BERLIOZ FANTASTICKÁ FANTASKNÍ FANTAZIJNÍ První strana Berliozova autografu originální partitury Fantastické symfonie Symphonie fantastique - Fantastická symfonie op. 14 Hectora Berlioze je nesporně jedním z řady děl, která v dějinách hudby způsobila nemalý rozruch. Spíš by se v českém překladu měla jmenovat „fantaskní", „fantazijní" nebo „symfonie fantazií". Jejím základem je totiž sku léčně fantazie, sféra, která pro romantického umělce znamenala překročení hranic mezi reálným životem a snem, mezi skutečností a vizí. Sedmadvacetiletý Berlioz do ní vtělil své psychické stavy, do kterých ho uvedla blouznivá láska k Harrietě Smithson. Jen z pouhé milostné vášně a bolesti však nevznikne umělecké dílo. Uvidíme, že i tato tak individualistická Jí, bi. S c ■ é*4i ^ V* V -V^i. v "____--- é 9 P* f Fi t 'irr řř»™ "5*--, p£i u li [f - m -y' •j* v r-r ft 1 ~ -'••v J •f JIM - skladba má své vzory a vazby, které rnj. svědčí o Berliozově humanistickém vzdělání. Na první pohled se od obvyklého schématu symfonie liší svou pětivětostf. My však víme, že čtyřvěté schéma porušil už Beethoven ve své Pastorální symfonii. Symfonie má mimohudební program, ale i na ten jsme narazili už u Beethovena. Nová je ústřední myšlenka - ztělesnění postavy Harriet — která prochází v různých obměnách celou symfonií. Program k symfonii sdělil Berlioz v dopise z 16. dubna 1830 svému příteli Humbertu Fer-randovi. Přiznává i literární vzor, který jej inspiroval. Byla to novela Francoise Chateau-briandaRené: Fantazií nadaný umělec, který se nachází v Chateaubriandem tak výstižně popsaném duševním stavu, zahlédne ženu, která pro něj ztělesňuje ideál krásy a vzrušení, po kterém jeho srdce už dlouho volá, a smrtelně se do ní zamiluje. V důsledku zvláštní bizarnosti se mu zjevuje milovaný obraz pouze v doprovodu hudební myšlenky. Tato dvojitá fixní idea jej ustavičně pronásleduje. To je důvod, proč se hlavní melodie první věty objevuje ve všech větách dalších. Pastorální věta vyjadřuje naději, že umělec snad bude milován, plesová scéna, v níž hledá rozptýlení, jej však neuklidní, protože se opět setkává se svou fixní ideou. V záchvatu zoufalství požije opia. Místo aby zemřel, vyvolá droga příšernou vizi, v níž je umělec svědkem své vlastní popravy, ke které je odsouzen jako vrah milenky. Na konci věty se vynoří znovu její hudební podoba, jako poslední vzpomínka před vykonáním rozsudku. V poslední větě je obklíčen satanskými bytostmi, které slaví Valpuržinu noc. K sabatu čarodějnic přichází i umělcova milovaná, tentokrát však v podobě triviální, groteskní karikatury. Ceremonie začíná, zní děsivé Dies irae a zároveň jeho parodie. Extatickým tancem vize končí. Pro první vydání partitury roku 1845 skladatel zveřejnil tentýž, jen stylizačně poněkud pozměněný program, zaměnil však pořadí druhé a třetí věty. Ve vydání v roce 1855 došlo k podstatné změně, a sice v souvislosti se spojením s revidovanou verzí hélia, komponovaného jako druhý díl symfonie, a přípravou scénického provedení obou dílů. Lélio je vokálně symfonickým dílem pro sóla, sbor, orchestr a recitátora, který jediný měl být podle přání autorova přítomen na jevišti. Aby herec ztělesňující Lélia měl na scéně nějaké zdůvodnění i během Fantastické symfonie, byl jeho stav ovlivněn drogou od samého počátku. Lélio upadne do blouznivého spánku, který je provázen podivnými vizemi, 1. věta: Réveriers — Passions (Sny a vášně) vyjadřuje neurčitost citů, snění bez cíle, šílenství vášně v jejích proměnách od něžnosti, žárlivosti, zuřivosti až k strachu o milovanou bytost. Věta začíná pomalým úvodem. V následujícím Állegru se poprvé objevuje „idée fixe" -vize Harriety: 5:0? 286 MISTŘI KLASICKÉ HUDBY PRŮVODCE HUDBOU Je to ona melodie, kterou Berlioz již použil ve své kantátě Herminie. Věta má v zásadě sonátovou formu, „idée fixe" však znamená, že ostatní hudební materiál je této ústřední myšlence podřízen. V celé symfonii se objeví „idée fixe" celkem patnáctkrát, z toho jen v první větě osmkrát. Q 2. věta: Un bal (Na plese) 0:35 je valčíková scéna s noblesní taneční melodií: 2:15 Mezi plesovými hosty se objeví Harriet: Q 3. věta: Scéne aux champs (Scéna na venkově) začíná pastorálním motivem (anglický roh a hoboj), který opět upomene na Beethovenovu 7:24 symfonii. „Idée fixe" se objevuje až v polovině nejdelší věty celé skladby, její neodbytnost ničí klidnou náladu, ale ještě může být zapuzena: Q 4. věta: Marche au supplice (Pochod na popravím) Tóny pochodu přicházejí jakoby z dálky a s ni-1:45 mi postupně vyrůstá divoká, pompézní hudba, která se mimochodem z celé symfonie při prvním provedení líbila nejvíce. Zcela nadšen jí byl básník Heinrich Heine, který se koncertu 4:23 zúčastnil. Vzpomínka na milenku se objeví v úplném závěru: 5. věta: Songe ďune nuit du Sabbat (Sen Valpuržiny noci) Předchozí a tato věta upomenou na literární zdroj, pro který se Berlioz ve stejné době, kdy komponoval Fantastickou symfonii, rovněž nadchl, totiž na Goethova Fausta. Milenka při-1:33 chází na sabat ve své nové podobě a připojuje se k děsivé slavnosti. A*^ýl~i vité? J4— ^* Závěr skladatelova dopisu s podpisem a datací „Lipsko 6. prosince 1853- ■i 1 i. | |, i K ■e ■ i 4 ppp Atmosféru podsvětí podtrhuje i využití sekven-2:32 ce ze mše za zemřelé Dies irae (Den hněvu); MiSTŘI KLASICKÉ HUDBY 287