7.část Žák se SPU Nespecifické poruchy učení  Projevují se jako zanedbanost, onemocnění, sociálně patologický vývoj, negativismus, chronické onemocnění (alergie, poruchy imunity).  Dítě zaostává ve všech předmětech, doučováním a procvičováním se dá vše napravit. Didaktogenní poruchy učení  Jedná se o obtíže, které vznikají jako doprovodný efekt buď špatného přístupu učitele k dítěti nebo nevhodným výběrem, aplikací a užitím metod ve výuce počátečního čtení, psaní a počítání.  Ve svých projevech mohou být takřka totožné s projevy SPU. PROJEVY JEDNOTLIVÝCH SPU DYSLEXIE je specifická porucha čtení, projevující se neschopností naučit se číst běžnými výukovými metodami. Postihuje rychlost a správnost čtení, techniku čtení, porozumění čtenému textu. Objevují se následující obtíže:  záměny tvarově podobných písmen (inverze statické a dynamické);  záměny akusticky podobných hlásek, obtíže ve sluchové diferenciaci a diskriminaci hlásek;  neschopnost akustické a optické analýzy a syntézy slov;  obtížné skládání hlásek a písmen do slabik, pomalé slabikování;  přidávání nebo vynechávání písmene/ slabiky/ slova,  přehazování pořadí slabik, slov ve větě;  přetrvávání tzv. dvojího čtení;  domýšlení textu, odhadování slov, odříkávání textu zpaměti;  poruchy čtení s porozuměním – neznalost obsahu textu ani bezprostředně po přečtení, také tzv. mechanické čtení;  pravolevé čtení, vracení se na začátek slova/ řádku;  vynechávání řádků. DYSGRAFIE Je to porucha psaní, která postihuje grafickou stránku písemného projevu, tedy čitelnost a úpravu. Je vázána na estetickou úroveň psaní. Projevuje se v následujících oblastech:  obtíže v zapamatování tvarů písmen, jejich napodobování;  písmo je příliš velké/ malé, často obtížně čitelné;  nestejná velikost grafémů;  opačný sklon písma;  neschopnost udržet písmena na řádku;  neupravený písemný projev – časté škrtání, přepisování písmen;  neúměrně pomalé tempo psaní;  křečovité držení psacího náčiní, neúměrný přítlak;  písařský výkon vyžaduje neúměrně mnoho energie, vytrvalosti a času. DYSORTOGRAFIE Je to specifická porucha pravopisu, která je velmi úzce a často spojena s dyslexií. Vystupují zde do popředí specifické poruchy řeči a nedostatky ve sluchovém vnímání. 1. Zvýšený počet specifický dysortografických chyb 2. Obtíže při osvojování gramatického učiva a při aplikaci gramatických jevů. DYSKALKULIE Je to porucha matematických schopností, která postihuje manipulaci s čísly, číselné operace, matematické představy, geometrii. Členění poruch matematických schopností dle Nováka  Kalkulastenie – jedná se o mírné narušení matematických dovedností, nepovažuje se za poruchu učení. Bývá zde nesprávná stimulace ve škole nebo v rodině.  Hypokalkulie – mírné narušení schopností pro matematiku. Schopnosti se jeví jako podprůměrné, přitom všeobecné rozumové předpoklady jsou v pořádku.  Dyskalkulie – specifická porucha učení. Jedná se o specifické postižení dovednosti počítat, které nelze vysvětlit mentální retardací ani nevhodným způsobem vyučování. Týká se základních početních výkonů.  