SUPPLEMENT ILLUSTRÉ 11. Avril 1889
Poslední volby se staly
výpovědí politických
postojů občanů Francie.
Republikáni opět zvítězili
v hlavních i doplňkových
volbách do senátu a tím
donutili vévodu MacMahona
podat demisi.
Jeho funkce se ujal Jules
Grévy.
Paříží zní opět
Marseillaisa a její obliba
a symbolika revoluční
svobodomyslné francouzské
společnosti se
odráží ve stále častějších
hlasech požadujících
stanovení Marseillaisy za
oficiální francouzskou
hymnu.
Tradice Pařížské komuny
- NEZÁVISLÁ VLÁDA REPUBLIKÁNŮ
Kapitán francouzské
armády židovského
původu Alfred Dreyfus
– před časem obviněn ze
špionáže – žádá o rehabilitaci.
Přes důkazy
svědčící o Dreyfusově
nevině odmítlo velení
armády tento případ
revidovat a to i přesto, že
dokumenty svědčící proti
Dreyfusova aféra
Cílem republikánů je
vytvořit novou Francii,
zrušit zkorumpovanou
nadvládu notáblů a místo
nich zvolit starosty
a obecní zastupitelstva.
V národním shromáždění
republikáni podporují
Freycinetův plán, velkolepý
program výstavby
dopravních cest po celé
zemi, řešící budování
železnic, přístavů
a kanálů.
Na včerejším zasedání
Národního shromáždění
vystoupil republikán
Jules Ferry s návrhem
všeobecných reforem
vzdělávání. S duchem
doby pokrokového 19.
století navrhuje nahradit
tradiční klerikánské
vzdělávání vzděláváním
racionálním, vědeckým.
Podle republikánů by se
vzdělávání mělo stát
dostupnější a světštější,
dále navrhují povinné
a bezplatné základní vzdělávání
a podporují
investice do výstavby
Panamského průplavu.
Dreyfusovi byly prokazatelně
zfalšované!
Spisovatel Emil Zola
napsal otevřený dopis
J´accuse (Žaluji), v němž
obvinil vládu i armádu
z antisemitismu a korupce
a žádá o obnovení
procesu.
Drayfusova aféra, zdá
se, nabírá gigantických
společenských rozměrů
a hrozí rozdělení země.
Pravice podporuje armádu,
zatímco levice
rozhořčeně upozorňuje na
její institucionalizovanou
náboženskou netolerantnost
a korupci.
Alfred Dreyfus
Jules Grévy
U příležitosti významného
výročí francouzské
revoluce se koná v Paříži
Světová výstava, jejíž
součástí bude odhalení
vítězného architektonického
projektu, věže
Gustava Eiffela.
Konstruktér o svém
díle hovoří jako o triumfu
moderní technologie ve
stavebnictví i osvětlení, ale
Pařížanům je již po dva
roky rostoucí věž trnem
v oku. Podle kritika stavby
Guye de Maupassanta by
ve věži mohla být také
restaurace, aby bylo
v Paříži alespoň jedno
místo, odkud se na tuto
příšernost Pařížané nemusí
dívat. Naštěstí má být
stavba za 20 let zbořena.
Pro další Světovou
výstavu přibylo díky
kritickým reakcím na
stavbu Eiffelovy věže
nové kritérium architektonické
soutěže –
rozmontovatelnost vítězné
stavby.
100. výročí francouzské revoluce
Vliv moderní doby se
nevyhnul ani hudbě.
Homofonní nebo kontrapunktickou
tradiční
fakturu s pevnou hierarchií
pravidel pociťují
někteří mladí hudebníci
(Debussy, Ravel, Respighi
aj.) jako svazující a omezenou.
Spatřujeme to
zejména ve skladbách
mladého Clauda Debussyho,
podle nějž jsou
Mendelssohnovy a Schumannovy
symfonie pouhé
opakování Beethovenových
forem. Bohužel
však jeho nový způsob
kompozice působí spíše
jako „hraní si“ než
tématická práce, možná že
Rozruch vyvolalo
přislíbení účasti dvou
kontroverzních myslitelů,
vědců a hlavně
filozofických rivalů –
Charlese Darwina, který
hodlá představit své
pojednání O vzniku druhů
přírodním výběrem
a univerzitního profesora
Friedricha Nietzscheho,
oblíbeného zejména
v Německu, který šokoval
konzervativní svět tvrzením,
že lidstvo musí
překročit konvenční
omezení, aby dosáhlo
skutečného osvobození
a definitivního cíle –
podoby „nadčlověka“, což
podle Zikmunda Freuda
svědčí spíše o jeho
prohlubující se duševní
chorobě, než vysokém
intelektu. Z obav z přímé
konfrontace s paranoidním
profesorem ovšem odmítl
představit na výstavě svá
dvě dramata (Zločin
a trest, Idiot)
M. F. Dostojevskij.
Dále se neočekává
z důvodu špatného zdravotního
stavu účast
gravidní Marie Curie-
Sklodowské.
Připravovaná výstava
narušuje chod celé Paříže.
Pořadatelé proto žádají
občany o disciplinovanost,
neboť již nyní dochází
k drobným šarvátkám
a potyčkám na rušných
ulicích, v barech, šantánech
a kavárnách. Jen
během dnešní noci musela
policie zatknout několik
osob. Podle vrchního
komisaře je za nejkurióznější
považováno
zatýkání 27letého C. D.,
který – fascinován orientální
indonézskou
hudbou pro xylofony,
gongy a bubínky –
nejdříve nechtěl opustit
připravované výstavní
prostory a nakonec se
snažil mystifikovat policii
vytvářením mlžných
poetických představ
a prchavých nálad.
poskytují dokonalou ideu,
ale téměř žádný děj.
Debussy se snaží
o odvedení pozornosti ke
zvukové stránce užíváním
pentatoniky, celotónové
a modální stupnice,
akordickými paralelismy,
nónovými či alterovanými
akordy a přestává užívat
funkční harmonii.
Používá krátké, mnohdy
zbytečně opakované
fráze, které dílo trhají na
letmé, nic neřešící obrazy.
Většina jeho skladeb
působí jako mlhavé
nazírání uživatele opia na
svět a věci kolem. Mnoho
hudbu zhušťujících tónů
jdoucích ve stejných
notových hodnotách, příliš
časté používání pianissim,
u klavírních
skladeb dlouhé přidržování
obou pedálů vede
jen k tomu, že posluchač
nemá žádný pevný
zvukový bod, kterého by
se mohl zachytit a topí se
v nic neřešící atmosféře
skladby a skladatelově
náladě. Ačkoliv Debussy
popírá svůj inspirační
zdroj ve výtvarném
a literárním umění
pařížských Náladářů
a Prokletých básníků,
odborné kritice nezbývá,
než přiřadit jej k okruhu
této evropské umělecké
spodiny.
Popírání tradičních hodnot v hudbě
Velkou vlnu nevole
Académie des Beaux-Arts
vyvolala další připravovaná
výstava skupiny
nezávislých malířů
Moneta, Cézanneho,
Degase, Morisotové,
Pissara, Renoira a Sisleye,
jejichž malby byly již před
pěti lety odmítnuty
pařížským výstavním
Salonem. Kritik Louis
Leroy tehdy posměšně
označil tuto skupinu
umělců za „náladáře“
podle Monetova obrazu
Impression, soleil levant.
Předmětem tvrdé kritiky
se stalo upouštění od
tradičních historických
a mytologických témat
a metod akademického
ateliérového umění. Podle
Leroye není nic
poetického a uměníhodného
v zachycení
“Náladáři” opět připravují výstavu
SKANDÁL:
Verlaine a Rimbaud
milenci!
Včera se Paříž stala svědkem
skandální milenecké hádky
Paula Verlaina a mladičkého
Arthura Rimbauda, která vyústila
střelbou, po níž byl opilý a zuřivý
Verlaine zatčen přivolanou
policií. Jako by nestačilo, že se
v ulicích Paříže začínají stále více
objevovat ženy nestydatě oděné do
mužských kalhot po vzoru
feministky George Sandové.
Slušné občany trápí bujarý život
Paříže, opiem a hašišem
zakouřené šantány, alkoholismus,
krádeže, násilí, ulice plné
prostitutek a homosexuální
vztahy, které jsou svědkem
lidského morálního úpadku.
