosáhnout prodejem pouhých 90 otroků. Připočteme-li k dani z míru ještě výnosy ze soudních pokut, cel a tržních poplatků, budeme sotva moci jiti výše než na asi dvojnásobek oněch 27 000, tedy na necelé dvě stovky otroků, které by pokryly hlavní příjmovou položku přemyslovského státu. To jsou jistě jen velmi hrubá a velmi nepřesná čísla. Přesto jsou však ve svém řádu zarážející. Můžeme proti této jejich výpovědi poukazovat na to, že hospodaření raně středověkého státu v podmínkách „naturálního hospodářství" (ať se jím už rozumí cokoliv) přece nelze měřit pouze penězi. To je jistě pravda, přesto však byly hotové peníze, stříbrná či zlatá mince, vůbec hlavní a rozhodující podmínkou jeho vzniku. Osvětlíme si to výmluvnou anekdotou. Ruská Povést vremennych let cituje tuto v herojském prostředí družin na Rusi jistě běžně rozšířenou gnómickou průpověď: „Stříbrem a zlatem nenabudeš družiny, ale družinou nabudeš stříbra a zlata."174 To je čistá ideologie, střízlivá skutečnost byla právě opačná. Povést to říká sama jen o dvě věty dále: jednou se rozmnožili zbojníci a biskupové přišli za knížetem Vladimírem a vytýkali mu, že je jako správný křesťanský vládce nedává popravovat, nýbrž od nich bere peněžité pokuty, „viry". Vladimír tedy zavrhl viry a začal zbojníky popravovat. Bylo to ale špatné rozhodnutí, za Vladimírem přišli starci a říkali: „Bojovníků je mnoho (nejsou nám ale k ničemu, protože pro ně nemáme zbraně), vybírej (proto znovu) viry, pak bude i na zbraně a koně pro ně." Vladimír je poslechl, zavedl znovu viry a „žil dále po způsobu otců".175 To byl totiž vůbec ten nejzásadnější problém existence státu. Stát byl vojsko a pak teprve vše ostatní, budování státu bylo zdaleka v první řadě budováním profesionálního, vycvičeného, vyzbrojeného a dobře živeného vojska. Byl to organizační, ale především hospodářský problém. Bez hotových peněz to prostě nešlo, Vladimírovi starci měli pravdu, mladých mužů schopných boje bylo nadbytek, zbraně a koně pro ně ale bylo třeba kupovat. Ibrahim zapsal podrobně vše, co se doslechl v Praze o tom, jak tento problém řešil Měšek. Ten si svých 3000 bojovníků (tedy velmi slušnou armádu) vyzbrojoval, živil, šatil a platil od začátku do konce penězi, dokonce za své lidi platil i věno otcům jejich nevěst. Jejich zdrojem pro něj byla všeobecná daň,176 nepochybně obdoba české daně z míru či uherské daně za svobodu.177 Ibrahim o těchto penězích mluví jako o mitkál al-markattja, byly to tedy stejné či obdobné mince, jaké vedle denárů obíhaly v Praze. V tomto případě muselo jít o stříbrné arabské dirnhemy,178 to totiž byla jediná mince, které tehdy bylo v Polsku dostatek. Měškův stát stál na penězích, protože stál na armádě placené a vydržované penězi. V Čechách tomu sotva bylo jinak, vždyť Měšek nepochybně uplatňoval právě český vzor. Cena plné výzbroje těžkooděnce (s kroužkovým brněním, přilbou, mečem atd.) se odhaduje na 1500-2500 gramů stříbra,17' tj. asi 1950-3250 českých denárů o váze okolo 1,3 gramu (neboli 6,5-10,8 otroka). Můžeme si tedy udělat představu, kolik hotových peněz stálo vyzbrojení oněch 3000 jezdců: 3,5-7,5 tuny stříbra, tedy přibližně tu částku, kterou jsme výše odhadli jako příjem českého Boleslava I. z prodeje otroků do Španělska! Byly to peníze pocházející především ze špinavého obchodu s lidmi, které nastartovaly známý mechanismus vzniku středoevropských států, končící ovšem vždy a všude nutně v těžké krizi. S určitou sumou peněz „do počátku" se vybuduje armáda, protože je však obtížné ji i nadále vydržovat, vrhne se do výboje, aby se živila a vydržovala sama z kořisti. Tento mechanismus se pak roztáčí stále rychleji, stále více kořisti znamená stále další expanzi.180 Pro knížete a jeho velmože musela být tato doba neomezeného kořistění zlatým věkem, takovým, jakým ho pro dobu Boleslava Chrabrého líčí polský Gall Anonym"" nebo jak se doba Boleslava I., vládce panujícího prý až po „zemi Seringů" na Hedvábné cestě, zachovala v paměti české velmožské aristokracie až do konce 11. století.182 Že se to vše jednou, za jedněmi horami a za jednou řekou, musí zastavit, je ale nevyhnutelné, po zlatém věku musí přijít věk železný, těžká stnikturální krize celého systému. Není již kde brát, nespokojení velmožové se bouří, stát stojí na pokraji rozpadu. Když se tedy biskup Vojtěch pokoušel právě v době propuknuvší krize prosazovat zákaz prodeje křesťanských otroků Židům,185 musel nutně narazit na odpor českých velmožů,184 kterým po zastavení expanze a tedy přílivu pohanských otroků nezbývalo nic jiného než prodávat své vlastní domácí otroky, kteří samozřejmě byli pokřtěni. Autor prvního Vojtěchova života při tom rozlišuje mezi mancipia a captivi.™ Zajatci byli nepochybně pohané, „mancipia" však byli domácí otroci, tedy křesťané, prodávaní svými pány - poměry, které trochu připomínají ostudnou historii míšeňského Gunzelina (1002-1009), který prodával Židům nejenom svoje, ale i cizí domácí otroky (família)}*6 Stát prvních Boleslavů byl nejenom fakticky, ale i ve své sebereflexi státem pražským. Dosvědčuje to ten nejpovolanější, samotný bratr Boleslava II. Kristián. Jestliže se vláda knížat kmene Čechů opírala odedávna o zakladatelský mýtus o svatém sňatku bohyně, reprezentující Vládu i Zemi zároveň, se smrtelným, „přemýšlejícím" oráčem, zpřítomňovaný v rituálu nastolení na kamenný trůn,187 zahajuje Kristián svou křesťanskou legendu poněkud jinou verzí tohoto prastarého mýtu. Podle něho se tento zakladatelský čin sestával ze dvou rovnocenných aktů, svatého sňatku a založení 62 63 Prahy.186 V pozdější Kosmově verzi je to pak už setřeno, ze založení Prahy, totožného se založením státu, se stává známé Libušino proroctví, neorganicky přivěšené k Přemyslově historii.189 Pro Kristiána je Praha dále vždy „metropolí", a to zřetelně ne v církevním smyslu (například jako sídlo arcibiskupství), nýbrž ve smyslu světském,190 jak to formuluje kupříkladu ruská Povést vremennycb let, kde se o Kyjevu mluví jako o „matce hradů ruských",191 což je samozřejmě překlad řeckého metropolis, ale zároveň je to pregnantní vyjádření role Kyjeva na Rusi. To je to, co měl na mysli Kristián: Praha je metropolis, „matka hradů" - ale jakých? Sotva jenom českých, ale i Krakova a dalších, všech svých „pertinentiť. Tato její role byla předurčena v pradávných dobách počátků, už při jejím