Oligokalkulie – nízká úroveň rozumových schopností včetně předpokladů pro matematiku. DYSPINXIE Je to specifická porucha kreslení. Kresebný projev dítěte je nápadně primitivní, charakteristická je neschopnost zpodobnit danou představu nebo tvar způsobem adekvátním k věku dítěte. Projevuje se následujícími obtížemi:  neobratnost v zacházení s tužkou při kreslení jako při psaní;  křečovité, tvrdé tahy kreslícím náčiním – silný přítlak;  roztřesené, nejisté linie;  neproporcionalita jednotlivých nakreslených objektů;  obtíže v napodobení určité sestavy čar nebo ploch;  neefektivní rozložení kresebné plochy;  časté opravy, gumování, problémy s kresebným nářadím. DYSMUZIE Je to specifická porucha schopnosti vnímání a reprodukce hudby, osvojování hudebních dovedností. Rozlišujeme následující typy:  dysmuzie impresivní (receptivní);  dysmuzie totální (centrální);  dysmuzie expresivní (motorická). Dítě s dysmuzií má potíže také při vnímání a reprodukci rytmu. DYSPRAXIE Je to specifická porucha obratnosti, schopnosti vykonávat složité úkony. Je nazývána též syndrom nešikovného dítěte. Charakteristická je:  celková neobratnost dítěte;  poruchy koordinace pohybů (hrubá i jemná motorika);  poruchy rovnováhy;  sekundárně se buduje nechuť k motorickým činnostem;  porucha vnímání vlastního tělesného schématu;  neschopnost adekvátně napodobit daný pohyb. Jedinci s dyspraxií bývají okolím hodnoceni jako nešikovní, lajdáci, neposední a neukáznění. Mají problémy v běžném životě. Osobnostní specifika jedinců s SPU Sociální a emocionální vývoj Obtíže v sociálních vztazích:  fyzická nezralost (ve srovnání s vrstevníky);  neadekvátní chování v sociálních situacích;  potíže v orientaci v sociálním chování;  narušení komunikačních schopností – problém s vyjadřováním, při reakcích na dotazy;  obtíže v sociálním učení (nepoučí se z chyb);  trpí často pocity úzkosti, frustrace, může být i hněv a agresivita → snížení sebehodnocení;  obtíže se zapamatováním a uspořádáním pořadí;  časté deprese. Poruchy chování u žáků s SPU Primární symptomatologie:  poruchy pozornosti,  infantilní chování,  zvýšená vzrušivost. Sekundární symptomatologie jako důsledek prožívání neúspěchu, negativního hodnocení. NÁPADNÉ CHOVÁNÍ U ŽÁKŮ S SPU 1. obrané a vyhýbavé mechanismy; 2. kompenzační chování; 3. agresivita a projevy nepřátelství; 4. úzkostné stažení se do sebe. Vzniká tzv. začarovaný kruh poruch učení (Pokorná, 2001). Rodina dítěte s SPU Funkce rodiny: výchovná, citová, ekonomicko-zabezpečovací, biologicko-reprodukční. Výchova: proces záměrného působení na osobnost člověka, jejímž cílem je dosáhnout pozitivních změn v jeho vývoji s ohledem na jeho individuální dispozice a stimulující vlastní snahu stát se autentickou, vnitřně integrovanou a socializovanou osobností; Typy výchovy v rodině:  výchova zavrhující,  rozmazlující,  perfekcionalistická,  úzkostná,  autoritářská,  demokratická Nejčastěji uváděné rysy rodin dětí s SPU  Zvýšená míra zakoušení stresu,  častý výskyt úzkosti a pocitů viny,  menší míra uspokojení ze svého života zakoušená jednotlivými členy rodiny,  příliš velká míra ochraňování svých dětí,  obavy z budoucnosti,  obtíže s přijetím skutečnosti SPU u svého dítěte,  zvýšený důraz na rozvoj sourozenců,  konflikty v rámci rodinných systémů, nedostatečná vzájemná podpora mezi členy rodiny. Co mohou rodiče udělat? Rodič je zároveň i učitelem – přistupovat k učení pečlivě, učit efektivně. Pracovat po menších celcích, v klidném prostředí, být povzbudivý, přiměřeně dítě chválit. Dobrá je spoluúčast rodičů na společné činnosti (ne jen zadávání úkolů). Snaha zabránit neúspěchu dítěte. Dobrá rodinná atmosféra – podpora dítěte, spolupráce. Umožnit dítěti volnou spontánní hru, dostatek pohybu. Vysvětlit dítěti, že i když se snaží, jsou pro něj některé věci velmi obtížné. Zamyslet se včas nad perspektivou dětí – otázka dalšího studia, volby zaměstnání.