Nelze chápat smysl
veršů, v nichž novodobí
básnici hledají krásu
v ošklivosti, pobuřování,
a rozvrácení tradičních
morálních hodnot společnosti,
jako v případě tzv.
prokletých básníků.
Neboť co může být
inspirativního v bohémském
až dekadentním
životním stylu, zločinnosti
a násilí, alkoholu,
drogách a neúctě k
pravidlům většinové
společnosti? Co může být
krásného na „Mršině“,
pane Baudelaire?
Zdá se, že ani Paul
Verlaine, Arthur Rimbaud
a Stéphane Mallarmé –
neustále šokující Paříž
svými excentrickými
skandály a výtržnostmi
– nepochopili, že poezie
má povznášet lidského
ducha, nikoli strhávat do
bezedných hlubin veškerých
lidských špatností!
Les poétes maudits - Prokletí básnici
Prokletí básníci P. Verlaine (první
zleva) a A. Rimbaud (duhý zleva)
špinavých ulic, pradlen,
dělníků, prostitutek
a technických vynálezů
způsobem, který nakonec
působí dojmem nedokončeného
díla!
Lze považovat tato díla
za hodnotná, jsou-li
tvořena pouze na
základě subjektivních
dojmů? Odsouzeníhodné
se zdá být také zavržení
klasických barev. Tito
tzv. „umělci“ pracují
pouze s paletou světlých
barev nanášených
v drobných dělených
skvrnách jemnými tahy
štětce, jež se spojují ve
výsledný obraz teprve na
divákově sítnici. Zamítání
černé barvy
a konturové kresby vede
k dojmům „mazanic“.
Tento způsob malby
nedokáže ospravedlnit ani
vědecký přístup k teorii
vnímání barev, v níž jsou
podle fyzika J. C. Maxwella
příbuzné barvy se
svými doplňkovými
vnímány intenzivněji
a lidské oko pak slučuje
příbuzné barvy ve výsledný
tón. Podle „náladářu“
je barva vlastně
světlem, vzniká rozkladem
slunečních paprsků
a na tomto základě
se pak oni snaží zachytit
působení odrazu slunečních
paprsků. Claude
Monet hovoří o světle „ve
kterém se zrcadlí atmosféra
i věci samy“.
Nedivme se tedy, že
můžeme malíře pozorovat
v ulicích města, v přírodě
či u moře za slunných dnů
i deště. Snad se jim podaří
zachytit také něco jiného
než obyčejnou rýmu!
Verlaine, byť jeho verše
působí hudebním dojmem,
se snaží čtenáři vsugerovat
pocit vytvářející ve
své zvrácené představivosti
a převrací jej v cosi
stálého, čímž vytváří
symboly.
Je smutné, že takovéto
rozpolcené a vnitřně
rozedrané veršování má
své následovníky v případě
Rimbauda. Nelze
ovšem popřít, že Rimbaudova
fantazie je zřejmě
bezedná, jak dokazuje
sbírka Opilý koráb, neboť
s věrohodností dokázal
podat obraz bouřlivé
plavby založené na pouhém
snu, který však
nemůže popřít autobiografické
rysy symbolizující
jeho vlastní život.
V tvorbě těchto básníků
se odráží jejich
nevyrovnaný životní styl.
Žijí, zdá se, příliš naplno
a intenzivně ve společných
bytech, kavárnách,
snaží se odlišit
oblečením. Rozhazují
peníze a žijí zcela
bezstarostným, neuspořádaným
životem!
………………………
A. Rimbaud:
Opilý koráb (ukázka)
Když plul jsem po řekách,
jež nelítostně pádí,
tu jednou musil jsem
dát sbohem lodníkům:
křiklaví divoši k nim
vpadli v lodní zádi
a nahé přibili je
k pestrým kolíkům.
Pak nestaral jsem se už
vůbec o posádku,
jež vezla obilí, sklad
bavlny a chmel.
Když mužstvo skončilo
svou pranici a hádku,
tu řeky nechaly mne
plouti, kam jsem chtěl...
………………………