Jean Jacques Rousseau: Rozpravy, Praha 1989 nakladatelství Svoboda.

1. „Duch má své potřeby právě tak jako tělo. Tělesné potřeby tvoří základy společnosti, potřeby duchovní jí dodávají půvabu. Zatímco vláda a zákony poskytují lidem, žijícím pospolu, bezpečnost a blahobyt, méně despotické a možná mocnější vědy, literatura a umění věnčí železné okovy, jenž lidé nesou, trsy květů, dusí v lidech prvotní svobodu, pro kterou byli- jak se zdá- zrozeni, vštěpují jim lásku k vlastnímu otroctví a vytvářejí z nich to, čemu se říká civilizované národy.“ s. 49-50

2. „Ani sofisté, ani básníci, ani řečníci, ani umělci, ani já, nikdo z nás neví, co je pravda, dobro a krása. Je však mezi námi ten rozdíl, že se všichni tito lidé domnívají, že něco vědí, ačkoli nevědí nic, zatímco nevím-li nic já, nejsem o tom přinejmenším na pochybách. Veškerá převaha moudrosti, kterou mi orákulum přiřklo, spočívá tedy pouze v přesvědčení, že nevím to, co nevím.“ s. 57

3. „Kam se poděje ctnost, bude-li nutné obohacovat se za každou cenu? Starověcí politikové mluvili neustále o mravech a ctnosti; ti naši mluví o obchodu a penězích. Jeden vám bude vykládat, že člověk má v určitém kraji cenu rovnající se obnosu, za nějž by ho bylo možno prodat v Alžíru, jiný podle takového propočtu nalezne zemi, kde nemá člověk žádnou cenu, další zase zemi, kde má cenu menší než nic. Oceňují lidi jako stádo dobytka. Člověk má podle nich pro stát toliko tu cenu, jenž se rovná jeho spotřebě. Jeden Sybarita by měl tedy cenu třiceti Sparťanů. A hádejme, kterou z těchto dvou republik si podmanila hrstka rolníků a před kterou se třásla Asie.“ S. 63

4. „Je-li potřeba povolit některým mužům, aby se věnovali studiu věd a umění, tedy toliko těm, kdo se budou cítit dostatečně silní, aby samostatně postupovali v jejich stopách a aby je překonali. Právě tato hrstka je určena k tomu, aby stavěla pomníky na počest lidského ducha. Chceme-li však, aby jejich genialitu nic nepřesáhlo, je zapotřebí, aby nic nepřesáhlo ani jejich naděje. To je jediné povzbuzení, jež potřebují.“ s. 3

5. „Chraňme se tedy zaměňovat divocha s lidmi, jež máme před očima. Příroda nakládala se všemi živočichy odkázanými na jejich péči s takovou láskou, jako by ukazovala, jak je na toto právo žárlivá. Kůň, kočka, býk ba i osel mají v lese mnohem větší vzrůst, celé složení těla mohutnější, víc životnosti, síly a odvahy než v domě. Jakmile se stanou domácími, ztrácejí polovinu svých výhod; řekli bychom, že všechna naše starost, jak s těmito zvířaty zacházet a jak je živit, je jenom degeneruje. Stejně je to i s člověkem.“ s. 91

6. „Je jisté, že soucit je cit přirozený, který tím, že v každém jednotlivci oslabuje lásku k sobě, přispívá k uchování celého druhu. Soucit nás nutí spěchat bez uvažování na pomoc těm, které vidíme trpět. V přírodním stavu nahrazuje zákony, mravy i ctnost, s tou výhodou, že se nikdo nepokouší neposlechnout jeho sladký hlas.“ s. 107

7. „Člověk se může snadno zmocnit ovoce, které natrhal druhý, zvěřiny, kterou zabil, jeskyně, která druhému sloužila za útočiště. Jak by ho však přiměl k poslušnosti? Jaká mohou být pouta závislosti mezi lidmi bez majetku? Když mě někdo vyžene ze stromu, mohu jít k jinému. Když mě někdo znepokojuje na jednom místě, co mi brání odejít jinam? Najde-li se člověk značně silnější než já a k tomu dost zkažený, dost líný a dost divoký, aby mě donutil opatřovat mu potravu, zatímco on zůstane zahálčivý, je třeba, aby se rozhodl neztratit mě z očí ani na okamžik, spoutat mě pečlivě po dobu spánku ze strachu, abych mu neutekl nebo abych ho nezabil, a to znamená, že se musí dobrovolně podrobit námaze mnohem větší, než je ta, jíž se chtěl vyhnout, a než je ona, kterou uložil mě.“ s. 112

 8. „Lidé však začali využívat nadbytek volného času k tomu, aby si pro své pohodlí opatřili různé věci, jež jejich otcové ještě neznali. Bylo to první břemeno, které si uložili, aniž na to mysleli, a první pramen zla, jež připravili svým potomkům, neboť toto pohodlí podporovalo další změkčování těla i ducha,“ s. 119

9. „Všechny naše schopnosti jsou již vyvinuty, je činná paměť i obrazotvornost, rozum je čilý a duch dosáhl téměř hranice dokonalosti, jíž je schopen. Jsou tedy uvedeny v činnost všechny přirozené vlastnosti, je určeno místo i osud každého jednotlivce, a to nejen velikostí jeho majetku a mocí sloužit nebo škodit, ale i jeho duchem, krásou, silou, obratností, jeho zásluhou nebo nadáním.“ s. 125

10. „To o čem nás poučuje rozjímání, potvrzuje dokonale pozorování: Divoch a člověk civilizovaný se liší pouze základem srdce i sklony, tím, že pro jednoho je největším štěstím to, co druhého uvádí v zoufalství. První touží jen po odpočinku a svobodě, chce jen žít a zůstat zahálčivý a ani duševní klid stoika se nepřibližuje jeho hluboké lhostejnosti ke všemu ostatnímu. Naproti tomu občan žije ve stálé činnosti, potí se, jedná, ustavičně se stará, aby našel zaměstnání ještě namáhavější, pracuje až do úpadu a spěchá vstříc smrti, jen aby se udržel na živu, nebo se vzdá života, aby získal nesmrtelnost.“  s. 144

11. „V rodině má poroučet otec, a to z mnoha důvodů, vyplívajících z přirozené povahy věci. Za prvé, otcova a matčina autorita si nemají být rovny; je nutné, aby za spravování domácnosti byla odpovědna pouze jedna osoba a aby v případě různosti názorů zde byl hlas, který má převahu a který rozhoduje. Za druhé, nechť bereme zvláštní stavy ženiny churavosti na sebelehčí váhu, nicméně dostačující, jelikož jsou pro ni vždy obdobím nečinnosti, aby ji z tohoto prvenství vyloučily; jsou-li váhy v dokonalé rovnováze, stačí stéblo slámy, aby se vychýlily. Ba co víc, manžel má dohlížet na chování své ženy, protože mu záleží na tom, aby byl jist, že děti, které musí uznat a živit jsou jeho a nikoho jiného. Manželka, která se ničeho podobného bát nemusí, nemá stejné právo vůči svému manželovi. Za třetí, Děti musí otce poslouchat, a to nejprve z nutnosti, potom z vděčnosti; když se jim od něho v první polovině jejich života dostalo všeho, co potřebovaly k životu, jejich povinností zasvětit druhou polovinu života tomu, aby zabezpečily otcovy potřeby. Za čtvrté, rovněž ostatní příslušníci domácnosti, i služebnictvo, jsou povinni poslouchat otce a sloužit mu na oplátku za to, že je vydržuje a živí, ovšem pokud nedojde k rozvázání vzájemného svazku proto, že přestal vyhovovat.“ s. 172.-173. 

KANT, Immanuel. Základy metafyziky mravů. Praha: Svoboda, 1976.

1. „Metafyzika mravů je tedy nezbytně nutná nikoli jen ze spekulativních důvodů, aby se totiž vyšetřily zdroje praktických zásad tkvící a priori v našem rozumu, nýbrž i proto, že samotné mravy podléhají všemožnému porušení, pokud chybí ono vodítko a nejvyšší norma pro jejich správné posouzení.“ S. 13

2. ,,Vskutku také shledáváme, že čím (více-SL) má kultivovaný rozum v úmyslu požitek ze života a blaženost, tím více se člověk vzdaluje pravé spokojenosti, z čehož pak u mnohých, a to těch, kteří mají nejvíce zkušeností s jeho užíváním, ovšem jen tehdy, jsou-li dostatečně upřímní, aby to doznali, vzniká jistý stupeň mysologie, tzn. nenávisti k rozumu.‘‘ s. 23

3. „Nezáleží na jednání, které vidíme, nýbrž na oněch jeho vnitřních principech, jež nevidíme.“ s. 37.

4. „Představa objektivního principu, pokud vůli donucuje, se nazývá příkaz (rozumu) a formule tohoto příkazu se nazývá imperativ.“ s. 47

5. „Jednej jen podle té maximy , o níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem. s. 62

6. ,,Otázka zní teda takto: je to nutný zákon pro všechny rozumné bytosti, aby své jednání posuzovaly vždy podle takových maxim, u nichž by samy mohly chtít, aby sloužily jako obecné zákony? Je-li zákon takový, musí už být (zcela a priori) spojen s pojmem rozumné bytosti vůbec.‘‘ s. 71

7. „Jednej tak, abys používal lidství ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“ s. 75