Nástin dějin vyučování v matematice (a také školy) v českých zemích
do roku 1918
Školská soustava, která vydržela 80 let (přehled)
In: Jiří Mikulčák (author): Nástin dějin vyučování v matematice (a také školy) v českých zemích do
roku 1918. (Czech). Praha: Matfyzpress, 2010. pp. 163–165.
Persistent URL: http://dml.cz/dmlcz/400986
Terms of use:
© Mikulčák, Jiří
Institute of Mathematics of the Czech Academy of Sciences provides access to digitized documents
strictly for personal use. Each copy of any part of this document must contain these Terms of use.
This document has been digitized, optimized for electronic delivery and stamped
with digital signature within the project DML-CZ: The Czech Digital Mathematics
Library http://dml.cz
163
10. ŠKOLSKÁ SOUSTAVA, KTERÁ VYDRŽELA 80 LET
(přehled)
Ústava z roku 1867, která uzákonila dualismus Rakousko-Uherska a zavedla
některé občanské svobody, vedla i k vydání nového říšského školního zákona
z 21. prosince 1867. Byla jím zavedena osmiletá povinná školní docházka
v obecných školách od 6 do 14 let a dozor státu nad školstvím proti předchozímu
církevnímu dohledu:
Státu náleží v příčině veškerého vyučování a vychovatelství právo nejvyššího
řízení a dozoru ... Na vyučování ... církev nebo společnost náboženská
působení nemá.
To ovšem nevylučovalo zřizovat církevní školy, např. evangelické, musely však
být veřejné a řídit se zákonem. [E. Havelka, 1910]
Podle zákona Škola obecná jest zřízena k tomu, aby dítky v mravnosti
a nábožnosti vychovala, ducha jejich vyvíjela, známosti a zběhlosti, jichž mají
k dalšímu vzdělání v životě zapotřebí, jim poskytovala a byla základem, by se
z nich stali hodní lidé a občané.
Dosavadní trivium (čtení, psaní, počítání) se v obecné škole obohatilo
o přírodopis, zeměpis, dějepis, měřictví a tělocvik.
Prvních pět let navštěvovali žáci jednotnou obecnou školu. Většina žáků
pokračovala ještě další tři roky na obecné škole, v níž všechny předměty
i nadále vyučoval třídní učitel. Tyto obecné školy byly přitom z velké části
málotřídní, např. na malé vesnici, která měla méně než 80 žáků, chodili do
jedné učebny žáci všech osmi ročníků a učitel různě staré žáky vyučoval střídavě
a zaměstnával je samostatnou prací. Podle počtu žáků ve škole existovaly dále
školy dvoutřídní, trojtřídní atd. (Např. ještě v roce 1936 bylo v Čechách
ze 6742 obecných škol 5094 jednotřídek a dvojtřídek.) Lepší situace byla ve
městech, kde větší počet dětí umožňoval otevřít pro každý ročník samostatnou
třídu. Tato osmiletá obecná škola měla postačovat přípravě budoucích rolníků
a živnostníků a byla slepou uličkou ve školském systému, neboť neumožňovala
studium na vyšších typech škol.
Pro děti školou povinné, které pracovaly v továrnách, měly továrny zřizovat
tovární školy, v nichž se mělo vyučovat rovnoměrně 12 hodin týdně mezi
7. hodinou ranní a 6. hodinou večerní mimo poledne.
Podle papeže Pia IX. byly školské zákony zločinné, bohaprázdné, veskrze
bezbožné a neplodné. Vídeňský univerzitní profesor Rokitanský (rodák
z Hradce Králové) komentoval toto stanovisko církve slovy: Církev touží po
panování a kde nemůže panovat, křičí, že je pronásledována. [A. Faimonová,
1909, str. 89–92]
Osmiletá obecná škola nevzbudila jen odpor církve, nelíbila se ani šlechtě
a konzervativcům, a ti všichni si již roku 1883 vynutili školskou novelu. Podle
ní mohlo být na venkovských školách vyučování jen polodenní a děti starší
12 let nemusely od dubna do listopadu na přání rodičů vůbec chodit do školy,
aby mohly pracovat na poli. Počet dětí ve třídě se zvýšil z 80 na 100.
164
Pro potřebu vzdělání obchodníků, řemeslníků a dělníků v průmyslu se od
roku 1869 ve městech zřizovaly nepovinné tříleté měšťanské školy, navazující
na pátý ročník obecné školy. Vyučovali na nich učitelé obecných škol, kteří
vykonali zvláštní zkoušky způsobilosti ze tří předmětů, kterým pak vyučovali.
Od roku 1903 mohly země a obce na svůj náklad zřizovat při měšťanských
školách jednoroční učební kurz (JUK). Tyto kurzy byly dobrovolné, platilo se
na nich školné, řídily se učebním plánem navrženým ministerstvem vojenství.
[A. Faimonová, 1909] Měly doplnit vzdělání tříletých měšťanských škol na
úroveň nižších středních škol. Jejich absolventi měli pak při vstupu na odborné
školy (viz dále) přednost před absolventy tříleté měšťanské školy a některé
průmyslové školy absolvování JUK dokonce požadovaly jako předpoklad ke
studiu.
V roce 1885 vznikly i zvláštní dvou až tříleté všeobecné řemeslnické školy
pro dvanáctileté žáky; nahrazovaly poslední ročníky povinné školní docházky.
Jejich absolventi mohli pokračovat ve vzdělávání na průmyslových školách nebo
se mohli dále vyučit v továrně nebo u živnostníka. Byly to tedy výrazně technicky
zaměřené měšťanské školy a udržely se až do roku 1918. [K. Dvořák,
1969]
V 70. letech 19. století se zřizovaly pokračovací školy, které navštěvovali
žáci připravující se pro dělnická povolání, řemesla a obchod. Podrobněji se
jimi budeme zabývat v článku 15.1.
Střední odborné školy
Absolventi měšťanské školy mohli pokračovat ve studiu na odborných školách
připravujících techniky pro průmysl a odborné síly pro obchod. Prvé školy
tohoto druhu vznikaly už kolem roku 1848, ale hojněji až v souvislosti
s rozvojem průmyslu a obchodu, zejména po roce 1870. Budeme jim věnovat
pozornost v článku 15.2.
Charakter středních odborných škol měly také čtyřleté učitelské ústavy,
které připravovaly učitele obecných a měšťanských škol, i když předpisy, které
řídily jejich zřizování a vedení, byly součástí zákonů o obecném a měšťanském
školství. (17. kapitola)
Tyto typy středních škol dávaly žákům vzdělání potřebné pro zastávání
předem stanovených profesí.
Všeobecně vzdělávací střední školy
Střední všeobecně vzdělávací školství bylo upraveno již roku 1849 podle
Exner-Bonnitzova Návrhu organizací gymnasií a reálek v Rakousku. Humanitní
gymnázia s latinou a klasickou řečtinou byla osmitřídní, navazovala na 5. ročník
obecné školy a připravovala ke studiu na univerzitě a pro úřednická místa ve
státní správě. Reálky byly od roku 1877 sedmileté, připravovaly ke studiu
na vysokých školách technických a přenášely se na ně úkoly prvních ročníků
techniky, zejména matematika, deskriptivní geometrie, přírodní vědy a kreslení;
z jazyků se po celých 7 let vyučovala němčina a francouzština. Absolventi reálek
nemohli obecně studovat na univerzitě; jen uchazeči o učitelství matematiky,
165
deskriptivní geometrie a přírodních věd na reálkách mohli být mimořádnými
posluchači na filozofické fakultě, kde se uvedené obory tehdy studovaly.
V menších městech bylo však možné zřídit jen jeden z obou typů středních
škol a jejich výrazně rozdílné zaměření ztěžovalo volbu vzdělání potřebného
pro předpokládané vysokoškolské studium. Proto začala vznikat tzv. reálná
gymnasia (první roku 1862 v Táboře). V nich byla místo klasické řečtiny od
třetího ročníku francouzština a v nejvyšších ročnících volitelná deskriptivní
geometrie. Vyvrcholením snah o sjednocení obou směrů středních škol byla
reformní reálná gymnázia, zavedená tzv. Marchetovou reformou v roce 1908.
V nich na 1. až 4. ročník reálky navazoval 5. až 8. ročník reálného gymnázia.
Osm let se na něm vyučovala němčina a francouzština, od 5. ročníku latina
a ve dvou ročnících opět volitelná deskriptivní geometrie. Matematika měla na
tomto typu střední školy jen o jednu týdenní hodinu za celé studium méně než
reálka.
Zvláštními školami pro dívky byla lycea, šestileté vyšší dívčí školy, které však
neopravňovaly ke studiu na vysoké škole. Sloužily dívkám honorace k získání
noblesního vzdělání dříve než se provdaly. Z předmětů byly na nich cizí jazyky,
hra na klavír, krasopis, zpěv a ženské ruční práce. Na jejich vysvědčeních byly
na závěr rubriky pro hodnocení, dnes už pro nás neznámé; citujeme z jednoho
z nich:
Úlohy Počet za rok 90 Nepřinesla 0 Přinesla 0 Zevnějšek:
daných jich pozdě Velmi úhledný
Vysvědčení A. Merellové z roku 1884/85
(soukromé vlastnictví)
Na některých z nich se zřizovaly nepovinné dvouleté klasické gymnaziální
kurzy, které pak umožňovaly plnohodnotnou maturitu.
Uvedený školský systém byl v podstatě zachován až do roku 1948 a předpisy
z 1. republiky se odvolávaly na zákony z konce 19. století a z prvních dvou
desetiletí 20. století. Uvedená pestrost školské soustavy a rozdílné cíle škol
se odrážejí v cílech vyučování matematice a ve velkém množství učebnic
matematiky s nejrůznějším určením. Přitom c. k. školní knihosklad postupně
ztratil monopol na vydávání učebnic, mohl je vydávat kterýkoliv knihkupec
nebo nakladatel; od ministerstva školství musel jen získat schválení předložené
učebnice a výnos o tom musel být v učebnici otištěn. Záleželo pak jen na
vydavateli, aby získal školy, které by si jeho učebnice zvolily k vyučování.
Z iniciativy učitelů vznikla i řada nejrůznějších sbírek úloh a metodických
příruček. Ve vydávání učebnic matematiky, fyziky a deskriptivní geometrie
pro gymnázia a reálky se začala prosazovat Jednota českých matematiků,
organizace středoškolských a vysokoškolských profesorů uvedených oborů.