Dobrý den,

Vítejte v první kapitole. Dnes se budeme věnovat emocím obecně a zastavíme se trochu u práce se strachem.

Je dobré si nejprve rozlišit, co to emoce jsou - strach, vztek, smutek, beznaděj, radost... to vše jsou emoce, se kterými se běžně ve škole potkáváme. 

Naše emoce jsou pevně spojené s naším myšlením, projevy našeho těla a naším chováním. 

Jsou také nositeli naší motivace. Představte si, že se ráno probudíte, dojdete do kuchyně a první, co uvidíte je hromada nádobí po manželovi, který si v noci chystal jídlo. Myšlenka, která vám proběhne hlavou jako první ovlivní, jak se ohledně toho budete cítit. Myšlenky mohou být například: 

1. Ježíš, to je bordel. Ani to po sobě neumyl - pravděpodobně budete cítit vztek. 

2. Panebože! Musím to uklidit, než půjdu do práce - zděšení (a vztek). 

3. Super, všechno to snědl. Asi mu chutnalo - potěšení. 

4. Ach jo, už zase. Nechápu proč to po sobě nemůže umýt. Jsem na všechno sama - beznaděj. 

Našim myšlenkám a emocím pak odpovídá naše tělesné prožívání a chování. Můžeme si to celé představit jako takový bludný kruh: 

 

Za silnými emocemi tedy vždy stojí nějaká myšlenka. Některé myšlenky jsou záludné, rychle přijdou a odejdou, skoro si jich ani nevšimneme, ale naší náladu ovlivní i na dlouho dobu. Říkáme jim automatické myšlenky a stojí za nimi naše jádrová přesvědčení. Pár slov o jádrových přesvědčeních si můžete přečíst zde: 

Velmi pěkný dokument o práci s myšlenkami je na youtube. Velmi ho doporučuji, ale trvá celou hodinu, takže to opravdu berte jako zcela nepovinnou zábavu na volný večer:

 Možná si teď říkáte, proč se věnovat tolik teoretickému ukotvení a svým vlastním emocím? Hlavně proto, že děti to mají úplně stejně jako my, dospělí. Jen to neumí tak dobře pojmenovat a rozlišit. A nejlépe se učí nápodobou (zvlášť ve chvílích, kdy se je zrovna nic naučit nesnažíme). Podle toho, jak zvládáme naše chování související s emocemi my, budou je zvládat i děti. 

  

A teď k tomu, co můžeme udělat cíleně pro děti. První krokem k práci s emocemi je naučit děti emoce rozpoznávat. Naštěstí už k tomu máme spoustu dobrých pomůcek. 

Oblíbená je práce s kartami emocí - např:

(já zde mám třeba trochu problém, že u některých karet sama nerozpoznám, jak se tedy ta rybka tváří :). Takže pro sebe používám jednodušší karty - 

Nebo pro starší děti prostě nafotím svoje výrazy a hrajeme s nimi - je to fajn i s ohledem na to, že se naučí , co který můj výraz znamená. 

Jakmile máte emoce pojmenované, můžete je začít propojovat se situacemi, kde děti emoci cítí a s tělesným prožíváním. Druhým krokem při práci s emocemi je totiž jejich adekvátní vyjádření a popsání. 

Skvělá hra je Barevná příšerka - primárně je vymyšlena pro děti v MŠ, ale já jsem jí naposledy hrála s mojí kolegyní ve stejném věku a vedla k hlubokým rozhovorům o důležitých věcech :)

Děti také velmi baví vyprávění příběhů - výborným pomocníkem je zde kniha Emušáci nebo varianta pro MŠ Pája a Blěší cirkus.  Nevýhodou je cena - kupujete totiž nejen knihu, ale i plyšovou hračku a několik mušek - emocí. Myšlenka je to geniální, pomáhá nám to totiž jednotlivé emoce takzvaně "externalizovat" - dát jim tvar a podobu. A jakmile má něco tvar a podobu, tak se to mnohem lépe zvládá. Pokud nemáte ve škole prostředky na zakoupení, nezoufejte - můžete si s děti emoce namalovat, vystřihnout, vytisknout nebo i jen přestavit. Budete pořád fungovat stejně dobře.  