založení, které je počátkem státu i Přemyslovy dynastie -či, přesněji řečeno, dynastie Bořivojovy. Kyjev byl nejenom matkou hradů ruských, ale i středem ruské země. Takový střed byl samozřejmě středem ideálním, těžištěm, ke kterému tíhlo každé spořádané lidské společenství,192 nebyl ale bezpodmínečně fixován na určité místo. Svjatoslav se prý rozhodl tento střed roku 969 přenést: „Nelíbí se mi v Kyjevě býti, chci žiti v Perejaslavi na Dunaji, protože tu jest střed země mé a že se sem scházejí všechna bohatstva: od Řeků zlato, hedvábí, vína i ovoce rozmanité; z Čech pak a z Uher stříbro a koně a z Rus kožišiny i vosk, med a čeleď."193 Svjatoslav, který právě dobyl Bulharsko a vládl obrovským neruským územím, z nich tedy prý (není ani tak důležité zda doopravdy, jako to, že to bylo myslitelné) nehodlal učinit „pertinentie1' Kyjeva, nýbrž z jasných, evidentně hospodářských důvodů, učinit naopak z Kyjeva příslušenství Perejaslavi a zdejšího trhu. Něco podobného naznačují prameny i v případě Boleslava Chrabrého. To, že roku 1003 po delším váhání připojil ke svému panství Čechy a obsadil Prahu, mohlo mít strategické důvody,194 jistě mu ale šlo i o ovládnutí pražského trhu. Hnězdenští vládci totiž nic podobného, žádný takový trh, neměli. Záhy ovládli východní Pomoří při ústí Visly, aby tak získali přístup ke kvetoucímu baltskému obchodu a Měšek se pak usilovně snažil o dobytí jednoho z vůbec nejvý-znamnějších emporií tohoto obchodu, „velikého města"195 „o dvanáctí branách"196 (jako nebeský Jeruzalém, který měl také 12 bran!),197 „města nejvznešenějšího, vším možným zbožím severních národů oplývajícího",198 Volyně.199 Nedařilo se to ale. Podle nálezů mincí by se zdálo, že do Polska směřovaly mohutné obchodní proudy ze západu a i z jihu, z Čech, není ale stále jasné, zda poklady byly opravdu vázány na profesionální dálkový obchod stejného typu, jako ten, který procházel Prahou. Faktem je, že ještě Gall Anonym si na počátku 12. století stěžuje, že „země Poláků je vzdálena od poutnických cest a málokomu je známa kromě těch, kteří tamtudy projíždějí na Rus za obchodem".200 Pouta na otroky: nálezy z hradiště Chotěbuz-Podbora (podle P Kouřila; vlevo) a ze Staré Líšně u Brna (vpravo) Boleslavu Chrabrému muselo záležet na velikém, mezinárodním pražském trhu, pro Prahu ale mluvily i další, politické důvody Je totiž dobře možné, že uvažoval o tom, přeložit do Prahy to „arcibiskupství sv. Vojtěcha", jehož zřízení se pro odpor poznaňského biskupa Ungera nedařilo ve Hnězdně.201 Prakticky by to znamenalo přenesení „středil" jeho zemí do Prahy. Jako z mnohých podobných plánů z toho ovšem nic nebylo, Praha zůstala přemyslovská, i když přišla o své „pertinentie". Konec konců bylo ale 10. století asi jedním z vrcholů celých dějin Prahy. Právě zrozené město se rychle stalo světovým městem, v němž se stýkali lidé, jazyky a kultury ze všech možných částí tehdejšího světa. Kristiánova legenda z let 992-994, ale i legenda Crescente, sepsaná brzy po 975, počítají s přítomností - očividné cizích - pohanů v Praze jako se samozřejmostí, součástí života města. Takové poměry multietnicity a tolerance byly pro tato tržní města typické. Jak poznamenává Christian Liibke, lišily se v tom sotva od měst Středomoří.202 Líčení Jana Kaminiata, které se týká jeho rodného města Soluně počátku 10. století, by mohlo docela dobře - mutatis mutandis - platit i pro Prahu: „Protože velká obchodní cesta ze západu na východ vedla středem města a nutila tak zcela přirozeně pocestné, aby u nás pobývali a zásobili se vším nutným k životu, získávali jsme jejich prostřednictvím všemožné statky.203 Proto také zaplňovalo stále pestré množství domácích a cizinců ulice města, takže se zdálo být snadnější spočítat písek v moři než ty, kteří přišli na trh a vyřizovali si zde své obchody."204 Adalbold z Utrechtu vyzdvihuje Jocunditas" Prahy205 nejvýstižněji ji ale asi charakterizoval Ibrahim jako „ještě ne město a již ne vesnici".206 Myslel tím její vzhled ve srovnání s městy Středomoří, týkalo se to ale i její podstaty. Evropské město žilo v principu v sobě a pro sebe a svůj region, je to sebereprodu-kující organismus. Něčím takovým samozřejmě Praha v 10. století nebyla být nemohla. Nebyla ale ani otevřeným orientálním městem. Nejspíše bychom ji mohli nazývat „trhem Čechů" (analogicky k „trhu Moravanů") či spíše, „trhem Slovanů" - tak jak to ostatně činí prameny Jedno je ale třeba připomenout: ten kdo tu dominoval, byl kníže nahoře na Hradě. Už proto nebyla Praha žádným typickým obchodním emporiem, typu třeba Birky nebo Haithabu, žádným čistým Byblosem-Gebalem. Trh dole a kníže s jeho bojovníky nahoře žili ve zvláštní symbióze. Bojovníci realizovali na trhu výnosy svého podnikání - války, a tyto výnosy investovali zpět do svého válečného podniku. Výsledkem byla veliká „říše", nestabilní, jen volně soudržný útvar, který neměl žádné jméno a byl vlastně tvořen „příslušenstvím" (pertinentiemi) Prahy trhu a hradu. Nic z toho by nebylo možné bez obrovského trhu islámských zemí, zvláště ve Španělsku. Především by to ale nebylo možné bez zboží, které celý tento mechanismus živilo, bez mužů, žen a dětí, které čeští bojovníci lovili jako zvěř někde na Odře a na rovinách Haliče. Na tomto špinavém obchodu s nešťastnými lidmi stály konec konců všechny státy střední Evropy (včetně nového státu Sasů, pozdější otonské říše), byl to obchod s otroky, který byl hybnou silou sekulárního procesu vytváření střední Evropy. Exkurs L: Anonymní relace a Velká Morava Anonymní relace říká, že vládce Slovanů S.w.t.blk sídlí ve městě Dž.r.wáb (nebo podobně v jiných verzích) v němž se po tři dny v každém měsíci odbývá trh, na němž obyvatelé země nakupují a prodávají vše potřebné (texty: Ibn Rusta, MMFH DL, 64 65 s. 347, Gardízí, MMFH m., s. 428, al-Marvazí, MMFH m., s. 433, vesměs v edici I. Hrbka). Bádání se již odedávna shoduje v tom, že S.w.t.blk je moravský Svatopluk I (naposledy T. LEWICKI, S.W.N.T.-BLK arabskiej „Relacji anonimowej" ijego zastep- \ ca, in: Liber Iosepho Kostrzewski octogenario a veneratoribus dicatus. Wroclaw -Warszawa, Kraków 1968, s. 363-376), pouze F. KMIETOWICZ, Die Titel der j Slawenherrscber in der sog. „Anonymen Mitteilung", einer orientalischen Quelle \ (Ende des neunten Jahrhunderts), Folia Orientalia 19, 1982, s. 13-34, se pokouší oživit staré Wesťbergovo čtení „svent malik", tj.. „svatý král, vládce" (F. WESTBERG, K analizu vostočnych istočnikov o Vostočnoj Evropě, Žurnál Ministerstva narodno-go prosveščenlja 1908, březen, s. 10-12). Chce číst jméno vládce jako „svjat malik" a jméno jeho zástupce, které Lewicki čte jako „županič", vykládá jako „síibeg", „velitel vojska, tj. slovanský vojevoda". Argumentuje zvláště tím, že informace Anonymní i relace jsou založeny na zprávách kupců, s jejichž přítomností na Moravě a vůbec ve střední Evropě prý nelze počítat. Připisuje tedy zprávy Anonymní relace jakési, jinak neznámé slovansko-chazarské dynastii, která měla vládnout kdesi na Rusi, nejspíše v Kyjevě, před příchodem švédských Rurikovců. Cosi takového zde nejspíše již od první třetiny 9. století vskutku existovalo, byl to však ruský (tj. švédský) a ne slovanský kaganát. Naposledy o něm psal V V SEDOV, Russkij kaganat Dl veka. Otečestvennaja istorija 1998, nr. 4, s. 3-15. Ten vychází z důležitého pozorování, že ve třicátých a čtyřicátých letech 9- století buduje chazar-ský kaganát za pomoci byzantských stavitelů souvislou řadu pevností, zejména na své severozápadní hranici. Žádné přímé ohrožení, které by vyvolalo tuto potřebu obrany, však není známo. Logickým vysvětíením je proto to, že jím byl kaganát Rusů, který se právě tehdy objevuje v pramenech. To umožňuje Sedovovi ztotožnit oblast tohoto kaganátu s oblastí volyncevské kultury a lokalizovat tak stále badateli hledaný kaganát Rusů mezi Dněpr a Don. Sedov ho považuje za slovanský, protože slovanská je prý volyncevská kultura a kromě toho zde chybí typicky skandinávské nálezy, hojné v té době na severu Rusi. Ve skutečnosti to byl ale evidentně kaganát Švédů. Sedov cituje rozhodující svědectví o něm, zprávu Annales Bertiniani k r. 839, kdy se u Ludíka Pobožného objevilo v doprovodu byzantského posleství znenadání poselství jakýchsi podivných lidí, kteří o sobě tvrdili že jsou Rusové (Rhos) a že je jejich král kagan poslal do Konstantinopole „amicitiae causa". Nemohou se však vrátit pro různá nebezpečí na cestě, proto byzantský císař prosil Ludvíka, aby jim umožnil návrat. (Annales Bertiniani a. a. 839, ed. G. WALTZ, MGH SS rer. Germ. 1883, p. 19-20). Sedov ale necituje pokračování: Ludvík dal záležitost podrobně zkoumat a nakonec zjistil, že tito lidé jsou Švédi! (TAMTÉŽ, p. 20: „Quorum adventus causám imperátor diligentius investigans, comperit, eos esse gentis Sueonum"). Žádné svědectví písemných pramenů o jejich slovanskosti neexistuje (al-Fakíh, ed. T. LEWICKI, Žródía arabskie do dziejów Stowiaňsczyzny II., Wroclaw etc. 1969, s. 29 na něhož se Sedov s. 8 odvolává, je obyčejný omyl opisovače, srv. T. Lewicki. tamtéž, s. 81). Arabové vždy pečlivě a bez výjimky rozlišovali Rusy (ar-Rús) od Slovanů (srv. F. KMIETOWICZ, ar-Rús v: SSS IV (1970), s. 580-582. Dělá to i Anonymní Relace, která Rusům věnuje zvláštní oddíl a jejich vládce nazývá zcela regulérně kaganem, ne „svatým malikem" (Texty jsou sebrány B. N. ZACHODERA, Kaspijskij svod svedeni/ o Vostočnoj Evropě. II. , Moskava 1967, s. 77-107). Je tedy vyloučeno, že by mluvila o „svatém malíkovi" Slovanů a měla na mysli kagana Rusů. Buď byl s.v.t.b(m).lk králem Slovanů a pak nemohl být na Rusi nebo byl králem Rusů a pak nebyl Slovanem. Archeologické prameny tu nemohou být pro posouzení etnicity vůbec rozhodující, i když je zřejmé, že hlavní část obyvatelstva tohoto kaganátu jistě švédská nebyla. Pokud bychom tedy dali za pravdu Kmietowiczovi, museli bychom onoho „svatého malika" ztotožnit s kaganem Rusů a samozřejmě ho umístit do Kyjeva. To ale není možné, protože titulem tohoto vládce Rusů byl vždy kagan (přejali ho i rurikovští vládci Kyjevské Rusi) a ne nějaký slovansko-chazarský hybrid „svatého malika", jako titulu pro vládce dněper-sko-donských Švédů, po němž nikde není ani stopy. Kmietowiczovu hypotézu přijal nejnověji částečně i Christian HANNICK, Slavische Geschichte und Geschichte der Volker des nahen Ostens aus der Šicht der arabischen und armenischen Historiographie. V: Die Begegnung des Westens mit dem Osten. Vyd. O. Engels a P. Schreiner, Sigmaringen 1993, s. 39-50. Souhlasí sice s Kmietowiczem ve čtení svjat malik , vykládá ale s Lewickim jeho zástupce jako župana. To ale nejde, protože „úřad" či hodnost župana byla u východních Slovanů neznámá. Zde platí buď a nebo: buď máme v Anonymní relaci župana, pak ale také Svatopluka, nebo „svatého malika", pak ale žádného župana. Celé nedorozumění spočívá komec konců na údajné nemožnosti židovsko-arabského obchodu na středním Dunaji (bezpečně zde dosvědčeného zprávou ibn Chordádbeha o radánitech a raffel-stettenským celním řádem!). Badatelé si totiž navykli poměřovat rozšíření a intenzitu zvláště východoarabského obchodu poklady arabských dirnhemů. To je také argumentace, o kterou se opírá Kmietowicz (srv. zvláště F. KMIETOWICZ, Drogi naply-wu srebra arabskiego na potudniowe wybrzeža Baltyku iprzynatežnošč etniczna jego nošicieli. Wiadomošci Nurnizmatyczne 12, 1968, s. 65-83). To ale může mít platnost jen pro území, na kterých panoval zvyk ukrývat poklady. Chybí-li ale poklady na určitém území, neznamená to, zde nebyl žádný arabský obchod, ale nýbrž pouze to, že lidé zde měli pro své peníze lepší upotřebení, než aby je zakopávali. Víme přece jasně, že to nebyli kupci, kteří zakopávali poklady. Nevíme také, zda všude byly ve velkém obchodu prostředkem směny opravdu mince. Mohlo to být například také hedvábí, „pavaloky", které ve známých smlouvách Rusi s Konstantinopolí vystupují v této roli. Pravidelně je také nacházíme v bohatých hrobech na Velké Moravě. Víme, že tuto úlohu plnily i dovážené skleněné či jiné perly. Rozhodující ale asi bylo to, že v zóně zlata ne středním Dunaji byla dávána přednost zlatým mincím, byzantským solidům (jejichž několik exemplářů z Moravy známe) nebo i arabským dinárům obíhajícím jakožto známé mancussi i v Benátkách, nejdůležitějším obchodním partneru Velké Moravy. Zlaté mince byly příliš drahé než aby byly ukládány do země, končily i tak většinou v tyglících šperkařů, nemáme tedy žádný důvod očekávat jejich poklady. To, že na středním Dunaji nemáme nálezy dirnhemů, neznamená tedy vůbec, že sem nezasahoval arabský obchod. Exkurs n.: Kdy přišel Ibrahim ibn Jakub do Magdeburku a do Prahy? Edice Ibrahinovy relace: Tadeusz KOWALSKI, Relacja lbrähima ibn Ja'kuba z podróžy do krajáw stouHaňskich w przekazie al-Bekrlego. Monumenata Poloniae Historica N. S. L, Kraków 1946. Al-Bekrí (11. stol.) představuje jednu větev dochování výtahů z nezachované Ibrahimovy relace, druhou představuje al-Udrí (11. stol.). (Srv. k tomu exkurs L). Tyto výtahy jsou vydány jen nedostatečně a a nesystematicky. 66 67 Nás zajímá především článek „Praha" u al-Himjarího (15. stol.). Vydal ho Tadeusz LEWICKI, Braga et Miska ď aprěs une source arabe inédite. Folia Orientalia t. 1, fasc. 2, I960, s. 323-326 a TÝŽ, Opis Pragi w arabskim stowniku geograficznym Al-Himjaríego (XV wiek). Archeologia Polski 16, 1971, s. 695-700 . Podle jiného rukopisu otiskl tento text také Ivan HRBEK v MMFH III, s. 420 (zde s. 411-420 také text a český překlad verze al-Bekrího podle Kowalského edice Cituji podle této pohodlně přístupné edice). Jako komentář je stále ještě cenný Josef WIDAJEWICZ, Studia nad relacja o Stowianačb Ibrahima ibn Jakuba. (RAU, Rozprawy wydz. his-tor.-filozof., ser II., t. 46, nr. 1), Kraków 1946, a rozsáhlý článek Gerarda LABUDY, Ibrahim ibn Jakub. Nastarsza relacja o Polsce w nowym wydaniu. Roczniki Historyczne 16, 1947, s. 100-181. Dále (od I960): T. LEWICKI, Pólnocna, šrodkowa i wschodnia Europa w šwietle dziela arabskiego geografa al-Himjaríego (XV w). Sprawozdania z posiedzieň Komisji odzialu PAN w Krakowie, styczieň-czerwiec, I-VI, I960, s. 58-63; Karol Buczek, Zagadnieie wiarogodnošci dwu relacji o poczatko-wych dziejach paňstwa polskiego. V: Prače z dziejów Polski feudalnej ofiarowane R. GRODECKIEMU..., Warszawa I960, s. 45-70; T. Lewicki, Kitáb ar-Rawd al-mřtár Ibn ' Abd al-Mun'ima al-Himjarí (XV v.) kak istočnik svedeni] o vostočnoj, cent-ral'noj i severnoj Evropě. Problémy vostokovedenija I960, nr. 3, s. 128-136; E. ASHTOR, History of the Jews in Moslem Spain. I., Jerusalem I960, s. 227 nasi., s. 305 nasi.; Maurice CANARD, Ibrahim ib Ya'qüb etsa relation de voyage en Europe. V: Études de orientalisme dédiéés ä la memoire de Lévi-Provencai. IL, Paris 1962, s. 503-508; Charlotte WARNKE, Bemerkungen zur Reise Ibrahims Ibn Jakubs durch die Slawenländer im 10. Jahrhundert. Giessener Abhandlungen zur Agrar-und Wirtschaftsforschung des europäischen Ostens. Bd. 32, Wiesbaden 1965, s 393-415; André MIQUEL, L' Europe occidentale dans la relation arabe ď Ibrahim b. Ya'qüb (X' s.). Annales ESC 21, 1966, s. 1048-1064; Eliahu ASHTOR, Ibrahim ibn Ya'qüb. V. The World History of the Jewish People., 2"" Ser., vol 2: The Dark Ages. Jews in Christian Europe 711-1096. Ed. C. Roth. London 1966, s. 305-312; Maria KOWALSKA, The Sources of al- Qazwinls Äthar al- Biläd. Folia Orientalia 8, 1966, s. 41-88; A. al-HAJDJI, Ibrahim ibn Yacqub at-Turtusi - Andalusian Traveller. Islamic Culture 40, 1966 (nebylo mi přístupné); TÝŽ, Al-Turtúsht, the Andalusian Traveller and his Meeting with Pope John XII. Islamic Quaterly 3-4, 1967, s. 129-136; Maria KOWALSKA, Sredniowieczna arabská literatura podróinicza (Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagielloňskiego 317) Warszawa-Kraków 1973, s. 41-47; A. A. el-HAJDJI, Andalusian Diplomatic Relations with Western Europe during the Umayyad Period A. H. 138-366/A. D. 755-976. Beirut 1390H.(1970) - nebylo mi přístupné; G. STROHMAIER, „Der Saalefluss, der in die Bode fällt- ein Romanismus im Reisebericht des Ibrahim ibn Jacqub. Philologus 123, 1979, s. 149-153; Peter ENGELS, Der Reisebericht des Ibrahim ibn Ja'qiib (961-966). V: Kaiserin Theophanu. Begegnung des Ostens und Westens um die Wende des ersten Jahrtausends. Hg. v. A. v. Euw u. P. Schreiner. Bd. L, Köln 1991, s. 413-422; Dimitri MISCHIN, Ibrahim Ibn- Ya'qub's Report on the Slavs from the Middle of the Tenth Century. V: Annual of Medieval Studies at the CEU, 1994-1995, ed. M. B. Davis -M. Sebök, Budapest 1996, s. 184-199. Datování cesty Ibrahima ibn Jakuba se stalo nověji znovu předmětem sporu. Neobhajuje se sice staré datování k roku 973, zpochybněno je datum 965/6, k němuž kdysi dospěl Tadeusz KOWALSKI, Relacja, s. 38 násl. K lepšímu pochopem problematiky si musíme připomenout, že z Ibrahimovy relace máme k dispozici jen výtahy u pozdějších autorů, někdy s citací pramene, častěji však bez ní. Schéma vztahů různých výtahů k původní Ibrahimově relaci vyhlíží podle současného stavu bádání asi takto: Ibrahim ibn Jakub al-Udri 1058 as-Zuhri 12. stol. al-Himjari cca 1300? al-Idrisi 1130-1154 al-Quazwini 1260-1275 Schéma filiace výtahů z Ibrahimovy relace al-Bakri 1066 ibu Said 1260-1280 \ Abdul Fida al-Dimaski 1321 po 1327 Kowalski našel v článku o Lorce, který se vyskytuje u al-Himjarího a jistě pochází z Ibrahimovy relace, datum schůzky Ibrahima s Otou I., totiž rok 305 H., tj. 917/18. Toto datum je nemožné, stačí ale malá oprava arabské grafiky a dostaneme rok 965/66, který lze uvést dobře v soulad s ostatními chronologicky významnými skutečnostmi obsaženými v Ibrahimově relaci. Toto datování bylo obecne přijato, pak ale nalezl A. AL-HAJDJI, At-Turtúsht, the Andalusian Traveller, s. 129-136 u al-Udrího jiný výtah z článku o Lorce v němž se říká, že Ibrahim mluvil o Lorce s „králem Římanů" v Římě roku 350 H, tj.. 961/62. Označení malík al-Rum se vztahuje na císařskou korunovaci Oty II. 2. února 962. Rok hidžry 350 ale trval jen do 8 února 962, k rozmluvě Oty s Ibrahimem tedy mohlo sotva dojít. Al-Hajdji se proto domníval, že tu jde o záměnu s papežem, který je arabskými autory skutečně někdy nazýván „králem" Ríma. Protože pak Ibrahim mluví o o svém setkání s Otou v Magdeburku, muselo k tomu dojít roku 965/966 nebo 973, protože jinak pobýval Ota v Itálii. Al-Hajdji proto předpokládal šestiletou cestu. Podle něho šel Ibrahim v letech 960/61 do Říma a pak přes Benátky do Prahy. Odtud měl prý cestovat k Nakonovi a jeho Obodritům. Teprve pak se obrátil do Magdeburku, kam-dorazil v roce 965. Vrátil se pak přes Francii. Taková dlouhá cesta by odpovídala oficiálnímu poselství, protože vyslance často nechávali vládci čekat po celé roky, vůbec by se však nehodila k neoficiálnímu agentovi, jímž Ibrahim se vší pravděpodobností byl, a už vůbec ne ke kupci, za něhož byl Ibrahim vždy pokládán. Peter ENGELS, Der Reisebericht, s. 413-422 se tedy snaží celou cestu vtěsnat do let 961/62. To je skutečně možné, ovšem za předpokladu, 68 69 že al-Udrího zmínka o Ibrahimových rozmluvách s právě na císaře korunovaným Otou v Římě opravdu cituje Ibrahirnovu zprávu přesně. Datum, které uvádí, může totiž být stejně dobře pokažené, jako je datum u al-Himjarího, o něž se opíral Kowalski. Graficky totiž vypadá situace následovně: Datum v arabských číslicích Rok hidžry Rok A. D. r ♦ o 305 917/18 To* 350 961/62 f 0 ô 355 965/66 f 4 ♦ 300 912/13 Pětka je tu jak vidno od nuly jen těžko rozeznatelná, stačí, že písař více namočí pero nebo více přitlačí, a pětka (malý kroužek) splyne v bod, tj. v nulu. To pak dá v hořejší tabulce vypočtené možnosti. To, že číslo je u al-Udrího vypsáno slovně, vůbec nic - oproti mínění P. Engelse, Der Reisebericht, s. 417 - neznamená, rozhodující je přece to, co měl ve své předloze. To, že byl na takovou písemnou předlohu opravdu odkázán, je s ohledem na paralelní dochování u al-Bekrího, pro historika -jak správně poznamenává Gerard LABUDA, Ibrahim ibn Jakub, s. 128, pozn. 100 „dogma" o kterém nehodlá diskutovat. Spekulace o jakémsi ústním pramenu, keré nacházíme u M. KOWALSKÉ Sredniowieczna, s. 43 násl. (podle G. JACOBA, Ein arabischer Berichterstatter aus dem 10. Jahrhundert über Fulda, Schleswig, Soest, Paderborn und andere Städte des Abendlandes. Berlin 18%, s. 10 a jiných), jsou zcela zcestné („nesmysl", jak říká LABUDA, 1. c.) Také lokalizace rozmluv do Říma vyhlíží spíše jako Udrího dodatek. Kde jinde by měl (s hlediska Araba) rozmlouvat Ibrahim s „králem Římanů", než v Římě? Definitivní řešení zde přinese teprve důkladné zpracování textu al-Udrího. Za současného stavu poznám musíme počítat s oběma možnostmi, s datací Ibrahimovy cesty k roku 961/962 i k roku 965/966. Ostrov mezi Břevnovem a Sázavou Václav Huňáček Náležité zhodnocení Ostrovského opatství není možné bez přihlédnutí k dějinám jeho mateřince v Niederaltaichu. Nejpovolanější pomůckou nám přitom je zevrubná a německy důkladná Geschichte der Abtei Niederaltaich 731-1986 o 532 stranách od Georga Stadtmůllera (ve spolupráci s Bonifazem Pfisterem OSB), která již ve druhém vydání vyšla péčí Bavorské benediktinské akademie v Mnichově roku 1986.1 Vzhledem k současnému působení Niederaltaichu jako birituálního římsko-byzant-ského dvojklášteří s východokřesťansky zaměřeným ekumenickým institutem nás překvapí, že vztahu opatství k našim velkomoravským dějinám je věnována pouhopouhá jedna stránka (Bayrische und Griechische Mission ím Donauraurrí), přestože o přímé účasti nejstaršího bavorského opatství na dění té doby je možno v uvedené knize vyčíst mnohem více. Musíme si uvědomit, že Altach (původní název Niederaltaichu) leží na rozmezí tří bonifácovských diecézí solnohradské metropolitní provincie (Řezno, Frýzink, Pasov) a nachází se na území největší z nich - pasovské, jejíž východní hranice se dotýkala Panonie v dnešním Maďarsku a jejíž misijní činnost zasáhla v 9. století po Dunaji až do Bulharska. Za zřejmé účasti Altachu vznikl roku 777 nejvýchodnější bavorský klášter v Kremmsmůnsteru jako díkuvzdání posledního bavorského kmenového vévody Tassila m. (748-788) z rodu Agilofingů za velké vítězství nad korutánskymi Slovany roku 772. Posláním Kremmsmůnsteru bylo přivést ke křesťanství Slovany na Enži, sloužící jako západní hranice avarského kaganátu. Po Tassilově sesazení, oslepení a poslání do kláštera Karlem Velikým roku 788 a zejména po úspěšném tažení proti Avarům udělil Karel roku 791 zvláštní listinou v Cáchách přímo opatství sv. Mořice v Altachu pozemky na slovanském území země Avarů při ústí řeky Pielach (Bělá) do Dunaje v bezprostřední blízkosti Melku (Mělký?). O vzrůstajícím vlivu Altachu v říši Karlovců nejlépe svědčí skutečnost, že v době známého křtu 14 českých velmožů na řezenském dvoře Karlova vnuka Ludvíka 70 71 157) K tomu Ch. WARNKE, Ursachen und Voraussetzungen der Schenkung Polens an den Heiligen Petrus, v: Europa slavica - Europa oricntalis, Berlin 1980, s. 134, pozn. 22; G. LABUDA, Studia II, s. 266 a 346n. "») DĚTMARIV 9.(7), s. 154-157; J. FRIED, Theophanu und die Slawen. Bemerkungen zur Ostpolitik der Kaiserin, v: Kaiserin Theophanu. Begegnung des Ostens und Westens um die Wende des ersten Jahrtausends II, Köln 1991, s. 368-370; Oproü tomu G. LABUDA, Studia I, s. 34ln. a TÝ2, Studia IL, s. 266, pozn. 6 považuje tento sjezd za výmysl Dětmara. Literatura k tomuto tématu je rozsáhlá. Viz např. H. lOWMIANSKI, Poczatki Polski V., Warszawa 1973, s. 560-563; G. LABUDA, Studia I., s. 226n, TYŽ, Studia II., s. 265n. 1) Č. STANA, Ekspanzja Polski na Morawy za panotvania Boleslawa Chrobrego i problematyka ar-cheologiczna tego okresu, Studia Legnickie 2, 1991, s. 53-75, ke Starým Zámkům s. 57 a TÝŽ, Velkomoravské hradiště Staré Zámky u Líšně - stavební vývoj, Monumentorum tutela - Ochrana pamiatok 8, 1972, s. s. 109-171, zvi. s. 117, 157; TÝŽ, Mince jako historický pramen v archeologických nálezeclj 8.-12. století, v: Denárová měna na Moravě (Numismatica Moravica 6), Brno 1986, s. 87; TÝŽ, Velkomoravské počátky Brněnska, v: Rodná země. Brno 1988, s. 175. Datování Staré Líšně sc opírá o denár zde nalezený. Pokud bychom se přiklonili k názoru R RADOMĚRSKÉHO, K počátkům moravského mincovnictví feudálního období, v: Sborník I. numismatického symposia 1964, Brno 1966, s. 59, že tento denár „zvláštní fabriky" s kaplicí a nápisem ONO (o něm J. HAŠKOVÁ - Č. STANA, Půldenár Boleslava 11. z hradiště „Staré Zámky" v Brně-Líšni, v: Z pomocných věd historických XI, AUC-Philosophica et historica 1-1993, Numismatica, s. 107-108;) je, obdobně jako některé denáry z nálezu z Byrče, moravskou ražbou 10. století, museli bychom tuto moravskou mincovnu hledat také v Olomouci, kde bylo raženo za Břetislava L (P. RADOMÉRSKÝ, Olomouc - nejstaršípřemyslovská mincovna na Moravě, Moravské numismatické zprávy 3, 1957, s. 8n.), i když J. Hašková čte na líci PRAGA CrVTTAS. Právě rozhodující slovo ..Praga" totiž lze ze zkomoleného opisu sotva vyčíst. 41) E PALACKÝ, Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, nové vyd. I. 1, Praha 1928, s. 198 a V NOVOTNÝ, České dějiny I. 1., Praha 1912, s. 562n. V CHALOUPECKÝ, Prameny X. století legendy Kristiánovy o svatém Václavu a svaté Ludmile, (= Svatováclavský sborník II. 2), Praha 1939, s. 194n. (a v řadě dalších prací) dokazoval, především na základě pozdních uherských kronik, že Moravu se Slovenskem až po Hron, tedy Nitranském, dobyl již Vratislav I. před r. 920. To mu uvěřil L. E. HAVLÍK, Velká Morava a středoevropští Slované, Praha 1964, s. 286n. (připouští dočasné ovládnutí Moravy Vratislavem L, srv. i TÝŽ, Moravské a české tradice v uherských kronikách, Slovanský přehled 55, 1969, s. 337-343) a kupodivu i H. tOWMIANSKL Poczqtkt Polski IV, s. 438n., který datum dobytí Moravy a Slovenska přesouvá na dobu Spytihněva I., brzy po pádu velké Moravy roku 906. To jsou však vše jen pouhé spekulace, opírající se o pozdní odvozeniny ze starých Gesta Hungarorum z konce XI. století. Ján STEINHUBEL, Nitranskie kniažectvo a zánik Veľkej Moravy, Historické štúdie 37, 1996, s. 7-25 se sice pokouší tuto tradici uherských kronik o ovládnutí Nitranská českým Vratislavem I. znovu obhájit, jeho argumenty jsou však sotva přesvědčivé. Další pramen se domnívá nalézt J. FTDLER, Vojenská spojenectví posledních Přemyslovců, Historie a vojenství 1995, č. 2, s. 45n., který vychází z (vágního) nápadu O. BÔHMOVÉ, Nejstarší denáry Boleslava L z jazykového hlediska, Numismatické listy 47, 1992, s. 132, že jméno manželky Boleslava I. na mincích Biagota je bulharského původu („Běgota", což prý je forma zachovaná ve „východobulharských nářečích"). Fidler klade toto manželství s „bulharskou princeznou" do let 928-930 a předpokládá, že k němu došlo na základě kontaktů mezi Vratislavem a Petrem I. Bulharským „nedaleko Nitranská" (ve skutečnosti v Srbsku!), které podle uherských kronik Vratislav držel. To je ovšem pouhý nepravděpodobný nápad stojící na nápadu ještě nepravděpodobnějším. 42) Annales Sangallenses maiores a. a. 955, ed. H. PERTZ, Monumenta Germaniae historica - Scriptonim I.. s. 79 *) K datování Ibrahimovy zprávy viz n.exkurs. ,-1) „Státem" zde rozumím typ „úřednického" státu pozdní antiky a karlovské říše, který je především cha-rakterisován všeobecným poddanstvím „občanů" - pozdněantických cives a svobodných lidí, včetně aristokracie - státu. Výrazným znakem je pro něj tedy neexistence šlechty jakožto dědičně privilegovaného stavu. Otonská říše již jistě takovým státem nebyla, naproti tomu však mocenské útvary vytvořené Přemyslovci, Piastovci a Arpádovci této definici opravdu odpovídaly, byly až po veliké převraty 13. století opravdovými státy, ba dokonce „úřednickými" státy v užším slova smyslu. Na počátku, v lO.století, ovšem stojí - jak si v dalším ukážeme, něco poněkud jiného, velké „říše", založené na kořistění z expanze a teprve pozvolna, po překonání strukturální krize, přecházející k čistému „úřednickému" modelu, založenému na exploatování vnitřních zdrojů. *5) Flodoard, Annales a. a. 950, Monumenta Germaniae historica - Scriptores IFL, s. 400: „Otto rex, qui quandam Wenedorum magnam obsederat urbem nomine Proadam, regem ipsorum in subiectionem re-cepit". *) Arabští autoři často zaměňují jméno země a jméno jejího lilavního či jinak vynikajQio města. Srv. T. KO-WALSKI, Relacja (viz II. exkurs), s. 93 a H. fcowmiaňski, Poczqtki Polski II., Warszawa 1963, s. 153, po-zn. 488. 47) Jméno Fragha (dále v textu ovšem také Brágha) se mnozí pokoušeli spojovat s Fraganeo Geografa Bavorského (Geograf Bavorský, MMFH HI., s. 291) a konstruovat tak jakýsi kmen „Pražanů" už pro polovinu 9. století. (K datování Geografa Bavorského D. TŘEŠTÍK, Počátky Přemyslovců, s. 477n.). To je však nemožný omyl, vyplývající z jednoduché skutečnosti, z toho, že arabština nemá hlásku p a nahrazuje ji proto nejčastěji hláskami f a b (k těmto substitucím T. LEWICKI, Zródtu arabskie do dziejów Stowiaňsczyzny I., Wrociaw-Kraków 1956, s. XTV-XV). I filologicky je to nemožné, třebaže někteří filologové se tuto rovnici pokoušeli obhajovat (S. ROSPOND, Fraganeo = *Prag-jane, Slavica Pragensia 8, 1966, s. 177-186). Dokázal to bezpečně V. ŠMILAUER, Nejstarší místní jména na území Prahy, 292 293 Zpravodaj Místopisné komise 6, 1965, s. 150-161). Původně se jméno Praha - „vyprahlé místo" (to je jediná skutečně uspokojivá etymologie, A. PROFOUS, Co znamená jméno Praha, Věstník ministerstva vnitra Republiky československé 8, 1926, s. 325-331, 369-376) vztahovalo na ostroh nad Vltavou, na němž byl založen hrad, bylo tedy jménem hradu. *) Ibrahim ihn Jakub, ed. I. IIRBEK, MMFH m., (dále jen IBRAHIM IBN JAKUB), s. 411: „(Počet) jejich králů dnes činí čtyři: král Bulharů, Bújisláw - král Frághy, Bújamy a Krakúa, Miška - král severu a Nákún, nejdále na západě". *) K B. G. CARO, Sozial- und Wirtschaftsgeschichte der Juden im Mittelalter und Neuzeit I, Leipzig 1908, s. 233. Srv. F. GRAUS, Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské L, Praha 1953, s. 87n.; A. SHARF, Byzantine Jewryfrom Justinian to the Fourth Crusade, London 1971, s. 132-162. 50) The Itinerary of Rabbi Benjamin of Tudela II., ed. A. Asher, London-Berlin 1840, (dále jen BENJAMIN Z TUDELY), s. 111 (hebrejský text) a 164 (anglický překlad): „A odtud dále je země Během a ona jest nazývána Prahou. Ona jest počátkem země zvané Isklabonija a židé, kteří tam sídlí, ji nazývají „země Kaanan" proto, že obyvatelé této země prodávají své syny a dcery všem národům; totéž lze říci o obyvatelích Rusija. A tato země jest velkým království, sahajícím od bran Prahy k branám Kyjeva." ") Ibn Chordadhbeh, Kltab al-Masalik wa l'-Mamälik, ed. T. Lewicki, Žródta arabskie L, s. 75-77 s obšírným komentárem. Z novější literatury; E. ASHTOR, Apercus sur les Radhanites, Schweizerische Zs. f. Geschichte 27, 1977, s. 245-275; Ch. VERIJNDEN, Tratte des esclaves dans les cols alpins au Haut Moyen Age, v: Tiroler Wirtschaftstudien 33 Folge, Innsbruck 1977, s. 377-388; TÝŽ., A propos de la place des juifs dans ľéconomie de VEurope occidentale aux IX" ei X" Steeles, v: Storiografia e storia. Studi in onore di E. Dupré-Theseider I., Roma 1974, s. 21-37; E KMEETOWICZ, The Term ar- Rädhäniiya in the Work of Ibn-Hurdadbeh, Folia Orientalia 11, 1969, s. 164-173; X JACOBI, Die Rädänia, Der Islam 47, 1971, s. 252-264; TÝZ, Antwort auf einige Prägen über die Radanija, Der Islam 52, 1975, s. 226-238; TÝŽ, Bemerktingen zur Etymologie von radanija, Folia Orientalia 17, 1976, s. 175-188; M. GIL, The Radbanite Merchants and the Land of Radhan, Journal of the Economic and Social History of the Orient 17, 1974, s. 299-328; Ch. PEIXAT, ar-Radhäniyya, v: Encydopédie de ľ Islam. Nouvelle édition, Paris-Leyden, 8, s. 376-380; P B. GOLDEN, Khazar Studiesl., Budapest 1980, s. 108n. K) T. LEWICKI, Žródta arabskie /., s. 75. ") Význam tohoto města odtrhuje m.j. ta skutečnost, že zdejší Židé se zabývali v 10.stol., ale jistě i dříve, s obrovským ziskem, kastrací otrockých chlapců. Srv. pozn. 147. 3Í) V Mohuči se na tuto cestu napojoval velmi živý obchod Frísů, kteří zde měli své sídliště v „nejlepší části města". Srv. k obchodu Mohuče L. FALK, Matz im frühen und hohen Mittelalter (= Geschichte der Stadt Mainz, Bd. 2) Düsseldorf 1972, s. 47n., 122n. s. 53 5S) CDBL, č. 31, p. 33-36; MMFH IV., s. 114-119. Z literatury: M. MITTERAUER, Wirtschaft und Verfassung in der Zollordnung von Raffelstetten, Mitteilungen des Oberösterreichischen Landesarchivs 8, 1964, s. 344-373 (přetištěno s dodatky v TÝŽ, Markt und Stadt im Mittelalter = Monographien zur Geschichte des Mittelalters Bd. 21, Stuttgart 1980, s. 235- 263); F. L. GANSHOF, Note sur ľ Jnquisitio de theoloneis Raffelstettensis", Le Moyen Age 72, 1966, s. 235-263; D. TŘEŠTÍK, „Trh Moravanů" -ústřední trh Staré Moravy, Československý časopis historický 21, 1973, s. 869-894; P. JOHANEK, Die Raffelsteltener Zollordnung und das Urkundenwesen der Karolingerzeit, v: Festschrift für Berent Schwineköper, ed. H. Maurer u. H. Patze, Sigmaringen 1982, s. 87-103 (přetištěno v: Baiern, Ungarn und Slawen im Donauraum, ed. W. Katzinger u. G. Marckhgott = Forschungen zur Geschichte der Städte und Märkte Österreichs Bd.4, Linz/Donau 1991, s. 211-229); H. TATZREITER, Das Namengut der Raffelsttener Zollurkunde, v: Baiern, Ungarn und Slawen im Donauraum, s. 195-210; A. V NAZARENKO, Rus' ili Rugi v Rafelštettenskom tamožennom ústave, v: Vostočnaja Evropa v drevnosti i srednevekov'e, Moskva 1990, s. 87-92 (také TÝ2., Južnonemeckie žemli v evropejskich svjazach LX-XI vekov, Srednie veka 53, 1990, s. 121-136); H. KOLLER, Die Raffélstettener Zollordnung und die mährischen Zentren, v: Burg-Burgstadt-Stadt. Zur Genese mittelalterlicher nichtagrarischer Zentren in Ostmitteleuropa, ed. H. Brachmann, Berlin 1995, s. 283-295 56) CDB L, č. 31, s. 36; MMFH IV, Brno 1971, s. 119: „Si autem (naves salinariae) transire voluerint ad mer-catum Marahorum, iuxta estimationem mercationis tunc temporibus exsolvant solidům I de navi et li-centur transeat; revertendo autem nlchil cogantur exsolvere legittimum". Zde se tedy jedná o Bavory, kteří na Moravě obchodovali se svou solí. Kupci z povolání se celní řád vůbec nezabývá, říká se o nich pouze závěrem (tamtéž): „Mercatores, id est Iudei et ceteri mercatores, undecunque venerint de ista patria, vel de alüs patriis, iustum theloneum solvant tam de mancipiis, quam de alils rebus, sieut semper in prioribus temporibus regum ftiit". To automaticky vylučuje možnost, že by „Rugi", kteří se tu objevují v souvislosti s malým pohraiučním obchodem byli totožní s Rusy. 0ak se naposledy pokouší dokazovat A. V Nazarenko, Rus'.). Co za potíž vidí naproti tomu H. KOLLER, Die Raffélstettener Zollordnung, s. 285 v identifikaci „Bohemanů", je nejasné. K domnělým „Bohemanům" v Rakousku D. TREŠTÍK, The Baptism ofthe Czech Princes in 845 and the Christianisation ofthe Slavs, Historica, Nova series 2, 1995, s. I4n. ") „Trh Moravanů" je se vší možnou jasností identifikován tzv. „Arabskou anonymní relací", nezachovaným pramenem ze 2.poloviny 9stol., který mluví o velikém trhu všech obyvatel země S.v.nt-blka - zřejmě Svatopluka. O tomto „hlavním městě" Mojmírovců pak mluví častěji i Annales Fuldenses. (K tomu D. TŘEŠTÍK, „ Trh Moravanů ", s. 876n.). '") Viz exkurs I. ") O podobě jména v různých verzích Anonymní relace D. TŘEŠTÍK, Trh Moravanů, s. 678. L. E HAVLÍK, Morava v 9. a 10. století, Praha 1978, s. 18-19; TÝŽ, Velká Morava - historie a legenda, Slovanský přehled 71, 1986, s. I67n., 171, TÝŽ, Velegrad, v: Staroměstská výročí, ed. L. Galuska, Brno 1990, s. 81-97, zvi. s. 91) se toto jméno pokouší číst jako „Morava' či (opatrněji jako Grad). Text relace ke čtení Morava nedává žádnou oporu, část jména lze snad číst jako grad, to je ale vše co lze o něm říci. Pojmenování hradu podle řeky, na níž ležel, by bylo plně v logice takových pojmenování, potíž je ale v tom, že tu byly přinejmenším dva více či méně významné hrady, Mikulčice a Uherské Hradiště, oba by tedy měly na jméno Morava „nárok". ") D. TREŠTÍK, Trh Moravanů. Nic závažného nepřinášejí k této otázce J. POULÍK, Zur Frage der Lokalisierung der„ineffäbtlis munitio" und„antiqua urbsRastizi" nach den Puldauer Annalen, v: Central Europe in 8* - lO* Centuries. Mitteleuropa im 8.-10. Jahrhundert, ed. D. Čaplovič - J. Dorul'a, Bratislava 1997, s. 121-132 a B. CHROPOVSKÝ, K problematike sídla Svätoplukal, v. Svätopluk 894-1994, ed R. Marsina - A. Ruttkay, Nitra 1996, s. 71-77, který se pokouší umístit hlavní město Velké Moravy do Nitry, m. j. na základě podivné interpretace Anonymní relace, kterou podal D. HARUŠTIAK, Správy 0 Slovanoch v arabských, perszkých i tureckých prameňoch a veľkomoravská tradícia Štúrovcov, v: Nad Tatrou sa blýská, Bratislava 1994, s.37-41). Jestliže H. KOLLER, Die Raffélstettener Zollordnung, s. 289n. vztahuje jméno Laventenburg na mikulčické hradiště, je to těžko pochopitelný omyl. Lundenburg bylo přece vždy německé jméno Břeclavi a ne Mikulčic. Laventenburg (dosvědčený 1056, ze slovanského Lavetegrad, což pak žije v němčině jako Lundenburg), zachovává slovanskou formu před přechodem hlásky a v o, tj. před polovinou 9. stol. Hrad s tímto jménem - evidentně Pohansko u Břeclavi - byl tedy dobře znám v Bavorsku již v této době, zřejmě proto, že ležel na cestě na Moravu. Srv. D. TŘEŠTÍK, Lauentenburch. O jménu velkomoravského Pohanská, Časopis Matice moravské 107, 1988, s. 281- 292. él) O. TŮMA, Moravla's Trade Contacts with with the Lastern Mediterranean an the Mediating Role of Venice, Byzantinoslavica 46, 1985, s. 67-77; L. LECTEJEWICZ, Great Moravia and Venice in the Sŕ Century, v: Central Europe (jako pozn. 60), s. 115-120. W SWOBODA, Akwileja czy Grado? Przyczynek do interpretaeji Vita Methodii, cap. V, v: Kraje slowianskie w wiekach šrednich. Profanum 1 sacrum, Poznaň 1998, s. 484-495, identifikuje „učitele z Vlach a Řecka", kteří na Moravě působili před rokem 863, jako misionáře z Grada Slovanská forma jména, Benátky, pochází z 9. stol. H. G. LUNT, The slavic namefor Venice, v: Studi in onore di Ettore Lo Gatto e Giovanni Maver L, Firenze-Roma 1962, s. 431-416, město tedy bylo na Moravě obecně známo. ") Na tuto málo známou skutečnost upozorňuje Ch. VERLINDEN, Tratte des esclaves et cols alpins, s. 381n. Ke Slovanům ve fatimidské Africe, kteří tu sloužili, podobně jako ve Španělsku, jako mamelučtí vojáci a byli importováni zřejmě ve velkém množství srv. I. HRBEK, Die Slaven im Dienste der Patimiden, Archiv Orientální 21, 1953, s. 543-581. «) Ch. VERLINDEN, Tratte. ") Vita Naumi 1., MMFH II., s. 178. Podezřelé číslo uvádí řecká Vita Kltmenti (Bulharská legenda) c. XI., 34, MMFH II., s. 227. 75) V ŠMELHAUS, Kapitoly z dějin předhusitského zemědělství, Rozpravy ČSAV 74, 1964, č. 9, s. 15. m) POVÉST VREMENNYCH LET k r. 6504 (996), L, s. 86. 175) TAMTÉŽ, s. 86-87. Erbenův překlad (K. J. ERBEN, Nestorův letopis ruský, Praha 1867, s. 99) zde má chybu, nemá být „mnoho válek (ratt)", nýbrž „bojovníků (ratí)Qe) mnoho", s. 63 176> IBRAHIM IBN JAKUB, s. 415: Jeho berně jsou stanoveny v rnitkal al- markatija a jdou na žold jeho mužů. Každý měsíc dostává jeden každý z nich určené množství. Má tři tisíce obrněnců rozdělených na oddíly a jedno so z nich se vyrovná desetistům jiných (bojovníků). A on dává těm mužům oděv, koně, zbroj a vše co potřebují. Když se některému z nich narodí dítě, nařídí, aby mu byl vyplácen žold od chvíle, kdy se narodilo, ať je to dítě mužského či ženského pohlaví. Když dítě dospěje, tedy, je-li to muž, ožení ho a zaplatí za něj obvěnění dívčině otci, je-li to žena, tedy ji provdá a vyplatí obvěnění za ní jejímu otci. A obvěnění je u Slovanů značně drahé ..." 17T) Viz o nich pozn. 172, tam literatura. 178)Viz. pozn. 149. 17P)S. TABACZYŇSKI, Z badaň nad wczesnošredniowiecznymi skarbami srebrnymi Wielkopolski, Wroclaw 1958, s. 58n., 296. ,m) Tuto krizi českého státu analyzuje jako jako strukturami jev B. KRZEMIEŇSKA, Krize českého státu na přelomu tisíciletí, Československý časopis historický 18, 1970, s. 497-532. Viz dále J. SLÁMA, Slovníková, s. 207n. a J. ŽEMLIČKA, Expanze, krize a obnova přemyslovských Čech v letech 935-1055, Český časopis historický 93, 1995, s. 205-222 a TÝŽ, Das „Reich" der böhmischen Boleslaws und die Krise an der Jahrtausendwende, Archeologické rozhledy 47, 1995, s. 267-278. 1B1) GALLI ANONYMI CHRONICON I. 16. (Anonima tzw. Galla Kronika czyli dzieje ksiqžat i wtadców polskich, ed. K. MALECZYNSKI, Monumenta Poloniae historica, Nova series IL, Krakow 1952, s. 37-38): „Boleslao igitur rege de mundana conversatione decedente, etas aurea in plumbeam est conversa, Polonia prius regina, auro radiante, cum gemmis coronata, sedet in pulvere viduitatis vestibus involuta" a k tomu celé předchozí líčení vlády Boleslava Chrabrého. la2) Pegavské anály (Annales Pegavienses et Bosovienses, ed II. PERTZ, Monumenta Germaniae historica -Scriptores XVI, s. 236) vyprávějí o tom, jak prý Wiprecht z Grojče přemlouval Vratislava IL, aby se staral o královskou korunu, protože „Bougo", jeden z jeho předchůdců byl, „jak se říká", velikým a slavným králem jež rozšířil svou vládu až po zemi Seringů. Může tu jít jen o Boleslava, samozřejmě Boleslava I. („Bougo" by mohla být zkomolená a Iatinisovaná podoba slovanského „Bolek", hypokoristika od „Boleslav", tj.: Bolek > Bolco > Bougo, jakýsi Bougo se však vyskytuje i v pozdní středohornoněmecké spielmannské epice z okruhu Dietricha z Bernu, kde také vystupuje Vratislav IL), jehož panství nesahalo až po Sogdianu (zemi Seringů, srv. Isidor ze Sevilly, Etymologiae, ed. LINDSAY XIV 2. 29), ale i tak daleko na východ po veliké obchodní cestě. Srv. D. TREŠTÍK, Historické povědomí českého raného středověku, v: Dawna šwiadomošc historyezna w Polsce, Czechach i Stowacji, Wrocíaw etc. 1978, s. 18n. Tato tradice byla ovšem překryta hagiografickou tradicí o knížeti-bratrovrahovi. IS5)KANAPARIUS kap. c. 12, s. 18: „Quod maxime de tribus causis actum esse dieunt, qui huius rei ordi-nem ipso narrante comperiunt. Prima et velut principalis causa propter plures uxores unius viri; se-eunda propter detestanda coniugia clericorum; tercia propter captivos et mancipia christianorum, quos meractor Iudeus infelici auro emerat emptosque tot episcopus redimere non potuit." Bruno z Querfurtu, kap. 11, Sw. Wojciecha biskupa i meczenntka Žywot drugi napisany przez Brunona z Kwerfurtu, ed. J. KARWASIŇSKA, Monumenta Poloniae historica, Nova series IV 2., Warszawa 1969, (dále jen BRUNO), XI., s. 12-13: „Populus autem dure cervicis, servus libidinum factus, miscebatur cum cognatis et sine lege cum uxoribus multis. Mancipia Christiana perfidis ludeis vendebant; dies festomm confusa religione observant, dies vero ieiuniorum voluptatibus vacantes omnino non curant. Ipsi cleri-ci palam uxores ducunt, contradicentem episcopum iniquo odio oderunt '**) J. SLÁMA, Slavníkovci - významná či okrajová záležitost českých dějin 10. století?. Archeologické rozhledy 47, 1995, s. 206 vidí právem právě zde skutečný důvod Vojtěchova útěku od jeho biskupského úřadu. KANAPARIUS kap. 12, s 18: „propter captivos et mancipia christianorum, quos meractor Iudeus infelici auro emerat". BRUNO XI., s. 12 zde mluví o „mancipia Christiana". K tomuto rozdílu viz i H. Hoffmann, Kirche, s. 17n. IM) DÉTMAR VI. 54., s. 391. K tomu Ch. Lübke, Slaven und Deutsche um das Jahr 1000, Medievalia historica Bohemica 3, 1993, s. 69. 187)K tomu předběžně: D. TREŠTÍK, Česká kultura ve 12. století., v: A. Merhautová - D. Třeštík, Ideové proudy v českém umění 12. století, Studie ČSAV 1985, č. 2, Praha 1985, s. 12n. IM) KRISTIÁN kap. 2, s. 18. 189) KOSMAS I. 9., s.18-19. Poměrem mezi těmito oběma verzemi přemyslovské pověsti se zabýval zejména s. 64 V TILLE, Kristiánův a Kosmův Přemysl, Český časopis historický 24, 1918, s. 255-263. Podrobně ho analyzuji v připravované studii. 19°) KRISTIÁN kap. 2, s. 22; kap. 3, s. 29; kap. 5, s. 48; kap. 8, s. 78. Isl) POVÉST VREMENNYCH LET L, s. 20, k r. 6390 (882). 192) O hlavním hradu a středu světa J. BANASZKIEWTCZ, Polshie dzieje bajeczne mistrza Wíncentego Kadtubka, Wroclaw 1998, s. 299n. (tam literatura). "5) POVÉST VREMENNYCH LET k r. 6477 (969) L, s. 48. ,S4)B. KRZEMIEŇSKA, Krize českého státu, s. 512n. upozorňuje na Chrabrého strategické důvody, tj. na nutnost mít přímý styk se svým spojencem, Jindřichem ze Schweinfurtu. ,95)DĚTMARVI. 33., s. 360. ,5