Z hlediska vysvětlení jednotlivých emocí mají Emušáci z mého pohledu drobné nedostatky (cena a nedostatečné vysvětlení některých emocí) - k pochopení toho, k čemu jsou jednotlivé emoce dobré doporučuji knihu Děti a emoce od Vojtěcha Černého ( tu jsem dala i do doporučené literatury, protože je moje nejoblíbenější. Číst jí nemusíte, ale velmi jí doporučuji) 

Již notoricky známý je film V hlavě (inside out), který má i spoustu zajímavých materiálů k použití u dětí, např. zde:  

Všechny naše emoce mají svoji funkci, důvod proč k nám přicházejí. Platí to pro emoce příjemné jako je radost, ale i pro emoce nepříjemné, jako je vztek, strach nebo smutek. Instinktivní lidskou reakci na nepříjemné emoce je touha zbavit se jich, nemít je. Čím více se jich snažíme zbavit, tím pevněji se nás drží. Naším dalším cílem tedy je smířit se s tím, že tu s námi jsou a pochopit, k čemu jsou nám dobré. 

Tak a teď ještě trocha teorie. 

Ráda bych vám představila teorii Paula Gilberta - britského profesora a klinického psychologa, který vymyslel terapeutický přístup Terapie soucitné mysli (nebo možná přesnější překlad by do češtiny byl laskavé mysli). Podívejte se prosím na video a odpovězte si na níže uvedené otázky: 

Strach 

Už teď mám pocit, že je tato kapitola dost dlouhá - prosím opravdu považujte vše za zcela dobrovolné. A dovolte mi ještě pár slov o strachu. 

Strach je spojený se stresovou reakcí. 

Důležité je pochopit, že stresová reakce není primárně škodlivá.  V první řadě nás totiž chrání před nebezpečím. Evoluce  miliony let vyvíjela naše tělo tak, abychom v případě nebezpečného podnětu byli připraveni co nejrychleji zareagovat bojem nebo útěkem. Takže když pociťujeme stres, tak je to vlastně jen naše tělo připravené pracovat. Problém je, že v dnešní době se nebezpečí tak trochu pozměnilo - už neutíkáme před medvědem ani se nebráníme tygrovi, ale stojíme třeba před rozzlobeným rodičem, nepříjemnou povinností nebo třeba dokonce i myšlenkou! Ano, naše mysl může (a často je) být zdrojem velkého stresu. A v tu chvíli kdy tyto podněty přijdou by začít utíkat nebo bojovat prostě nemělo smysl, bylo by to pro náš život kontraproduktivní. Takže reagujeme třetí možností - ustrnutím.    

 Velmi problematickou se stává ve chvíli, kdy se v ní nacházíme příliš často, příliš dlouho, nebo v neadekvátních situacích. Co se tedy  v našem těle děje při stresové reakci ? 

A co je to to zmrznutí, o kterém se mluví (Fight/Flight/Freeze ?) 

 Jak jste viděli ve videu o teorii Paula Gilberta - když jsme ve stresové reakci nemůžeme nikdy cítit vyšší emoce jako je empatie, láska, soucit ( tyto systémy se navzájem vylučují). Při práci se strachem chceme tedy děti nejprve naučit, jak se zklidnit (vyskočit ze systému stresu).

Pomoci mohou jednoduché techniky dýchání: 

Tohle můžete dobře použít pro sebe a u starších dětí - jako vždy platí, že co nenacvičíte předem, to nefunguje :) Je tedy třeba učit se dýchat do břicha ve chvíli, kdy jste v klidu a až když to umíte se to snažit použít při velkých emocích. Tohle je důležitá část veškeré práce s emocemi. Naučit sám sebe zklidnit.

Strach je totiž nakažlivý - když ho budete dávat najevo vy, přenese se i na děti a nepomuzete jim. Pro ilustraci přikládám krátký příběh z jiné mé oblíbené knihy: 

Pro menší děti volíte variantu hry - já ráda používám tyto kartičky, které si můžeme vytisknou, vystavit ve třídě nebo v malém formátu nosit u sebe: 

  Výborné knížky na relaxaci jsou také: 

Tato kniha je založená na autogenním tréninku, výborná pro děti, které nemohou usnout. Důležité je ale přečíst si první kapitolu, kde je podrobně popsaný způsob, jak formulky AT číst. Lze použít pro třídu i jednotlivce. 

Druhou pěknou možností jsou relaxační hry pro děti - ty jsou založené na Ostově progresivní relaxaci a učí děti rozpoznat, kdy jsem napjatý a kdy uvolněný. Hodí se spíš do třídy než k individuálnímu použití.  

Případně také na trénování všímavosti (o té si více řekněme příště): 

Nu a poslední dnešní informace o strachu. Strach je taková mrška. Když se mu postavíme, tak se začne zmenšovat, když před ním couvneme, tak se zvýší :) A to je v zásadě to nejdůležitější - chceme vybavit děti technikami, které povedou ke zklidnění a pak být pomocníky, kteří jim pomohou strachu čelit. Navážeme na to ještě v příští kapitole.

Dotazy, myšlenky, připomínky můžete klást v diskuzním fóru předmětu: